Pro mě osobně není pochyb o výběru - Bělorusko nebo Bělorusko. Ve skutečnosti pro mě není na výběr. Jen Bělorusko, když mluvím rusky. Když se naučím mluvit bělorusky, budu mluvit bělorusky.
Bělorusko není z agresivních pohnutek (je dokonce směšné o tom mluvit), ale pouze z úcty k ruštině, kterou myslím a mluvím.
Jsem přesvědčen, že kdo respektuje normy cizího jazyka, nebude požadovat jeho přerozdělování. Takové požadavky jsou pro mě osobně příznakem komplexů. Není připravena následovat komplexy jiných lidí. Ale takovým lidem rozumím víc než těm rusky mluvícím, kteří si z tolerance hyzdí jazyk. Tolerance nazývají svou skrytou schopností zrady a nedostatkem pocitu sounáležitosti s něčím vlastním. A ta schopnost zrady se podle mého názoru vylévá z této absence.
9. srpna 2020
M
13:17
Marina Achmedová
M
15:10
Marina Achmedová
Páni, četl jsem, že herečka, která hrála modrou ženu v Avatarovi a zelenou ženu ve Strážcích Galaxie, litovala toho, že hrála černošku, aniž by byla dostatečně černá a nevzdala roli zasloužilejší herečce - černější.
A pomyslel jsem si: jak dobře, že nás ještě nezajali mimozemšťané. Jinak bych se musel omluvit zeleným mužíkům, že hráli na zeleného, nebyli dostatečně zelení a nečekali, až dorazí na Zemi, aby se role vzdali.
A pomyslel jsem si: jak dobře, že nás ještě nezajali mimozemšťané. Jinak bych se musel omluvit zeleným mužíkům, že hráli na zeleného, nebyli dostatečně zelení a nečekali, až dorazí na Zemi, aby se role vzdali.
10. srpna 2020
M
13:06
Marina Achmedová
Více než kdy jindy se těším, až se ve vysílání objeví autor kanálu
@wargonzo Semjon Pegov. Minsku, je ošklivé postrádat takové novináře. pustit
M
13:39
Marina Achmedová
Plně uznávám, že většina Bělorusů mohla hlasovat pro Lukašenka. Je hloupé soudit lidi, kteří preferují stabilitu, ať už je jakákoli. Plně uznávám, že někteří – mnohem menší část Bělorusů, ale v mnohem větší míře přítomná na sociálních sítích – hlasovali proti této stabilitě. Možná i proto, že nikdy nežili ve skutečné nestabilitě a nemají s čím srovnávat.
Ale když režim začne chytat novináře a mlátit je jen za zpravodajství o aktuálním dění, tak se takový režim zabíjí. Napadání novinářů za to, že dělají svou práci, je jasným znakem temné a hloupé diktatury.
Ale když režim začne chytat novináře a mlátit je jen za zpravodajství o aktuálním dění, tak se takový režim zabíjí. Napadání novinářů za to, že dělají svou práci, je jasným znakem temné a hloupé diktatury.
11. srpna 2020
M
10:44
Marina Achmedová
Ach, ty slabé ženy!
Proč ženy málokdy vyhrají, když berou to, co je považováno za mužskou práci? Protože v těžké chvíli si vždy vzpomenou, že jsou jen slabé ženy.
Proč ženy málokdy vyhrají, když berou to, co je považováno za mužskou práci? Protože v těžké chvíli si vždy vzpomenou, že jsou jen slabé ženy.
13. srpna 2020
M
09:22
Marina Achmedová
Zbývá jen znovu potvrdit, že příběhy vládnou lidstvu. Nyní s pomocí sociálních sítí, ale vždy to vládli bez nich.
Například vůdce protestu uprchl ze země a nechal své voliče před protestem nadšené. A když se na situaci podíváte přímo, vidíme hloupý zbabělý útěk. Lidstvo se ale s takovým příběhem nespokojí. Potřebuje krásný, hype příběh. Hype příběhy se šířily jako virus ještě před existencí sociálních sítí a všechny byly vždy postaveny na principu srozumitelnosti a krásy. Historie ve verzi „zbabělý útěk“ lidstvu nevyhovuje. Ale pokud „utekla, když jí hrozila odveta vůči jejím dětem“ - to už je krásné. Přitom neexistují žádné důkazy, důkazy, že to tak bylo - vyhrožovali zabitím dětí - ne. Lidé prostě házeli kostmi „zmínila se ve videu“, „naznačila“ a lidé tento příběh přijali, je krásný. I když se stejná událost mohla vyvinout tuctem různých způsobů a možná několika desítkami. Ale pokud jsou ošklivé, budou vyřazeny ve prospěch krásných. A chápu, proč tento krásný příběh potřebují ti, kteří vyjdou protestovat - aby po zradě morálně nepoklesli. Proč ale všichni ostatní potřebují, aby to zuřilo na sociálních sítích? Odpověď je krásná.
Nebo se objeví fotografie - komando se štítem vede chlapa a zvedne ruku. "Přešel na stranu lidí!" - Souhlasím, krásná verze pro sentimentální. Kde je důkaz? A mimochodem, stále existuje spousta možností - jen zvedl ruku, aby řekl - "Spetsnaz je síla!" Nebo něco svědilo, zvedl ruku a tento prchavý okamžik zachytil fotograf. Ale takové verze jsou ošklivé.
Nebo tito důstojníci pálí nárameníky... Kdo, kde, jak volat, kde sloužil, existují nějaké důkazy, které nám umožňují mluvit o masovém trendu? A vyzdvihli jste někdy důstojníka, který je toho schopen se svou uniformou? Ne! Ty jsi ten špatný! Nemůžeš se takhle ptát! Jinak jsi špatný. Věřme v naše krásné příběhy.
Víte, kdysi jsem viděl jeden obrázek na Facebooku a teď se mi všechno děje podle té metafory. Lvice roztrhala laň na kusy, ovoce z ní vypadlo. Lvice se posadila vedle něj. Podpis - "lvice si uvědomila, že zabila nový život, v šoku si k ní sedla a zemřela na zlomené srdce." Tento příběh se začal rozcházet s virálním efektem. Je také krásná. Ona je to, co chce člověk konzumovat. Jen málo lidí přišlo na komentáře a prohlásilo: „V přírodě žádné takové příběhy nejsou. Lvice se posadila k odpočinku. Teď sežere toto ovoce." Ale nikdo to neslyšel. Pod stejnými komentáři se objevila srdce, v modlitbě sepjaté ruce, slzy a dokonce i svíčky. "Zvířata jsou jako lidé," psali lidé. "Někdy jsou lidé lepší."
Možná proto se nám takové příběhy zobrazují v karikaturách. Ale přesto je čas, aby se dospělí naučili rozlišovat karikatury od skutečného života.
Například vůdce protestu uprchl ze země a nechal své voliče před protestem nadšené. A když se na situaci podíváte přímo, vidíme hloupý zbabělý útěk. Lidstvo se ale s takovým příběhem nespokojí. Potřebuje krásný, hype příběh. Hype příběhy se šířily jako virus ještě před existencí sociálních sítí a všechny byly vždy postaveny na principu srozumitelnosti a krásy. Historie ve verzi „zbabělý útěk“ lidstvu nevyhovuje. Ale pokud „utekla, když jí hrozila odveta vůči jejím dětem“ - to už je krásné. Přitom neexistují žádné důkazy, důkazy, že to tak bylo - vyhrožovali zabitím dětí - ne. Lidé prostě házeli kostmi „zmínila se ve videu“, „naznačila“ a lidé tento příběh přijali, je krásný. I když se stejná událost mohla vyvinout tuctem různých způsobů a možná několika desítkami. Ale pokud jsou ošklivé, budou vyřazeny ve prospěch krásných. A chápu, proč tento krásný příběh potřebují ti, kteří vyjdou protestovat - aby po zradě morálně nepoklesli. Proč ale všichni ostatní potřebují, aby to zuřilo na sociálních sítích? Odpověď je krásná.
Nebo se objeví fotografie - komando se štítem vede chlapa a zvedne ruku. "Přešel na stranu lidí!" - Souhlasím, krásná verze pro sentimentální. Kde je důkaz? A mimochodem, stále existuje spousta možností - jen zvedl ruku, aby řekl - "Spetsnaz je síla!" Nebo něco svědilo, zvedl ruku a tento prchavý okamžik zachytil fotograf. Ale takové verze jsou ošklivé.
Nebo tito důstojníci pálí nárameníky... Kdo, kde, jak volat, kde sloužil, existují nějaké důkazy, které nám umožňují mluvit o masovém trendu? A vyzdvihli jste někdy důstojníka, který je toho schopen se svou uniformou? Ne! Ty jsi ten špatný! Nemůžeš se takhle ptát! Jinak jsi špatný. Věřme v naše krásné příběhy.
Víte, kdysi jsem viděl jeden obrázek na Facebooku a teď se mi všechno děje podle té metafory. Lvice roztrhala laň na kusy, ovoce z ní vypadlo. Lvice se posadila vedle něj. Podpis - "lvice si uvědomila, že zabila nový život, v šoku si k ní sedla a zemřela na zlomené srdce." Tento příběh se začal rozcházet s virálním efektem. Je také krásná. Ona je to, co chce člověk konzumovat. Jen málo lidí přišlo na komentáře a prohlásilo: „V přírodě žádné takové příběhy nejsou. Lvice se posadila k odpočinku. Teď sežere toto ovoce." Ale nikdo to neslyšel. Pod stejnými komentáři se objevila srdce, v modlitbě sepjaté ruce, slzy a dokonce i svíčky. "Zvířata jsou jako lidé," psali lidé. "Někdy jsou lidé lepší."
Možná proto se nám takové příběhy zobrazují v karikaturách. Ale přesto je čas, aby se dospělí naučili rozlišovat karikatury od skutečného života.
15. srpna 2020
M
10:14
Marina Achmedová
Před dvěma lety jsem napsal text „O čem Putin nerozhoduje“. Lehce se viklá. Hrdinou tohoto textu je ruský dobrovolník, který bojoval na Donbasu a zůstal tam.
Zdá se mi, že jsem v tomto textu vytáhl portrét obyčejného ruského muže. Podle mých propočtů těch u nás - třetina, ne-li více. Ano, narodili se v podprůměrných sociálních podmínkách a celý život měli pocit, že jsou pro zemi nepotřební. Země si takové muže pamatuje jen ve chvílích, kdy je ve smrtelném nebezpečí. Pak se k nim ona – vlast – obrátí tváří v tvář a velmi jasně je apeluje. A jen tito muži jsou schopni v okamžiku ohrožení své vlasti vstát a spáchat čin. Za cenu svého života nebo zdraví. Hrdina mé reportáže přišel ve válce o nohu.
A když nebezpečí pomine, vlast se odvrátí a raději předstírá, že tito lidé neexistují. Ale jsou, je jich mnoho, touží po potřebě konkrétně pro ni – její vlast. A je jich mnoho, říkám. Kdo ji půjde bránit – její vlast? Ti, kteří sedí na gauči, upravují si brýle na nablýskaných nosech, škrábou se na naolejovaných vousech a perou se na sociálních sítích a znechuceně mluví o tom, že tito muži reagují na volání vlasti? Ne, tyhle nikdy neodejdou, ale mnohokrát se prozradí a schovají se pod stejnou pohovkou. Odejde jen tato třetina – ztracená a nepotřebná.
Vlast se vrátila domů od lidí z Minska, kteří bojovali na Donbasu. Velmi dobře. Takže rozumí všemu.
Zdá se mi, že jsem v tomto textu vytáhl portrét obyčejného ruského muže. Podle mých propočtů těch u nás - třetina, ne-li více. Ano, narodili se v podprůměrných sociálních podmínkách a celý život měli pocit, že jsou pro zemi nepotřební. Země si takové muže pamatuje jen ve chvílích, kdy je ve smrtelném nebezpečí. Pak se k nim ona – vlast – obrátí tváří v tvář a velmi jasně je apeluje. A jen tito muži jsou schopni v okamžiku ohrožení své vlasti vstát a spáchat čin. Za cenu svého života nebo zdraví. Hrdina mé reportáže přišel ve válce o nohu.
A když nebezpečí pomine, vlast se odvrátí a raději předstírá, že tito lidé neexistují. Ale jsou, je jich mnoho, touží po potřebě konkrétně pro ni – její vlast. A je jich mnoho, říkám. Kdo ji půjde bránit – její vlast? Ti, kteří sedí na gauči, upravují si brýle na nablýskaných nosech, škrábou se na naolejovaných vousech a perou se na sociálních sítích a znechuceně mluví o tom, že tito muži reagují na volání vlasti? Ne, tyhle nikdy neodejdou, ale mnohokrát se prozradí a schovají se pod stejnou pohovkou. Odejde jen tato třetina – ztracená a nepotřebná.
Vlast se vrátila domů od lidí z Minska, kteří bojovali na Donbasu. Velmi dobře. Takže rozumí všemu.
M
11:41
Marina Achmedová
Útočník CSKA Moskva odmítl místo v běloruském národním týmu, "dokud platí Lukašenkův režim."
No, to znamená, že hrál za Lukašenka, a ne za zemi.
No, to znamená, že hrál za Lukašenka, a ne za zemi.
16. srpna 2020
M
16:28
Marina Achmedová
Zaměstnanci Belteleradiocompany pohrozili, že od pondělí začnou vysílat poctivé zprávy, pokud nebudou splněny jejich požadavky. To je pravda. Obecně platí, že člověk v žurnalistice, bez ohledu na to, kdo je u moci, se rozhoduje sám - bude říkat pravdu nebo lhát. Vždy si můžete najít jinou práci, pokud nechcete lhát. Pokud ale v takové práci zůstanete, znamená to, že je pro vás z nějakého důvodu zisková. Z výroku vyplývá: lhali jsme, když to bylo pro každého z nás osobně prospěšné, a nyní, když se stalo prospěšným mluvit pravdu, budeme ji mluvit.
Zbývá jen se znepokojením položit si otázku: co se stane, pokud budou požadavky splněny? Budou dál lhát?
Zbývá jen se znepokojením položit si otázku: co se stane, pokud budou požadavky splněny? Budou dál lhát?
M
19:48
Marina Achmedová
Není možné si nevšimnout, že naši ruští příznivci běloruského protestu nyní bojují v sítích s Lukašenkem tak zoufale, jako by byli ve válce se samotným Putinem)
17. srpna 2020
M
08:29
Marina Achmedová
08:29
"Tam na to přijdeš sám," řekl učitel a nechal mě v místnosti se Semou.
"Sám?! Myslel jsem. "Ne, nerozumím!" To už jsem ale byl v pokoji sám se Semou. Pečlivě se na mě podíval. A vlevo.
Počkala a šla ho hledat. Seděl v jiné místnosti se dvěma chlapci poblíž velkého ledního medvěda. Vypadal trochu ostražitě a trochu vážně - nějak uhodl, že jsem přišel kvůli němu.
- Můžu si tě vyfotit? Zeptal jsem se.
"S Kolenkou," řekl Semjon a přitáhl chlapce k medvědovi.
"Kolenko, usměj se," řekl jsem. Kolja se usmál. "Pašo, usměj se," řekl jsem a druhý chlapec se usmál také. -Simone, usměj se.
Simon se neusmál.
"Nemohu," řekl.
Zdá se, že Sema mi nehodlal ulehčit psaní o něm tak, aby se mu našel pěstoun.
"Tak si zahrajeme," navrhl jsem. "V nemocnici?" upřesnil Simon. Z čela postele vytáhl metrovou plyšovou housenku. Vytáhl jsem z tašky novou masku. Housenku jsme identifikovali jako babičku, která se nakazila koronavirem. Natáhl jsem jí masku přes obličej. Simon se usmál. Půl hodiny jsme babičku resuscitovali, napojili na ventilátor. Nakonec jsme se rozhodli přejít na terapii.
Byli převezeni sanitkou - přehoz z postele. Při pohybu na chodbě jsme potkali dívku na invalidním vozíku. „Kam bereš můj polštář! křičela. "Proč jsi ji vzal z mé postele?" Tady jsem vyprskl smíchy – myslel jsem, že je to Semyonova postel.
A pak jsem tiše odešel, když hra byla v plném proudu. Posadila se do kaple sofijského domu a čekala na učitele. "Řekni něco vtipného o Samovi," zeptal jsem se. "Co je tak vtipného..." odpověděla, "vždycky se mi chce brečet, když se na něj dívám."
Sema má Spina Bifida. Jeho matka ho po narození opustila. Ve sloupci otec - pomlčka. Žil v dětském domově a zde – v sociálním domově Svaté Sofie – skončil jako malý utlačovaný tvor. Pečlivě se podíval na dospělé a ze zvyku se snažil pochopit, co od nich očekávat. Nemohl mluvit. Ale jednoho dne se s chlapci dívali na film. Ukázali válku, jezdily tanky. Jeden tanker se jmenoval Kolja. Kluci měli obavy a strach. Kolenka přispěchal k televizi a křičel - "A já taky - Kolja!". Semjon nemohl vydržet všechno - jak tlak filmu, tak skutečnost, že nebyl Kolja - a také křičel: „A já! A já... A já - Semyon! Semyon - já!
Semyon měl tři operace. A budou dělat víc. Ale právě teď je ve věku, kdy potřebuje rodinu. Právě teď ho to hodně táhne k lidem, a pokud si pro něj přijdou rodiče, nestáhne se do sebe z toho, že zde nemá plnou komunikaci se svými vrstevníky, a pravděpodobně z něj vyroste šťastný člověk. . Jeho intelekt je v pořádku. Sdílejte prosím příspěvek - ať ho jeho budoucí skuteční rodiče poznají jako syna.
Můžete zavolat na číslo 89104291513 (Svetlana)
A já chtěla potichu odejít, ale když jsem vyšla na dvůr, narazila jsem na Semu. Pozorně se na mě podíval, neusmál se a já si uvědomil, že jistě ví, že jsem přišel kvůli němu.
"Sám?! Myslel jsem. "Ne, nerozumím!" To už jsem ale byl v pokoji sám se Semou. Pečlivě se na mě podíval. A vlevo.
Počkala a šla ho hledat. Seděl v jiné místnosti se dvěma chlapci poblíž velkého ledního medvěda. Vypadal trochu ostražitě a trochu vážně - nějak uhodl, že jsem přišel kvůli němu.
- Můžu si tě vyfotit? Zeptal jsem se.
"S Kolenkou," řekl Semjon a přitáhl chlapce k medvědovi.
"Kolenko, usměj se," řekl jsem. Kolja se usmál. "Pašo, usměj se," řekl jsem a druhý chlapec se usmál také. -Simone, usměj se.
Simon se neusmál.
"Nemohu," řekl.
Zdá se, že Sema mi nehodlal ulehčit psaní o něm tak, aby se mu našel pěstoun.
"Tak si zahrajeme," navrhl jsem. "V nemocnici?" upřesnil Simon. Z čela postele vytáhl metrovou plyšovou housenku. Vytáhl jsem z tašky novou masku. Housenku jsme identifikovali jako babičku, která se nakazila koronavirem. Natáhl jsem jí masku přes obličej. Simon se usmál. Půl hodiny jsme babičku resuscitovali, napojili na ventilátor. Nakonec jsme se rozhodli přejít na terapii.
Byli převezeni sanitkou - přehoz z postele. Při pohybu na chodbě jsme potkali dívku na invalidním vozíku. „Kam bereš můj polštář! křičela. "Proč jsi ji vzal z mé postele?" Tady jsem vyprskl smíchy – myslel jsem, že je to Semyonova postel.
A pak jsem tiše odešel, když hra byla v plném proudu. Posadila se do kaple sofijského domu a čekala na učitele. "Řekni něco vtipného o Samovi," zeptal jsem se. "Co je tak vtipného..." odpověděla, "vždycky se mi chce brečet, když se na něj dívám."
Sema má Spina Bifida. Jeho matka ho po narození opustila. Ve sloupci otec - pomlčka. Žil v dětském domově a zde – v sociálním domově Svaté Sofie – skončil jako malý utlačovaný tvor. Pečlivě se podíval na dospělé a ze zvyku se snažil pochopit, co od nich očekávat. Nemohl mluvit. Ale jednoho dne se s chlapci dívali na film. Ukázali válku, jezdily tanky. Jeden tanker se jmenoval Kolja. Kluci měli obavy a strach. Kolenka přispěchal k televizi a křičel - "A já taky - Kolja!". Semjon nemohl vydržet všechno - jak tlak filmu, tak skutečnost, že nebyl Kolja - a také křičel: „A já! A já... A já - Semyon! Semyon - já!
Semyon měl tři operace. A budou dělat víc. Ale právě teď je ve věku, kdy potřebuje rodinu. Právě teď ho to hodně táhne k lidem, a pokud si pro něj přijdou rodiče, nestáhne se do sebe z toho, že zde nemá plnou komunikaci se svými vrstevníky, a pravděpodobně z něj vyroste šťastný člověk. . Jeho intelekt je v pořádku. Sdílejte prosím příspěvek - ať ho jeho budoucí skuteční rodiče poznají jako syna.
Můžete zavolat na číslo 89104291513 (Svetlana)
A já chtěla potichu odejít, ale když jsem vyšla na dvůr, narazila jsem na Semu. Pozorně se na mě podíval, neusmál se a já si uvědomil, že jistě ví, že jsem přišel kvůli němu.
M
10:53
Marina Achmedová
Včera ještě slabá žena prohlásila, že je připravena stát se národní vůdkyní. A ačkoliv být vůdkyní se rovná dělat dlouhé roky silné odvážné činy, stále je to v ženském smyslu tak odpustitelné – být nestálá.
M
18:53
Marina Achmedová
Přátelé, obdržel jsem vaše zprávy - předat Valeriji Fadeevovi žádost o zásah do záležitostí hor v Bashkirii, kde nedávno došlo k téměř dalšímu masakru v táboře ekologů. Žádosti nevyhovím. Už jen proto, že se ještě v roce 2018 postavil za Mount Tratau. Byl tehdy tajemníkem Veřejné komory a pamatuji si, že když jsem za ním šel, kypěl tím, že chtějí zničit tuto horu. A skutečnost, že je posvátným dědictvím Baškirů, nebyla poslední věcí v jeho argumentech.
Ale Rada pro lidská práva, kterou nyní vede Fadeev, tehdy pod vedením Fedotova, na této otázce také pracovala a doporučila místním úřadům - nechat horu na pokoji, vytvořit národní park Bashkir Shikhans a Bashkir Společnost Soda na tyto hory zapomněla.
Tratau byl poté dobyt a měli z toho velkou radost. Ale kdo věděl, že společnost na výrobu sody bude chtít položit na vápenec další horu - Kushtau. Fadeev samozřejmě ví o tom, co se děje, a bude s horou Kushtau zacházet stejně jako s Tratauem.
Ale Rada pro lidská práva, kterou nyní vede Fadeev, tehdy pod vedením Fedotova, na této otázce také pracovala a doporučila místním úřadům - nechat horu na pokoji, vytvořit národní park Bashkir Shikhans a Bashkir Společnost Soda na tyto hory zapomněla.
Tratau byl poté dobyt a měli z toho velkou radost. Ale kdo věděl, že společnost na výrobu sody bude chtít položit na vápenec další horu - Kushtau. Fadeev samozřejmě ví o tom, co se děje, a bude s horou Kushtau zacházet stejně jako s Tratauem.
18. srpna 2020
M
11:47
Marina Achmedová
Na jedné straně Tankovaya (Novosibirsk) sousedí s Sukhoi Log. Na druhé straně - na břeh řeky Eltsovka. Přes řeku je hozen most a dříve vedl do pustiny. Touto pustinou šli obyvatelé Tankovaya na metro a cesta od mostu k němu trvala asi sedm minut. Na druhou stranu tu není metro, a abyste se k němu dostali, musíte udělat zajížďku a poté jet MHD, která vás doveze ke vchodu.
Před pár lety začala na pustině výstavba elitního komplexu. Domy už tam jsou, vysoké, s reflexními okny, která září jako zrcadla.
Garáže v kopřivách na jejich pozadí získaly zvláštní vzhled - jako by byly omylem vyhozeny z nedávné minulosti a stojí, samy si uvědomují, že sem nepatří. A zdá se, že pětipatrové budovy jsou ve srovnání s novými budovami ještě více zapadlé. A obyvatelé těchto pětipatrových budov... Ne, samozřejmě se nesrovnávali s obyvateli nových budov, dokud se HOA komplexu, když se na ně podíval blíže, nerozhodlo se od nich izolovat plot. A nejde jen o plot – i jeho latě jsou svařeny pletivem.
"Jak se dostaneme do metra?" zeptal se Tank. "Pleb neprojde naším dvorem," odpověděli zpoza plotu. - Jste vidlák, darebák a třetí třída. Koupili jsme toto místo jako bezpečný přístav. Nechceme kazit obrázek." Tehdy si obyvatelé Tankova konečně uvědomili, že Sovětský svaz skončil, mezi bohatými a chudými je obrovská propast a žádná sociální spravedlnost neexistuje a nikdy nebude, ať by volili kohokoli.
Brzy z rozhodnutí soudu byl most zasypán deskou. Lidé stále chodili k metru po obvyklé cestě, jen teď šli jako sebevrazi - drželi se plotu po cestě široké půl metru za ním. Na druhou stranu to končí vysokým útesem. Níže - Eltsovka. Šel jsem po této cestě a vím jistě, že pro dva lidi je velmi obtížné se po ní rozdělit.
Obyvatelé Tankovaya byli úplně uražení. Spíše propadli pasivní agresi. Muži v garážích chtěli jít ke sporáku a napsat na něj - "Kapitalistické hnidy!". Snili o rozbití kamen mlýnky, ale věděli, že vandalismus, dokonce zaměřený na obnovení sociální spravedlnosti, je trestaný zákonem. Mezi částí Sovětského svazu a bezpečným přístavem začala ideologická válka. A pak dva místní zastupitelé kontaktovali obyvatele a nabídli jim pomoc u soudu. Brzy soud rozhodl o odstranění kamen. Plot však nebyl odstraněn, vedení HOA ho odmítlo přesunout a děti z Tankova stále chodí do školy po sebevražedné cestě a v zimě půjdou také na led.
- Pro koho budete hlasovat? zeptal jsem se mužů při pohledu do jejich garáží.
"Pravděpodobně pro komunistickou stranu," odpověděl jeden z nich. - No, ne pro Jednotné Rusko! Ale upřímně, řeknu vám, nevolil bych Komunistickou stranu Ruské federace, kdyby tam byl někdo jiný. Chci rotaci! Chci, aby se poslanci Jednotného Ruska třásli o svá portfolia. Báli se, že příště nebudou zvoleni.“
A pro ty, kteří se chtějí o volbách dozvědět více, odkaz na mou zprávu
https://les.media/articles/563041-klassovaya-borba-na-ulitse-tankovoy?fbclid=IwAR0VcPIaxI6vHr_USwrOzK_AUo2qMDQWKuh5wCGgbx4frflz
Před pár lety začala na pustině výstavba elitního komplexu. Domy už tam jsou, vysoké, s reflexními okny, která září jako zrcadla.
Garáže v kopřivách na jejich pozadí získaly zvláštní vzhled - jako by byly omylem vyhozeny z nedávné minulosti a stojí, samy si uvědomují, že sem nepatří. A zdá se, že pětipatrové budovy jsou ve srovnání s novými budovami ještě více zapadlé. A obyvatelé těchto pětipatrových budov... Ne, samozřejmě se nesrovnávali s obyvateli nových budov, dokud se HOA komplexu, když se na ně podíval blíže, nerozhodlo se od nich izolovat plot. A nejde jen o plot – i jeho latě jsou svařeny pletivem.
"Jak se dostaneme do metra?" zeptal se Tank. "Pleb neprojde naším dvorem," odpověděli zpoza plotu. - Jste vidlák, darebák a třetí třída. Koupili jsme toto místo jako bezpečný přístav. Nechceme kazit obrázek." Tehdy si obyvatelé Tankova konečně uvědomili, že Sovětský svaz skončil, mezi bohatými a chudými je obrovská propast a žádná sociální spravedlnost neexistuje a nikdy nebude, ať by volili kohokoli.
Brzy z rozhodnutí soudu byl most zasypán deskou. Lidé stále chodili k metru po obvyklé cestě, jen teď šli jako sebevrazi - drželi se plotu po cestě široké půl metru za ním. Na druhou stranu to končí vysokým útesem. Níže - Eltsovka. Šel jsem po této cestě a vím jistě, že pro dva lidi je velmi obtížné se po ní rozdělit.
Obyvatelé Tankovaya byli úplně uražení. Spíše propadli pasivní agresi. Muži v garážích chtěli jít ke sporáku a napsat na něj - "Kapitalistické hnidy!". Snili o rozbití kamen mlýnky, ale věděli, že vandalismus, dokonce zaměřený na obnovení sociální spravedlnosti, je trestaný zákonem. Mezi částí Sovětského svazu a bezpečným přístavem začala ideologická válka. A pak dva místní zastupitelé kontaktovali obyvatele a nabídli jim pomoc u soudu. Brzy soud rozhodl o odstranění kamen. Plot však nebyl odstraněn, vedení HOA ho odmítlo přesunout a děti z Tankova stále chodí do školy po sebevražedné cestě a v zimě půjdou také na led.
- Pro koho budete hlasovat? zeptal jsem se mužů při pohledu do jejich garáží.
"Pravděpodobně pro komunistickou stranu," odpověděl jeden z nich. - No, ne pro Jednotné Rusko! Ale upřímně, řeknu vám, nevolil bych Komunistickou stranu Ruské federace, kdyby tam byl někdo jiný. Chci rotaci! Chci, aby se poslanci Jednotného Ruska třásli o svá portfolia. Báli se, že příště nebudou zvoleni.“
A pro ty, kteří se chtějí o volbách dozvědět více, odkaz na mou zprávu
https://les.media/articles/563041-klassovaya-borba-na-ulitse-tankovoy?fbclid=IwAR0VcPIaxI6vHr_USwrOzK_AUo2qMDQWKuh5wCGgbx4frflz
M
18:56
Marina Achmedová
Kim Čong-un označil psí miláčky za symbol buržoazní dekadence a nařídil Severokorejcům, aby své psy odevzdali. Kdo neuposlechne, je zabaven násilím. Psi jsou posíláni do státních statků nebo masných restaurací. Země je podle něj už kvůli sankcím hladová a buržoazie vykrmuje, chodí jídlo.
Píše o tom Daily Mail.
Ať Kim Čong-un celou tu dobu dělal cokoli, image strašlivého diktátora neuspěl. Vždycky vypadal jako shnilý kluk. A teď už jen malý parchant.
PS Vigilant people oznámili, že se jedná o falešný Daily Mail. No, Daily Mail je taky parchant. Velká radost pro psy! Odpusťte mi, že šířím falešné zprávy. Nyní čekám, až ruské tiskové agentury označí tuto zprávu za falešnou.
Píše o tom Daily Mail.
Ať Kim Čong-un celou tu dobu dělal cokoli, image strašlivého diktátora neuspěl. Vždycky vypadal jako shnilý kluk. A teď už jen malý parchant.
PS Vigilant people oznámili, že se jedná o falešný Daily Mail. No, Daily Mail je taky parchant. Velká radost pro psy! Odpusťte mi, že šířím falešné zprávy. Nyní čekám, až ruské tiskové agentury označí tuto zprávu za falešnou.
M
21:58
Marina Achmedová
Teď se dívám na Lukašenka. Vždycky jsem k němu měla odpor. Ano, ten blázen, který porazil dav. Ale jak se to v posledních dnech drží, ach. Přímý orel. Neutekl před davem. Mnozí by už dávno ztratili nervy. A něco mi říká, že ne v malé míře to dělá kvůli jednomu člověku – kvůli Kolenkovi. Aby viděl - "Táta je zodpovědný za slova."
19. srpna 2020
M
15:04
Marina Achmedová
V roce 2014 přijelo na Majdan mnoho různých lidí – novinářů z různých zemí, zvědavých. Každý chtěl dýchat to, čemu říkali vzduch svobody. K ruským novinářům panoval „zvláštní“ přístup. První věc, kterou Rusové udělali, bylo proto, že se podvolili a s omluvnými poznámkami v hlase přiznali, že nenávidí Putina a chtějí stejný druh protestu ve své zemi. Pro mě jsou takové odchylky neslučitelné se sebevědomím.
Sami demonstranti mi řekli: „Podívej, jsme tak dobří! Nalijeme vám čaj. Všichni jsme dobří." A kdo by se hádal – no, samozřejmě, dobré. Ale z nějakého důvodu je nenapadlo, že být dobrý neznamená dosahovat dobrých výsledků.
Lidé zažívali pocit jednoty a věřili, že z tohoto uctivě povzneseného pocitu nemůže vzejít nic špatného. Řekni to Donbasu. Řekněte to rodičům mrtvých dětí. Staré ženy, které strávily roky v protiletadlových krytech. No, jak se to stalo, řekni mi, že smrt vzešla z tohoto uctivého pocitu. Z bílých šatů, z červených květů, z očí planoucích povznesením.
Ale chápu, jak je spousta lidí osamělých. Lidé nemají vždy s kým mluvit a hledají souhlas na sociálních sítích. Ne vždy si lidé mají co říct a pak splývají s hlasem davu. Lidem se může zdát, že oni sami nic nereprezentují, ale účastí na protestu pro sebe získávají určitý význam. A když se v nějaké události povznesou nad každodenní život a budou naplněni touto úctou, zkuste jim říct, že na Donbasu umírají děti. Připustit si to je stejné jako ztratit ten možná nejcennější pocit, který jednou v životě zažili.
A co Rusové, kteří přijeli na Majdan dělat dechová cvičení? Znechuceně se odvrátili od hořícího Donbasu a dali najevo, že s tím nemají nic společného, za všechno může Rusko, a pokud by umírající děti byly dětmi správných rodičů, zasloužily by si jejich pozornost. A tak – ne. Ani o Ukrajinu se však už příliš nezajímají.
Totéž se stane s Běloruskem. Když se v něm všechno pokazí, budou mít Rusové, kteří nyní bojují na běloruské frontě, plné ruce práce s úplně jiným humbukem. Jak - to nevím. Ale tak moderní život funguje. Nyní lidé nadšeně sledují seriál v reálném čase. A zdánlivá podpora může být jen dočasnou zábavou. Každopádně z ruské strany už nejde o Bělorusko, ale o pokus nacvičit revoluční události v Rusku v roce 2024.
Osobně nemám rád zesměšňování nevstupujících běloruských kolchozníků. Sami jsou nemotorní, naštvané tváře, hloupé řeči. Mimochodem, dobří lidé takhle nemluví. A stále nechápu, proč je špatné být kolchozníkem? Naučili jsme se získávat energii ze vzduchu a už nepotřebujeme zemědělské produkty?Ve skutečnosti si mnohem větší respekt než módní mládež, která ještě nic nedělala, zaslouží dělníci.
Nejsem vůbec proti protestům. Jsem velmi pro. Ale jsem proti manipulaci s davem a levné identické elektroinstalaci. V protestujícím davu může být každý skrz naskrz dobrý a krásný. Každý ale musí chápat, k čemu zemi osobně každým krokem vede, a připravit se na to, že výsledek davových výkonů nezávisí na davu samotném, ale na tom, kterým směrem loutkář tahá za provázek.
Sami demonstranti mi řekli: „Podívej, jsme tak dobří! Nalijeme vám čaj. Všichni jsme dobří." A kdo by se hádal – no, samozřejmě, dobré. Ale z nějakého důvodu je nenapadlo, že být dobrý neznamená dosahovat dobrých výsledků.
Lidé zažívali pocit jednoty a věřili, že z tohoto uctivě povzneseného pocitu nemůže vzejít nic špatného. Řekni to Donbasu. Řekněte to rodičům mrtvých dětí. Staré ženy, které strávily roky v protiletadlových krytech. No, jak se to stalo, řekni mi, že smrt vzešla z tohoto uctivého pocitu. Z bílých šatů, z červených květů, z očí planoucích povznesením.
Ale chápu, jak je spousta lidí osamělých. Lidé nemají vždy s kým mluvit a hledají souhlas na sociálních sítích. Ne vždy si lidé mají co říct a pak splývají s hlasem davu. Lidem se může zdát, že oni sami nic nereprezentují, ale účastí na protestu pro sebe získávají určitý význam. A když se v nějaké události povznesou nad každodenní život a budou naplněni touto úctou, zkuste jim říct, že na Donbasu umírají děti. Připustit si to je stejné jako ztratit ten možná nejcennější pocit, který jednou v životě zažili.
A co Rusové, kteří přijeli na Majdan dělat dechová cvičení? Znechuceně se odvrátili od hořícího Donbasu a dali najevo, že s tím nemají nic společného, za všechno může Rusko, a pokud by umírající děti byly dětmi správných rodičů, zasloužily by si jejich pozornost. A tak – ne. Ani o Ukrajinu se však už příliš nezajímají.
Totéž se stane s Běloruskem. Když se v něm všechno pokazí, budou mít Rusové, kteří nyní bojují na běloruské frontě, plné ruce práce s úplně jiným humbukem. Jak - to nevím. Ale tak moderní život funguje. Nyní lidé nadšeně sledují seriál v reálném čase. A zdánlivá podpora může být jen dočasnou zábavou. Každopádně z ruské strany už nejde o Bělorusko, ale o pokus nacvičit revoluční události v Rusku v roce 2024.
Osobně nemám rád zesměšňování nevstupujících běloruských kolchozníků. Sami jsou nemotorní, naštvané tváře, hloupé řeči. Mimochodem, dobří lidé takhle nemluví. A stále nechápu, proč je špatné být kolchozníkem? Naučili jsme se získávat energii ze vzduchu a už nepotřebujeme zemědělské produkty?Ve skutečnosti si mnohem větší respekt než módní mládež, která ještě nic nedělala, zaslouží dělníci.
Nejsem vůbec proti protestům. Jsem velmi pro. Ale jsem proti manipulaci s davem a levné identické elektroinstalaci. V protestujícím davu může být každý skrz naskrz dobrý a krásný. Každý ale musí chápat, k čemu zemi osobně každým krokem vede, a připravit se na to, že výsledek davových výkonů nezávisí na davu samotném, ale na tom, kterým směrem loutkář tahá za provázek.
21. srpna 2020
M
17:51
Marina Achmedová
Nyní je mi Michaila Efremova opravdu, velmi upřímně líto. Jak bojuje za svou svobodu a jak v sobě zabíjí lidskou důstojnost. Podle jeho nové verze neřídil a "zdá se", že ho tam zatáhli. Zajímalo by mě, jak se cítí lidé, kteří se ho zastali.
Bylo by hezké, kdyby právníci měli zásadně zakázáno vystupovat v diskusních pořadech častěji než jednou za měsíc, a pokud se objeví, je to jen proto, aby učinili důležité prohlášení. Za šílené chování ve vzduchu a bláznění kvůli PR by jim mělo být okamžitě odebráno právo na legální činnost. Domnívám se, že právníci země by měli učinit kolegiální rozhodnutí o revizi etiky veřejného vystupování.
Bylo by hezké, kdyby právníci měli zásadně zakázáno vystupovat v diskusních pořadech častěji než jednou za měsíc, a pokud se objeví, je to jen proto, aby učinili důležité prohlášení. Za šílené chování ve vzduchu a bláznění kvůli PR by jim mělo být okamžitě odebráno právo na legální činnost. Domnívám se, že právníci země by měli učinit kolegiální rozhodnutí o revizi etiky veřejného vystupování.
22. srpna 2020
M
15:43
Marina Achmedová
A přesto, když Chodorkovskij říká, že Navalnyj byl otráven, aby odvrátil pozornost od Běloruska, co tím chce říct? Že ti, kteří upřímně podporují běloruské protesty, jsou tak povrchní lidé, že se dají rozptýlit?
Je to ostuda.
Je to ostuda.
23. srpna 2020
M
11:27
Marina Achmedová
Před rokem jsem byl na Čukotce a od té doby se Čukotka stala nezahojenou ranou v mém srdci. Zavírám oči a stále slyším křik racků, kteří vládli městu. Po týdnu pobytu v Anadyru jsem už věděl, o čem křičí - "letěli do té popelnice!", "Ty jsi blázen!", "Že se tady ti lidičky pořád šukají!". Čukotka mě odnaučil chodit spát ve tři ráno a vstávat v jedenáct. Srazila nějakou špatnou továrnu mých vnitřních hodin a ty šly správně, tedy po čukotském způsobu - v sedm ráno jsem už byl na nohou.
Smějí se mi, když říkám, že jsem propukl v slzy štěstí při pohledu na belugy, které přišly do ústí řeky Anadyr. Seděl jsem na starém křesle na břehu, kolem mě chodili obří racci. Za mnou byly trámy, kde seděli rybáři a čekali, až v síti plave chum losos. Vzadu někde ve městě, které se dá obejít za půl hodiny, stály pětipatrové domy na kůlech, natřené barvami bledými na Moskvu, ale velmi vhodnými pro zdánlivý nedostatek Čukčů. A já jsem seděl, díval se dolů na tuleně plavající na jejich hřbetech, sladce se usmívali. A pak plavaly bílé velryby. Povalovali se a hráli si ve vodě. Vyděsil jsem se.
- Co se stalo? - zeptali se mě z paprsku.
"Belugas," řekl jsem.
- Tak co? zeptali se mě.
- No, jsem šťastný.
Co pro mě vytvořilo tak kouzelné místo? Světle bílá voda v ústí řeky, studený písek, lesklé šupiny chum lososů jdoucích do sítě? Ale na tomto místě jsem cítil zemi jinak.
Pak jsme pluli podél řeky Anadyr do Kanchalanu. Já, obsluha, řidič polštáře a jeho žena. Vzali čtyři lahve vodky. Cestou je všichni tři postupně líbali, a když vstoupili do řeky Kanchalan, rozhodli se zastavit a už se napít. Já, nepiják, jsem pití nejprve pozoroval, pak jsem tiše vzal kbelík a odešel po oblázkovém břehu. Kanchalan je velmi široká řeka, jako Anadyr. Neviděl jsem druhou stranu. Kolem nebyl jediný člověk, nefungovala mobilní komunikace a za rákosím začala skutečná tundra.
Šel jsem do rákosí a šel do tundry. Stála tam tichá, hladká, žlutozelená jezera, opásaná rákosím, z nichž se s volným křikem lámaly divoké husy. Naklonil jsem se nad hrbol, který se mi zdál vybledlý a skrovný, a viděl jsem, že je to celá malá planeta. Rostly na ní liliputánské jalovce, malé květy, černé pevné bobule, brusinky, borůvky. Posadil jsem se na zem a držel se tohoto hrbolu, díval jsem se na něj a ptal jsem se sám sebe - "Kde je můj notebook?". Byl v tašce na lodi a chuchvalec se mnou mluvil a já jsem toho měl tolik co napsat. A hlavně - že země tady na kraji není vůbec drsná, je velmi přítulná, protože i z permafrostu dokáže získat takové barvy, které nejsou na první pohled patrné.
Divoké výkřiky mě vytrhly ze společné meditace s trsem. Můj doprovod mě spěchal hledat.
- Co je špatně?! zařval řidič polštáře, přímo zasněný vážností. - Jsou tam medvědi. Sbírala bobule! Medvěd také miluje bobule!
- Medvěd! zakřičel jsem, zvedl prázdný kbelík a zděšeně se vrhl k člunu.
Strávil jsem několik hodin v Kanchalanu pracovně. Když jsme se chystali odejít, ukázalo se, že obchod je zavřený a můj doprovod z jeho tváře spal. Vrátili jsme se na loď a řekl řidiči tuto hroznou zprávu. "Jak je zavřeno?!" Řidič zbělel a chytil se za hlavu. "Ne, ne," vytáhl telefon a zmáčkl tlačítka. O několik minut později se ke břehu přiřítil motocykl. Řidič na něj skočil, rozjeli se. Řidič se vrátil o dvacet minut později. Vodka se v Kanchalan nenašla. Muži s očima zatemněnýma neštěstím seděli na břehu a třeli si čelo. Někam volali. Bývalý šéf obce přijel a pátrání se přímo zúčastnil. Volali jinam. Přiběhl náklaďák a další motocykl. Muži se rozešli různými směry. Brzy se vrátili spokojeni se dvěma lahvemi. Seděli v kruhu a slavnostně popíjeli první. Sledoval jsem to všechno s povýšeným a chladným pohledem. Samozřejmě jsem se zasmál.
Na zpáteční cestě jsme se nezastavovali.
Smějí se mi, když říkám, že jsem propukl v slzy štěstí při pohledu na belugy, které přišly do ústí řeky Anadyr. Seděl jsem na starém křesle na břehu, kolem mě chodili obří racci. Za mnou byly trámy, kde seděli rybáři a čekali, až v síti plave chum losos. Vzadu někde ve městě, které se dá obejít za půl hodiny, stály pětipatrové domy na kůlech, natřené barvami bledými na Moskvu, ale velmi vhodnými pro zdánlivý nedostatek Čukčů. A já jsem seděl, díval se dolů na tuleně plavající na jejich hřbetech, sladce se usmívali. A pak plavaly bílé velryby. Povalovali se a hráli si ve vodě. Vyděsil jsem se.
- Co se stalo? - zeptali se mě z paprsku.
"Belugas," řekl jsem.
- Tak co? zeptali se mě.
- No, jsem šťastný.
Co pro mě vytvořilo tak kouzelné místo? Světle bílá voda v ústí řeky, studený písek, lesklé šupiny chum lososů jdoucích do sítě? Ale na tomto místě jsem cítil zemi jinak.
Pak jsme pluli podél řeky Anadyr do Kanchalanu. Já, obsluha, řidič polštáře a jeho žena. Vzali čtyři lahve vodky. Cestou je všichni tři postupně líbali, a když vstoupili do řeky Kanchalan, rozhodli se zastavit a už se napít. Já, nepiják, jsem pití nejprve pozoroval, pak jsem tiše vzal kbelík a odešel po oblázkovém břehu. Kanchalan je velmi široká řeka, jako Anadyr. Neviděl jsem druhou stranu. Kolem nebyl jediný člověk, nefungovala mobilní komunikace a za rákosím začala skutečná tundra.
Šel jsem do rákosí a šel do tundry. Stála tam tichá, hladká, žlutozelená jezera, opásaná rákosím, z nichž se s volným křikem lámaly divoké husy. Naklonil jsem se nad hrbol, který se mi zdál vybledlý a skrovný, a viděl jsem, že je to celá malá planeta. Rostly na ní liliputánské jalovce, malé květy, černé pevné bobule, brusinky, borůvky. Posadil jsem se na zem a držel se tohoto hrbolu, díval jsem se na něj a ptal jsem se sám sebe - "Kde je můj notebook?". Byl v tašce na lodi a chuchvalec se mnou mluvil a já jsem toho měl tolik co napsat. A hlavně - že země tady na kraji není vůbec drsná, je velmi přítulná, protože i z permafrostu dokáže získat takové barvy, které nejsou na první pohled patrné.
Divoké výkřiky mě vytrhly ze společné meditace s trsem. Můj doprovod mě spěchal hledat.
- Co je špatně?! zařval řidič polštáře, přímo zasněný vážností. - Jsou tam medvědi. Sbírala bobule! Medvěd také miluje bobule!
- Medvěd! zakřičel jsem, zvedl prázdný kbelík a zděšeně se vrhl k člunu.
Strávil jsem několik hodin v Kanchalanu pracovně. Když jsme se chystali odejít, ukázalo se, že obchod je zavřený a můj doprovod z jeho tváře spal. Vrátili jsme se na loď a řekl řidiči tuto hroznou zprávu. "Jak je zavřeno?!" Řidič zbělel a chytil se za hlavu. "Ne, ne," vytáhl telefon a zmáčkl tlačítka. O několik minut později se ke břehu přiřítil motocykl. Řidič na něj skočil, rozjeli se. Řidič se vrátil o dvacet minut později. Vodka se v Kanchalan nenašla. Muži s očima zatemněnýma neštěstím seděli na břehu a třeli si čelo. Někam volali. Bývalý šéf obce přijel a pátrání se přímo zúčastnil. Volali jinam. Přiběhl náklaďák a další motocykl. Muži se rozešli různými směry. Brzy se vrátili spokojeni se dvěma lahvemi. Seděli v kruhu a slavnostně popíjeli první. Sledoval jsem to všechno s povýšeným a chladným pohledem. Samozřejmě jsem se zasmál.
Na zpáteční cestě jsme se nezastavovali.
11:27
Riskovalo, že dojde palivo před příjezdem do ústí, dvě láhve - stále to nejsou čtyři.
Druhý den mě přišla vyprovodit s dárky celá ještě ne úplně střízlivá společnost. Samozřejmě jsem v jejich tvářích viděl nejasnou směs úlevy a radosti z mého brzkého odchodu. Samozřejmě vím, jak lidi získat například žádostmi, aby neházeli nedopalky do řeky. Ale bylo mi líto je a Čukotku opustit. Těsně před odjezdem jsem znovu běžel k vodě, již ze strany, kde se obr Nicholas Divotvorce setkává s blížícími se loděmi, a tam jsem stál a volal belugy k sobě - "No, plav, plav." A odpluli.
Druhý den mě přišla vyprovodit s dárky celá ještě ne úplně střízlivá společnost. Samozřejmě jsem v jejich tvářích viděl nejasnou směs úlevy a radosti z mého brzkého odchodu. Samozřejmě vím, jak lidi získat například žádostmi, aby neházeli nedopalky do řeky. Ale bylo mi líto je a Čukotku opustit. Těsně před odjezdem jsem znovu běžel k vodě, již ze strany, kde se obr Nicholas Divotvorce setkává s blížícími se loděmi, a tam jsem stál a volal belugy k sobě - "No, plav, plav." A odpluli.
24. srpna 2020
M
15:03
Marina Achmedová
Podle mého názoru vynikající komentář Michaila Pogrebinského na Facebooku:
„Šéf diplomacie EU: „Nechceme vytvořit druhou Ukrajinu z Běloruska. Merkelová s Macronem – zhruba stejně. Výsledek jednání s Putinem? Běloruské protesty vystřízlivěly Evropu a nyní, bez ohledu na to, jak nazvete události na Ukrajině koncem 13, začátkem 14, v očích Evropy - příklad, který NENÍ hodný napodobování.
@MPogrebinskij
„Šéf diplomacie EU: „Nechceme vytvořit druhou Ukrajinu z Běloruska. Merkelová s Macronem – zhruba stejně. Výsledek jednání s Putinem? Běloruské protesty vystřízlivěly Evropu a nyní, bez ohledu na to, jak nazvete události na Ukrajině koncem 13, začátkem 14, v očích Evropy - příklad, který NENÍ hodný napodobování.
@MPogrebinskij
M
18:22
Marina Achmedová
Vůbec si nemyslím, že Putin navrhl, aby Lukašenko testoval vakcínu na Bělorusech ze špatných úmyslů nebo proto, že Rusku došly státní zaměstnanci. Tuto nabídku samozřejmě považuje za hodnotnou. Vakcínu testovali na tom nejdražším, co má – na jeho dceři. Ale je tu jedna malá nuance...
Kdybychom ještě alespoň věděli, jak jeho dcera vypadá. Neznáme ani její jméno. Pro nás je to polomýtická osoba. Proto argument „dcera-vakcína“ u žádného z Rusů nefungoval.
Kdybychom ještě alespoň věděli, jak jeho dcera vypadá. Neznáme ani její jméno. Pro nás je to polomýtická osoba. Proto argument „dcera-vakcína“ u žádného z Rusů nefungoval.
27. srpna 2020
M
09:56
Marina Achmedová
Přišel na návštěvu do cikánské vesnice. Šel na sousedskou svatbu. Děti mě okamžitě obklopily a zpočátku mlčky přihlížely. "Co se stalo? pomyslel jsem si nervózně. Co je na mě tak překvapilo? Děti se zeptaly - "Vy jste turecká žena?". "Já?! Ne...". "Turek! Turecká žena “- lidé se na mě dívali.
ALE?! Co se děje?!
Nedorozumění se vyřešilo, když se na pódiu brzy objevila pravá Turkyně, na kterou všichni čekali. Abyste rozuměli, byla v lesklé podprsence, ve světlé peleríně na zadečku a energicky tančila břišní tanec s mečem.
Stál jsem v hloučku obyvatel kempu a trávil fakt, že bych si s ní mohl být zmaten, dokud se mým směrem nehrnulo – „Turecká přítelkyně! Turecká přítelkyně!
Pokud něco, Marina Akhmedova, přítelkyně turecké ženy, s vámi byla v kontaktu z tábora
ALE?! Co se děje?!
Nedorozumění se vyřešilo, když se na pódiu brzy objevila pravá Turkyně, na kterou všichni čekali. Abyste rozuměli, byla v lesklé podprsence, ve světlé peleríně na zadečku a energicky tančila břišní tanec s mečem.
Stál jsem v hloučku obyvatel kempu a trávil fakt, že bych si s ní mohl být zmaten, dokud se mým směrem nehrnulo – „Turecká přítelkyně! Turecká přítelkyně!
Pokud něco, Marina Akhmedova, přítelkyně turecké ženy, s vámi byla v kontaktu z tábora
M
10:14
Marina Achmedová
Všichni novináři mají své triky. Také mám a. Jedním z nich je mimozemšťan. Když je pro hrdinu těžké odpovědět a je příliš líný přemýšlet, řeknu – „Představte si, že jsem mimozemšťan. Zajal jsem tě, přenesl na svou planetu a řekl, že pokud tuto minutu neodpovíš na otázku asi v pěti větách, nikdy se nevrátíš na Zemi. Nikdy!". Lidé se vždy vyděsí a začnou ze sebe tahat odpovědi.
Včera bylo pro Matryonu Petrovna těžké odpovědět a já jsem ji vyděsil mimozemšťanem. Matryona Petrovna se zamyslela, vytáhla cigaretu z pravého živůtku a zapalovač z levé. Zapálila si cigaretu, držela cigaretu čtyřmi prsty nahoře, palcem – dole. Přimhouřila oči a vyfoukla do strany těsné kroužky kouře. A najednou se na její snědé tváři objevil zasněný úsměv.
"Ale já pro nikoho nezpívám," řeknu pomalu Matryona Petrovna. - Tak jo. Jsem tady s mimozemšťany. Jsem unavený z tohoto tábora.
Na fotografii - teta Tamara. Demoralizovaný odpovědí jsem zapomněl vyfotit Matryonu Petrovnu.
Včera bylo pro Matryonu Petrovna těžké odpovědět a já jsem ji vyděsil mimozemšťanem. Matryona Petrovna se zamyslela, vytáhla cigaretu z pravého živůtku a zapalovač z levé. Zapálila si cigaretu, držela cigaretu čtyřmi prsty nahoře, palcem – dole. Přimhouřila oči a vyfoukla do strany těsné kroužky kouře. A najednou se na její snědé tváři objevil zasněný úsměv.
"Ale já pro nikoho nezpívám," řeknu pomalu Matryona Petrovna. - Tak jo. Jsem tady s mimozemšťany. Jsem unavený z tohoto tábora.
Na fotografii - teta Tamara. Demoralizovaný odpovědí jsem zapomněl vyfotit Matryonu Petrovnu.
28. srpna 2020
M
12:21
Marina Achmedová
12:21
"Dovol, abych ti řekl věštbu, řeknu ti celou pravdu," vyskočila na mě hubená černá cikánka z nejchudšího domu v táboře. Za ní stály nešťastné děti. "Vidím na tobě, že nejsi zlý, prostý, ale miluješ všechno ovládat." Chytrý, krásný. Čeká na vás štěstí.
"Žádné peníze," povzdechl jsem si.
- Žádných sto rublů? zeptala se. - A setkání na tebe čeká, budeš se líbat jako Moskva, spát jako Leningrad.
- A v Leningradu - jak to je? Zeptal jsem se.
"Sto rublů," dožadoval se cikán, když mě zaujalo slovo "po Leningradu."
Musel jsem odejít, aniž bych ho uspokojil. Děti mě sledovaly s hladovýma očima. Ale neměl jsem žádnou hotovost.
"Zastav, krásko, budu věštit," popadl mě v další zatáčce starší cikán. - Vidím, že nejsi zlý, prostý. Chytrý, krásný, čeká na vás štěstí.
"Žádné peníze," varoval jsem.
- Jak ne?! A taky padesát rublů, ne? A vidím pravdu ve tvé tváři. můžu ti říct. Na konci měsíce nikam nechoďte, ať vás zavolají kamkoli. Ale když nebudou peníze, nebudu dál hádat.
Odešla a slíbila, že nikam nepůjde. Ale na další zatáčce mi řekli, abych šel všude na konci měsíce.
- Jak to, že nejsou peníze? cikáni byli pobouřeni. "Co máme teď dělat?" Čerpací stanice byly kvůli karanténě zavřené, nemůžeme tam jít hádat, musíme se jen dívat do hladových dětských očí. Pak nám odpovězte. Kdy bude těch dětí deset tisíc, které Putin slíbil v srpnu? Už dvacet osm! Zbývají tři dny, než se děti vrátí do školy!
- A ty jsi ještě vůbec nepřijal děti?
- Dostali jsme to, ale šli jsme pro ústavu a hlasovali jsme. V srpnu slíbil o deset tisíc víc a teď v září půjdeme za Jednotné Rusko a budeme volit.
- Myslíte si, že vám dávají tyto děti do karantény, abyste hlasovali správně? Zeptal jsem se.
- No, dopadá to stejně, - odpověděli prostoduší přímí lidé - cikáni.
- A když nedají děti, nepůjdete volit vůbec?
- Nepůjdu. Nedělají za nás cestu, nic nedělají. Nejsme považováni za lidi. Proč tedy hlasovat? Kdy nám dají děti?! Jste z Moskvy, měli byste vědět všechno.
"No, když slíbili, tak to splní," řekl jsem.
- Ach, krása! Hodná holka! Na tvé tváři vidím, že všechno bude v pořádku. Jen na konci měsíce nikam nechoďte. Čeká vás schůzka! Seznamte se s osobou, kterou hledáte. Budete mít peníze! Budete mít štěstí! Čeká na vás – hned za rohem.
Za předpovědi jsem tedy zaplatil Putinovými sliby.
"Žádné peníze," povzdechl jsem si.
- Žádných sto rublů? zeptala se. - A setkání na tebe čeká, budeš se líbat jako Moskva, spát jako Leningrad.
- A v Leningradu - jak to je? Zeptal jsem se.
"Sto rublů," dožadoval se cikán, když mě zaujalo slovo "po Leningradu."
Musel jsem odejít, aniž bych ho uspokojil. Děti mě sledovaly s hladovýma očima. Ale neměl jsem žádnou hotovost.
"Zastav, krásko, budu věštit," popadl mě v další zatáčce starší cikán. - Vidím, že nejsi zlý, prostý. Chytrý, krásný, čeká na vás štěstí.
"Žádné peníze," varoval jsem.
- Jak ne?! A taky padesát rublů, ne? A vidím pravdu ve tvé tváři. můžu ti říct. Na konci měsíce nikam nechoďte, ať vás zavolají kamkoli. Ale když nebudou peníze, nebudu dál hádat.
Odešla a slíbila, že nikam nepůjde. Ale na další zatáčce mi řekli, abych šel všude na konci měsíce.
- Jak to, že nejsou peníze? cikáni byli pobouřeni. "Co máme teď dělat?" Čerpací stanice byly kvůli karanténě zavřené, nemůžeme tam jít hádat, musíme se jen dívat do hladových dětských očí. Pak nám odpovězte. Kdy bude těch dětí deset tisíc, které Putin slíbil v srpnu? Už dvacet osm! Zbývají tři dny, než se děti vrátí do školy!
- A ty jsi ještě vůbec nepřijal děti?
- Dostali jsme to, ale šli jsme pro ústavu a hlasovali jsme. V srpnu slíbil o deset tisíc víc a teď v září půjdeme za Jednotné Rusko a budeme volit.
- Myslíte si, že vám dávají tyto děti do karantény, abyste hlasovali správně? Zeptal jsem se.
- No, dopadá to stejně, - odpověděli prostoduší přímí lidé - cikáni.
- A když nedají děti, nepůjdete volit vůbec?
- Nepůjdu. Nedělají za nás cestu, nic nedělají. Nejsme považováni za lidi. Proč tedy hlasovat? Kdy nám dají děti?! Jste z Moskvy, měli byste vědět všechno.
"No, když slíbili, tak to splní," řekl jsem.
- Ach, krása! Hodná holka! Na tvé tváři vidím, že všechno bude v pořádku. Jen na konci měsíce nikam nechoďte. Čeká vás schůzka! Seznamte se s osobou, kterou hledáte. Budete mít peníze! Budete mít štěstí! Čeká na vás – hned za rohem.
Za předpovědi jsem tedy zaplatil Putinovými sliby.
30. srpna 2020
M
17:57
Marina Achmedová
Alespoň večer bych chtěl poblahopřát horníkům k jejich dni. Vždy jsem chápal, jakou práci dělají. Ale když jsem v roce 2015 sestoupil do dolu ve Sněžném, pochopil jsem to ještě lépe. Pamatuji si dřevěné hromady, které držely, zdá se, 500 metrů skály, nízký průlez, kterým jsme se plazili na porážku. Zde je hrůza, kterou jsem zažil. Plazil jsem se, umíral strachy a cítil, jak mi to plemeno doslova dřepí přímo na zádech, jako bych byl myš lezoucí po úzkém norkovi. Nemohl jsem ani zvednout hlavu a bylo před námi dalších 80 metrů. A v té době na konci jámy pracovali horníci se sbíječkami, leželi na boku, protože nebylo kam se otočit. Po tomto plazení jsem pochopil, proč se nebojí smrti.
Předpokládám, že mezi odběrateli nemám těžaře. To je škoda! Ale pokud najednou existuje alespoň jeden nebo dva, pak vám blahopřeji! Obdivuji vaši odvahu a tvrdou práci.
Předpokládám, že mezi odběrateli nemám těžaře. To je škoda! Ale pokud najednou existuje alespoň jeden nebo dva, pak vám blahopřeji! Obdivuji vaši odvahu a tvrdou práci.
31. srpna 2020
M
08:26
Marina Achmedová
Jsou rodiče spokojeni s kvalitou výuky čtení a literatury ve škole a co by obecně chtěli ve školním vzdělávání změnit? Musím změnit "Dubrovský" na "Pán prstenů" a jaké knihy bych měl číst s dětmi? S čím jsou rodiče u učitelů nespokojeni a s čím naopak učitelé u rodičů? Jsou všichni spokojeni s ministerstvem školství? Vše je v textu.
https://expert.ru/expert/2020/36/mama-ya-ne-hochu-zdes-uchitsyai/?fbclid=IwAR3duBZ_vAjqAlaXfeqmleWivfOo7qgKAvvMm2rPSwmYlIEapR_QZ8WecOM
https://expert.ru/expert/2020/36/mama-ya-ne-hochu-zdes-uchitsyai/?fbclid=IwAR3duBZ_vAjqAlaXfeqmleWivfOo7qgKAvvMm2rPSwmYlIEapR_QZ8WecOM
M
11:09
Marina Achmedová
Vracím se z tábora do Moskvy a v kavárně níže najdu dárek od RT. Maska s logem a nápisem - Svoboda slova. Náš kávovar Anton se v něm chlubí a rozdává kávu s sebou.
- No, jak? - Ptám se. - Pohodlné?
"Velmi," říká. - Nerozuměl jsem tomu, co tam bylo napsáno, myslel jsem, že to taky nikdo nepochopí.
Nyní se každý druhý člověk, který přijde na kávu, ptá Antona, proč mu RT posílá dárky a kdo mu brání ve svobodném projevu. A jdu na lékařskou
- No, jak? - Ptám se. - Pohodlné?
"Velmi," říká. - Nerozuměl jsem tomu, co tam bylo napsáno, myslel jsem, že to taky nikdo nepochopí.
Nyní se každý druhý člověk, který přijde na kávu, ptá Antona, proč mu RT posílá dárky a kdo mu brání ve svobodném projevu. A jdu na lékařskou
M
21:24
Marina Achmedová
Dnes má narozeniny můj jediný anglický přítel (žurnalista Guardian) Soniarik Walker. Vidíte, jak září štěstím? Poslouchá moje gratulace z telefonu
1. září 2020
M
15:27
Marina Achmedová
15:27
Bál jsem se tomu člověku napsat a nabídnout rozhovor. Hacker, který se odtajnil, aby nebyl zabit a ze stejného důvodu si přivodil tetování. Hledá se Interpolem a na svobodě jen proto, že Rusko nevydá své hackery. Myslel jsem, že v reakci na mou žádost hackne mou poštu. V té době jsem byl v cikánském táboře a nad hlavou mi zjevně zářila šťastná hvězda.
Když vešel a posadil se ke stolu naproti mně, z jeho pohledu se mi zdálo, že je velmi ostražitý. A začal jsem klábosit o Velikie Luki, ke kterému jsem dorazil brzy ráno, o tom, jak je tu klid a v kavárně v nákupním centru nejsou žádná prázdná místa.
- Americké volby - jsi to ty? Zeptal jsem se.
"Pojďme na to," odpověděl.
Proč hackuješ?
"Je to zábava," řekl.
- Jenom sranda? upřesnil jsem.
"Nejen legrace, ale hodně legrace," odpověděl, když den předtím unikl veřejnosti data uživatelů bank.
Domnívá se, že v případě úniku tyto informace ztratí hodnotu a nelze je obchodovat. A pak si lidstvo zvykne na to, že už nic není tajné, žádná tajemství neexistují. A řekl jsem, že pokud člověk ztratí právo na tajemství samoty, bude trpět a postupně přestane být člověkem.
"Není duše," řekl Pavel a vyprávěl, jak se pokusil zabít, když se úplně nudil.
A čím víc jsem poslouchal, tím jsem byl nešťastnější – vliv na volby, průmyslová špionáž, práce pro speciální služby, hackování pošty Porošenkovy manželky. A pak mi řekl, jak chtěli hackeři zastavit válku na Donbasu – koho za to hackli, jaké informace chtěli hackováním poslat a kdo je zastavil. A jak pochopili, že oni - hackeři - jsou patriotičtější než speciální služby.
Proč mi všechno říkáš tak otevřeně? Zeptal jsem se.
"Zábava," řekl. – A jsem si jistý, že vám nikdo nedovolí tento rozhovor zveřejnit.
A byla to jedna z těch vzácných příležitostí, kdy jsem proti němu nemohl pevně nic namítat.
Když vešel a posadil se ke stolu naproti mně, z jeho pohledu se mi zdálo, že je velmi ostražitý. A začal jsem klábosit o Velikie Luki, ke kterému jsem dorazil brzy ráno, o tom, jak je tu klid a v kavárně v nákupním centru nejsou žádná prázdná místa.
- Americké volby - jsi to ty? Zeptal jsem se.
"Pojďme na to," odpověděl.
Proč hackuješ?
"Je to zábava," řekl.
- Jenom sranda? upřesnil jsem.
"Nejen legrace, ale hodně legrace," odpověděl, když den předtím unikl veřejnosti data uživatelů bank.
Domnívá se, že v případě úniku tyto informace ztratí hodnotu a nelze je obchodovat. A pak si lidstvo zvykne na to, že už nic není tajné, žádná tajemství neexistují. A řekl jsem, že pokud člověk ztratí právo na tajemství samoty, bude trpět a postupně přestane být člověkem.
"Není duše," řekl Pavel a vyprávěl, jak se pokusil zabít, když se úplně nudil.
A čím víc jsem poslouchal, tím jsem byl nešťastnější – vliv na volby, průmyslová špionáž, práce pro speciální služby, hackování pošty Porošenkovy manželky. A pak mi řekl, jak chtěli hackeři zastavit válku na Donbasu – koho za to hackli, jaké informace chtěli hackováním poslat a kdo je zastavil. A jak pochopili, že oni - hackeři - jsou patriotičtější než speciální služby.
Proč mi všechno říkáš tak otevřeně? Zeptal jsem se.
"Zábava," řekl. – A jsem si jistý, že vám nikdo nedovolí tento rozhovor zveřejnit.
A byla to jedna z těch vzácných příležitostí, kdy jsem proti němu nemohl pevně nic namítat.
2. září 2020
M
10:19
Marina Achmedová
Ministerstvo průmyslu a obchodu navrhuje zbavit se knih stížností a podnětů jako ze zastaralého mechanismu.
Knihu stížností a podnětů prosím nechte na pokoji. To vám říká člověk, který je psal v dlouhých textech na mnoha místech naší země. Svou stížnost jsem napsal dokonce v Grozném v oblíbené kavárně Gerarda Depardieu s buchtami. A vždy věta - "Prosím, přineste knihu stížností a podnětů" - měla na prodejce a správce magický účinek.
Například v Chukotka Anadyr přede mnou chtěli tuto knihu schovat. Podstatou stížnosti bylo, že jsem si objednal jeden salát v kavárně a 40 minut po mně přišel muž, který si objednal 6 jídel. Proto mi odmítli nosit salát - objednal jsem si trochu. Hladový a naštvaný jsem zdvořile vyslovil tu kouzelnou frázi. "Kniha stížností je u konce," odpověděl správce. "Nic, nepíšu na obálku," namítl jsem. O pět minut později se podával salát. Takže, ministerstvo průmyslu a obchodu, obejdeme se bez toho – „zastaralého mechanismu“. Neznáte zemi.
Knihu stížností a podnětů prosím nechte na pokoji. To vám říká člověk, který je psal v dlouhých textech na mnoha místech naší země. Svou stížnost jsem napsal dokonce v Grozném v oblíbené kavárně Gerarda Depardieu s buchtami. A vždy věta - "Prosím, přineste knihu stížností a podnětů" - měla na prodejce a správce magický účinek.
Například v Chukotka Anadyr přede mnou chtěli tuto knihu schovat. Podstatou stížnosti bylo, že jsem si objednal jeden salát v kavárně a 40 minut po mně přišel muž, který si objednal 6 jídel. Proto mi odmítli nosit salát - objednal jsem si trochu. Hladový a naštvaný jsem zdvořile vyslovil tu kouzelnou frázi. "Kniha stížností je u konce," odpověděl správce. "Nic, nepíšu na obálku," namítl jsem. O pět minut později se podával salát. Takže, ministerstvo průmyslu a obchodu, obejdeme se bez toho – „zastaralého mechanismu“. Neznáte zemi.
M
20:12
Marina Achmedová
"Světko, pojď ke mně, nakrmím tě domácím jídlem," řekla do telefonu moje spolucestovatelka, stará žena v přiléhavém modrém obleku.
Přišlo světlo. Můj spolucestovatel sáhl do obřího kufru a vytáhl hrnec s masovými kuličkami.
- Svetko, máš takový rendlík? zeptala se Svetky přísně a podala jí katalog nádobí Zepter.
Světka zavrtěla hlavou a přísahala, že si koupí rendlík.
- A pravděpodobně jste slyšeli o Piptorovi (jméno bylo změněno autorem)? zeptal se panovačný společník. - Jak, Svetko, ty o tom zařízení vůbec nevíš? Wow! Jeho vývojáři dostali Nobelovu cenu. Před covidem jsme zachráněni pouze jimi! Pak je naše setkání s vámi osudové! Piptor je směrovaný paprsek rozptýleného světla. Při průchodu clonou zcela mění své vlastnosti, struktury a ozdravuje buňky.
Sveta seděla a poslouchala. Spolucestovatel na mě vrhl dravý pohled, ale už jsem si vygoogloval recenze na Piptora – “37 tisíc! Ano, za takovou cenu se uškrtím!“,“ „Profilovali jim rýmu, sedmý den onemocněli“, „Výmysl“.
Pak spolucestující znovu sáhl do kufru – už za pánví. Pánev nebyla nalezena. Poté byl celý kufr za sténání obrácen naruby – „Ach, já jsem vrána! Vrána! Zapomněl jsem na pánev Zepter! Bylo by lepší, kdybych zapomněl hadry! Co budu dělat na Krymu dvaadvacet dní bez své pánve?! Smažit na těchto hrozných křivých pánvích?! Raději zemřu hlady!"
"Ach, Svetko," řekla po chvíli, už smířená s tím, že chybí pánev, "hlavní je, že jsem nezapomněla na Piptora. Beru ho s sebou. Minule mě kvůli němu vyhodili z letu. A teď vás naučím, jak přepravovat Piptora. Jaké zavazadlo? Jsi šílený?! Tohle je královské zařízení! Tam jsou zaměstnanci na přepážce mladé dívky. Kvůli ocenění se budou hlodat v krku. A Piptor je velký. Dal jsem to do tašky na váhu. Dívka - "Co to máš v tašce?". No, já, vráno, stříkneme - "Ach, holka, to je švýcarský optický přístroj." Ona - "Odbavte malá zavazadla." Já: „Ne, je to lékařský prostředek! Co jsi?!" A začalo to, Svéto, svačinka. Na někoho volá - "Vitalij Valentinoviči, pojď nahoru." Myslím - "No, jen nám chyběl Vitalij Valentinovič ...". Přichází Vitalij Valentinovič, má oholené spánky, chladné oči jako gestapo, necvakal jen bičem na podlahu. Dvě hodiny mě mučil, slova nedokážou vyjádřit. Registrace byla ukončena. A já tak stojím, lapám po vzduchu pusou a chápu, že nikam nelítám. On je takový. Otřete soplíky. Pokladna je támhle. Než letadlo odletí, běžte se znovu zaregistrovat, máte patnáct minut.“ Nová jízdenka stojí dvanáct tisíc. Dvanáct, Sveto! Letím nahoru k pokladně, přeregistruji se za dvě-tři stovky. No, pak... Pak jsem byl velmi mazaný. Přicházím k nové registraci, pokládám Piptora na váhu. Dívka - "Ach, ano, máte výhodu!". Říkám si: "Dobře, hned jsem zpátky." Šel jsem a potkal jsem dívky z Vladivostoku, dal jsem si s nimi drink a řekl jsem jim o Piptorovi. Okamžitě se do toho pustili a souhlasili, že si nechají moje kleště a notebook. A šel jsem na třetí pokus. Vybral jsem ze všech zaměstnanců nejchlupatějšího mopse, takový bonus není potřeba. Přicházím. Ona - "Ach máš sedm kg!“. "Ano, to jsou moje osobní věci." "Ach, byl jsi vzat z letadla!" "Jo, chybělo mi to." Nechala mě projít, běžel jsem k holkám, dali jsme si další drink a nastoupil jsem do letadla. Takhle trpím kvůli Piptorovi, Svetko. Lidé přijíždějí na Krym, okamžitě utíkají k moři. A hned si lehnu pod Piptor a budu pod ním ležet dva dny. Zase Svetko, nemládneme. Když teď zhubnu nohama, pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje. pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje. pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje.
Když dojedla řízek, rozhodla se Svetka vzít si i Piptora. Pak si moje spolucestovatelka sundala brýle, podala jí je a řekla:
- A to jsou královské brýle, zaostřují vidění. Možná bychom mohli pít čaj?
Svetka našla sílu odmítnout čaj a odešla. A když odešla, můj spolucestovatel zavřel dveře na petlici, vyndal Piptora z kufru a začali jsme být ozařováni jeho rozptýleným světlem.
Přišlo světlo. Můj spolucestovatel sáhl do obřího kufru a vytáhl hrnec s masovými kuličkami.
- Svetko, máš takový rendlík? zeptala se Svetky přísně a podala jí katalog nádobí Zepter.
Světka zavrtěla hlavou a přísahala, že si koupí rendlík.
- A pravděpodobně jste slyšeli o Piptorovi (jméno bylo změněno autorem)? zeptal se panovačný společník. - Jak, Svetko, ty o tom zařízení vůbec nevíš? Wow! Jeho vývojáři dostali Nobelovu cenu. Před covidem jsme zachráněni pouze jimi! Pak je naše setkání s vámi osudové! Piptor je směrovaný paprsek rozptýleného světla. Při průchodu clonou zcela mění své vlastnosti, struktury a ozdravuje buňky.
Sveta seděla a poslouchala. Spolucestovatel na mě vrhl dravý pohled, ale už jsem si vygoogloval recenze na Piptora – “37 tisíc! Ano, za takovou cenu se uškrtím!“,“ „Profilovali jim rýmu, sedmý den onemocněli“, „Výmysl“.
Pak spolucestující znovu sáhl do kufru – už za pánví. Pánev nebyla nalezena. Poté byl celý kufr za sténání obrácen naruby – „Ach, já jsem vrána! Vrána! Zapomněl jsem na pánev Zepter! Bylo by lepší, kdybych zapomněl hadry! Co budu dělat na Krymu dvaadvacet dní bez své pánve?! Smažit na těchto hrozných křivých pánvích?! Raději zemřu hlady!"
"Ach, Svetko," řekla po chvíli, už smířená s tím, že chybí pánev, "hlavní je, že jsem nezapomněla na Piptora. Beru ho s sebou. Minule mě kvůli němu vyhodili z letu. A teď vás naučím, jak přepravovat Piptora. Jaké zavazadlo? Jsi šílený?! Tohle je královské zařízení! Tam jsou zaměstnanci na přepážce mladé dívky. Kvůli ocenění se budou hlodat v krku. A Piptor je velký. Dal jsem to do tašky na váhu. Dívka - "Co to máš v tašce?". No, já, vráno, stříkneme - "Ach, holka, to je švýcarský optický přístroj." Ona - "Odbavte malá zavazadla." Já: „Ne, je to lékařský prostředek! Co jsi?!" A začalo to, Svéto, svačinka. Na někoho volá - "Vitalij Valentinoviči, pojď nahoru." Myslím - "No, jen nám chyběl Vitalij Valentinovič ...". Přichází Vitalij Valentinovič, má oholené spánky, chladné oči jako gestapo, necvakal jen bičem na podlahu. Dvě hodiny mě mučil, slova nedokážou vyjádřit. Registrace byla ukončena. A já tak stojím, lapám po vzduchu pusou a chápu, že nikam nelítám. On je takový. Otřete soplíky. Pokladna je támhle. Než letadlo odletí, běžte se znovu zaregistrovat, máte patnáct minut.“ Nová jízdenka stojí dvanáct tisíc. Dvanáct, Sveto! Letím nahoru k pokladně, přeregistruji se za dvě-tři stovky. No, pak... Pak jsem byl velmi mazaný. Přicházím k nové registraci, pokládám Piptora na váhu. Dívka - "Ach, ano, máte výhodu!". Říkám si: "Dobře, hned jsem zpátky." Šel jsem a potkal jsem dívky z Vladivostoku, dal jsem si s nimi drink a řekl jsem jim o Piptorovi. Okamžitě se do toho pustili a souhlasili, že si nechají moje kleště a notebook. A šel jsem na třetí pokus. Vybral jsem ze všech zaměstnanců nejchlupatějšího mopse, takový bonus není potřeba. Přicházím. Ona - "Ach máš sedm kg!“. "Ano, to jsou moje osobní věci." "Ach, byl jsi vzat z letadla!" "Jo, chybělo mi to." Nechala mě projít, běžel jsem k holkám, dali jsme si další drink a nastoupil jsem do letadla. Takhle trpím kvůli Piptorovi, Svetko. Lidé přijíždějí na Krym, okamžitě utíkají k moři. A hned si lehnu pod Piptor a budu pod ním ležet dva dny. Zase Svetko, nemládneme. Když teď zhubnu nohama, pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje. pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje. pak bude tlama viset. Proto hned dva dny, jakmile dorazím, budu Piptorovi nemilosrdně svítit do obličeje.
Když dojedla řízek, rozhodla se Svetka vzít si i Piptora. Pak si moje spolucestovatelka sundala brýle, podala jí je a řekla:
- A to jsou královské brýle, zaostřují vidění. Možná bychom mohli pít čaj?
Svetka našla sílu odmítnout čaj a odešla. A když odešla, můj spolucestovatel zavřel dveře na petlici, vyndal Piptora z kufru a začali jsme být ozařováni jeho rozptýleným světlem.
3. září 2020
M
13:31
Marina Achmedová
11 let pro Efremova je příliš mnoho. Tento termín nemá kdo dát – není člověk, který by stál za tak přísným trestem. Naopak, měl by dostat co nejkratší trest a nechat ho žít, jak nejlépe umí, a dívat se do očí lidem, kteří ho po tom všem, co u soudu udělal, pravděpodobně neuvidí jako člověka.
Další věc je soud. Soud si marně dovolil dělat cirkus na cestách pro soukromé PR jednoho úzkoprsého a nepoctivého právníka. Škoda, že se na to musela podívat celá země.
Další věc je soud. Soud si marně dovolil dělat cirkus na cestách pro soukromé PR jednoho úzkoprsého a nepoctivého právníka. Škoda, že se na to musela podívat celá země.
M
16:16
Marina Achmedová
Lukašenko je připraven píchnout si ruskou vakcínu proti covidu. V zájmu Ruska je již připraven na tolik, že brzy uzná Krym jako ruský)
4. září 2020
Fotografie kanálu změněna
7. září 2020
M
14:47
Marina Achmedová
Přátelé, musím vám říct novinky o dagestánském orlu, ubitém k smrti otcem a malým synem železnými trubkami. V trestní věci se konalo soudní řízení a muž byl uznán vinným. Byl odsouzen k pokutě 120 tisíc a také k platbě za venkovní kampaň na ochranu zvířat.
Abych pravdu řekl, ano, taková mírná věta mě naštvala. Domnívám se, že za násilí na orlovi by si tento muž měl odpykat čas ve vězení. To jsem dnes řekl Valeriji Alexandroviči Fadějevovi. On jako šéf Rady pro lidská práva napsal na státní zastupitelství dopis s žádostí o prošetření tohoto případu a domnívám se, že jedině proto byla trestní věc vůbec zahájena.
- Chtěl jsi, aby se posadil? zeptal se Fadeev.
- Nejsem soud, - odpověděl jsem, - ale myslím, že si vězení určitě zasloužil.
"Toto je jeden z prvních případů, kdy byl zahájen případ týrání zvířat," řekl Fadeev. - Zde bylo důležité chránit ochránce zvířat Dagestánu, se kterými se v republice nepočítá. A my v Radě s nimi počítáme a respektujeme je. Bylo důležité jít příkladem, vytvořit precedens. Alespoň je hotovo. Není nutné dávat člověka do vězení, aby se poučil. Myslím, že tento muž se poučil. Buďme humanisté.
No, obecně s ním souhlasím. Doufám, že se tento muž opravdu poučil a že jeho ruce už nebudou trpět žádný orel. A nechť tento případ slouží i jako ponaučení dalším trýznitelům zvířat.
Abych pravdu řekl, ano, taková mírná věta mě naštvala. Domnívám se, že za násilí na orlovi by si tento muž měl odpykat čas ve vězení. To jsem dnes řekl Valeriji Alexandroviči Fadějevovi. On jako šéf Rady pro lidská práva napsal na státní zastupitelství dopis s žádostí o prošetření tohoto případu a domnívám se, že jedině proto byla trestní věc vůbec zahájena.
- Chtěl jsi, aby se posadil? zeptal se Fadeev.
- Nejsem soud, - odpověděl jsem, - ale myslím, že si vězení určitě zasloužil.
"Toto je jeden z prvních případů, kdy byl zahájen případ týrání zvířat," řekl Fadeev. - Zde bylo důležité chránit ochránce zvířat Dagestánu, se kterými se v republice nepočítá. A my v Radě s nimi počítáme a respektujeme je. Bylo důležité jít příkladem, vytvořit precedens. Alespoň je hotovo. Není nutné dávat člověka do vězení, aby se poučil. Myslím, že tento muž se poučil. Buďme humanisté.
No, obecně s ním souhlasím. Doufám, že se tento muž opravdu poučil a že jeho ruce už nebudou trpět žádný orel. A nechť tento případ slouží i jako ponaučení dalším trýznitelům zvířat.
M
18:32
Marina Achmedová
Rád bych vám řekl, co dalšího jsme dnes probírali s Fadeevem.
Stalo se, že jsem se v Kislovodsku setkal se sociálními aktivisty. To není překvapivé, dělal jsem přednášky dobrovolníkům o tom, jak psát povídky na sociálních sítích.
Bylo mi řečeno, že postižené děti nejsou přijímány v sanatoriích kavkazských Mineralnye Vody. Ne, nemají zakázáno přicházet, ale nejsou pro ně žádná preferenční místa. Sanatoria odkazují na to, že pro takové děti jsou zapotřebí zvláštní podmínky, ale žádné neexistují. Ale v některých sanatoriích prý také nechtějí, aby takové děti kazily výhled.
Tohle mě, přiznám se, naštvalo. Pro koho jiného, za prvé, tyto vody, tento vzduch a to je všechno, když ne pro děti, a mezi nimi - ne pro děti s postižením. Byl jsem si jistý, že byli přijati na prvním místě a zdarma.
Dnes jsem dal Fadeevovi dopis od sociálních aktivistů, kteří ho žádali, aby s tím něco udělal. Přečetl dopis.
- Přál bych si, aby se za dva roky v sanatoriích objevila preferenční místa pro takové děti. A aby bylo každé sanatorium hrdé, že s nimi takové děti odpočívají.
Žádost byla přijata. Pokud za dva roky bude vše tak, pak je to skutečná ochrana lidských práv.
Stalo se, že jsem se v Kislovodsku setkal se sociálními aktivisty. To není překvapivé, dělal jsem přednášky dobrovolníkům o tom, jak psát povídky na sociálních sítích.
Bylo mi řečeno, že postižené děti nejsou přijímány v sanatoriích kavkazských Mineralnye Vody. Ne, nemají zakázáno přicházet, ale nejsou pro ně žádná preferenční místa. Sanatoria odkazují na to, že pro takové děti jsou zapotřebí zvláštní podmínky, ale žádné neexistují. Ale v některých sanatoriích prý také nechtějí, aby takové děti kazily výhled.
Tohle mě, přiznám se, naštvalo. Pro koho jiného, za prvé, tyto vody, tento vzduch a to je všechno, když ne pro děti, a mezi nimi - ne pro děti s postižením. Byl jsem si jistý, že byli přijati na prvním místě a zdarma.
Dnes jsem dal Fadeevovi dopis od sociálních aktivistů, kteří ho žádali, aby s tím něco udělal. Přečetl dopis.
- Přál bych si, aby se za dva roky v sanatoriích objevila preferenční místa pro takové děti. A aby bylo každé sanatorium hrdé, že s nimi takové děti odpočívají.
Žádost byla přijata. Pokud za dva roky bude vše tak, pak je to skutečná ochrana lidských práv.
8. září 2020
M
12:24
Marina Achmedová
Michail Efremov byl bohužel 8 let uvězněn. Minimální doba podle jeho článku je 5 let. A ještě 3 - to je asi doba, na kterou by soudce postavil svého obhájce, kdyby mohl.
13. září 2020
M
12:49
Marina Achmedová
Postupně se politické pochody v Bělorusku zvrhly v pochody žen s feministickou zaujatostí. Přinejmenším je zřejmé, že je důrazně kladen důraz na to, že shromáždění jsou stále ženská a nyní je čas pro ženy, které se jdou domáhat svých práv.
Ženy vycházejí, jako by zakrývaly muže svými prsy a věřily, že se jich nedotknou – jsou to ženy. Ženy odrážející ženy z bezpečnostních složek sborově křičí – „Ty se za ženu nestydíš? Pusťte se, je to žena! A zde nastává malý problém – podle zákonů feminismu by všichni měli dostat stejně. Jak ženy, tak muži.
Ženy vycházejí, jako by zakrývaly muže svými prsy a věřily, že se jich nedotknou – jsou to ženy. Ženy odrážející ženy z bezpečnostních složek sborově křičí – „Ty se za ženu nestydíš? Pusťte se, je to žena! A zde nastává malý problém – podle zákonů feminismu by všichni měli dostat stejně. Jak ženy, tak muži.
M
18:54
Marina Achmedová
Na facebooku se mihl něčí příspěvek a s překvapením jsem se dozvěděl, že zhrzený starosta Slavjansku, který mi zůstal myslí jako žena těžkého osudu a nejasné budoucnosti, opět kandiduje na starostu Slavjansku. Ztratil jsem ji z dohledu, když byla v kobkách SBU. A teď, když se dívám na její fotografie z kampaně, z nějakého důvodu cítím radost. Možná z uvědomění, že svět se může otočit
14. září 2020
M
09:16
Marina Achmedová
Čtete vůbec informace, které k vám přicházejí?
- Ne. Nečtu žádnou z databází, které šířím.
"Co když je tam něco špatného?"
„Informace nemohou být dobré nebo špatné. Pokud existuje lež, pak je to již problém indiánů. Lidé, kteří začnou analyzovat tyto informace, jsou šerifové. A ti, kteří to okamžitě berou na víru, jsou Indové.
Mohou za to indiáni indiáni?
"A Indové za to nikdy nemohou." Vždy to byli indiáni. Ale stačí se trochu napnout a začít analyzovat, ale jsou příliš líní. Proč bych měl ztrácet čas soucitem s nimi?
- Ty to vůbec necítíš?
- Ach, v poslední době jsem se nutil - Chodím se dívat na melodramata. Dříve jsem hodně četl, pak jsem přestal, teď jsem začal znovu. Právě jsem ukradl Pelevinovu poslední knihu, přečtu si ji.
- Kde to ukradli?
- A z nakladatelství "Eksmo" vytáhl.
Přátelé, nebojte se. Nikomu nic nechybělo. Rozhovor s hackerem vyjde příští pondělí v Expertu
- Ne. Nečtu žádnou z databází, které šířím.
"Co když je tam něco špatného?"
„Informace nemohou být dobré nebo špatné. Pokud existuje lež, pak je to již problém indiánů. Lidé, kteří začnou analyzovat tyto informace, jsou šerifové. A ti, kteří to okamžitě berou na víru, jsou Indové.
Mohou za to indiáni indiáni?
"A Indové za to nikdy nemohou." Vždy to byli indiáni. Ale stačí se trochu napnout a začít analyzovat, ale jsou příliš líní. Proč bych měl ztrácet čas soucitem s nimi?
- Ty to vůbec necítíš?
- Ach, v poslední době jsem se nutil - Chodím se dívat na melodramata. Dříve jsem hodně četl, pak jsem přestal, teď jsem začal znovu. Právě jsem ukradl Pelevinovu poslední knihu, přečtu si ji.
- Kde to ukradli?
- A z nakladatelství "Eksmo" vytáhl.
Přátelé, nebojte se. Nikomu nic nechybělo. Rozhovor s hackerem vyjde příští pondělí v Expertu
M
19:22
Marina Achmedová
S chmurným zájmem sleduji, co se děje s omluvami v Čečensku, a v hlavě se mi rodí gigantická disonance.
Dnes se Čečenci omluvili poté, co si umyli boty ve svatém prameni v Kaliningradu. Věděli, že pramen je svatý. Před pár dny se omluvil jeden nešťastník, který si pak, pardon, sedl na flašku. Následoval jako džin z láhve nějaký obchodník a řekl, že se všichni omluví, protože lahví bylo hodně. Nevím, jak se sžili v jeho hlavě - láhev a omluva - jako vzájemně se tvořící fenomén. Pravděpodobně má při pohledu na lahve okamžitě přímou asociaci s omluvami. Lidem se stane cokoliv. To nám nepřísluší soudit.
Zkrátka Čečenci, se kterými sympatizuji, se nyní omlouvají téměř každý den. A zdálo by se, že všichni by už měli chodit po čáře, sotva dýchat a ničeho se nedotýkat rukama. Jednotliví zástupci ale pořád někde něco dělají a vstávají, a pak se na povel omlouvají. Právě s tím souvisí disonance v mé hlavě. Ti muži, kteří si prali boty na prameni posvátném pro jinou kulturu, ani neuvažovali o tom, že by byli nuceni se omluvit? Stěží. V Čečensku se omlouvají každý den. Republiku vládne strach. Jaký je tedy důvod?
Hádám, že si myslí, že jejich nejvyšší vůdce na jejich místě by udělal totéž. Je to jako s dětmi. Dá se jim dlouho říkat, jak se mají správně chovat, ale zároveň se chovat nesprávně. A děti nečtou, co jim dospělý říká, ale jak se chová.
Dnes se Čečenci omluvili poté, co si umyli boty ve svatém prameni v Kaliningradu. Věděli, že pramen je svatý. Před pár dny se omluvil jeden nešťastník, který si pak, pardon, sedl na flašku. Následoval jako džin z láhve nějaký obchodník a řekl, že se všichni omluví, protože lahví bylo hodně. Nevím, jak se sžili v jeho hlavě - láhev a omluva - jako vzájemně se tvořící fenomén. Pravděpodobně má při pohledu na lahve okamžitě přímou asociaci s omluvami. Lidem se stane cokoliv. To nám nepřísluší soudit.
Zkrátka Čečenci, se kterými sympatizuji, se nyní omlouvají téměř každý den. A zdálo by se, že všichni by už měli chodit po čáře, sotva dýchat a ničeho se nedotýkat rukama. Jednotliví zástupci ale pořád někde něco dělají a vstávají, a pak se na povel omlouvají. Právě s tím souvisí disonance v mé hlavě. Ti muži, kteří si prali boty na prameni posvátném pro jinou kulturu, ani neuvažovali o tom, že by byli nuceni se omluvit? Stěží. V Čečensku se omlouvají každý den. Republiku vládne strach. Jaký je tedy důvod?
Hádám, že si myslí, že jejich nejvyšší vůdce na jejich místě by udělal totéž. Je to jako s dětmi. Dá se jim dlouho říkat, jak se mají správně chovat, ale zároveň se chovat nesprávně. A děti nečtou, co jim dospělý říká, ale jak se chová.
15. září 2020
M
12:46
Marina Achmedová
12:46
Třetí den mého pobytu v táboře se Valera, v jejímž domě jsem byl přijat, vrátila z práce kulhající. Tito lidé jsou zvyklí si myslet, že cikáni jen kradou a machrují a v tomto táboře jich mnoho pracuje na stavbách. Na stavbě se třicetiletá Valera přepracovala.
Na verandě už na něj čekala matka, teta Tamara, manželka Alena, která je o čtyři roky starší než on, a šestnáctiletá dcera Jasmine. Poslední jmenovaný už v dívkách sedl. Před třemi lety se měla vdávat a teď se teta Tamara chytá za hruď a jde si změřit krevní tlak, když jí připomene, že Jasmine bude brzy sedmnáct.
Když Valera kulhala, rozhovor na velmi hlučný tón byl o tom, že dnes se v restauraci hraje svatba a Jasmine nemá co na sebe. Obecně platí, že každý sebeúctyhodný cikán ve věku tety Tamary by měl mít 15 kostýmů pro výstup. Cikánské Aleně je 30 let a Jasmínce ještě víc. Teď má 50 outfitů, ale jsou s dvojitou sukní - podle tradice nemají vdané cikánky právo chodit bez dvojité sukně a šátku. Ale těchto 50 oblečení je všito do jejího věna a čeká na křídlech v truhlách. Jasmine je hotová nevěsta, jen dohazovači nikdy nepřijdou. Je to proto, že cikáni mají nyní módu pro bělolící a světlooké. Takové dívky jsou okamžitě rozebrány a snaží se je vystrnadit, když jim je ještě 11. A Jasmine je pořádná cikánka, na kterou jsme zvyklí z knih a filmů. V naší společnosti by byla považována za krásku, na rozdíl od jejích kamarádek se světlou pletí.
Když tedy Valera dokulhala do domu, ženy křičely a nadávaly.
- Obleč si lurexové šaty! řekla teta Tamara.
- Nebo miska na máslo! (to je takový materiál, který odlévá olej).
Nebo zlato!
Jasmine vyskočila z pohovky a zakřičela něco cikánsky a vyběhla z domu. Později jsem zjistil, co řekla - "Kéž tě Bůh potrestá za to, že mi nabízíš jít v těchto šatech."
Jeden outfit stojí tři tisíce. Ale tady je ten průšvih - ve stejné se nemůžete objevit na svatbě více než třikrát. Jediné, čeho se muži v táboře bojí, je proto vzhled nikoli policistů, kteří pravidelně přepadají „cikány“ ve vesnici, ale tádžických nebo uzbeckých prodavaček, které chodí ode dveří ke dveřím a nabízejí látky - drahé indické za 7 tis. na metr a levně, pro tak rychlé se objeví utažení. Ozve se nečekané zaklepání na dveře a cikánské srdce letí dolů – „Zase obchodníci. Opět budeme muset vrátit peníze vydělané na stavbě.
"Upřímně vám nerozumím, ženy," promluvila Valera. - Máte desítky oblečení a vždy nemáte co na sebe. Jak to funguje u vás, ženy? Tady, Marino, - obrátila se na mě Valera, zřejmě o podporu. - Kolik máte oblečení?
- Takový? Žádný, odpověděl jsem.
- Tady! řekla Valera vítězoslavně.
Uražená Alena začala snášet Jasmíniny dívčí šaty - lurexové, mastné, s kamínky.
- Všechno je v obláčcích, - Přešel jsem, - Tomuhle spadly kamínky, je hloupě starý, je...
- Tohle už jsem měl na sobě třikrát! Jasmine strčila hlavu do dveří.
Už v tom byla třikrát! opakoval jsem. Děláš si srandu, Valero?! Nemá co jít!
Kulhající Valera se od nás vzdálil a z dálky si prohlédl všechny ženy shromážděné v jeho domě. Pravděpodobně si v tu chvíli uvědomil, že oni - cikáni i necikáni - jsou stejní a opravdu je nikdy nepochopí. A proto musíte na staveništi tiše orat
Na verandě už na něj čekala matka, teta Tamara, manželka Alena, která je o čtyři roky starší než on, a šestnáctiletá dcera Jasmine. Poslední jmenovaný už v dívkách sedl. Před třemi lety se měla vdávat a teď se teta Tamara chytá za hruď a jde si změřit krevní tlak, když jí připomene, že Jasmine bude brzy sedmnáct.
Když Valera kulhala, rozhovor na velmi hlučný tón byl o tom, že dnes se v restauraci hraje svatba a Jasmine nemá co na sebe. Obecně platí, že každý sebeúctyhodný cikán ve věku tety Tamary by měl mít 15 kostýmů pro výstup. Cikánské Aleně je 30 let a Jasmínce ještě víc. Teď má 50 outfitů, ale jsou s dvojitou sukní - podle tradice nemají vdané cikánky právo chodit bez dvojité sukně a šátku. Ale těchto 50 oblečení je všito do jejího věna a čeká na křídlech v truhlách. Jasmine je hotová nevěsta, jen dohazovači nikdy nepřijdou. Je to proto, že cikáni mají nyní módu pro bělolící a světlooké. Takové dívky jsou okamžitě rozebrány a snaží se je vystrnadit, když jim je ještě 11. A Jasmine je pořádná cikánka, na kterou jsme zvyklí z knih a filmů. V naší společnosti by byla považována za krásku, na rozdíl od jejích kamarádek se světlou pletí.
Když tedy Valera dokulhala do domu, ženy křičely a nadávaly.
- Obleč si lurexové šaty! řekla teta Tamara.
- Nebo miska na máslo! (to je takový materiál, který odlévá olej).
Nebo zlato!
Jasmine vyskočila z pohovky a zakřičela něco cikánsky a vyběhla z domu. Později jsem zjistil, co řekla - "Kéž tě Bůh potrestá za to, že mi nabízíš jít v těchto šatech."
Jeden outfit stojí tři tisíce. Ale tady je ten průšvih - ve stejné se nemůžete objevit na svatbě více než třikrát. Jediné, čeho se muži v táboře bojí, je proto vzhled nikoli policistů, kteří pravidelně přepadají „cikány“ ve vesnici, ale tádžických nebo uzbeckých prodavaček, které chodí ode dveří ke dveřím a nabízejí látky - drahé indické za 7 tis. na metr a levně, pro tak rychlé se objeví utažení. Ozve se nečekané zaklepání na dveře a cikánské srdce letí dolů – „Zase obchodníci. Opět budeme muset vrátit peníze vydělané na stavbě.
"Upřímně vám nerozumím, ženy," promluvila Valera. - Máte desítky oblečení a vždy nemáte co na sebe. Jak to funguje u vás, ženy? Tady, Marino, - obrátila se na mě Valera, zřejmě o podporu. - Kolik máte oblečení?
- Takový? Žádný, odpověděl jsem.
- Tady! řekla Valera vítězoslavně.
Uražená Alena začala snášet Jasmíniny dívčí šaty - lurexové, mastné, s kamínky.
- Všechno je v obláčcích, - Přešel jsem, - Tomuhle spadly kamínky, je hloupě starý, je...
- Tohle už jsem měl na sobě třikrát! Jasmine strčila hlavu do dveří.
Už v tom byla třikrát! opakoval jsem. Děláš si srandu, Valero?! Nemá co jít!
Kulhající Valera se od nás vzdálil a z dálky si prohlédl všechny ženy shromážděné v jeho domě. Pravděpodobně si v tu chvíli uvědomil, že oni - cikáni i necikáni - jsou stejní a opravdu je nikdy nepochopí. A proto musíte na staveništi tiše orat
M
20:25
Marina Achmedová
Rozhovor se mnou o psaní, žurnalistice, literatuře, dlouhých textech. Také velký. A to je jeho zásluha. (Noční pohled, užitečné čtení - pro budoucí i současné novináře)
https://m.polit.ru/article/2020/09/15/reportlit/
https://m.polit.ru/article/2020/09/15/reportlit/
16. září 2020
M
17:36
Marina Achmedová
V
Vladimír Legoyda
16.09.2020 12:05:46
Obdržel jsem dopis od charitativního fondu na ochranu městských zvířat, ve kterém bylo vyjadřováno znepokojení nad tím, že v moskevském kostele Nejsvětější Trojice v Dětské městské klinické nemocnici svatého knížete Vladimíra byly uzavřeny větrací otvory v suterénu, čímž byly zbaveny útulkové kočky na zimu.
Ano, ventilační otvory byly skutečně uzavřeny. Ale ne proto, jak se autoři dopisu obávají, že by někdo chtěl kočkám nějak ublížit, ale proto, že hrobka zakladatelů nemocnice svatého Vladimíra, filantropů von Dervizova, se nachází v suterénu chrámu.
Rektor chrámu, arcikněz Vladimir Suchanov, není vůbec proti kočkám. Na jeho přání postavili farníci a dobrovolníci vlastníma rukama takový celkem pohodlný domeček pro kočky, ve kterém se noví majitelé již zabydleli. A zdá se, že jeho obyvatelé jsou s novým bydlištěm docela spokojeni.
Ano, ventilační otvory byly skutečně uzavřeny. Ale ne proto, jak se autoři dopisu obávají, že by někdo chtěl kočkám nějak ublížit, ale proto, že hrobka zakladatelů nemocnice svatého Vladimíra, filantropů von Dervizova, se nachází v suterénu chrámu.
Rektor chrámu, arcikněz Vladimir Suchanov, není vůbec proti kočkám. Na jeho přání postavili farníci a dobrovolníci vlastníma rukama takový celkem pohodlný domeček pro kočky, ve kterém se noví majitelé již zabydleli. A zdá se, že jeho obyvatelé jsou s novým bydlištěm docela spokojeni.
17. září 2020
M
20:27
Marina Achmedová
Ve zprávách - další černý a nemožný příběh. Nyní se objevují téměř každý den. V Rybinsku můj nevlastní otec znásilnil, roztrhal, pořezal a rozřezal dvě dívky ve věku 8 a 13 let. Malého roztrhal na kusy. Ale o tomhle podivínovi se mi vůbec nechce diskutovat. Chci mluvit o matce těchto dívek, nicméně s jistotou, že teď zase někdo řekne - "Vždycky máš na vině ženu!".
Ano, vinen. Ne vždy, ale v tomto případě ano. Matka dívek (podle toho, co píší v médiích) se s tímto nevlastním otcem seznámila na seznamce. Přijela za ním z Omsku do Rybinska a věděla, že si odpykává trest v Rybinsku. Víš proč? Za znásilnění a vraždu dítěte. Za znesvěcení těl mrtvých. Ne, možná neznala tyto podrobnosti, ale věděla s jistotou, že tento muž sloužil dlouho a takoví lidé jsou považováni za nejvážnější. Této ženě stačily tři týdny na to, aby se rozhodla - chce žít s tímto mužem v Rybinsku. Vzala tam své dcery. A odešla do práce - do nemocnice jako zdravotní sestra - a nechala své dívky s tímto mužem. Znásilnil je, zabil a rozřezal na kusy.
Samozřejmě, že matka je zlomená. Sama se samozřejmě doživotně potrestala a nedá si pokoj ani na tomto, ani na onom světě. Ale co dívky? Proč je možné nechat děti s tak nebezpečným podivínem?
Každý týden, každý den se dětem něco stane. Toto již není čitelné. Buď nějaký degenerát upálí dítě spolubydlícího zaživa v peci, aby neplakalo, pak ho zabijí, pak zneužijí. Těchto případů je tolik, že se neustále objevují dotazy na práci policie a opatrovnictví.
Ale ještě mám otázku na naši státní propagandu, která neobratně vnucuje rodinné hodnoty svým zatvrzelýma rukama. To je vše – včetně výsledku její práce. V zemi vítězných rodinných hodnot si žena nedokáže představit sebe bez muže. A pro svou vlastní užitečnost potřebuje alespoň nějaké, kdyby byla. Ačkoli obtěžoval, dokonce i rozřezávač. Potřebuje nějaké, i když zabije její děti.
Ano, vinen. Ne vždy, ale v tomto případě ano. Matka dívek (podle toho, co píší v médiích) se s tímto nevlastním otcem seznámila na seznamce. Přijela za ním z Omsku do Rybinska a věděla, že si odpykává trest v Rybinsku. Víš proč? Za znásilnění a vraždu dítěte. Za znesvěcení těl mrtvých. Ne, možná neznala tyto podrobnosti, ale věděla s jistotou, že tento muž sloužil dlouho a takoví lidé jsou považováni za nejvážnější. Této ženě stačily tři týdny na to, aby se rozhodla - chce žít s tímto mužem v Rybinsku. Vzala tam své dcery. A odešla do práce - do nemocnice jako zdravotní sestra - a nechala své dívky s tímto mužem. Znásilnil je, zabil a rozřezal na kusy.
Samozřejmě, že matka je zlomená. Sama se samozřejmě doživotně potrestala a nedá si pokoj ani na tomto, ani na onom světě. Ale co dívky? Proč je možné nechat děti s tak nebezpečným podivínem?
Každý týden, každý den se dětem něco stane. Toto již není čitelné. Buď nějaký degenerát upálí dítě spolubydlícího zaživa v peci, aby neplakalo, pak ho zabijí, pak zneužijí. Těchto případů je tolik, že se neustále objevují dotazy na práci policie a opatrovnictví.
Ale ještě mám otázku na naši státní propagandu, která neobratně vnucuje rodinné hodnoty svým zatvrzelýma rukama. To je vše – včetně výsledku její práce. V zemi vítězných rodinných hodnot si žena nedokáže představit sebe bez muže. A pro svou vlastní užitečnost potřebuje alespoň nějaké, kdyby byla. Ačkoli obtěžoval, dokonce i rozřezávač. Potřebuje nějaké, i když zabije její děti.
18. září 2020
M
10:43
Marina Achmedová
Přes veškerý můj postoj k běloruským protestům si myslím, že o klipu ruské scény „Nerozdávají milovaného“ lze diskutovat pouze z hlediska nedostatku estetiky a přítomnosti vulgárnosti.
19. září 2020
M
12:13
Marina Achmedová
Podrobnosti o vraždě Rybinsk se objevily včera. Nevyhnutelně je čtete, ačkoli to, co se stalo, mi v těchto dnech zkazilo náladu, jsem si jistý, jako vy. Nové podrobnosti říkají, že tento nemocný tvor v roce 2009 nezabil, znásilnil a rozřezal ne dítě, ale ženu. Dětská ombudsmanka Kuzněcovová o dítěti psala a publikace její slova přetiskly. A to už je otázka rychlosti podání do médií a tedy i neochoty čekat, až dorazí ověřené informace.
Z toho, co jsem četl - a já, stejně jako vy, čtu, protože je mi těch děvčat strašně líto a ani si nechci představovat, čím si ten den prošly - se mi v hlavě tvoří obraz. Já, stejně jako vy, nemám přístup k materiálům trestního řízení. Takže je to jen obraz v mé hlavě.
A na tomto obrázku vidím, jak ten maniak hledal oběti na seznamkách a matku těchto dívek si vybral pouze podle jednoho kritéria - má dvě děti. A pak – hned od prvního dne jejich seznámení – začala tato operace naplňovat zlo. V jeho domě byly nalezeny nože a čtyři sekery. Pečlivě nabroušené. Sledoval je a zbystřil, čekal na nadcházející okamžik. A když matka přivedla své děti k muži, kterého znala pouhé tři týdny, pak ta chvíle nevyhnutelně přišla.
Někdo říká - "Nevěděla!". Ano, je velmi normální a správné o muži nic nevědět a vozit k němu své děti do bytu s nabroušenými noži. Ano, samozřejmě, že je schoval, a samozřejmě můžete své děti nechat v malém bytě, když neprohledáte všechny kouty. Položte si otázku – „Opustila byste své děti s mužem, kterého znáte jen měsíc a půl?“. Odpovězte upřímně, a pokud je odpověď „Ano“, pak možná budete muset něco v sobě přehodnotit.
Nyní se v naší společnosti bude diskutovat - "Co dělat?". A okamžitě bez užitku utichne, jakmile utichne hluk. Ale co je skutečně třeba udělat?
Podle mého názoru měla být policie samozřejmě každý týden bez varování tohoto tvora a když viděla, že v jeho bytě je žena s dětmi, zasáhnout. Žádný. Zde se ale nabízí otázka – „Ale co tajemství soukromého života? Ale co příležitost dát každému zločinci k pokání? Omlouvám se, ale zdá se mi, že ne každý zločin by měl dostat takovou příležitost. Za to, co tento pacient dívkám udělal, je nemožné. Ale pak jsou tu otázky k našemu „nápravnému“ systému. Co je tam s profesionálními psychiatry, kteří posuzují stav tak těžkého zločince a rozhodují, zda tuto minu rychlého účinku pustit do lidské společnosti, dětem. Jsou tam vůbec? To je otázka otázek.
Měli bychom vytvořit jeden registr pro pedofily a maniaky? Nevím. V jakém přístupu by měl být – u policie nebo obecně? Jsme si jisti, že lynč neprojde celou zemí? Ptáte se – „Jakou cenu má život tohoto tvora?“. Ale v ničem. Ale ti, kteří ještě nezabili pedofila a nestali se vrahy, jsou stále cenní. Stejně jako to, že nepřípustnost lynčování nás zachraňuje před těmi, kteří chtějí zabíjet za mnohem méně závažné prohřešky.
Měl by se vrátit trest smrti? Osobně považuji zrušení trestu smrti za největší úspěch lidstva, který nás pozvedl na novou úroveň a posunul o velký kus dál od krvavého středověku. Zrušení trestu smrti je skutečně nejdůležitějším úspěchem, který vzbuzuje úctu k lidstvu, a nezáleží na tom, v čí úctě nebyl vykonán.
Z toho, co jsem četl - a já, stejně jako vy, čtu, protože je mi těch děvčat strašně líto a ani si nechci představovat, čím si ten den prošly - se mi v hlavě tvoří obraz. Já, stejně jako vy, nemám přístup k materiálům trestního řízení. Takže je to jen obraz v mé hlavě.
A na tomto obrázku vidím, jak ten maniak hledal oběti na seznamkách a matku těchto dívek si vybral pouze podle jednoho kritéria - má dvě děti. A pak – hned od prvního dne jejich seznámení – začala tato operace naplňovat zlo. V jeho domě byly nalezeny nože a čtyři sekery. Pečlivě nabroušené. Sledoval je a zbystřil, čekal na nadcházející okamžik. A když matka přivedla své děti k muži, kterého znala pouhé tři týdny, pak ta chvíle nevyhnutelně přišla.
Někdo říká - "Nevěděla!". Ano, je velmi normální a správné o muži nic nevědět a vozit k němu své děti do bytu s nabroušenými noži. Ano, samozřejmě, že je schoval, a samozřejmě můžete své děti nechat v malém bytě, když neprohledáte všechny kouty. Položte si otázku – „Opustila byste své děti s mužem, kterého znáte jen měsíc a půl?“. Odpovězte upřímně, a pokud je odpověď „Ano“, pak možná budete muset něco v sobě přehodnotit.
Nyní se v naší společnosti bude diskutovat - "Co dělat?". A okamžitě bez užitku utichne, jakmile utichne hluk. Ale co je skutečně třeba udělat?
Podle mého názoru měla být policie samozřejmě každý týden bez varování tohoto tvora a když viděla, že v jeho bytě je žena s dětmi, zasáhnout. Žádný. Zde se ale nabízí otázka – „Ale co tajemství soukromého života? Ale co příležitost dát každému zločinci k pokání? Omlouvám se, ale zdá se mi, že ne každý zločin by měl dostat takovou příležitost. Za to, co tento pacient dívkám udělal, je nemožné. Ale pak jsou tu otázky k našemu „nápravnému“ systému. Co je tam s profesionálními psychiatry, kteří posuzují stav tak těžkého zločince a rozhodují, zda tuto minu rychlého účinku pustit do lidské společnosti, dětem. Jsou tam vůbec? To je otázka otázek.
Měli bychom vytvořit jeden registr pro pedofily a maniaky? Nevím. V jakém přístupu by měl být – u policie nebo obecně? Jsme si jisti, že lynč neprojde celou zemí? Ptáte se – „Jakou cenu má život tohoto tvora?“. Ale v ničem. Ale ti, kteří ještě nezabili pedofila a nestali se vrahy, jsou stále cenní. Stejně jako to, že nepřípustnost lynčování nás zachraňuje před těmi, kteří chtějí zabíjet za mnohem méně závažné prohřešky.
Měl by se vrátit trest smrti? Osobně považuji zrušení trestu smrti za největší úspěch lidstva, který nás pozvedl na novou úroveň a posunul o velký kus dál od krvavého středověku. Zrušení trestu smrti je skutečně nejdůležitějším úspěchem, který vzbuzuje úctu k lidstvu, a nezáleží na tom, v čí úctě nebyl vykonán.
21. září 2020
M
09:00
Marina Achmedová
Pavel Sitnikov je ruský hacker, který se před pár lety odtajnil, když se bál o svůj život. Ze stejného důvodu si dal na tělo hodně tetování – aby ho bylo možné identifikovat. Občas se jeho jméno mihne v médiích, když dojde na uniklá data – klienti bank, velké obchody. Tyto švestky jsou mu připisovány. Přisuzuje se mu spousta věcí – nejen švestky, ale i různé hacky, vycpávky, vliv na zahraniční politiku. Setkali jsme se s ním ve Velikiye Luki, kde žije, abychom zjistili, kdo je „ruský hacker“, čím se řídí, co je v jeho duši, zda vůbec duši má a zda jsou hackeři opravdu tak všemocní. že mohou ovlivňovat politiku .
Pavel Sitnikov, sebeodtajněný hacker, vejde do spoře osvětleného hotelového baru ve Velikiye Luki, který si pro schůzku sám vybral. Rozhlédne se kolem: všechny stoly jsou prázdné. Sundá si černou čepici a posadí se k mému stolu. Ostražitě se na mě podívá.
"Jaký čistý vzduch ve Velikiye Luki," říkám.
- Chtěl jsi mluvit o digitálním ovládání. Přistoupí blíže ke stolu a začne váhavě: „No, už tě ovládají všichni. Ale nebojte se, stejně, v Lubjance pracují jen hloupí řezači. Chtěli mě vyměnit do Ameriky za nějaký carder (carding. - karetní podvod. - "Expert").
Proč tě chtěli dát pryč?
- Nemám o ně zájem. Tato krádež z karet mě vůbec nezajímá. Ne, nedali by mě tam, ale nechali by mě pracovat pro CIA. Byl bych tam v pořádku. Každý stát mě přijme s otevřenou náručí. A naši jsou ušlechtilí hloupí řezači, neplatí peníze, takže u nás je všechno založeno na vlastenectví. My (hackeři. - "Expert"), když jim chceme pomoci, pomůžeme, když nechceme, nepomůžeme. Ale nikdo z profesionálů jim nikdy nepředá technologie a algoritmy úplné kontroly.
- Proč?
- Ne, to je nedůstojné. No čert to vem, kdyby je uměli adekvátně využít - řešili zločiny nebo preventivně předvídali, ale za peníze mají všechno. Moskva – to je vše... V regionech se chlapi v kancelářích opravdu věnují bezpečnosti a Moskva a Petrohrad jen hlídají peníze.
- Od koho?
Od chytřejších lidí. Nedělám babičky. Dělám špionáž. No, nebo jsem udělal poslední dva HYIPy - sloučil jsem všechny banky Ruska (databáze zákazníků. - "Expert"). Nyní tam VTB přidal další klienty.
- Kde si je získal?
- A podvodníci se se mnou podělili.
- Proč jsi to prozradil?
"No... je to zábava."
https://expert.ru/expert/2020/39/oni-ne-pomnyat-nas-horoshih-pust-ne-zabudut-nas-plohih/
Pavel Sitnikov, sebeodtajněný hacker, vejde do spoře osvětleného hotelového baru ve Velikiye Luki, který si pro schůzku sám vybral. Rozhlédne se kolem: všechny stoly jsou prázdné. Sundá si černou čepici a posadí se k mému stolu. Ostražitě se na mě podívá.
"Jaký čistý vzduch ve Velikiye Luki," říkám.
- Chtěl jsi mluvit o digitálním ovládání. Přistoupí blíže ke stolu a začne váhavě: „No, už tě ovládají všichni. Ale nebojte se, stejně, v Lubjance pracují jen hloupí řezači. Chtěli mě vyměnit do Ameriky za nějaký carder (carding. - karetní podvod. - "Expert").
Proč tě chtěli dát pryč?
- Nemám o ně zájem. Tato krádež z karet mě vůbec nezajímá. Ne, nedali by mě tam, ale nechali by mě pracovat pro CIA. Byl bych tam v pořádku. Každý stát mě přijme s otevřenou náručí. A naši jsou ušlechtilí hloupí řezači, neplatí peníze, takže u nás je všechno založeno na vlastenectví. My (hackeři. - "Expert"), když jim chceme pomoci, pomůžeme, když nechceme, nepomůžeme. Ale nikdo z profesionálů jim nikdy nepředá technologie a algoritmy úplné kontroly.
- Proč?
- Ne, to je nedůstojné. No čert to vem, kdyby je uměli adekvátně využít - řešili zločiny nebo preventivně předvídali, ale za peníze mají všechno. Moskva – to je vše... V regionech se chlapi v kancelářích opravdu věnují bezpečnosti a Moskva a Petrohrad jen hlídají peníze.
- Od koho?
Od chytřejších lidí. Nedělám babičky. Dělám špionáž. No, nebo jsem udělal poslední dva HYIPy - sloučil jsem všechny banky Ruska (databáze zákazníků. - "Expert"). Nyní tam VTB přidal další klienty.
- Kde si je získal?
- A podvodníci se se mnou podělili.
- Proč jsi to prozradil?
"No... je to zábava."
https://expert.ru/expert/2020/39/oni-ne-pomnyat-nas-horoshih-pust-ne-zabudut-nas-plohih/
M
12:02
Marina Achmedová
V mém hodnocení nejnovějších zpráv - případ zástupce vedoucího oddělení pro kontrolu drog Velikiye Luki. Našli u něj plantáž konopí, kterou pěstoval, aby ji vysadil na zadržených. Novinka je samozřejmě týden stará. Ale nedávno našel druhou plantáž)
M
18:15
Marina Achmedová
Sberbank upustí od slova „banka“ ve svém logu. Nyní to bude ekosystém zvaný Sber. A již tento ekosystém bude zahrnovat všechny divize, které pro sebe Sberbank v posledních letech vyvinula. Slovo „Sberbank“ bude jednoduše lpět na označení jednotky. Například banka - Sberbank, leasing - Sberleasing. Zbývá vymyslet název jednotky na fotografii. První možností je Sbervkhatu. Druhý - Sberzone
22. září 2020
M
12:30
Marina Achmedová
„Čekal jsem na tuto otázku, a proto jsem si s sebou vzal Bibli“ – myslím, že je to skvělá odpověď.
Vymyslel ho starosta ukrajinského Nikolajeva, když odpověděl na otázku novináře - zda se podílel na pokládání šedých dlaždic ve městě. Přísahal jsem na Bibli, že ne.
Odpověď může přijmout každý služebník lidu a úředník:
- Řekni mi, kradl jsi?
- Na tuto otázku jsem čekal a proto jsem si s sebou vzal Bibli.
- Ale neukazují fakta, že kradli?
- Na tuto otázku jsem čekal a proto jsem si s sebou vzal Bibli!
- Mohl byste poskytnout skutečný důkaz, že jste nekradl?
- Na tuhle otázku jsem čekal! Proto jsem si s sebou vzal Bibli!
Vymyslel ho starosta ukrajinského Nikolajeva, když odpověděl na otázku novináře - zda se podílel na pokládání šedých dlaždic ve městě. Přísahal jsem na Bibli, že ne.
Odpověď může přijmout každý služebník lidu a úředník:
- Řekni mi, kradl jsi?
- Na tuto otázku jsem čekal a proto jsem si s sebou vzal Bibli.
- Ale neukazují fakta, že kradli?
- Na tuto otázku jsem čekal a proto jsem si s sebou vzal Bibli!
- Mohl byste poskytnout skutečný důkaz, že jste nekradl?
- Na tuhle otázku jsem čekal! Proto jsem si s sebou vzal Bibli!
M
18:54
Marina Achmedová
18:54
Alexey - Losí máma. Adoptoval losí telata z farmy Kostroma a také ta, jejichž matky zemřely na silnicích při nehodě, i ty, jejichž matky zabili pytláci. V březnu sebral tele, které uteklo před pytláky. Bylo mu devět měsíců, žil v lese s matkou a bratrem. Dne 29. února byla lovecká sezóna uzavřena. 1. března ale pytláci zabili matku telete. 8. března zabili jeho bratra. A 17. března už byl samotný los vyhnán do polí.
Alex slyšel výstřely. V blízkosti svého domu často slyší výstřely. Jeho farma je na území vybraném lovci. V hlavě se mu tehdy točilo jediné slovo – „Odplata“. Pak vyšel hledat tele a našel ho v polích, vyděšeného, hladového, se zlomeným vazem. Los Maminka voněla jako los a taky uměl mluvit los, zavolal losa, vstal a šel k němu. Sám vlezl do auta, jako by jen čekal, až si pro něj někdo přijede. Pravděpodobně je to typické pro děti - věřit v zázrak. A losí telata, jak říká Alexej, jsou jako lidské děti, pláčou, když se urazí. Toto tele plakalo - z očí jí tekly slzy.
Jednou už matka Moose viděla takové slzy - tehdy losí kráva plakala a stála u cesty. Zabili její děti.
První den tele nešel spát - bálo se všeho. A pak celé dny ležel a nechtěl vstát. Sám Alexey ho zvedl na nohy. Pak ho zase naučil chodit, žvýkat.
Pláče sama matka Moose? Odmítl to komentovat. Pravděpodobně, když uslyší lovecké výstřely, zatne pěsti a opakuje si - „Odplata. Věřím ti,“ nepláče. Ale před pár dny možná plakal, když dělal umělé dýchání lýtku Rubinovi - nejmenšímu. Zabili ho pytláci. Tak se mu mstí za to, že jim překáží. Protože oni zabíjejí a on zachraňuje. Za to, že tu žije s losy a oni sami chtějí toto místo obsadit.
Losí máma se snažila zachránit tele do posledního. Poté napsal prohlášení policii a požádal Rubinu, aby provedla vyšetření. Byl hrubě odmítnut. On a jeho lýtka jsou kost v krku místních obyvatel. Nejprve samozřejmě pytláci. Za druhé ti, kteří je kryjí. Vychází do lesa sbírat větve pro losy a samozřejmě vidí pytláky. Lovecká sezóna už skončila a jejich těla jsou dokořán a voní čerstvou krví. Nemají rádi, když je matka Moose vidí. Nemají rádi samotnou Mamu Moose. A on si to myslí (a vypráví jim o tom): moderní lovci a pytláci jsou zbabělci, kteří si svou zbabělost jednoduše kompenzují zabitím zvířete, které evidentně nemá šanci na záchranu. Střílejí z dálky zpoza krytu, sedí na stromě, tři nebo čtyři jdou na jedno zvíře. A jednou šel předek matky-losí v mužské linii s nožem k medvědovi bez rohu, vrátil se roztrhaný, se zlomenými žebry, ale s kořistí. A byl to rovnocenný boj.
- Dovolte mi, abych vám ukázal svého losa? - nabízí a přistupuje k losovi. Na obrazovce telefonu vidím, jak mu na rameno nasazují měkké náhubky.
"Umm, hm" - slyším divné zvuky.
- Co říkají? Ptám se.
"To nejsou oni, mluvím s nimi," odpovídá máma Moose.
Dnes do jedné hodiny odpoledne stihl připravit ratolesti pro telata. Šel jsem pro doplňky k plotu - lovecká sezóna se blíží, Alexej má jen pár dní na to, aby zavřel telata před lovci. Vyložil je v dešti. Nedávno matce Moose došly peníze a on, když si vybral, kdo si koupí jídlo pro sebe nebo pro losa, vybral si losa. Několik dní jsem pil jen čaj. Proto dám jeho účet (účet jeho přítele Antona), pokud chcete pomoci s plotem.
Správa okresu Shakhovsky říká, že nemají pytláky a přímo nevidí fakta. Řekl jsem o Alexeji předsedovi Rady pro lidská práva Valeriji Fadeevovi. Tento týden sepíše na administrativu výzvu k vyřešení situace. Nevím, jestli je možné pochopit situaci s pytláky v celé republice nebo i v této konkrétní oblasti. Ale konkrétně Mame Moose, pokusme se všichni pomoci. Sberbank – 4276 3800 2594 0177 (Anton Georgievich V.)
Alex slyšel výstřely. V blízkosti svého domu často slyší výstřely. Jeho farma je na území vybraném lovci. V hlavě se mu tehdy točilo jediné slovo – „Odplata“. Pak vyšel hledat tele a našel ho v polích, vyděšeného, hladového, se zlomeným vazem. Los Maminka voněla jako los a taky uměl mluvit los, zavolal losa, vstal a šel k němu. Sám vlezl do auta, jako by jen čekal, až si pro něj někdo přijede. Pravděpodobně je to typické pro děti - věřit v zázrak. A losí telata, jak říká Alexej, jsou jako lidské děti, pláčou, když se urazí. Toto tele plakalo - z očí jí tekly slzy.
Jednou už matka Moose viděla takové slzy - tehdy losí kráva plakala a stála u cesty. Zabili její děti.
První den tele nešel spát - bálo se všeho. A pak celé dny ležel a nechtěl vstát. Sám Alexey ho zvedl na nohy. Pak ho zase naučil chodit, žvýkat.
Pláče sama matka Moose? Odmítl to komentovat. Pravděpodobně, když uslyší lovecké výstřely, zatne pěsti a opakuje si - „Odplata. Věřím ti,“ nepláče. Ale před pár dny možná plakal, když dělal umělé dýchání lýtku Rubinovi - nejmenšímu. Zabili ho pytláci. Tak se mu mstí za to, že jim překáží. Protože oni zabíjejí a on zachraňuje. Za to, že tu žije s losy a oni sami chtějí toto místo obsadit.
Losí máma se snažila zachránit tele do posledního. Poté napsal prohlášení policii a požádal Rubinu, aby provedla vyšetření. Byl hrubě odmítnut. On a jeho lýtka jsou kost v krku místních obyvatel. Nejprve samozřejmě pytláci. Za druhé ti, kteří je kryjí. Vychází do lesa sbírat větve pro losy a samozřejmě vidí pytláky. Lovecká sezóna už skončila a jejich těla jsou dokořán a voní čerstvou krví. Nemají rádi, když je matka Moose vidí. Nemají rádi samotnou Mamu Moose. A on si to myslí (a vypráví jim o tom): moderní lovci a pytláci jsou zbabělci, kteří si svou zbabělost jednoduše kompenzují zabitím zvířete, které evidentně nemá šanci na záchranu. Střílejí z dálky zpoza krytu, sedí na stromě, tři nebo čtyři jdou na jedno zvíře. A jednou šel předek matky-losí v mužské linii s nožem k medvědovi bez rohu, vrátil se roztrhaný, se zlomenými žebry, ale s kořistí. A byl to rovnocenný boj.
- Dovolte mi, abych vám ukázal svého losa? - nabízí a přistupuje k losovi. Na obrazovce telefonu vidím, jak mu na rameno nasazují měkké náhubky.
"Umm, hm" - slyším divné zvuky.
- Co říkají? Ptám se.
"To nejsou oni, mluvím s nimi," odpovídá máma Moose.
Dnes do jedné hodiny odpoledne stihl připravit ratolesti pro telata. Šel jsem pro doplňky k plotu - lovecká sezóna se blíží, Alexej má jen pár dní na to, aby zavřel telata před lovci. Vyložil je v dešti. Nedávno matce Moose došly peníze a on, když si vybral, kdo si koupí jídlo pro sebe nebo pro losa, vybral si losa. Několik dní jsem pil jen čaj. Proto dám jeho účet (účet jeho přítele Antona), pokud chcete pomoci s plotem.
Správa okresu Shakhovsky říká, že nemají pytláky a přímo nevidí fakta. Řekl jsem o Alexeji předsedovi Rady pro lidská práva Valeriji Fadeevovi. Tento týden sepíše na administrativu výzvu k vyřešení situace. Nevím, jestli je možné pochopit situaci s pytláky v celé republice nebo i v této konkrétní oblasti. Ale konkrétně Mame Moose, pokusme se všichni pomoci. Sberbank – 4276 3800 2594 0177 (Anton Georgievich V.)
24. září 2020
M
11:10
Marina Achmedová
11:10
Nadpis „Píšeme“. Předplatitel z VKontakte mě požádal o sdílení tohoto příběhu:
"Dobré odpoledne! Bydlím ve vesnici Brekhovo, okres Solnechnogorsk v Moskevské oblasti. Obyvatelé mají skupinu WhatsApp. Odpoledne přišla zpráva, že dvorní pes, kterého všichni krmili, je vidět, jak kulhá na tři tlapky. Okamžitě odeslané zprávy Chudák Bobík! Ach, náš Fluffy! Každý ho oslovoval svým jménem. Pejska převezli na veterinární kliniku, udělali mu rentgen. Ukázalo se, že má zlomené rameno. Další nájemníci šli na bezpečnostní stanoviště požadovat videozáznam, aby to mohli vyřešit. Klinika uvedla, že je potřeba operace v ceně 45 tis.. Ve skupině našli jinou kliniku, rozpočtovější. Druhý den ráno byl Bob převezen na operaci. Za necelý den sousedé načipovali a vybrali asi 30 tisíc za ošetření a rekonvalescenci. Bob byl převezen do pěstounské péče. V této době napsal muž do obecného chatu, že se srazil se psem. Dvorní pes ležel pod autem, když se s dítětem chystali na kliniku. Spěchal jsem, nevšiml jsem si. Pes okamžitě utekl, myslel si, že vše klaplo. Poté převedl 5 tis. Sousedé mu jeho upřímné přiznání odpustili. Později skupina napsala, že Boba vezmou známí z Itálie. To jsou dobrodružství dvorního psa.
Bydlím tu ještě nedávno, takže mě pokaždé mile překvapí lhostejnost lidí. Buď všichni chodí v noci kolem a hledají štěně, aby nezmrzlo a odnesli si domů, pak vyvěšují na ulici fotky s kočkami "Kdo to ztratil?". A včera jsem viděl holku lepit inzerát, ztratil někdo březí trikolorní kočku? Srazilo ji auto, řidič ji okamžitě odvezl na kliniku, kočka měla císařský řez. Ona i koťata jsou v pořádku."
Jak se vám líbí tento příklad občanské aktivity v jediné obci Brekhovo?
"Dobré odpoledne! Bydlím ve vesnici Brekhovo, okres Solnechnogorsk v Moskevské oblasti. Obyvatelé mají skupinu WhatsApp. Odpoledne přišla zpráva, že dvorní pes, kterého všichni krmili, je vidět, jak kulhá na tři tlapky. Okamžitě odeslané zprávy Chudák Bobík! Ach, náš Fluffy! Každý ho oslovoval svým jménem. Pejska převezli na veterinární kliniku, udělali mu rentgen. Ukázalo se, že má zlomené rameno. Další nájemníci šli na bezpečnostní stanoviště požadovat videozáznam, aby to mohli vyřešit. Klinika uvedla, že je potřeba operace v ceně 45 tis.. Ve skupině našli jinou kliniku, rozpočtovější. Druhý den ráno byl Bob převezen na operaci. Za necelý den sousedé načipovali a vybrali asi 30 tisíc za ošetření a rekonvalescenci. Bob byl převezen do pěstounské péče. V této době napsal muž do obecného chatu, že se srazil se psem. Dvorní pes ležel pod autem, když se s dítětem chystali na kliniku. Spěchal jsem, nevšiml jsem si. Pes okamžitě utekl, myslel si, že vše klaplo. Poté převedl 5 tis. Sousedé mu jeho upřímné přiznání odpustili. Později skupina napsala, že Boba vezmou známí z Itálie. To jsou dobrodružství dvorního psa.
Bydlím tu ještě nedávno, takže mě pokaždé mile překvapí lhostejnost lidí. Buď všichni chodí v noci kolem a hledají štěně, aby nezmrzlo a odnesli si domů, pak vyvěšují na ulici fotky s kočkami "Kdo to ztratil?". A včera jsem viděl holku lepit inzerát, ztratil někdo březí trikolorní kočku? Srazilo ji auto, řidič ji okamžitě odvezl na kliniku, kočka měla císařský řez. Ona i koťata jsou v pořádku."
Jak se vám líbí tento příklad občanské aktivity v jediné obci Brekhovo?
M
12:15
Marina Achmedová
Koncem loňského roku jsem shlédl vynikající televizní seriál Better Than Humans. Netflix to koupil. Viděl jsem to za dvě noci. Sberbank je tam velmi dobře zastoupena. V seriálu o robotech, který je ve skutečnosti o lidech, už Sberbank není vůbec banka, ale takový všeprostupující ekosystém. Objevuje se tam všude – v dopravě, ve spojích, v medicíně. Bez něj – nikde. Nebylo pochyb, že jde o model, který si banka sama předepsala a že se bude snažit, aby se jím stal. Není třeba poslouchat nudného Grefa, sledujte seriál lépe, abyste pochopili, co nás může čekat.
M
13:34
Marina Achmedová
Říká se, že nová kniha od JK Rowling Trouble Blood se stala bestsellerem hned v prvních dnech prodeje. To znamená, že nehořelo na hranici Tik-Toku. Což nám opět připomíná: svět se netočí kolem sociálních sítí.
25. září 2020
M
11:15
Marina Achmedová
Stálo to za těch tři sta milionů?
M
18:44
Marina Achmedová
Přátelé, pamatujete si, jak jsme se v létě bavili o transgender lidech a Mizulině prorodinném balíčku, který je měl připravit o možnost změnit si pohlaví v pasech. To znamená, že člověk by vypadal jako muž, ale podle pasu by to byla žena a naopak.
Poté se skupina těchto lidí obrátila na předsedu Rady pro lidská práva Valeryho Fadeeva. Vzal jsem mu jejich dopis, sepsal jejich příběhy, které byly zveřejněny. Mnozí z vás je četli.
Dnes média zveřejnila poznámky, ve kterých citují z dopisu Valeryho Alexandroviče Tamaře Pletnevové. Tam kritizuje určité body tohoto balíčku, včetně nespravedlnosti vůči transgender lidem. Ale nejen. Například upozorňuje na definici rodičů. Z balíčku vyplývá, že „rodiče“ jsou pouze příbuzní. A Valerij Alexandrovič se obává, že takto úzké chápání definice „rodičů“ povede k diskriminaci adoptovaných dětí a porušování jejich práv.
Dopis je ve skutečnosti měsíc starý. A protože se o tom začalo diskutovat, využiji příležitosti a řeknu - ano, dopis od transgender lidí nebyl jednoduše vložen do složky, pracovalo se na něm v Radě.
„Rada věří, že rodinné právo by mělo zajistit, aby osoby s diagnózou transsexualismu měly právo na zachování lékařského tajemství a také na plnou důstojnost jednotlivce“ – to je citát z Fadeevova dopisu.
Poté se skupina těchto lidí obrátila na předsedu Rady pro lidská práva Valeryho Fadeeva. Vzal jsem mu jejich dopis, sepsal jejich příběhy, které byly zveřejněny. Mnozí z vás je četli.
Dnes média zveřejnila poznámky, ve kterých citují z dopisu Valeryho Alexandroviče Tamaře Pletnevové. Tam kritizuje určité body tohoto balíčku, včetně nespravedlnosti vůči transgender lidem. Ale nejen. Například upozorňuje na definici rodičů. Z balíčku vyplývá, že „rodiče“ jsou pouze příbuzní. A Valerij Alexandrovič se obává, že takto úzké chápání definice „rodičů“ povede k diskriminaci adoptovaných dětí a porušování jejich práv.
Dopis je ve skutečnosti měsíc starý. A protože se o tom začalo diskutovat, využiji příležitosti a řeknu - ano, dopis od transgender lidí nebyl jednoduše vložen do složky, pracovalo se na něm v Radě.
„Rada věří, že rodinné právo by mělo zajistit, aby osoby s diagnózou transsexualismu měly právo na zachování lékařského tajemství a také na plnou důstojnost jednotlivce“ – to je citát z Fadeevova dopisu.
26. září 2020
M
12:05
Marina Achmedová
"Tady je naše nevěsta a tady je nevěsta," říká o dívkách. - Co jsou ty malé? Už jim je jedenáct let! Za tři roky zestárnou a za dva roky už mohou být vydány. Dejte jim vědět, kde je jejich místo.
- Pokud vyvstane otázka, proč se vdávají tak brzy, - vkládá Valera, - pak je to nutné, aby dívka odmala znala ekonomiku, rodinu a neměla ráda nic jiného. Nejprve ji matka učí vaření a pravidla chování. A když je dána za ženu, zodpovědnost za její výchovu padá na jinou matku, která ji bude vychovávat pod vlastní rukou.
- Nechceš vůbec studovat? ptám se holek.
„Cikánské ženy se této profesi nikdy nenaučí,“ říká Christina. - Učí se ve škole do páté nebo šesté třídy a pak je vezmou.
„Existují cikánské třídy, které byly vytvořeny speciálně pro naše děti,“ říká Valera. - Ale pokud se dítě dobře učí, je převedeno do ruské třídy. Žádná z cikánek nepracuje, upozorňuje na další otázku.
"Nefungují a nechtějí," dodává Christina.
"A nikdy se jim o tom nesnilo?" ptám se jí.
- A proč vůbec potřebujeme snít, když se tento sen nikdy nesplní, ani v tomto, ani v jiném životě, když jsem se narodil jako cikán? ona se ptá.
- To je ta nejkrásnější dívka! říká teta Tamara a ukazuje na Sněžhanu. Jasmína a bohyně sklopí oči. "Chci si ji vzít," pokračuje. "Ale její matka nechce," ukazuje na Christinu. - Říká, že ona není milenka, která má rozhodovat. Rozhodovat bude tchán a tchyně.
- Co, řeknu "vezmi si ji" a co mi potom řeknou? Christina je ospravedlněna.
- A nikdo se nezeptá samotné Snezhany? Ptám se.
Kdo se jí zeptá? Valera se směje. - Kdo přijde, dáme za něj!
Přečtěte si a nenechte si ujít mou reportáž ze života cikánského tábora!
https://les.media/articles/934221-tabor-na-zemle-i-samolety-v-nebe?fbclid=IwAR081sYjDfCp2MjZHs06GwsqinKiaakd4yHYI_5Jorzxs8Y28Q1AXM5XZAE
- Pokud vyvstane otázka, proč se vdávají tak brzy, - vkládá Valera, - pak je to nutné, aby dívka odmala znala ekonomiku, rodinu a neměla ráda nic jiného. Nejprve ji matka učí vaření a pravidla chování. A když je dána za ženu, zodpovědnost za její výchovu padá na jinou matku, která ji bude vychovávat pod vlastní rukou.
- Nechceš vůbec studovat? ptám se holek.
„Cikánské ženy se této profesi nikdy nenaučí,“ říká Christina. - Učí se ve škole do páté nebo šesté třídy a pak je vezmou.
„Existují cikánské třídy, které byly vytvořeny speciálně pro naše děti,“ říká Valera. - Ale pokud se dítě dobře učí, je převedeno do ruské třídy. Žádná z cikánek nepracuje, upozorňuje na další otázku.
"Nefungují a nechtějí," dodává Christina.
"A nikdy se jim o tom nesnilo?" ptám se jí.
- A proč vůbec potřebujeme snít, když se tento sen nikdy nesplní, ani v tomto, ani v jiném životě, když jsem se narodil jako cikán? ona se ptá.
- To je ta nejkrásnější dívka! říká teta Tamara a ukazuje na Sněžhanu. Jasmína a bohyně sklopí oči. "Chci si ji vzít," pokračuje. "Ale její matka nechce," ukazuje na Christinu. - Říká, že ona není milenka, která má rozhodovat. Rozhodovat bude tchán a tchyně.
- Co, řeknu "vezmi si ji" a co mi potom řeknou? Christina je ospravedlněna.
- A nikdo se nezeptá samotné Snezhany? Ptám se.
Kdo se jí zeptá? Valera se směje. - Kdo přijde, dáme za něj!
Přečtěte si a nenechte si ujít mou reportáž ze života cikánského tábora!
https://les.media/articles/934221-tabor-na-zemle-i-samolety-v-nebe?fbclid=IwAR081sYjDfCp2MjZHs06GwsqinKiaakd4yHYI_5Jorzxs8Y28Q1AXM5XZAE
M
19:06
Marina Achmedová
Když se objevily zprávy o smrti Martsinkeviče (Tesaka), mlčel jsem. co bych mohl říct? Jako novinář jsem se s ním nikdy nestýkal a myslím si, že s takovými lidmi je nemožné se stýkat a popularizovat jejich názory. A tady těžko neříct, že se v něm novinářská pozornost zahřála tím, čím byl.
Nacionalismus považuji za trestně postižitelný jev. Ale když už byl člověk trestně potrestán, nemá cenu ho týrat a trhat mu nehty na nohou. To není nikde v zákoně napsáno. Ano, sledoval jsem video jeho těla. Pohybuje se po webu. A abych byl upřímný, mám pocit, že nad tím mužem operoval nějaký zatracený maniak - opakuji, muž.
Co dělá zatracený maniak v systému FSIN? Pravděpodobně dostává i plat a já mimo jiné jeho práci platím ze svých daní. A já nechci platit za práci katů. Mučení je fenoménem stejné řady jako nacionalismus.
Nacionalismus považuji za trestně postižitelný jev. Ale když už byl člověk trestně potrestán, nemá cenu ho týrat a trhat mu nehty na nohou. To není nikde v zákoně napsáno. Ano, sledoval jsem video jeho těla. Pohybuje se po webu. A abych byl upřímný, mám pocit, že nad tím mužem operoval nějaký zatracený maniak - opakuji, muž.
Co dělá zatracený maniak v systému FSIN? Pravděpodobně dostává i plat a já mimo jiné jeho práci platím ze svých daní. A já nechci platit za práci katů. Mučení je fenoménem stejné řady jako nacionalismus.
29. září 2020
M
12:08
Marina Achmedová
V hotelu Tomsk, kde bydlel Navalnyj, našli E. coli. Novinky - všech 5 bodů. Pečlivě naše hledání. Na nádobí, ručníku, desce OV, kombinéze kuchaře Andrievského E.V., ruce kuchaře Andrievského E.V. našel ji - E. coli. Doufám v jedno - od nešťastného kuchaře Andrievského E.V. v celém tomto příběhu neudělá nic extrémního)
M
18:00
Marina Achmedová
"Je velmi bolestivé vědět, že naši chlapci umírají někde poblíž." Pro mě jsou pořád naši. Naše bratrství bylo zaplaceno krví dědů a pradědů, kteří byli spolu v té hrozné válce“ - komentář mého předplatitele o válce mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Myslím, že je to velmi jasné
30. září 2020
M
19:17
Marina Achmedová
Nikdy jsem nic nepsal o případu Dmitrijev. Ale hodně čtu. Nedržel se ani na jedné straně. I když jsem samozřejmě chtěl, aby ten člověk byl nevinný. Je to tak lepší – když je na světě méně zla. Řekl jsem si - "Chci vidět fotografie jeho adoptivní dcery (za kterou je souzen), abych mohl vyvodit nezávislý závěr." Včera jsem je viděl, udělal jsem si závěr pro sebe.
Je mi moc líto toho dítěte na těchto fotkách. Pro její psychiku takové „pózování“ samozřejmě neprojde beze stopy. Ale co je nejdůležitější, ani při vší síle fantazie si nedovedu představit opatrovnictví nebo lékaře, kterým by tyto fotografie mohl nosit jako lékařská potvrzení o dívce. Ano, tam by z takových fotek omdleli a dlouho by nevstali. Opatrovnictví pro mnohem méně vybírá děti.
Je mi moc líto toho dítěte na těchto fotkách. Pro její psychiku takové „pózování“ samozřejmě neprojde beze stopy. Ale co je nejdůležitější, ani při vší síle fantazie si nedovedu představit opatrovnictví nebo lékaře, kterým by tyto fotografie mohl nosit jako lékařská potvrzení o dívce. Ano, tam by z takových fotek omdleli a dlouho by nevstali. Opatrovnictví pro mnohem méně vybírá děti.
1. října 2020
M
15:24
Marina Achmedová
Vyšetřovací výbor v rámci vyšetřování trestního případu obchodování s dětmi plánuje zatknout muže, kteří se při zplození dětí uchýlili k pomoci náhradních matek. Tito muži se nemohli stát dárci, protože patří k netradičnímu zaměření. A navíc se plánuje přesun jejich dětí do dětských domovů.
Když jsem to četl, nevěřil jsem svým očím. V tomto případě jako první zaujme známé zpěváky a parodisty. Nebudu na ně ukazovat prstem, všichni chápeme, o kom je řeč.
Ale obecně bych si přála, aby se nikdo nepřitahoval a děti biologickým rodičům nebyly odebírány.
Když jsem to četl, nevěřil jsem svým očím. V tomto případě jako první zaujme známé zpěváky a parodisty. Nebudu na ně ukazovat prstem, všichni chápeme, o kom je řeč.
Ale obecně bych si přála, aby se nikdo nepřitahoval a děti biologickým rodičům nebyly odebírány.
M
17:38
Marina Achmedová
Vtip večera:
- Dobrý den, chtěla bych požádat o ruku Vaši dceru?
¬– Promiňte, my jsme samozřejmě slyšeli, že vy Petrohradčané jste zvláštní lidé. Ale proč to nechceš vzít celý?
- Dobrý den, chtěla bych požádat o ruku Vaši dceru?
¬– Promiňte, my jsme samozřejmě slyšeli, že vy Petrohradčané jste zvláštní lidé. Ale proč to nechceš vzít celý?
2. října 2020
M
10:12
Marina Achmedová
Četl jsem komentáře pod příspěvky pojednávající o urážce památky Yesenina novým pomníkem, který se objevil v Moskvě. A z nějakého důvodu se mi zdálo: kdyby měl Yesenin sám příležitost letět na zem, seznámit se s pomníkem a komentáři na obranu jeho památky, pak by ho ten druhý urazil mnohem víc.
3. října 2020
M
10:49
Marina Achmedová
Surfaři hlásí, že se na Kamčatce děje něco divného
https://www.instagram.com/p/CFzBDExjtvt/?igshid=cbv3y850ekj0
https://www.instagram.com/p/CFzBDExjtvt/?igshid=cbv3y850ekj0
M
13:27
Marina Achmedová
Komentáře o vyhořelé novinářce Nižního Novgorodu Irině Slavinové se pohybují od „je to nová ruská svatá“ až po „dobrou pochodeň“. Osobně je nesnáším oba. První - snahou glorifikovat čin, tlačit na někoho jiného, aby si pro myšlenku zvolil tak krutý způsob sebevraždy a sebevraždy obecně (pokud se Slavina pro ten nápad zabila). Ti posledně jmenovaní nechápou, že ano, prohlídka a zabavení vybavení (zvláště pokud obsahuje celý váš život, veškeré vaše duševní vlastnictví) se může stát pro člověka vážným zraněním.
Nyní mnoho lidí mluví o tomto sebeupálení. Počkám a uvidím, co řekne její rodina. Jak na pátrání reagoval její manžel? Řekl jí, že jsou stále rodina a podporuje ji na její cestě? Nebo řekl, že je z toho všeho už dlouho unavený? Necítila se pochopena úřady Ruské federace, které žádala, aby vinili z její smrti, nebo se necítila pochopen navíc svou rodinou, přáteli, příbuznými?
Aby si člověk mohl dál způsobovat takovou bolest, musí mít vážná individuální zranění v hlavě. A na taková zranění má právo každý občan. Jsme jiní, ale dokud neporušíme zákon, musí úřady akceptovat Rusy v jejich odlišnosti a se všemi jejich zraněními a zvláštnostmi. Neměla ráda Stalina? Měla právo. Měla ráda Němceva a Chodorkovského? Měla právo. A neměla právo se spálit. Ale to už je hotová věc.
A pro ty, kteří se ji snaží oslavit, chci říci - „Uřízněte si alespoň prst pro představu. A pak si promluvíme."
Nyní mnoho lidí mluví o tomto sebeupálení. Počkám a uvidím, co řekne její rodina. Jak na pátrání reagoval její manžel? Řekl jí, že jsou stále rodina a podporuje ji na její cestě? Nebo řekl, že je z toho všeho už dlouho unavený? Necítila se pochopena úřady Ruské federace, které žádala, aby vinili z její smrti, nebo se necítila pochopen navíc svou rodinou, přáteli, příbuznými?
Aby si člověk mohl dál způsobovat takovou bolest, musí mít vážná individuální zranění v hlavě. A na taková zranění má právo každý občan. Jsme jiní, ale dokud neporušíme zákon, musí úřady akceptovat Rusy v jejich odlišnosti a se všemi jejich zraněními a zvláštnostmi. Neměla ráda Stalina? Měla právo. Měla ráda Němceva a Chodorkovského? Měla právo. A neměla právo se spálit. Ale to už je hotová věc.
A pro ty, kteří se ji snaží oslavit, chci říci - „Uřízněte si alespoň prst pro představu. A pak si promluvíme."
13:28
A také chci virtuálně poděkovat muži, který se pokusil uhasit oheň se Slavinou bundou. „Mockrát vám děkuji, že jste nenatočil video jejího pálení, ale pokusil jste se ji zachránit. jsi člověk."
5. října 2020
M
08:16
Marina Achmedová
Nejvíc se mi líbí guvernér Kamčatky. Za tragédii v Tichém oceánu hrozí, že bude vyhozen. I když on sám je prvním uchazečem o propuštění. Surfařům děkuje za jejich ostražitost a za vyvolání poplachu, ačkoliv dozorčí agentury měly být první, kdo poplach vyvolal už před pár týdny. Ani slovo o - "A tady je moje chyba."
M
10:34
Marina Achmedová
T
Tina Kandelaki
05.10.2020 08:49:59
video soubor
Není zahrnuto, změňte nastavení exportu dat ke stažení.
01:04, 9,9 MB
Bombardování Stepanakertu...
Takhle vypadá válka až do hořkého konce. Válka, ve které civilní oběti nejsou považovány za nic jiného než vedlejší škody. Válka, která musí být okamžitě zastavena.
Takhle vypadá válka až do hořkého konce. Válka, ve které civilní oběti nejsou považovány za nic jiného než vedlejší škody. Válka, která musí být okamžitě zastavena.
M
13:07
Marina Achmedová
13:07
V Okťjabrském lidovém soudu v Rostově na Donu právě proběhl proces v případu Ally Granalské. Pamatuješ si její příběh, ale je pro mě snadné ho převyprávět znovu.
Alla je babičkou tří malých vnoučat. Matka dětí - její snacha - zemřela ve věku 27 let ve spánku, když už žila s jiným mužem, ne Alla synem. Matka dítěte je dítě z dětského domova se složitou rodinnou historií. Když zemřela, strýc si děti vzal, ale nezvládl to a dal je do sirotčince. Kde byl v té době jejich otec - Allin syn Igor a samotná Alla?
Měli službu v domě strýce a snažili se pochopit, co se s dětmi děje. Pobíhali po vazbě, což není překvapivé, protože děti bydlely s Allou a Igorem téměř celou dobu. Ano, pravděpodobně to není tak docela cestující syn. Ale nevím o něm nic špatného, kromě toho, že nepracoval, protože seděl s dětmi, počínaje jejich dětstvím. Což také není špatné a možná i dobré.
Opatrovnictví, když se dozvěděl, že Igor nemá pas, ho poslal obnovit dokumenty na Ukrajinu. Alláh je odtud. A Igor přišel o pas v Moskvě, kam se před mnoha lety přestěhoval se svou matkou. Igor odjel na Ukrajinu, dostal nové doklady, ale na ruských hranicích ho nepustili dovnitř, čímž mu dali zákaz vstupu – navždy.
Alla mezitím vtrhla do sirotčince. Děti se jí podařilo vidět pouze jednou - v den čápa, kdy byly dveře sirotčince otevřené pro případné adoptivní rodiče. Viděla, jak byla její nejmladší vnučka Yesenia obklopena a považována za žadatele o to, aby se stali rodiči. Alla křičela a děti, když viděly svou babičku, se k ní vrhly se vzlyky.
Opatrovnictví poslalo Allu do školy pěstounů, kterou absolvovala. Opatrovnictví slíbeno - jakmile to složíte, dáme vám děti, protože jste vlastní babička. Když Alla dokončila školu, děti zmizely. Byli v tichosti předáni jiné rodině - z Moskvy do Rostovské oblasti. Alla nebylo řečeno - komu, kde, proč. A její syn byl v jiné zemi zakázán se slovem - "Navždy".
Hledali jsme tu rodinu a našli jsme ji. I tuto rodinu jsme našli na stránkách soudních exekutorů. Manžel i manželka byli značně zadluženi. Do péče jim však byly svěřeny tři malé děti - dva chlapci a jedna dívka. Stejně jako klíče od bytu jejich matky v Moskvě, které dostala za dětství v sirotčinci. Alla zavolala té ženě - našli nehtový salon, kde pracuje - a ona na Allu křičela, aby se nepřiblížila ke svým dětem. Její děti.
Dnes byly u Okťabrského soudu města Rostov na Donu přečteny výsledky vyšetření DNA, které potvrdilo Igorovo otcovství a Allin vztah k dětem. Ale soudkyně Nikishova Anna Nikolaevna stále odmítla Allu. Ne, ne tím, že napraví chybu (nebo něco jiného?) opatrovnictví a vrátí jí děti. Soud odepřel Alle povolení komunikovat se svými vlastními vnoučaty.
Alla je babičkou tří malých vnoučat. Matka dětí - její snacha - zemřela ve věku 27 let ve spánku, když už žila s jiným mužem, ne Alla synem. Matka dítěte je dítě z dětského domova se složitou rodinnou historií. Když zemřela, strýc si děti vzal, ale nezvládl to a dal je do sirotčince. Kde byl v té době jejich otec - Allin syn Igor a samotná Alla?
Měli službu v domě strýce a snažili se pochopit, co se s dětmi děje. Pobíhali po vazbě, což není překvapivé, protože děti bydlely s Allou a Igorem téměř celou dobu. Ano, pravděpodobně to není tak docela cestující syn. Ale nevím o něm nic špatného, kromě toho, že nepracoval, protože seděl s dětmi, počínaje jejich dětstvím. Což také není špatné a možná i dobré.
Opatrovnictví, když se dozvěděl, že Igor nemá pas, ho poslal obnovit dokumenty na Ukrajinu. Alláh je odtud. A Igor přišel o pas v Moskvě, kam se před mnoha lety přestěhoval se svou matkou. Igor odjel na Ukrajinu, dostal nové doklady, ale na ruských hranicích ho nepustili dovnitř, čímž mu dali zákaz vstupu – navždy.
Alla mezitím vtrhla do sirotčince. Děti se jí podařilo vidět pouze jednou - v den čápa, kdy byly dveře sirotčince otevřené pro případné adoptivní rodiče. Viděla, jak byla její nejmladší vnučka Yesenia obklopena a považována za žadatele o to, aby se stali rodiči. Alla křičela a děti, když viděly svou babičku, se k ní vrhly se vzlyky.
Opatrovnictví poslalo Allu do školy pěstounů, kterou absolvovala. Opatrovnictví slíbeno - jakmile to složíte, dáme vám děti, protože jste vlastní babička. Když Alla dokončila školu, děti zmizely. Byli v tichosti předáni jiné rodině - z Moskvy do Rostovské oblasti. Alla nebylo řečeno - komu, kde, proč. A její syn byl v jiné zemi zakázán se slovem - "Navždy".
Hledali jsme tu rodinu a našli jsme ji. I tuto rodinu jsme našli na stránkách soudních exekutorů. Manžel i manželka byli značně zadluženi. Do péče jim však byly svěřeny tři malé děti - dva chlapci a jedna dívka. Stejně jako klíče od bytu jejich matky v Moskvě, které dostala za dětství v sirotčinci. Alla zavolala té ženě - našli nehtový salon, kde pracuje - a ona na Allu křičela, aby se nepřiblížila ke svým dětem. Její děti.
Dnes byly u Okťabrského soudu města Rostov na Donu přečteny výsledky vyšetření DNA, které potvrdilo Igorovo otcovství a Allin vztah k dětem. Ale soudkyně Nikishova Anna Nikolaevna stále odmítla Allu. Ne, ne tím, že napraví chybu (nebo něco jiného?) opatrovnictví a vrátí jí děti. Soud odepřel Alle povolení komunikovat se svými vlastními vnoučaty.
M
20:20
Marina Achmedová
Jak tomu nesmyslu rozumět? Zábava, že?
6. října 2020
M
09:21
Marina Achmedová
Přátelé, právě jsem mluvil s Valerijem Alexandrovičem Fadějevem, předsedou Rady pro lidská práva. Rada se bude případem Ally Granalské zabývat, jakmile se vrátí z Rostova na Donu do Moskvy. Pozval ji k sobě. Vyslechne a společně s právníky sestaví akční plán, pochopí, kam psát a komu volat. Řekl, že je nelidské nenechat babičku vidět svá vnoučata. No, doufám, že po připojení takového zdroje, jako je Rada, s Alliným případem, nejen uvidí svá vnoučata, budou s ní žít. Protože jsou to domorodci. Děti nemají žádné další příbuzné, kromě Ally a Igora.
7. října 2020
M
09:25
Marina Achmedová
Soudě podle počtu exkluzivních rozhovorů (5 nebo 7), které Navalnyj poskytl minulý týden, pracoval celý týden tak tvrdě, jak jen to šlo. Otrávený pacient potřebuje více odpočinku.
8. října 2020
M
15:40
Marina Achmedová
Po udělení Nobelovy ceny za literaturu americké básnířce Gluckové se všeobecně hovořilo o literární nobelovce. Říkají - "To je dobře, že to nedostala Ulitskaya." A já nesouhlasím. Ulitskaya, bez ohledu na to, jaké názory vyznává, je stále vynikající stylistka a dramatička. Zdá se, že literární ceny by se měly udělovat za tyto kvality, a ne za politické názory. Tuto cenu však nikdy nedostane, protože Nobelova komise již splnila objednávku pro postsovětský prostor a udělila cenu Aleksijevičovi. Co je Aleksievich?
Ona není spisovatelka. Její texty jsou přepisy rozhovorů, přepsané stejným tónem truchlícího. A to ani není novinářka. Je dekodér-truchlící
Ona není spisovatelka. Její texty jsou přepisy rozhovorů, přepsané stejným tónem truchlícího. A to ani není novinářka. Je dekodér-truchlící
M
18:53
Marina Achmedová
Dívám se na ten neklid, který trochu otřásá novinařinou, dnes zejména novinařinou z horkých míst. To není překvapivé - právě dnes je jich vedle nás několik. Někomu je v těchto bodech něco zakázáno, někomu povoleno. Někdo je vyloučen, někdo je povolán a vítán. A čtenáři se dohadují, zda byl text dobrý nebo špatný, co se z války dá a nedá napsat, na čí stranu se můžete postavit a na čí ne, novinář je špatný nebo dobrý, má být ve válce svoboda slova nebo ne.
Můžu o tom klidně mluvit – na vojně jsem několik let stabilně pracoval. A samozřejmě mám svou představu o tom, jak by měla být válečná zpráva. Musí být dobrý. To znamená, že musí jít o kvalitní textový produkt. To je podmínka číslo jedna.
Když pracujeme na sběru reportáží (a nejde jen o armádu), často pracujeme s velkým počtem lidí. Postupně se ve sebraném příběhu objevují hlavní, vedlejší i vedlejší postavy. Některé z nich vezmeme do důkladnějšího vývoje, některé okamžitě odřízneme, některé odřízneme již v procesu psaní. Lze to znázornit následovně - z celého sesbíraného pole vyřezáme sochu. Ale to za předpokladu, že jsme shromáždili pole. A pak se zpráva ukáže jako hutná, jednolitá, dynamická a čtenář zapomene, že teď vůbec čte, a nežije tam. Proč odřízneme některé hrdiny? Ne proto, že by byli špatní. Některé umí opakovat jiné, jen ten, který jsme si vzali, mluví hlouběji, barevněji, jasněji. Někdo možná mluví nesmysly a my teď nemůžeme ověřit, jak nepravděpodobné se vám něco zdá, odpovídá pravdě. A zde se spoléháte nejen na svůj subjektivní pocit, ale i na celý kontext, ve kterém se nyní nacházíte. Porovnáváte, co hrdina říká, se situací, ve které vaříte.
A jsou texty, ve kterých je sebrána hrstka – hrdinové, události, scény. Stává se, že se novináři snaží nenalezené hrdiny nahradit taxikářem, který všechno ví. Dělat rozhovory s taxikáři, kteří vás vezou, je v žurnalistice stále menší ostuda. A tak novinář vezme hrstku těchto hrdinů a navlékne je na nit svého příběhu. Dopadá to špatně. Čtenář to vždy vidí a pak začne namítat, že je obsazená špatná strana, že neexistuje objektivita. Ale ve skutečnosti je to jen nemocné a nic víc.
A klíč k dobré reportáži z války je velmi jednoduchý – více ponoření se do nesnází lidí, do jejich situace a méně chuti na sebe osobně upozorňovat. Takže vše vyjde.
Můžu o tom klidně mluvit – na vojně jsem několik let stabilně pracoval. A samozřejmě mám svou představu o tom, jak by měla být válečná zpráva. Musí být dobrý. To znamená, že musí jít o kvalitní textový produkt. To je podmínka číslo jedna.
Když pracujeme na sběru reportáží (a nejde jen o armádu), často pracujeme s velkým počtem lidí. Postupně se ve sebraném příběhu objevují hlavní, vedlejší i vedlejší postavy. Některé z nich vezmeme do důkladnějšího vývoje, některé okamžitě odřízneme, některé odřízneme již v procesu psaní. Lze to znázornit následovně - z celého sesbíraného pole vyřezáme sochu. Ale to za předpokladu, že jsme shromáždili pole. A pak se zpráva ukáže jako hutná, jednolitá, dynamická a čtenář zapomene, že teď vůbec čte, a nežije tam. Proč odřízneme některé hrdiny? Ne proto, že by byli špatní. Některé umí opakovat jiné, jen ten, který jsme si vzali, mluví hlouběji, barevněji, jasněji. Někdo možná mluví nesmysly a my teď nemůžeme ověřit, jak nepravděpodobné se vám něco zdá, odpovídá pravdě. A zde se spoléháte nejen na svůj subjektivní pocit, ale i na celý kontext, ve kterém se nyní nacházíte. Porovnáváte, co hrdina říká, se situací, ve které vaříte.
A jsou texty, ve kterých je sebrána hrstka – hrdinové, události, scény. Stává se, že se novináři snaží nenalezené hrdiny nahradit taxikářem, který všechno ví. Dělat rozhovory s taxikáři, kteří vás vezou, je v žurnalistice stále menší ostuda. A tak novinář vezme hrstku těchto hrdinů a navlékne je na nit svého příběhu. Dopadá to špatně. Čtenář to vždy vidí a pak začne namítat, že je obsazená špatná strana, že neexistuje objektivita. Ale ve skutečnosti je to jen nemocné a nic víc.
A klíč k dobré reportáži z války je velmi jednoduchý – více ponoření se do nesnází lidí, do jejich situace a méně chuti na sebe osobně upozorňovat. Takže vše vyjde.
9. října 2020
M
11:16
Marina Achmedová
Žena z Karpinska porodila dívku a šest měsíců ji skrývala ve skříni, což ji přivedlo k vyčerpání. Nezaregistrovala ji, porodila v koupelně. Řekla dětem, že dostala na chvíli dítě. Nejstarší syn tajně krmil dítě žijící ve skříni.
Nebudu pokračovat v převyprávění tohoto hrozného příběhu. Dítě žije. A radši bych mluvil o "Domu pro mámu", který jsem měl říct už dávno. "Dům pro mámu" se nachází v Moskvě na adrese. Stanislavský, 22, budova 1. Telefon - 8 (495) 678-75-46.
Každá těhotná žena se může obrátit na dům, pokud nemá kam jinam jít. A pokud stojí před volbou - nechat si dítě nebo ne, a její volba je způsobena materiálními důvody. Nebo cokoliv jiného a ona si chce jen promluvit. Bude chráněna bez ohledu na vyznání. Zdůrazňuji to proto, že dům souvisí s kostelem. A pokud bude mít kde bydlet, tak její dítě dostane kočárek, postýlku, plenky, podpoří ji i novorozeně každý měsíc jídlem, hygienickými sadami a vším, co uživí. V domě pracuje vynikající psycholog Diomede, který často smutně zvolá - "Ach, kolik dětí bychom zachránili, kdyby ženy věděly o našem domě!"
Řekněte svým přátelům, pokud to potřebují.
Nebudu pokračovat v převyprávění tohoto hrozného příběhu. Dítě žije. A radši bych mluvil o "Domu pro mámu", který jsem měl říct už dávno. "Dům pro mámu" se nachází v Moskvě na adrese. Stanislavský, 22, budova 1. Telefon - 8 (495) 678-75-46.
Každá těhotná žena se může obrátit na dům, pokud nemá kam jinam jít. A pokud stojí před volbou - nechat si dítě nebo ne, a její volba je způsobena materiálními důvody. Nebo cokoliv jiného a ona si chce jen promluvit. Bude chráněna bez ohledu na vyznání. Zdůrazňuji to proto, že dům souvisí s kostelem. A pokud bude mít kde bydlet, tak její dítě dostane kočárek, postýlku, plenky, podpoří ji i novorozeně každý měsíc jídlem, hygienickými sadami a vším, co uživí. V domě pracuje vynikající psycholog Diomede, který často smutně zvolá - "Ach, kolik dětí bychom zachránili, kdyby ženy věděly o našem domě!"
Řekněte svým přátelům, pokud to potřebují.
M
17:05
Marina Achmedová
video soubor
Není zahrnuto, změňte nastavení exportu dat ke stažení.
02:57, 56,0 MB
Moskva. ulice Ivana Franka. Protest obyvatel Kunceva proti kácení parku
10. října 2020
M
10:52
Marina Achmedová
V mém hodnocení šílených zpráv tento týden vítězí tato:
Ve Vologdské oblasti přišel na policejní stanici muž, který byl nedávno propuštěn z vězení, s velkou taškou a požádal o povolení odjet do Soči. Jako podmínečně propuštěný nemohl odejít bez povolení.
Na oddělení se muže zeptali - "Jaký je důvod stěhování?"
Muž řekl, že je tu pro jeho kamaráda Goshu zima, otevřel tašku a vylezl z ní metrový živý krokodýl.
Krokodýla odvezla policie. Teď jede do vědeckého centra pro plazy. A já nevím, jestli ten muž odejde do Soči. Asi nemá smysl tam chodit bez Goši.
Ve Vologdské oblasti přišel na policejní stanici muž, který byl nedávno propuštěn z vězení, s velkou taškou a požádal o povolení odjet do Soči. Jako podmínečně propuštěný nemohl odejít bez povolení.
Na oddělení se muže zeptali - "Jaký je důvod stěhování?"
Muž řekl, že je tu pro jeho kamaráda Goshu zima, otevřel tašku a vylezl z ní metrový živý krokodýl.
Krokodýla odvezla policie. Teď jede do vědeckého centra pro plazy. A já nevím, jestli ten muž odejde do Soči. Asi nemá smysl tam chodit bez Goši.
M
14:44
Marina Achmedová
Stál jsem ve frontě u pokladny nádraží. Slyšel jsem rozhořčený hlas pokladní:
- Nasaďte si masku!
"Nebudu si to nasazovat," řekla žena stojící přede mnou s tichým odmítnutím.
- Mějte k nám trochu respekt! řekla pokladní. - Pracujeme tady třináct hodin v masce!
"A v práci jsem si ho sedm měsíců nesundala," řekla žena. - Jsem unavený, už to nevydržím.
- Tak ti neprodám lístek... - odpověděl pokladní.
"Nemáš právo mě nutit," řekla žena. - Není to napsané v zákoně.
Krátký vizuální souboj, ve kterém si měly obě ženy opět vyměňovat nevyřčené hádky, ale místo toho si vyměnily informace o tom, jak jsou obě unavené. "Jsem také unavená," řekla pokladní očima. „A jsem ještě unavenější,“ odpověděla očima maskovaná zákaznice, „nechte mě alespoň tady, v bezpečné pozici u pokladny nádraží, otřást svými politickými a lidskými právy. Nikde jinde to v blízké budoucnosti nebudu moct.“
Pokladní tuto ženu překvapivě pochopil a prodal jí lístek a možná zítra někde v obchodě, až ji práce nebude nutit nosit masku, unaveně řekne – „Nechte mě být. Tuto masku nosím třináct hodin denně. Nemáš právo mě nutit."
Žena tiše odešla ke svému vlaku – bez masky. Byla příliš unavená, než aby poslechla. A čím více sleduji tyto masky „nasadit nebo nenasadit“, tím více se mi zdá: pro ty, kteří nevěří v budoucnost – nesouvisející s koronavirem, ale ve svou vlastní budoucnost, ve vyhlídky, které čekají on a jeho rodina v této zemi - nechtějte nosit masku. Je těžké je donutit – v nošení nevidí pro sebe perspektivu. Můžete jen trestat, ale tím je unaví ještě víc.
A tihle unavení lidé si koneckonců dokonale rozumí a nošení roušky v jejich mysli vůbec nesouvisí s ochranou před nemocí, souvisí to s dalšími problémy, které v zemi existovaly před koronavirem.
- Nasaďte si masku!
"Nebudu si to nasazovat," řekla žena stojící přede mnou s tichým odmítnutím.
- Mějte k nám trochu respekt! řekla pokladní. - Pracujeme tady třináct hodin v masce!
"A v práci jsem si ho sedm měsíců nesundala," řekla žena. - Jsem unavený, už to nevydržím.
- Tak ti neprodám lístek... - odpověděl pokladní.
"Nemáš právo mě nutit," řekla žena. - Není to napsané v zákoně.
Krátký vizuální souboj, ve kterém si měly obě ženy opět vyměňovat nevyřčené hádky, ale místo toho si vyměnily informace o tom, jak jsou obě unavené. "Jsem také unavená," řekla pokladní očima. „A jsem ještě unavenější,“ odpověděla očima maskovaná zákaznice, „nechte mě alespoň tady, v bezpečné pozici u pokladny nádraží, otřást svými politickými a lidskými právy. Nikde jinde to v blízké budoucnosti nebudu moct.“
Pokladní tuto ženu překvapivě pochopil a prodal jí lístek a možná zítra někde v obchodě, až ji práce nebude nutit nosit masku, unaveně řekne – „Nechte mě být. Tuto masku nosím třináct hodin denně. Nemáš právo mě nutit."
Žena tiše odešla ke svému vlaku – bez masky. Byla příliš unavená, než aby poslechla. A čím více sleduji tyto masky „nasadit nebo nenasadit“, tím více se mi zdá: pro ty, kteří nevěří v budoucnost – nesouvisející s koronavirem, ale ve svou vlastní budoucnost, ve vyhlídky, které čekají on a jeho rodina v této zemi - nechtějte nosit masku. Je těžké je donutit – v nošení nevidí pro sebe perspektivu. Můžete jen trestat, ale tím je unaví ještě víc.
A tihle unavení lidé si koneckonců dokonale rozumí a nošení roušky v jejich mysli vůbec nesouvisí s ochranou před nemocí, souvisí to s dalšími problémy, které v zemi existovaly před koronavirem.
12. října 2020
M
10:58
Marina Achmedová
Předplatitelka požádala o zveřejnění svého dopisu o svém synovi. S pozdravem Rosněfť. Níže připojím fotografie přívěsů:
„Pole Srednebotuobinskoye, Promstroymontazh, hlavní dodavatel Rosněftu, 170 km od města Mirny,
karanténa Yakutia.
Byly postaveny před šesti měsíci, narychlo, takže všichni dělníci na směny, kteří přišli, tam seděli 2 týdny. Covid ale nějak pronikl do výroby: ze 180 bylo první den odhaleno 33 případů covidu, druhý den 20 a třetí 20. Danil měl podivný výsledek testu: jmenuje se „Retake“. Brzy ráno se ozve zaklepání na dveře, věci na cestě jsou odvezeny do těchto přívěsů. Ubytují se u 3 stejných "retakerů". Ale chodí na stejný záchod, do stejných lázní jako covid...
Očividně, čím duchovnější země, tím strašlivější záchody... A musíte se k nim dostat v mrazu, se zápalem plic.
Ale Danil také dodal: "Mami, jsou tady ženy, umíš si to představit?"
Ne, nechci. Protože v přívěsech nejsou umyvadla, je problém si umýt ruce. Jsou to nějaké bestiální nehygienické podmínky.
Je tam jen jedna lázeň pro 80 lidí, funguje tam jen jeden kohoutek, je tam pořád rušno...
Když pracoval v továrně a onemocněli 2 lidé - lékař a dělník, u kterých se později potvrdilo covid - přišla objednávka : přepravovat dělníky na směny, cpát tam lidi jako sledě (ay, sociální vzdálenost).
A jít na pracoviště 500 m. Danil nesrazil dolů, šel pěšky. Byl přistižen režimním důstojníkem a byl sepsán úkon, kde zápis o přestupku zněl: "Šel pěšky." Opakované porušení - pokuta se srážkou ze mzdy. Tehdy ještě neonemocněl.
Už se uzdravil, ale takové stavy.
Nepíšu o lékařích a lécích, protože neexistují.
Rosněfte, zavěste umyvadla do přívěsů!!
Udělejte teplé toalety! Postavte sprchy!
Už jsi začal rozvážet teplé jídlo a vodu, klaním se ti.
A ty jsi obecně normální, prodáváš lidem porušování "Chodil pěšky"? Prohlédli jste si pozorně prostory, kde jsou drženi pracovníci? Ve věznicích se s lidmi zachází lépe.
„Pole Srednebotuobinskoye, Promstroymontazh, hlavní dodavatel Rosněftu, 170 km od města Mirny,
karanténa Yakutia.
Byly postaveny před šesti měsíci, narychlo, takže všichni dělníci na směny, kteří přišli, tam seděli 2 týdny. Covid ale nějak pronikl do výroby: ze 180 bylo první den odhaleno 33 případů covidu, druhý den 20 a třetí 20. Danil měl podivný výsledek testu: jmenuje se „Retake“. Brzy ráno se ozve zaklepání na dveře, věci na cestě jsou odvezeny do těchto přívěsů. Ubytují se u 3 stejných "retakerů". Ale chodí na stejný záchod, do stejných lázní jako covid...
Očividně, čím duchovnější země, tím strašlivější záchody... A musíte se k nim dostat v mrazu, se zápalem plic.
Ale Danil také dodal: "Mami, jsou tady ženy, umíš si to představit?"
Ne, nechci. Protože v přívěsech nejsou umyvadla, je problém si umýt ruce. Jsou to nějaké bestiální nehygienické podmínky.
Je tam jen jedna lázeň pro 80 lidí, funguje tam jen jeden kohoutek, je tam pořád rušno...
Když pracoval v továrně a onemocněli 2 lidé - lékař a dělník, u kterých se později potvrdilo covid - přišla objednávka : přepravovat dělníky na směny, cpát tam lidi jako sledě (ay, sociální vzdálenost).
A jít na pracoviště 500 m. Danil nesrazil dolů, šel pěšky. Byl přistižen režimním důstojníkem a byl sepsán úkon, kde zápis o přestupku zněl: "Šel pěšky." Opakované porušení - pokuta se srážkou ze mzdy. Tehdy ještě neonemocněl.
Už se uzdravil, ale takové stavy.
Nepíšu o lékařích a lécích, protože neexistují.
Rosněfte, zavěste umyvadla do přívěsů!!
Udělejte teplé toalety! Postavte sprchy!
Už jsi začal rozvážet teplé jídlo a vodu, klaním se ti.
A ty jsi obecně normální, prodáváš lidem porušování "Chodil pěšky"? Prohlédli jste si pozorně prostory, kde jsou drženi pracovníci? Ve věznicích se s lidmi zachází lépe.
10:58
10:58
10:58
M
12:39
Marina Achmedová
Přátelé, nechtěl jsem vás naštvat, ale máma Moose má zase potíže. Zabil další tele. Rozřízli drátěnými nůžkami pletivo, které stálo na nedokončené straně plotu, zapnuli vábničku napodobující hlas losa a zavolali. Stalo se tak koncem září, kdy byl lov na takto malá losí telata ještě zakázán. Celé ty dny ho Alexej hledal – jeho Granátové jablko, ale našel jen kůži a kopyta. Bylo rozřezáno poblíž silnice. Nejprve ho ale hnali se zbraněmi a na druhé straně ho potkala další smečka lovců. Běžel k nim – k lidem, aby se zachránil, protože byl zvyklý na dobré lidské ruce. Zastřelili ho naprázdno.
Alexey se obrátil na policii s žádostí o zahájení trestního řízení. Policie nemůže nic dělat. Stojí na straně lovců a pytláků.
Zatímco máma los hledala granátové jablko, do jeho farmy znovu vtrhli nezvaní hosté a on teď hledá další dva losy, ale má pocit, že dnes ještě žijí. Včera jsme si dlouho povídali s Mama Moose přes video odkaz již za tmy - vracel se z hledání. Věří, že Granátové jablko zabili pytláci, se kterými se setkal 7. března, když pod sněhem sbíral brusinky pro losí telata. Nemá rád pytláky a dává jim to najevo. Ale zjevně mají velmi rádi policii a správu okresu Shakhovsky.
Teď jen nosí Matku Moose, aby s nimi prohrál svou válku jednoho muže. Hledá po celém lese losy, hlídá ty, kteří zbyli, a teď spí dvě až tři hodiny denně. Nevím, kdo z nich tuto válku vyhraje, ale vím, co se stane, když vyhraje máma Moose. Pak v tomto lese bude šťastný ostrov pro zvířata, kde se mohou schovat před lovci. I nyní, v době lovu, mu na farmu přinášejí další losí krávy svá losí telata, aby se mohl schovat, když budou v lese střílet. V lese budou na jezerech sedět volavky a nikdo se jich nedotkne. Pokvetou tam orchideje a pomněnky, ve tmě budou zářit světlušky. A mýval Mikhalych jako předtím přijede navštívit mámu Moose. Teď přichází. A nyní žije s Alexejem osiřelé vlčí mládě.
Jedno mládě váží 300 kg. Z něj můžete získat 120 kg masa, čistého, zdravého, vypěstovaného rukama starostlivé maminky. Elitní maso. Kilogram tohoto stojí tisíc rublů. Ale pro Alexeje nejsou losí telata maso. Jsou to jeho děti. Od mládí je nosil v náručí, spal s nimi v objetí, choval je ne pro někoho na elitní večeři.
"Jsem normální ruský důstojník," řekl mi včera Alexej a díval se do fotoaparátu svého telefonu v temném lese. - žádal jsem dlouho - nebuď ve mně tu bestii. Mně taky může spadnout hledí. Už mě unavuje, že se na mě policie dívá jako na svatého blázna, jako na blaženého člověka jen proto, že se dožaduji vyšetření. Já, ruský důstojník, jsem šel do lesa a v mém chápání to bylo takhle - začnu žít nanovo, budu se starat o své losy, otevřu pro ně rehabilitační centrum a jednou tam bude Národní Park, kde najdou ochranu před lovci a pytláky. Ale tihle šmejdi mi říkají - "Nemáme žádné pytláky." A smějí se mi do tváře. Což mě nutí si alespoň vzpomenout na své bojové dovednosti, ale zadržovací systém zatím funguje dobře.
Tento týden budu muset jít k matce Moose, protože už dostal varování - brzy si pro něj přijdou. Valerij Fadějev zítra napíše dopis ruskému ministerstvu vnitra pro městskou část Volokolamsk. Řekl, že se nechce omezit na zahájení trestního řízení ve věci smrti telete. Chce pomoci splnit sen Mamy Moose - dosáhnout vzniku tohoto ostrova štěstí - národního parku v lese.
Alexey se obrátil na policii s žádostí o zahájení trestního řízení. Policie nemůže nic dělat. Stojí na straně lovců a pytláků.
Zatímco máma los hledala granátové jablko, do jeho farmy znovu vtrhli nezvaní hosté a on teď hledá další dva losy, ale má pocit, že dnes ještě žijí. Včera jsme si dlouho povídali s Mama Moose přes video odkaz již za tmy - vracel se z hledání. Věří, že Granátové jablko zabili pytláci, se kterými se setkal 7. března, když pod sněhem sbíral brusinky pro losí telata. Nemá rád pytláky a dává jim to najevo. Ale zjevně mají velmi rádi policii a správu okresu Shakhovsky.
Teď jen nosí Matku Moose, aby s nimi prohrál svou válku jednoho muže. Hledá po celém lese losy, hlídá ty, kteří zbyli, a teď spí dvě až tři hodiny denně. Nevím, kdo z nich tuto válku vyhraje, ale vím, co se stane, když vyhraje máma Moose. Pak v tomto lese bude šťastný ostrov pro zvířata, kde se mohou schovat před lovci. I nyní, v době lovu, mu na farmu přinášejí další losí krávy svá losí telata, aby se mohl schovat, když budou v lese střílet. V lese budou na jezerech sedět volavky a nikdo se jich nedotkne. Pokvetou tam orchideje a pomněnky, ve tmě budou zářit světlušky. A mýval Mikhalych jako předtím přijede navštívit mámu Moose. Teď přichází. A nyní žije s Alexejem osiřelé vlčí mládě.
Jedno mládě váží 300 kg. Z něj můžete získat 120 kg masa, čistého, zdravého, vypěstovaného rukama starostlivé maminky. Elitní maso. Kilogram tohoto stojí tisíc rublů. Ale pro Alexeje nejsou losí telata maso. Jsou to jeho děti. Od mládí je nosil v náručí, spal s nimi v objetí, choval je ne pro někoho na elitní večeři.
"Jsem normální ruský důstojník," řekl mi včera Alexej a díval se do fotoaparátu svého telefonu v temném lese. - žádal jsem dlouho - nebuď ve mně tu bestii. Mně taky může spadnout hledí. Už mě unavuje, že se na mě policie dívá jako na svatého blázna, jako na blaženého člověka jen proto, že se dožaduji vyšetření. Já, ruský důstojník, jsem šel do lesa a v mém chápání to bylo takhle - začnu žít nanovo, budu se starat o své losy, otevřu pro ně rehabilitační centrum a jednou tam bude Národní Park, kde najdou ochranu před lovci a pytláky. Ale tihle šmejdi mi říkají - "Nemáme žádné pytláky." A smějí se mi do tváře. Což mě nutí si alespoň vzpomenout na své bojové dovednosti, ale zadržovací systém zatím funguje dobře.
Tento týden budu muset jít k matce Moose, protože už dostal varování - brzy si pro něj přijdou. Valerij Fadějev zítra napíše dopis ruskému ministerstvu vnitra pro městskou část Volokolamsk. Řekl, že se nechce omezit na zahájení trestního řízení ve věci smrti telete. Chce pomoci splnit sen Mamy Moose - dosáhnout vzniku tohoto ostrova štěstí - národního parku v lese.
12:39
13. října 2020
M
11:32
Marina Achmedová
Toto je reklama na můj online kurz vyprávění. Další otázky můžete položit
marinahmedova@gmail.com
zloyromahen@mail.ru
M
16:08
Marina Achmedová
Durzya, dnes dopis o Mama Moose, podepsaný předsedou Rady pro lidská práva Valerij Fadeev, šel prokurátorovi Moskevské oblasti Zabaturinu S.V.
„Když byl v lesích okresu Shakhovsky, A.S. se opakovaně setkal s lidmi, kteří lovili losy v rozporu se zavedenými normami a pravidly. Tato setkání skončila konflikty a hrozbami namířenými proti Alexejovi. V poslední době se systematicky pokoušejí neznámé osoby ukrást nebo vylákat telata ze školky, aby je zastřelili. Ve věci vraždy jednoho z losích telat pytláky se Aleksey obrátil na policii, ale bylo mu zamítnuto trestní řízení.
Rada vás žádá, abyste věnovali pozornost současné situaci a instruovali vás, abyste přijali opatření pro reakci žalobce k omezení pytláckých aktivit v Šachovském okrese Moskevské oblasti.
„Když byl v lesích okresu Shakhovsky, A.S. se opakovaně setkal s lidmi, kteří lovili losy v rozporu se zavedenými normami a pravidly. Tato setkání skončila konflikty a hrozbami namířenými proti Alexejovi. V poslední době se systematicky pokoušejí neznámé osoby ukrást nebo vylákat telata ze školky, aby je zastřelili. Ve věci vraždy jednoho z losích telat pytláky se Aleksey obrátil na policii, ale bylo mu zamítnuto trestní řízení.
Rada vás žádá, abyste věnovali pozornost současné situaci a instruovali vás, abyste přijali opatření pro reakci žalobce k omezení pytláckých aktivit v Šachovském okrese Moskevské oblasti.
14. října 2020
M
09:59
Marina Achmedová
Proč se nenechám očkovat proti koronaviru?
Nejsem vůbec odpůrce očkování, věřím, že vakcíny zachránily lidstvo před hroznými nemocemi. Ale.
Nyní máme první registrovanou vakcínu Sputnik V. Zaměstnanci státních médií se s ní mohou nechat očkovat zdarma. A mohl bych, ačkoli nejsem členem státních médií. Ale nepovažuji za možné být naroubován jako první třída lidstva. A co zbytek – moji příbuzní, moji přátelé? Věřím, že pokud jde o spásu z něčeho, pak by tato spása měla být stejná pro všechny. Ale i zde je třeba poznamenat, že nerovnost není hlavním důvodem. Teď bych se nenechala očkovat, i kdyby byla vakcína dostupná pro každého.
Včera jsem na Moskevské státní univerzitě mluvil s biologem Maximem Skulachevem. Věří, že tato vakcína má šanci na úspěch. Obecně by vakcína měla snížit riziko infekce na polovinu. A protilátky se z této vakcíny objevují, ale zda chrání před infekcí, je zatím otázkou. A každý, kdo je nyní očkován, by měl pochopit, že se účastní klinických studií, nic víc. To znamená, že zaměstnanci státních médií se nyní účastní klinických zkoušek vakcíny.
Je to bezpečné, to je moje hlavní otázka. Maxim věří, že vakcína je cool a vyrobená podle nového typu. Zatím ale není dostatek údajů o jeho bezpečnosti. Pokud by se například vedlejší účinek vyskytl u jednoho z 50 lidí, rychle bychom jej identifikovali. Pokud se ale vyskytuje u jednoho ze dvou set, pak kontrola bezpečnosti zabere více času. Kdybych například věděl, že vakcína způsobí, řekněme, ochrnutí u jednoho z 200, nevzal bych si ji. Maxim říká, že tomu se říká „vážení přínosů a rizik“. Pokud se ale nežádoucí účinek objeví u jednoho ze sta tisíc, pak je třeba se nechat očkovat, riziko sražení autem je vyšší. To znamená, že to chce čas. Do Nového roku snad budeme vědět o bezpečnosti vakcíny. Nebo možná jaro.
Zde Maxim mluví o všech vědeckých zprávách o koronaviru @ skq.one (Instagram). A moje poslední otázka byla tato – „Zabýváte se problémem stárnutí. Jak žít déle? Řekl, že osamělý člověk žije méně. Ale věřící žije déle, protože věřící není nikdy sám.
Nejsem vůbec odpůrce očkování, věřím, že vakcíny zachránily lidstvo před hroznými nemocemi. Ale.
Nyní máme první registrovanou vakcínu Sputnik V. Zaměstnanci státních médií se s ní mohou nechat očkovat zdarma. A mohl bych, ačkoli nejsem členem státních médií. Ale nepovažuji za možné být naroubován jako první třída lidstva. A co zbytek – moji příbuzní, moji přátelé? Věřím, že pokud jde o spásu z něčeho, pak by tato spása měla být stejná pro všechny. Ale i zde je třeba poznamenat, že nerovnost není hlavním důvodem. Teď bych se nenechala očkovat, i kdyby byla vakcína dostupná pro každého.
Včera jsem na Moskevské státní univerzitě mluvil s biologem Maximem Skulachevem. Věří, že tato vakcína má šanci na úspěch. Obecně by vakcína měla snížit riziko infekce na polovinu. A protilátky se z této vakcíny objevují, ale zda chrání před infekcí, je zatím otázkou. A každý, kdo je nyní očkován, by měl pochopit, že se účastní klinických studií, nic víc. To znamená, že zaměstnanci státních médií se nyní účastní klinických zkoušek vakcíny.
Je to bezpečné, to je moje hlavní otázka. Maxim věří, že vakcína je cool a vyrobená podle nového typu. Zatím ale není dostatek údajů o jeho bezpečnosti. Pokud by se například vedlejší účinek vyskytl u jednoho z 50 lidí, rychle bychom jej identifikovali. Pokud se ale vyskytuje u jednoho ze dvou set, pak kontrola bezpečnosti zabere více času. Kdybych například věděl, že vakcína způsobí, řekněme, ochrnutí u jednoho z 200, nevzal bych si ji. Maxim říká, že tomu se říká „vážení přínosů a rizik“. Pokud se ale nežádoucí účinek objeví u jednoho ze sta tisíc, pak je třeba se nechat očkovat, riziko sražení autem je vyšší. To znamená, že to chce čas. Do Nového roku snad budeme vědět o bezpečnosti vakcíny. Nebo možná jaro.
Zde Maxim mluví o všech vědeckých zprávách o koronaviru @ skq.one (Instagram). A moje poslední otázka byla tato – „Zabýváte se problémem stárnutí. Jak žít déle? Řekl, že osamělý člověk žije méně. Ale věřící žije déle, protože věřící není nikdy sám.
15. října 2020
M
18:30
Marina Achmedová
Sobyanin zavádí povinnou telefonickou registraci pro návštěvníky nočních klubů a barů. Tam se prý nedá udržet společenský odstup, a když někdo onemocní, zbytek večírků zahřeje.
Jako by se v moskevském metru dal udržet odstup. Zvláště ve špičce, kdy je auto narvané, všichni na sebe dýchají, dobrá polovina je přitom bez roušek. Efektivnější by bylo zastavit u vchodu ty, kteří vstoupí bez roušky, a tvrdě pokutovat ty, kteří si ji sundají, když nastoupí do auta. Selektivně, ale častěji.
Ano, v tomto smyslu jsem monstrum. Protože to už není otázka – věřím – nevěřím v covid a zázračnou moc masky – ale otázka vzájemného respektu. Ptali se tě mnohokrát, dobře, nevěříš na covid a na masku, ale stále buď muž, nasaď si to, protože se ptají.
Jako by se v moskevském metru dal udržet odstup. Zvláště ve špičce, kdy je auto narvané, všichni na sebe dýchají, dobrá polovina je přitom bez roušek. Efektivnější by bylo zastavit u vchodu ty, kteří vstoupí bez roušky, a tvrdě pokutovat ty, kteří si ji sundají, když nastoupí do auta. Selektivně, ale častěji.
Ano, v tomto smyslu jsem monstrum. Protože to už není otázka – věřím – nevěřím v covid a zázračnou moc masky – ale otázka vzájemného respektu. Ptali se tě mnohokrát, dobře, nevěříš na covid a na masku, ale stále buď muž, nasaď si to, protože se ptají.
20. října 2020
M
09:16
Marina Achmedová
V roce 2016 jsem byl v Bruselu hned po útocích. Dělal jsem rozhovor s poslancem Evropského parlamentu. Řekl mi, že v arabských čtvrtích jsou lidé, kteří se právě vrátili ze Sýrie, kde bojovali na straně IS. Zeptal jsem se - "Proč jsi je ještě nevzal?" "Nemáme žádný důkaz," odpověděl. "V Rusku to není argument," řekl jsem. Na což partner vášnivě odpověděl, že Evropa není Rusko a v boji proti terorismu nikdy nepůjde cestou Ruska, protože Evropa má své vlastní hodnoty a ty se od ruských liší. "Jaké jsou hodnoty?" Zeptal jsem se. "Svoboda a tolerance".
"No, dobře," pomyslel jsem si, "tak se připrav na to, že to není poslední teroristický útok v Evropě." Z rozhovoru jsem pochopil, co způsobilo nejsilnější překvapení Belgičanů, proč jsou tak šokováni teroristickými útoky, když nejsou novinkou pro celý svět. Ukazuje se, že země věřila, že když projevili toleranci k uprchlíkům, pustili je dovnitř a nedotkli se jich, nedojde na belgickém území k žádným teroristickým útokům. Někde venku, které provádějí lidé žijící v Belgii, ano, ale uvnitř země ne. Teď byla řada na mně, abych se nechal překvapit.
Je mi Francie velmi líto, soucítím s tím, co se tam děje a bude dít i nadále. Mám na mysli vraždu stětím hlavy učitele, který svým studentům ukázal karikaturu proroka. Přesto musí Francie, stejně jako osvícená Evropa, v určitém okamžiku pochopit: nezáleží na tom, že tito lidé žijí na vašem území, důležité je, že žijí mimo váš kulturní kontext. A samotná Francie už není nositelem jedné převládající kultury. Nachází se uvnitř dvou různorodých kulturních pólů, a aby na něj mohl mimozemšťana předat, musí sám jasně vyslovovat své hodnoty. Obávám se však, že u ní, na rozdíl od druhého pólu, jsou tyto hodnoty rozmazané a sotva pulzující. A aby migrant nebo jeho děti vstřebaly tyto slabé hodnoty, musí jim být poskytnuto něco víc než jen střecha nad hlavou a příspěvek. Měli by dostat stejné příležitosti, jaké mají domorodí lidé. Jinak, jaký má smysl brát je tak nespoutané do země?
"No, dobře," pomyslel jsem si, "tak se připrav na to, že to není poslední teroristický útok v Evropě." Z rozhovoru jsem pochopil, co způsobilo nejsilnější překvapení Belgičanů, proč jsou tak šokováni teroristickými útoky, když nejsou novinkou pro celý svět. Ukazuje se, že země věřila, že když projevili toleranci k uprchlíkům, pustili je dovnitř a nedotkli se jich, nedojde na belgickém území k žádným teroristickým útokům. Někde venku, které provádějí lidé žijící v Belgii, ano, ale uvnitř země ne. Teď byla řada na mně, abych se nechal překvapit.
Je mi Francie velmi líto, soucítím s tím, co se tam děje a bude dít i nadále. Mám na mysli vraždu stětím hlavy učitele, který svým studentům ukázal karikaturu proroka. Přesto musí Francie, stejně jako osvícená Evropa, v určitém okamžiku pochopit: nezáleží na tom, že tito lidé žijí na vašem území, důležité je, že žijí mimo váš kulturní kontext. A samotná Francie už není nositelem jedné převládající kultury. Nachází se uvnitř dvou různorodých kulturních pólů, a aby na něj mohl mimozemšťana předat, musí sám jasně vyslovovat své hodnoty. Obávám se však, že u ní, na rozdíl od druhého pólu, jsou tyto hodnoty rozmazané a sotva pulzující. A aby migrant nebo jeho děti vstřebaly tyto slabé hodnoty, musí jim být poskytnuto něco víc než jen střecha nad hlavou a příspěvek. Měli by dostat stejné příležitosti, jaké mají domorodí lidé. Jinak, jaký má smysl brát je tak nespoutané do země?
M
10:55
Marina Achmedová
Občas překvapím své přátele svým primitivním humorem. Ale co se dá dělat, mám to. Zdá se, že už jsem blízko registrace na tiktok) No, je mi to velmi vtipné 🤣
https://www.instagram.com/p/CGdN55-hfa1/?igshid=tgq2gezljkne
https://www.instagram.com/p/CGdN55-hfa1/?igshid=tgq2gezljkne
M
18:33
Marina Achmedová
Vavříny mobilních operátorů shromažďujících naše data pronásledovaly Sberbank a ta se rozhodla vytvořit geoanalytickou službu, která by sbírala data o našich útratách z map a geografických poloh těchto výdajů. A pak tato data – o výdajích vázaných na geografii – prodávejte firmám nebo úřadům.
Už dlouho si říkám, že je čas, aby se Sberbank rozloučila a vrátila se k hotovosti. Vyberu je z bankomatu poblíž domu a utratím, kde budu chtít. Nemám co skrývat, ale už jen ta představa, že mě banka, ve které mám peníze, bude obchodovat a dealeři vyzbrojení jeho daty se mnou budou snažit manipulovat, je hnusná.
Mimochodem, dnes mi volali dva podvodníci, kteří se představili jako zaměstnanci Sberbank. A věřím, že Sberbank by neměla utrácet peníze za rebranding. A nesnažte se je vydělat obchodováním se svými klienty. Stálo by za to, aby určil geolokaci svých podvodníků a nějak utratil peníze za bezpečí svých klientů před nimi.
Už dlouho si říkám, že je čas, aby se Sberbank rozloučila a vrátila se k hotovosti. Vyberu je z bankomatu poblíž domu a utratím, kde budu chtít. Nemám co skrývat, ale už jen ta představa, že mě banka, ve které mám peníze, bude obchodovat a dealeři vyzbrojení jeho daty se mnou budou snažit manipulovat, je hnusná.
Mimochodem, dnes mi volali dva podvodníci, kteří se představili jako zaměstnanci Sberbank. A věřím, že Sberbank by neměla utrácet peníze za rebranding. A nesnažte se je vydělat obchodováním se svými klienty. Stálo by za to, aby určil geolokaci svých podvodníků a nějak utratil peníze za bezpečí svých klientů před nimi.
21. října 2020
M
09:40
Marina Achmedová
09:40
Tento dub je starý tři sta let, ale pro Moskvu se ukázalo, že není hodný uznání jako památník divoké zvěře. Ačkoli duby, které jsou mladší než on, dostávají uznání. I když tento dub viděl Napoleona a viděl, jak Němci ustoupili z Moskvy. A vůbec, prožívá své poslední dny. Ne proto, že by nebyl silný, on je silný. A není to proto, že by se jim to nelíbilo. Mají ho moc rádi, říkají mu svůj Anděl strážný, někdo v něm vidí hodného čaroděje z Pána prstenů. Lidé z Kunceva k němu jezdí každý den. Nebo spíše přicházeli, dokud to a další stromy neohradil stavební plot, na kterém bylo napsáno - tolik zelených ploch by bylo zničeno.
Místní o něj vyšli bojovat a prakticky se porvali s lidmi, kteří stavěli ploty a označovali stromy. Policie byla přivolána, ale ta nebyla na straně obyvatel oblasti. Ostatně byli varováni už od roku 2012: projde tudy severní podchod Kutuzovského prospektu. Z Odintsova budou obyvatelé chodit do práce, nemusí stát v dopravních zácpách. Místní obyvatelé namítali - "Proč jste bezmyšlenkovitě vybudovali Odintsovo a proč nyní řešíte svůj problém na úkor nás a našich stromů?"
Obyvatelé byli ve službě u dubu, aby bojovali, pokud byl rozřezán. Nejprve na něm seděl Alexej - narodil se a žil celý život v Kuncevu. A v den, kdy jsem byl v parku, seděl na dubu zmrzlý ekoaktivista Konstantin. Obyvatelé s ním mluvili, šplhali po žebříku zpoza plotu.
"Budeš se mi smát, ale já ti to řeknu," řekl Alexej a přišel ke mně s křížencem Dusyou na vodítku. - Dub má duši. Strávil jsem nad tím den, trochu si zdřímnul a ve snu jsem cítil, že na mě mluví. Poděkoval mi. Ne, nemyslím si, že se bojí. Spíš je smutný, že lidé takto degradovali. Chápete, viděl moskevské milice... Pak se nacisté zastavili a dál nešli. A co s ním teď tihle podivíni udělají? Jsou to pro mě stejní fašisté. A moji prarodiče se potkali při obraně Moskvy ve vlacích, které stály na nádraží proti sobě. A co jim mám potom říct? Ty jsi bránil Moskvu a já to podělal?
Alexey propuká v pláč a jde plakat stranou. Dusya se za ním nesměle rozběhne – nedávno ji vzali z útulku, všeho se bojí.
Obyvatelé shromáždění u plotu uvedli, že bude zničeno několik desítek tisíc stromů, dva parky a část jabloňového sadu. Říkali, že zpoplatněná silnice se nikdy nevyplatí a bylo to potřeba jen proto, aby Sobyanin mohl jet s vánkem ke své dači a nestál se všemi v dopravních zácpách.
Obyvatelé se samozřejmě účastnili veřejných projednávání – kdy k nim mohli prorazit. Bylo jim řečeno, že to nebude moc široká městská komunikace, a pokud se to dotkne parku, tak jen úzký pruh. Dále uvedli, že silnice by obecně mohla být umístěna v pravém směru od železnice a stromy příliš nerušit. A teď se rozhodli stavět v pandemii a ukázalo se, že silnice je šestiproudá zpoplatněná dálnice.
„Ještě nevíte,“ oslovila mě místní obyvatelka Olga, „že zpočátku vyčíslili náklady na podstudium na 110 miliard, hledali investory mezi Číňany a Araby, kterým je to jedno. naše stromy. Odmítli, protože si uvědomili, že cesta se jim nikdy nevyplatí. Poté byly náklady sníženy na 40 miliard. Investoři stále neodcházeli. A nyní jsou na stavbu vyčleněny 3 miliardy 800 milionů z našich peněz. My sami platíme za ničení našich stromů. A chápeme, že nenajdou investory, stromy se vykácí a pak místo silnice vyroste další budova.
- Děti učit - nemají peníze - šelest obyvatel. - Na léčbu dětí nejsou peníze. A vždy musí kácet stromy!
V den, kdy jsem tam byl, v háji za plotem ještě zpívali ptáci. Pravděpodobně jsou to jejich poslední písně, které kuncevský dub za tři sta let svého života slyší. Nevím, co si teď o nás - lidech - myslí, ale pro obyvatele Kunceva bude důležité, když jim celé Rusko řekne, co si o tom všem myslí.
Místní o něj vyšli bojovat a prakticky se porvali s lidmi, kteří stavěli ploty a označovali stromy. Policie byla přivolána, ale ta nebyla na straně obyvatel oblasti. Ostatně byli varováni už od roku 2012: projde tudy severní podchod Kutuzovského prospektu. Z Odintsova budou obyvatelé chodit do práce, nemusí stát v dopravních zácpách. Místní obyvatelé namítali - "Proč jste bezmyšlenkovitě vybudovali Odintsovo a proč nyní řešíte svůj problém na úkor nás a našich stromů?"
Obyvatelé byli ve službě u dubu, aby bojovali, pokud byl rozřezán. Nejprve na něm seděl Alexej - narodil se a žil celý život v Kuncevu. A v den, kdy jsem byl v parku, seděl na dubu zmrzlý ekoaktivista Konstantin. Obyvatelé s ním mluvili, šplhali po žebříku zpoza plotu.
"Budeš se mi smát, ale já ti to řeknu," řekl Alexej a přišel ke mně s křížencem Dusyou na vodítku. - Dub má duši. Strávil jsem nad tím den, trochu si zdřímnul a ve snu jsem cítil, že na mě mluví. Poděkoval mi. Ne, nemyslím si, že se bojí. Spíš je smutný, že lidé takto degradovali. Chápete, viděl moskevské milice... Pak se nacisté zastavili a dál nešli. A co s ním teď tihle podivíni udělají? Jsou to pro mě stejní fašisté. A moji prarodiče se potkali při obraně Moskvy ve vlacích, které stály na nádraží proti sobě. A co jim mám potom říct? Ty jsi bránil Moskvu a já to podělal?
Alexey propuká v pláč a jde plakat stranou. Dusya se za ním nesměle rozběhne – nedávno ji vzali z útulku, všeho se bojí.
Obyvatelé shromáždění u plotu uvedli, že bude zničeno několik desítek tisíc stromů, dva parky a část jabloňového sadu. Říkali, že zpoplatněná silnice se nikdy nevyplatí a bylo to potřeba jen proto, aby Sobyanin mohl jet s vánkem ke své dači a nestál se všemi v dopravních zácpách.
Obyvatelé se samozřejmě účastnili veřejných projednávání – kdy k nim mohli prorazit. Bylo jim řečeno, že to nebude moc široká městská komunikace, a pokud se to dotkne parku, tak jen úzký pruh. Dále uvedli, že silnice by obecně mohla být umístěna v pravém směru od železnice a stromy příliš nerušit. A teď se rozhodli stavět v pandemii a ukázalo se, že silnice je šestiproudá zpoplatněná dálnice.
„Ještě nevíte,“ oslovila mě místní obyvatelka Olga, „že zpočátku vyčíslili náklady na podstudium na 110 miliard, hledali investory mezi Číňany a Araby, kterým je to jedno. naše stromy. Odmítli, protože si uvědomili, že cesta se jim nikdy nevyplatí. Poté byly náklady sníženy na 40 miliard. Investoři stále neodcházeli. A nyní jsou na stavbu vyčleněny 3 miliardy 800 milionů z našich peněz. My sami platíme za ničení našich stromů. A chápeme, že nenajdou investory, stromy se vykácí a pak místo silnice vyroste další budova.
- Děti učit - nemají peníze - šelest obyvatel. - Na léčbu dětí nejsou peníze. A vždy musí kácet stromy!
V den, kdy jsem tam byl, v háji za plotem ještě zpívali ptáci. Pravděpodobně jsou to jejich poslední písně, které kuncevský dub za tři sta let svého života slyší. Nevím, co si teď o nás - lidech - myslí, ale pro obyvatele Kunceva bude důležité, když jim celé Rusko řekne, co si o tom všem myslí.
M
16:38
Marina Achmedová
Vši, jak se ukázalo, nejsou hlupáci – přizpůsobili se drogám proti nim. k pedikulicidům. Zmutovali a téměř začali jíst tyto léky, které se jich snaží zbavit. 50–60 procent léků již není účinných a je třeba je každých 5–6 let přezkoumat a znovu schválit a odstranit z oběhu jako zastaralé. Ale to se nedělá. Nejen lékem na vši, ale i dezinfekčními prostředky.
Nebo chodníky. Nyní se stříkají. Dnes jsem šel služebně a potkal tři postřikovače. Je třeba je stříkat? Nikolaj Šestopalov, který do roku 2020 vedl Výzkumný ústav dezinfekce, si myslí, že ne. Citát - „To je naprosto zbytečné. Stejně tak stříkání vchodů. Je to kravina. Úplné vulgární výrazy. Peníze vyhozené do větru. Zavlažování silnic je příkladem absolutní, husté negramotnosti v metodách dezinfekce.
Říká také, že existují pravidla, která upravují používání například endoskopů. Měly by být ošetřovány pouze těmi přípravky, které obsahují sloučeniny aktivní chlor, kyslík a aldehydy. A v 63 ze 162 produktů zkoumaných ústavem nebyla nalezena žádná z uvedených složek. Navíc, pokud je endoskopie žaludku provedena s takovým „špinavým“ zařízením, je do tohoto žaludku zaveden poměrně stabilní mikrob Helicobacter pylori.
Možná se teď zdá, že nastolené téma je nedůležité. Ale máme tu koronavirus, přátelé. Musíme pochopit, jak zacházíme s rukama ve stejném metru a jak jsou tyto produkty účinné a bezpečné. Obecně stojí za to přečíst si rozhovor na níže uvedeném odkazu a pochopit, proč pouze podle oficiálních statistik je v ruských nemocnicích ročně asi 25 tisíc případů infekce. A protože neexistuje řádná kontrola nad prostředky dezinfekce. Suší nás z nějakého důvodu na chodnících, otravují se vchody, suší se nám ruce v metru, ale globálně pořádek dělat nechtějí.
Pokud rozhovor nečtete, pak je zde rada od odborníka – po návratu domů si musíte ruce nejprve ošetřit dezinfekcí a poté je umýt mýdlem. Dezinfekce neodstraňuje nečistoty, pouze zabíjí choroboplodné zárodky. A odstraní mýdlo. A nezapomeňte otřít rukojeť tašky.
https://expert.ru/expert/2020/43/pervyij-rubezh-oboronyi/?fbclid=IwAR3M-1f2gOuLTKOLJtvHNfoQUkd51jSpC4nAvxOraImsjf9OO9u1T6YrnH0
Nebo chodníky. Nyní se stříkají. Dnes jsem šel služebně a potkal tři postřikovače. Je třeba je stříkat? Nikolaj Šestopalov, který do roku 2020 vedl Výzkumný ústav dezinfekce, si myslí, že ne. Citát - „To je naprosto zbytečné. Stejně tak stříkání vchodů. Je to kravina. Úplné vulgární výrazy. Peníze vyhozené do větru. Zavlažování silnic je příkladem absolutní, husté negramotnosti v metodách dezinfekce.
Říká také, že existují pravidla, která upravují používání například endoskopů. Měly by být ošetřovány pouze těmi přípravky, které obsahují sloučeniny aktivní chlor, kyslík a aldehydy. A v 63 ze 162 produktů zkoumaných ústavem nebyla nalezena žádná z uvedených složek. Navíc, pokud je endoskopie žaludku provedena s takovým „špinavým“ zařízením, je do tohoto žaludku zaveden poměrně stabilní mikrob Helicobacter pylori.
Možná se teď zdá, že nastolené téma je nedůležité. Ale máme tu koronavirus, přátelé. Musíme pochopit, jak zacházíme s rukama ve stejném metru a jak jsou tyto produkty účinné a bezpečné. Obecně stojí za to přečíst si rozhovor na níže uvedeném odkazu a pochopit, proč pouze podle oficiálních statistik je v ruských nemocnicích ročně asi 25 tisíc případů infekce. A protože neexistuje řádná kontrola nad prostředky dezinfekce. Suší nás z nějakého důvodu na chodnících, otravují se vchody, suší se nám ruce v metru, ale globálně pořádek dělat nechtějí.
Pokud rozhovor nečtete, pak je zde rada od odborníka – po návratu domů si musíte ruce nejprve ošetřit dezinfekcí a poté je umýt mýdlem. Dezinfekce neodstraňuje nečistoty, pouze zabíjí choroboplodné zárodky. A odstraní mýdlo. A nezapomeňte otřít rukojeť tašky.
https://expert.ru/expert/2020/43/pervyij-rubezh-oboronyi/?fbclid=IwAR3M-1f2gOuLTKOLJtvHNfoQUkd51jSpC4nAvxOraImsjf9OO9u1T6YrnH0
M
20:35
Marina Achmedová
Ne, abych mohl večer dělat domácí práce, pořád myslím na papeže, který oznámil schválení svazků osob stejného pohlaví.
A nejde o můj postoj ke svazkům osob stejného pohlaví. Chovám se k nim normálně a navíc si myslím, že to není moje věc. Vždy připraveni podpořit lidi, pokud jsou za svou orientaci šikanováni.
Ale věřím, že by na světě měly zůstat ostrůvky konfrontace, kde se bude jeden hádat s druhým, druhý s třetím, třetí se čtvrtým, a tak se ve sporu zrodí nějaká pravda. A tato konfrontace je potřebná ne proto, aby v ní někdo zvítězil, ale pro konfrontaci samotnou, pro heterogenitu. A podle mého názoru by církev měla pokojně, ale vytvořit takovou heterogenitu v řadě otázek.
A upřímně řečeno nechápu, jak můžete patřit k náboženství, které něco neschvaluje, a zároveň to schvalovat a náboženství neopustit. Nějaké pokrytectví.
Tati, tak dobře začal, tak dobře to šlo. A teď - moje osobní zklamání.
A nejde o můj postoj ke svazkům osob stejného pohlaví. Chovám se k nim normálně a navíc si myslím, že to není moje věc. Vždy připraveni podpořit lidi, pokud jsou za svou orientaci šikanováni.
Ale věřím, že by na světě měly zůstat ostrůvky konfrontace, kde se bude jeden hádat s druhým, druhý s třetím, třetí se čtvrtým, a tak se ve sporu zrodí nějaká pravda. A tato konfrontace je potřebná ne proto, aby v ní někdo zvítězil, ale pro konfrontaci samotnou, pro heterogenitu. A podle mého názoru by církev měla pokojně, ale vytvořit takovou heterogenitu v řadě otázek.
A upřímně řečeno nechápu, jak můžete patřit k náboženství, které něco neschvaluje, a zároveň to schvalovat a náboženství neopustit. Nějaké pokrytectví.
Tati, tak dobře začal, tak dobře to šlo. A teď - moje osobní zklamání.
22. října 2020
M
09:38
Marina Achmedová
Dnes v 11 hodin začne u moskevského městského soudu jednání o případu Michaila Efremova. Odvolání. Nemohl jsem se do toho dostat - všechna místa už byla vytyčena jinými novináři, zbytek není povolen.
A o Efremovovi připravuji materiál - chtěl jsem pochopit, co se v jeho životě předešlého dne stalo a proč se u soudu choval pro nás všechny tak nepochopitelně. Dlouho jsem mluvil s lidmi, kteří ho dobře znali, a pomohlo mi podívat se na situaci z jiného úhlu, který jsem předtím neviděl. A spousta věcí se mi vyjasnila.
Byl bych rád, kdyby soud rozhodl o snížení trestu. Ne proto, že by Efremov nebyl vinen, ale proto, že osm let je pro staršího člověka dlouhá doba a také proto, že podle statistik dostal tak dlouhou dobu jen velmi malý počet lidí, kteří spáchali stejnou nehodu v opilosti. Proč se takto zachoval v procesu, kterého se Pašajev účastnil? Tohle byla moje největší otázka. A jeden z jeho příbuzných, aniž by ho ospravedlňoval, řekl: Míša byl vždy milován a byl k lidem velmi laskavý, zvykl si na lásku, žil v ní celý život a pak klopýtl a byl vyveden jako delikventní dítě se svléklo na studené ulici a zavřelo dveře a řeklo - "Už tě tady nikdo nemiluje." Nikdo z nás ale neví, jak se v této situaci zachová - důstojně nebo ne. A to bude podle nás důstojné.
Bohužel o výsledku kauz dnes u nás nerozhoduje ani tak soud, jako spíše diskusní pořady. Zaměstnanci televizních kanálů, jako supi, napadají zástupce stran konfliktu, platí jim nehorázné poplatky, podepisují s ním dohody, které mu zakazují poskytovat rozhovory jiným kanálům a dalším publikacím. Říkají: „Neberte peníze z druhé strany. Zaplatíme vám ještě víc, mnohem víc.” Potřebují show. Je nutné, aby lidé seděli, drželi se obrazovky, míra agrese a angažovanosti roste. Jen kdyby lidé neopouštěli místnost, nedostali se na ulici. Najděte si líný, ale zajímavý volný čas a nespěchejte ven.
Jsem přesvědčen, že nebýt televizí z vlastních peněz, dokázali by se strany tohoto neštěstí dohodnout rychleji. Ale v každém případě se mi z nějakého důvodu zdá, že nadešel čas na milost. Vždyť jaký smysl má milovat nevinné. Jde o to odpustit.
A o Efremovovi připravuji materiál - chtěl jsem pochopit, co se v jeho životě předešlého dne stalo a proč se u soudu choval pro nás všechny tak nepochopitelně. Dlouho jsem mluvil s lidmi, kteří ho dobře znali, a pomohlo mi podívat se na situaci z jiného úhlu, který jsem předtím neviděl. A spousta věcí se mi vyjasnila.
Byl bych rád, kdyby soud rozhodl o snížení trestu. Ne proto, že by Efremov nebyl vinen, ale proto, že osm let je pro staršího člověka dlouhá doba a také proto, že podle statistik dostal tak dlouhou dobu jen velmi malý počet lidí, kteří spáchali stejnou nehodu v opilosti. Proč se takto zachoval v procesu, kterého se Pašajev účastnil? Tohle byla moje největší otázka. A jeden z jeho příbuzných, aniž by ho ospravedlňoval, řekl: Míša byl vždy milován a byl k lidem velmi laskavý, zvykl si na lásku, žil v ní celý život a pak klopýtl a byl vyveden jako delikventní dítě se svléklo na studené ulici a zavřelo dveře a řeklo - "Už tě tady nikdo nemiluje." Nikdo z nás ale neví, jak se v této situaci zachová - důstojně nebo ne. A to bude podle nás důstojné.
Bohužel o výsledku kauz dnes u nás nerozhoduje ani tak soud, jako spíše diskusní pořady. Zaměstnanci televizních kanálů, jako supi, napadají zástupce stran konfliktu, platí jim nehorázné poplatky, podepisují s ním dohody, které mu zakazují poskytovat rozhovory jiným kanálům a dalším publikacím. Říkají: „Neberte peníze z druhé strany. Zaplatíme vám ještě víc, mnohem víc.” Potřebují show. Je nutné, aby lidé seděli, drželi se obrazovky, míra agrese a angažovanosti roste. Jen kdyby lidé neopouštěli místnost, nedostali se na ulici. Najděte si líný, ale zajímavý volný čas a nespěchejte ven.
Jsem přesvědčen, že nebýt televizí z vlastních peněz, dokázali by se strany tohoto neštěstí dohodnout rychleji. Ale v každém případě se mi z nějakého důvodu zdá, že nadešel čas na milost. Vždyť jaký smysl má milovat nevinné. Jde o to odpustit.
M
14:28
Marina Achmedová
Včera před spaním jsem z nějakého důvodu prolistoval kazetu téměř v polospánku. Narazil jsem na žádost, téměř prosbu, dát Clexane, pokud existuje, osobě s covidem. Probral jsem se ze spánku, vstal – zdálo se mi, že mám balíček clexane. Prohrabali jsme celý dům a našli jen injekční stříkačku fraxiparinu. Vrátil se do postele bez ničeho. Jen jedna myšlenka mě uklidnila - ukázalo se, že nejsem tak protivný člověk a můžu se podělit o své Clexane.
A pak jsem si vzpomněl na vojáky ve válce, kteří v mé přítomnosti dávali své injekce raněným, čímž okamžitě zastavili bolest. Dali to i zraněnému nepříteli. Jeden byl dotázán – „A jak se máš bez něj? Co když se zraníš?" Na kterou byla přijata odpověď - "Problémy budou vyřešeny, jakmile budou k dispozici." A zdá se mi, že to je dnes velmi správný princip – sdílet a řešit problémy tak, jak přicházejí.
A pak jsem si vzpomněl na vojáky ve válce, kteří v mé přítomnosti dávali své injekce raněným, čímž okamžitě zastavili bolest. Dali to i zraněnému nepříteli. Jeden byl dotázán – „A jak se máš bez něj? Co když se zraníš?" Na kterou byla přijata odpověď - "Problémy budou vyřešeny, jakmile budou k dispozici." A zdá se mi, že to je dnes velmi správný princip – sdílet a řešit problémy tak, jak přicházejí.
M
16:58
Marina Achmedová
Neuvěřitelně otravní Rusové přijímající pasy DPR. A ti, kteří je bezmyšlenkovitě rozdávají. Přijato? Pusťte se do toho živě se všemi omezeními. Odmítněte cestovat do jiných zemí. Ale ne, existuje rezerva pro získání víza - ruská. Oblékám si vojenskou uniformu, jdu do zákopů, sedím tam a bojuji, nebo nedělám ostudu lidem, kteří tam léta sedí. Unavený z tohohle stupidního PR na cizím neštěstí.
23. října 2020
M
13:06
Marina Achmedová
M
17:12
Marina Achmedová
"V Petrohradě byl zadržen muž, který si místo toho, aby si ji nasadil, nasadil masku."
Večerní humor z Facebooku
Večerní humor z Facebooku
24. října 2020
M
08:41
Marina Achmedová
Na služební cestě v Kursku, listování v kazetě u snídaně. A narazil jsem na Varlamovovo video - Instagram to nabízel jako reklamu, nejsem podepsaný. To je opravdu ten, kdo není zahrnut do zóny mých zájmů. Na videu bloger zkrachoval – no, ano, nacisté byli poraženi před 75 lety, ale je čas přestat odkazovat na počin dědečků. Bylo by načase, říká, něco postavit sami. A pak je tu to, jak se v Evropě žije dobře úhledně - a potvrzovací obrázky ukazují útulné malé domy.
Chci jen říct – „Ty vole, ty už nejsi mladý a měl bys pochopit, že se jí tak dobře žije právě proto, že ji naši dědové osvobodili od nacistů. Právě před 75 lety."
Chci jen říct – „Ty vole, ty už nejsi mladý a měl bys pochopit, že se jí tak dobře žije právě proto, že ji naši dědové osvobodili od nacistů. Právě před 75 lety."
M
09:45
Marina Achmedová
Včera jsem byl na Lastochce. Musím říct, že k očním bulvám ušlapaným vlaštovkám. V určité chvíli šel po autě kontrolor - s bezcitnou tváří a elektronickým teploměrem. Změřil teplotu cestujícím.
- A co se stane, když má někdo horečku? zeptal jsem se líně.
"Vysadíme tě na nejbližší stanici," chladně se na mě podíval. - Budete převezeni do nemocnice.
V našem autě bylo slyšet znepokojivé ticho a já si říkal, jak nebezpečné je v naší době opustit místnost.
A teď už jsem v hotelové restauraci a večeřím. Uprostřed mé večeře někdo začne kýchat. Patnáctkrát omamně kýchl a neuklidnil se.
- Kdo tam kýchá? - Nervózně jsem zavolal na číšníka a naznačil tónem - no, dělejte něco!
- A co s tím uděláš? zeptali se mě.
"Nech se vysadit na nejbližší stanici," odsekl chladně hlas uvnitř mě. "Odvedou vás na gestapo."
- A co se stane, když má někdo horečku? zeptal jsem se líně.
"Vysadíme tě na nejbližší stanici," chladně se na mě podíval. - Budete převezeni do nemocnice.
V našem autě bylo slyšet znepokojivé ticho a já si říkal, jak nebezpečné je v naší době opustit místnost.
A teď už jsem v hotelové restauraci a večeřím. Uprostřed mé večeře někdo začne kýchat. Patnáctkrát omamně kýchl a neuklidnil se.
- Kdo tam kýchá? - Nervózně jsem zavolal na číšníka a naznačil tónem - no, dělejte něco!
- A co s tím uděláš? zeptali se mě.
"Nech se vysadit na nejbližší stanici," odsekl chladně hlas uvnitř mě. "Odvedou vás na gestapo."
25. října 2020
M
14:58
Marina Achmedová
Je hezké, že Khabib vyhrál, a doufejme, že všichni tito lidé, kteří se včera sešli v Machačkale, aby sledovali boj, neonemocní
M
18:43
Marina Achmedová
Slyšel jsem, že filologové jako alternativu k nošení masek doporučují opustit plavecké souhlásky - "p", "t" a "d". Nahraďte je jinými souhláskami, pokud jsou ve slovech, nebo vyberte jiná slova, která neobsahují plivání.
Nejprve jsem si s hrůzou myslel, že koronavirus se dostal do ruštiny.
Ještě větší hrůza mě ale zastihla, když jsem si vzpomněl, že v prezidentově příjmení jsou takové souhlásky dvě.
Nejprve jsem si s hrůzou myslel, že koronavirus se dostal do ruštiny.
Ještě větší hrůza mě ale zastihla, když jsem si vzpomněl, že v prezidentově příjmení jsou takové souhlásky dvě.
M
20:03
Marina Achmedová
Analýza ukrajinského hlasování od Igora Guzhvy (
strana.ua ). Vyplatí se přečíst:
První výsledky voleb.
1. Porážka „sluhů lidu“. Přesný rozsah jejich katastrofy bude jasný po konečném sečtení hlasů, ale už nyní je jasné, že pro prezidentovu stranu je vše velmi smutné. V největších městech se kandidáti Ze na primátora nedostali ani do druhého kola. A podle stranických seznamů jsou "sluhové" na 3. místě a níže. Typický obrázek pro zastupitelstvo je následující: na prvním místě je místní strana starosty, na druhém Opoziční platforma pro život nebo eurosolidarita podle regionu (a někde jsou na prvním místě). místo). A teprve potom přicházejí „sluhové“. Existují výjimky, ale je jich málo. To znamená, že pokud extrapolujeme na možné volby do Rady, pak se „sluhové“ stanou pouze třetí stranou v zemi a podvolí se jak opoziční platformě pro život, tak eurosolidaritě.
2. HLE. Pro tuto stranu byly hlavními konkurenty v jejích základních regionech za prvé strany starostů. Za druhé, „služebníci lidu“. Na základě výsledků kampaně můžeme usoudit, že „sluhové“ Oppoplatform na jihovýchodě jedli. Se stranami starostů to bylo složitější a v mnoha městech se do čela dostaly strany starostů, jejich výsledek je ale horší než v minulých komunálních volbách. Téměř nikde nezískali více než 50 %. To znamená, že nebudou moci sami kontrolovat Radu města. A HLE vzali velmi slušné procento, a proto mohou tvrdit, že jsou součástí většiny v Radě města. Velkým úspěchem pro stranu byl vstup do druhého kola jejich kandidátky v Oděse a zejména v Kyjevě. Což opět ukazuje důležitost osoby, na kterou sázíte. Značka party je samozřejmě dobrá, ale Popov je Popov.
3. Eurosolidarita podle posledních údajů vykazuje ve svých regionech dobrý výsledek a upevňuje pozici strany číslo 1 na promajdanském křídle. Před rokem vypadal Porošenko jako sestřelený pilot a pět minut na to, aby seděl ve vyšetřovací vazbě. Ale Zelenského nerozhodná politika a jeho neustálé váhání umožnily Porošenkovi znovu získat sílu. Mimochodem, vedlejším efektem růstu ratingu EU bylo vyřazení menších nacionalistických stran. Jestliže v minulých volbách měl Svoboda zastoupení v zastupitelstvech nejen západní, ale i střední Ukrajiny, nyní jeho volič přešel k Porošenkovi a „Svoboda“ se vlastně v roce vrátil k původnímu statutu regionální strany. Západní Ukrajina.
4. Místní hry ukázaly dobré výsledky. Ale jsou tu dvě nuance. Ve většině případů nebudou moci samostatně vytvořit většinu v radě města a zastupitelstvu kraje. Bude nutné spolupracovat s národními stranami. Za druhé, pokud mluvíme o vyhlídkách na parlamentní volby, je pro ně situace obtížná. Protože příští Rada se bude volit podle poměrného systému a místní elity nebudou moci své lidi posouvat většinovým systémem jako dosud. Budou se muset připojit k národním stranám.
5. S přihlédnutím ke všemu výše popsanému je hlavní politický trend sezóny jasný – země se vrací do konfrontace dvou polárních sil – strany války a strany míru, kterou nyní reprezentují Eurosolidarity a Opoziční platforma pro život. Nelze říci, že vyhlídky „třetí síly“, kterou nyní představuje Sluha lidu, jsou nulové. Navíc právě jejich příznivci většinou ignorovali komunální volby, kdo zelené idoly (proto vlastně nízká volební účast) zklamal. Ale aby „služebníci“ znovu získali důvěru, je třeba udělat a změnit spoustu věcí. Tomu se ale těžko věří. A je možné, že mezeru obsadí další politická síla s jinými vůdci. Pokud jde o vyhlídky na předčasné volby do Rady, komunální volby ukázaly, že „sluhové lidu“ nemají absolutně žádnou šanci být „brzy“. To znamená, že ze své vlastní vůle s nimi Zelenskij nebude souhlasit.
Opět jsou to první poznatky. Zítra budou další informace o výsledcích voleb. A další závěry. Sledujte publikace na "Země".
První výsledky voleb.
1. Porážka „sluhů lidu“. Přesný rozsah jejich katastrofy bude jasný po konečném sečtení hlasů, ale už nyní je jasné, že pro prezidentovu stranu je vše velmi smutné. V největších městech se kandidáti Ze na primátora nedostali ani do druhého kola. A podle stranických seznamů jsou "sluhové" na 3. místě a níže. Typický obrázek pro zastupitelstvo je následující: na prvním místě je místní strana starosty, na druhém Opoziční platforma pro život nebo eurosolidarita podle regionu (a někde jsou na prvním místě). místo). A teprve potom přicházejí „sluhové“. Existují výjimky, ale je jich málo. To znamená, že pokud extrapolujeme na možné volby do Rady, pak se „sluhové“ stanou pouze třetí stranou v zemi a podvolí se jak opoziční platformě pro život, tak eurosolidaritě.
2. HLE. Pro tuto stranu byly hlavními konkurenty v jejích základních regionech za prvé strany starostů. Za druhé, „služebníci lidu“. Na základě výsledků kampaně můžeme usoudit, že „sluhové“ Oppoplatform na jihovýchodě jedli. Se stranami starostů to bylo složitější a v mnoha městech se do čela dostaly strany starostů, jejich výsledek je ale horší než v minulých komunálních volbách. Téměř nikde nezískali více než 50 %. To znamená, že nebudou moci sami kontrolovat Radu města. A HLE vzali velmi slušné procento, a proto mohou tvrdit, že jsou součástí většiny v Radě města. Velkým úspěchem pro stranu byl vstup do druhého kola jejich kandidátky v Oděse a zejména v Kyjevě. Což opět ukazuje důležitost osoby, na kterou sázíte. Značka party je samozřejmě dobrá, ale Popov je Popov.
3. Eurosolidarita podle posledních údajů vykazuje ve svých regionech dobrý výsledek a upevňuje pozici strany číslo 1 na promajdanském křídle. Před rokem vypadal Porošenko jako sestřelený pilot a pět minut na to, aby seděl ve vyšetřovací vazbě. Ale Zelenského nerozhodná politika a jeho neustálé váhání umožnily Porošenkovi znovu získat sílu. Mimochodem, vedlejším efektem růstu ratingu EU bylo vyřazení menších nacionalistických stran. Jestliže v minulých volbách měl Svoboda zastoupení v zastupitelstvech nejen západní, ale i střední Ukrajiny, nyní jeho volič přešel k Porošenkovi a „Svoboda“ se vlastně v roce vrátil k původnímu statutu regionální strany. Západní Ukrajina.
4. Místní hry ukázaly dobré výsledky. Ale jsou tu dvě nuance. Ve většině případů nebudou moci samostatně vytvořit většinu v radě města a zastupitelstvu kraje. Bude nutné spolupracovat s národními stranami. Za druhé, pokud mluvíme o vyhlídkách na parlamentní volby, je pro ně situace obtížná. Protože příští Rada se bude volit podle poměrného systému a místní elity nebudou moci své lidi posouvat většinovým systémem jako dosud. Budou se muset připojit k národním stranám.
5. S přihlédnutím ke všemu výše popsanému je hlavní politický trend sezóny jasný – země se vrací do konfrontace dvou polárních sil – strany války a strany míru, kterou nyní reprezentují Eurosolidarity a Opoziční platforma pro život. Nelze říci, že vyhlídky „třetí síly“, kterou nyní představuje Sluha lidu, jsou nulové. Navíc právě jejich příznivci většinou ignorovali komunální volby, kdo zelené idoly (proto vlastně nízká volební účast) zklamal. Ale aby „služebníci“ znovu získali důvěru, je třeba udělat a změnit spoustu věcí. Tomu se ale těžko věří. A je možné, že mezeru obsadí další politická síla s jinými vůdci. Pokud jde o vyhlídky na předčasné volby do Rady, komunální volby ukázaly, že „sluhové lidu“ nemají absolutně žádnou šanci být „brzy“. To znamená, že ze své vlastní vůle s nimi Zelenskij nebude souhlasit.
Opět jsou to první poznatky. Zítra budou další informace o výsledcích voleb. A další závěry. Sledujte publikace na "Země".
26. října 2020
M
19:23
Marina Achmedová
- Dobrý večer. Chcete balíček? Ne? ano, co se dělá? Jaká noční můra se to ve světě děje, - podíval se na mě zpod masky pokladní z Crossroads. - Všichni stávkují. Chcete skladové zboží?
- SZO? Zeptal jsem se.
- Ano, někdo, kdo je Chabarovsk, Bělorusko. V Arménii je válka. Máte mapu prodejny?
- Tady je.
- Kéž by v Rusku nebyla válka. Platba kartou nebo hotově?
- Nebude.
„Dost ruských válek, že? Bojoval jsem. Nechte lidi žít. Myslíš, že budeme v pohodě?
- Všechno bude v pořádku.
- Děkuji za Váš nákup. Přijďte nás znovu navštívit.
- SZO? Zeptal jsem se.
- Ano, někdo, kdo je Chabarovsk, Bělorusko. V Arménii je válka. Máte mapu prodejny?
- Tady je.
- Kéž by v Rusku nebyla válka. Platba kartou nebo hotově?
- Nebude.
„Dost ruských válek, že? Bojoval jsem. Nechte lidi žít. Myslíš, že budeme v pohodě?
- Všechno bude v pořádku.
- Děkuji za Váš nákup. Přijďte nás znovu navštívit.
27. října 2020
M
09:08
Marina Achmedová
Rospotrebnadzor nařídil všem Rusům nosit masky na místech hromadného pobytu - v dopravě, na parkovištích a ve výtazích. Neupřesnil ale, zda je možné opustit dveře bytu bez masky a sejít schody bez ní.
M
09:42
Marina Achmedová
Když jsem si přečetl o běloruských protestech – „některá zdravotní střediska také stávkují“, docházím k závěru: zaměstnanci těchto center nesložili Hippokratovu přísahu.
M
13:45
Marina Achmedová
13:45
Alla Granalskaya, babička tří vnoučat, které opatrovnictví převedlo do cizí rodiny v Rostově na Donu, byla dnes v Radě pro lidská práva a setkala se s Valerijem Aleksandrovičem Fadějevem. Vyprávěl jsem mu svůj příběh, který v podstatě už dobře znal. V kontaktu s námi byla Elena Alshanskaya, jejíž nadace spravuje Allin případ.
- No, tvůj syn není tyran, že? - zeptal se Valery Alexandrovič, když už Alla vytáhla všechny dokumenty a připravovala se na vládní rozhovor.
"Ano, jak ti to mám říct," odpověděla, také ne oficiální. - Nebudu lhát - ne anděl. Aby se pohádali se Svetou, pohádali se. Ale kdo z rodiny nenadává? Ale on není tyran, je to jen normální chlap. Ostatně v posledních dvou a půl letech spolu se Svetou nežili. A děti bydlely s námi. Vzal Yesenku od Svety, když jí byl rok. A řeknu vám to tak, že jsem vdaná dvacet osm let, ale můj muž nikdy neutřel spodky dětí. A Igor utřel. Rozumíš?
Fadeev vážně přikývl.
- A tak Svetka občas brala děti. A dal jsem to na pár dní pryč. Je stále matkou. Jaké právo mám vůči matce dětí nedat?
- Ne, - souhlasil Fadeev.
- A teď chci pochopit, proč mi opatrovnictví po Svetině smrti řeklo, abych jim přivedl děti, a pak řekl - "No, proč jsi nám přivedl děti?" Bylo by lepší, kdyby ti je policie zabavila, měl jsi alespoň povolení, že u tebe bydleli. A teď nemám nic, jen vyšetření ukázalo, že jsem jejich babička a Igor je jejich otec. Řekněte mi tedy, proč potřebují toto vyšetření, pokud soud přesto rozhodl - nechat děti s cizími lidmi.
Tento týden opustí Radu tři dopisy. Opravdu doufám, že se poté vše změní a Alla a Igor obejmou své děti. Když jsme odcházeli od Fadeeva, řekla také jednoduchým způsobem - "Něco, co nevypadá jako úředník." Nenechal se unést. Je vidět, že z prostého lidu se nos neohrnuje. "Protože začínal jako novinář," odpověděl jsem.
U vchodu do metra Alla řekla:
- Mám pocit, že na jaře se všechno změní.
Ať se na jaře vše změní
- No, tvůj syn není tyran, že? - zeptal se Valery Alexandrovič, když už Alla vytáhla všechny dokumenty a připravovala se na vládní rozhovor.
"Ano, jak ti to mám říct," odpověděla, také ne oficiální. - Nebudu lhát - ne anděl. Aby se pohádali se Svetou, pohádali se. Ale kdo z rodiny nenadává? Ale on není tyran, je to jen normální chlap. Ostatně v posledních dvou a půl letech spolu se Svetou nežili. A děti bydlely s námi. Vzal Yesenku od Svety, když jí byl rok. A řeknu vám to tak, že jsem vdaná dvacet osm let, ale můj muž nikdy neutřel spodky dětí. A Igor utřel. Rozumíš?
Fadeev vážně přikývl.
- A tak Svetka občas brala děti. A dal jsem to na pár dní pryč. Je stále matkou. Jaké právo mám vůči matce dětí nedat?
- Ne, - souhlasil Fadeev.
- A teď chci pochopit, proč mi opatrovnictví po Svetině smrti řeklo, abych jim přivedl děti, a pak řekl - "No, proč jsi nám přivedl děti?" Bylo by lepší, kdyby ti je policie zabavila, měl jsi alespoň povolení, že u tebe bydleli. A teď nemám nic, jen vyšetření ukázalo, že jsem jejich babička a Igor je jejich otec. Řekněte mi tedy, proč potřebují toto vyšetření, pokud soud přesto rozhodl - nechat děti s cizími lidmi.
Tento týden opustí Radu tři dopisy. Opravdu doufám, že se poté vše změní a Alla a Igor obejmou své děti. Když jsme odcházeli od Fadeeva, řekla také jednoduchým způsobem - "Něco, co nevypadá jako úředník." Nenechal se unést. Je vidět, že z prostého lidu se nos neohrnuje. "Protože začínal jako novinář," odpověděl jsem.
U vchodu do metra Alla řekla:
- Mám pocit, že na jaře se všechno změní.
Ať se na jaře vše změní
28. října 2020
M
10:21
Marina Achmedová
V Omsku přivezli lékaři záchranky do budovy ministerstva zdravotnictví dva starší pacienty. Guvernér regionu Omsk je rozhořčen a požaduje krev – „vyřešte to dnes“, „co se stalo mimo lidské chápání“, „pacienti by neměli trávit 10 hodin v sanitce“.
Souhlasil bych se všemi tezemi, ale dostupnost míst v nemocnicích musel řešit sám hejtman ne po incidentu, ale před ním. Pokud by byly, lékaři by nemuseli převážet pacienty z nemocnice do nemocnice. Několik hodin s nimi jezdili po městě a nepřijala je ani jedna nemocnice. To je za hranicemi lidského chápání. Lékaři v této situaci udělali pro záchranu pacientů jediné - zajeli na ministerstvo zdravotnictví. A přestaňte vše svádět na lékaře. Takhle vidím situaci.
A guvernér, pokud někdo a rozhořčený, tak sám se sebou.
Souhlasil bych se všemi tezemi, ale dostupnost míst v nemocnicích musel řešit sám hejtman ne po incidentu, ale před ním. Pokud by byly, lékaři by nemuseli převážet pacienty z nemocnice do nemocnice. Několik hodin s nimi jezdili po městě a nepřijala je ani jedna nemocnice. To je za hranicemi lidského chápání. Lékaři v této situaci udělali pro záchranu pacientů jediné - zajeli na ministerstvo zdravotnictví. A přestaňte vše svádět na lékaře. Takhle vidím situaci.
A guvernér, pokud někdo a rozhořčený, tak sám se sebou.
M
12:24
Marina Achmedová
To se mi obzvlášť líbí
M
15:55
Marina Achmedová
Další ne nejlepší zpráva v případě Ally Granalské.
Soud v Rostově na Donu, při kterém jí byl odepřen nejen návrat jejích dětí, ale i právo je vídat, se konal 5. října. Do 4. listopadu musela podat odvolání. Rozhodnutí soudu ale nikdy nepřišlo. A včera, po dalším dlouhém pokusu dostat se k soudu, jehož jsem byl svědkem, Alla přesto dostala odpověď - soud jí poslal rozhodnutí až 26. října. Tedy 21 dní po soudu. Ještě to nedorazilo. A teď není jisté, že Alla bude mít čas se odvolat. Proč jí to Rostovský soud udělal, je mi záhadou. Je to nedbalost nebo něco horšího?
Soud v Rostově na Donu, při kterém jí byl odepřen nejen návrat jejích dětí, ale i právo je vídat, se konal 5. října. Do 4. listopadu musela podat odvolání. Rozhodnutí soudu ale nikdy nepřišlo. A včera, po dalším dlouhém pokusu dostat se k soudu, jehož jsem byl svědkem, Alla přesto dostala odpověď - soud jí poslal rozhodnutí až 26. října. Tedy 21 dní po soudu. Ještě to nedorazilo. A teď není jisté, že Alla bude mít čas se odvolat. Proč jí to Rostovský soud udělal, je mi záhadou. Je to nedbalost nebo něco horšího?
29. října 2020
M
13:59
Marina Achmedová
Ve Francii nový teroristický útok – další a ne poslední. Tři lidi zabil terorista nožem v kostele v Nice. Uřízněte jedné ženě hlavu.
Jen o tom přemýšlejte - uřízněte mu hlavu. Jaký hloupý, krutý podčlověk musí být, aby vůbec někomu přinesl nůž do krku, kde tepou žíly. Podívejte se do hrůzou naplněných očí oběti, pokud byla ještě naživu, a bez ucuknutí řežte. Nemyslím si, že je to náboženský hněv. To je jen krutá stupidní primitivnost vědomí. A Francie bohužel na takové útoky stále čeká, protože vpustila dovnitř spoustu mimozemšťanů, ale neudělala z nich součást své kultury. Terorista samozřejmě není představitelem žádné kultury, a proto je tak důležité vložit do něj svou, pokud chcete mírové soužití s novými lidmi.
Pokud jde o samotné karikatury proroka Mohameda nebo Ježíše Krista, myslím, že by bylo lepší, kdyby neexistovaly. Osobně mi přijde nevtipné a nezajímavé se na tyto karikatury dívat a záměrně se na ně dívat nebudu. Další věc je, že mi nemohou nijak ublížit ani otřást mou vírou. Co je to za víra, když se dá otřást stupidními obrázky? Touha řezat a zabíjet na obranu víry je jen projevem hloupé ponuré nedůvěry.
Ale je tu ještě něco. Pro Francii, pro celou Evropu to už není karikatura, ale projev odporu a ukázka toho, že není možné ji k něčemu donutit useknutím hlavy. Když totiž připustíme, že odsekávání hlav je dobrý způsob nátlaku, pak budeme mít brzy půlku světa vyříznutou.
Takže ano, bylo by lepší, kdyby tam tyto karikatury nebyly od samého začátku, ale teď, když jsou, tento příběh nelze přetočit. Francie je nyní ve válce.
Jen o tom přemýšlejte - uřízněte mu hlavu. Jaký hloupý, krutý podčlověk musí být, aby vůbec někomu přinesl nůž do krku, kde tepou žíly. Podívejte se do hrůzou naplněných očí oběti, pokud byla ještě naživu, a bez ucuknutí řežte. Nemyslím si, že je to náboženský hněv. To je jen krutá stupidní primitivnost vědomí. A Francie bohužel na takové útoky stále čeká, protože vpustila dovnitř spoustu mimozemšťanů, ale neudělala z nich součást své kultury. Terorista samozřejmě není představitelem žádné kultury, a proto je tak důležité vložit do něj svou, pokud chcete mírové soužití s novými lidmi.
Pokud jde o samotné karikatury proroka Mohameda nebo Ježíše Krista, myslím, že by bylo lepší, kdyby neexistovaly. Osobně mi přijde nevtipné a nezajímavé se na tyto karikatury dívat a záměrně se na ně dívat nebudu. Další věc je, že mi nemohou nijak ublížit ani otřást mou vírou. Co je to za víra, když se dá otřást stupidními obrázky? Touha řezat a zabíjet na obranu víry je jen projevem hloupé ponuré nedůvěry.
Ale je tu ještě něco. Pro Francii, pro celou Evropu to už není karikatura, ale projev odporu a ukázka toho, že není možné ji k něčemu donutit useknutím hlavy. Když totiž připustíme, že odsekávání hlav je dobrý způsob nátlaku, pak budeme mít brzy půlku světa vyříznutou.
Takže ano, bylo by lepší, kdyby tam tyto karikatury nebyly od samého začátku, ale teď, když jsou, tento příběh nelze přetočit. Francie je nyní ve válce.
30. října 2020
M
14:57
Marina Achmedová
Výrok atleta Khabiba Nurmagomedova prezidentovi Francie, začínající slovy - "Kéž Všemohoucí znetvoří tvář tohoto tvora a všech jeho následovníků" - jasně naznačuje, že takové lidi by kromě sportu neměli pouštět nikam ven. Všechno ostatní je plné
2. listopadu 2020
M
10:01
Marina Achmedová
10:01
Během našeho rozhovoru se Pavel Krupnik třikrát rozplakal. Jednou popadl ze stolu ubrousek a zamával mi s ním - "Nenos to." Tohle jsem od něj nečekal, protože je to bývalý petrohradský funkcionář. Úředníci při pohovorech obvykle nepláčou. Pavel je ale také plnitelem dětských tužeb. Je jedním ze zakladatelů prvního dětského hospice v Rusku a od samého začátku tam bylo zvykem, že když dítě sní, musí se sen splnit. Někdy sen nic nestojí, ale jinak stojí peníze. Pavel je jejich poskytovatelem.
Jednou si prohlížel seznam dětských přání a viděl, že nějaký chlapec žádá o pračku. Zavolal učitelům a vynadal jim – „Plníme dětské sny, ne rodičovské. Kde jste viděli dítě, které opravdu sní o pračce, zejména Zanussi? Pedagogové odešli, aby na to přišli, a vrátili se s takovým příběhem. Když se chlapec narodil se svými vlastnostmi, jeho otec je opustil. Jeho matka s ním zůstala, ale byla chudá a nemohla si koupit psací stroj. Umyla své dítě ručně. Vyrostl a nikdy nevstal. Nemohla mu koupit plenky a stále mu prala plenky ručně. Chlapci bylo šestnáct a ruce jeho matky byly opotřebované a pokryté trvalými strupy. Chlapec se jich dotkl, když držel matku za ruku. Když zjistil, že hospic může splnit jeho sen, požádal o pračku pro svou mámu a byl to jeho skutečný sen. V tu chvíli se Pavel od stolu vzdálil a vzal si z něj sněhobílý ubrousek. Seděli jsme v restauraci. Zakryl si obličej kapesníkem a plakal: "Od té doby jsem nikdy... nikdy nezpochybňoval dětský sen."
Podruhé se Pavel rozplakal, když mluvil o své návštěvě v patriarchově hospici. A nejdřív jsem si myslel, že mě teď čeká tíživý příběh o oficiální návštěvě. Patriarcha přijel v den svých narozenin. Zaměstnanci hospice byli varováni: „Návštěva trvá patnáct minut. Putin čeká na patriarchu s gratulací." Patriarcha vstoupil do velkého sálu. Stál uprostřed a chystal se pronést řeč. A najednou se na něj ze všech koutů vrhly děti z hospice a jejich maminky, které své děti vozily a válely na vozících. Postupovali na něj v prstenu, každý držel v natažené ruce anděla. Na narozeniny byl oslepen. Patriarcha chtěl něco říct, ale začal plakat. Pavel také plakal.
- Přestaň! Zamával na mě ubrouskem. - Co mi to přinášíš?
"Přestaň s tím sám," řekl jsem, "jinak teď budu brečet."
- Už brečím. Tehdy jsem taky plakala.
V té době byla v hospici rodina, jejíž nejmladší dítě odcházelo. Rodina snila o synovi, ale nejprve se jim narodily čtyři dívky. A tyto dívky se spolu s matkou a otcem setkaly s patriarchou. Můj otec měl černou tvář smutkem. Chlapec onemocněl, když mu bylo pět let, a nyní odcházel v agónii. Patriarcha k nim promluvil a řekl: "Vezmi mě k němu."
Vešel do chlapcova pokoje, otočil se a řekl - "Všichni vypadněte!". A za ním byli Matvienko, otec Alexander Tkačenko – hlavní zakladatel hospice, sám Pavel a další lidé. Všichni se zastavili na prahu, patriarcha vstoupil.
„Podíval jsem se na něj přes skleněnou stěnu,“ říká Pavel, „a pochopil jsem, že v tu chvíli se stal knězem, který křtí a zpívá. O jakém možná vždy snil a chtěl být.
Patriarcha vyšel o hodinu a půl později. Chlapec žil ještě dva měsíce.
A potřetí se Pavel rozplakal, když mluvil o jiném klukovi. V té době byl sám kluk a řídil míč na dovolené v Evpatoria. Jeho míč dopadl k nohám jiného kluka a Pavel vykřikl: „Co to děláš? Porazit to! No, jsi hluchý? Porazte to!" Chlapec se nehýbal. Pavel se k němu rozběhl. Jeho matka přišla k chlapci, vzala ho za ruku a vedla ho. Pavel viděl, že chlapec sám nemůže chodit a plakal. Šel vedle chlapce a řekl: „Je mi to líto. No, jestli chceš, dám ti míč. Šel, dokud se chlapcova matka nezastavila a řekla: „Uklidni se. Nejsi ničím vinen."
Pavel od té doby hledá toho kluka v každém nešťastném dítěti a jako předtím mu chce dát koule. Ale čím více dává, tím silnější je touha.
Jednou si prohlížel seznam dětských přání a viděl, že nějaký chlapec žádá o pračku. Zavolal učitelům a vynadal jim – „Plníme dětské sny, ne rodičovské. Kde jste viděli dítě, které opravdu sní o pračce, zejména Zanussi? Pedagogové odešli, aby na to přišli, a vrátili se s takovým příběhem. Když se chlapec narodil se svými vlastnostmi, jeho otec je opustil. Jeho matka s ním zůstala, ale byla chudá a nemohla si koupit psací stroj. Umyla své dítě ručně. Vyrostl a nikdy nevstal. Nemohla mu koupit plenky a stále mu prala plenky ručně. Chlapci bylo šestnáct a ruce jeho matky byly opotřebované a pokryté trvalými strupy. Chlapec se jich dotkl, když držel matku za ruku. Když zjistil, že hospic může splnit jeho sen, požádal o pračku pro svou mámu a byl to jeho skutečný sen. V tu chvíli se Pavel od stolu vzdálil a vzal si z něj sněhobílý ubrousek. Seděli jsme v restauraci. Zakryl si obličej kapesníkem a plakal: "Od té doby jsem nikdy... nikdy nezpochybňoval dětský sen."
Podruhé se Pavel rozplakal, když mluvil o své návštěvě v patriarchově hospici. A nejdřív jsem si myslel, že mě teď čeká tíživý příběh o oficiální návštěvě. Patriarcha přijel v den svých narozenin. Zaměstnanci hospice byli varováni: „Návštěva trvá patnáct minut. Putin čeká na patriarchu s gratulací." Patriarcha vstoupil do velkého sálu. Stál uprostřed a chystal se pronést řeč. A najednou se na něj ze všech koutů vrhly děti z hospice a jejich maminky, které své děti vozily a válely na vozících. Postupovali na něj v prstenu, každý držel v natažené ruce anděla. Na narozeniny byl oslepen. Patriarcha chtěl něco říct, ale začal plakat. Pavel také plakal.
- Přestaň! Zamával na mě ubrouskem. - Co mi to přinášíš?
"Přestaň s tím sám," řekl jsem, "jinak teď budu brečet."
- Už brečím. Tehdy jsem taky plakala.
V té době byla v hospici rodina, jejíž nejmladší dítě odcházelo. Rodina snila o synovi, ale nejprve se jim narodily čtyři dívky. A tyto dívky se spolu s matkou a otcem setkaly s patriarchou. Můj otec měl černou tvář smutkem. Chlapec onemocněl, když mu bylo pět let, a nyní odcházel v agónii. Patriarcha k nim promluvil a řekl: "Vezmi mě k němu."
Vešel do chlapcova pokoje, otočil se a řekl - "Všichni vypadněte!". A za ním byli Matvienko, otec Alexander Tkačenko – hlavní zakladatel hospice, sám Pavel a další lidé. Všichni se zastavili na prahu, patriarcha vstoupil.
„Podíval jsem se na něj přes skleněnou stěnu,“ říká Pavel, „a pochopil jsem, že v tu chvíli se stal knězem, který křtí a zpívá. O jakém možná vždy snil a chtěl být.
Patriarcha vyšel o hodinu a půl později. Chlapec žil ještě dva měsíce.
A potřetí se Pavel rozplakal, když mluvil o jiném klukovi. V té době byl sám kluk a řídil míč na dovolené v Evpatoria. Jeho míč dopadl k nohám jiného kluka a Pavel vykřikl: „Co to děláš? Porazit to! No, jsi hluchý? Porazte to!" Chlapec se nehýbal. Pavel se k němu rozběhl. Jeho matka přišla k chlapci, vzala ho za ruku a vedla ho. Pavel viděl, že chlapec sám nemůže chodit a plakal. Šel vedle chlapce a řekl: „Je mi to líto. No, jestli chceš, dám ti míč. Šel, dokud se chlapcova matka nezastavila a řekla: „Uklidni se. Nejsi ničím vinen."
Pavel od té doby hledá toho kluka v každém nešťastném dítěti a jako předtím mu chce dát koule. Ale čím více dává, tím silnější je touha.
3. listopadu 2020
M
13:00
Marina Achmedová
Tříletá dívka, která byla zachráněna 65 hodin po zemětřesení v Turecku
5. listopadu 2020
M
10:31
Marina Achmedová
V Dánsku se chystají zabít 12 milionů chovaných norků. Rozhodli se, že norci přenášejí koronavirus. Na farmě? Jak?
Zdá se, že jde o dvojí standardy - odsoudit zabíjení norků: můžete zabíjet pro kožich, ale prostě ne? Ale v mém případě nedvojité. Nenosím zvířecí srst.
Pro lidstvo existuje jediná otázka – co uděláme s kočkami, psy, opicemi, když se rozhodneme, že i oni šíří virus? Vyčistíme planetu?
Zdá se, že jde o dvojí standardy - odsoudit zabíjení norků: můžete zabíjet pro kožich, ale prostě ne? Ale v mém případě nedvojité. Nenosím zvířecí srst.
Pro lidstvo existuje jediná otázka – co uděláme s kočkami, psy, opicemi, když se rozhodneme, že i oni šíří virus? Vyčistíme planetu?
M
19:59
Marina Achmedová
Někdo zase řekne, že jsem zlý člověk, a já se ani nebudu hádat. Po přečtení zpráv o dvou úmrtích jsem opravdu naštvaný.
1. Muž byl zabit ve Volgogoradu po hádce v rodičovském chatu. Přečetl jsem si dostupné informace o korespondenci a na slovech tohoto muže jsem nenašel nic hrozného. Nic, co by si lidé nepsali na sociálních sítích každý den od rána do večera. A i kdyby to našla, není to vůbec důvod k útoku na člověka. Uražená žena na něj ale nasadila svého manžela a bratra. Neschopný bratr zabil muže mosaznými klouby a udeřil ho do hlavy.
Sedím a čekám na zatčení ženy jako spolupachatele. čekám na den. Čekám na druhé. Třetí. A ano, zlobím se. Je vinna z vraždy. Tohoto muže se v chatu zeptala - "Jsi nesmrtelný?". Mám otázku - "Co je ona, mimo jurisdikci?".
2. V Kubáně byl na 23 let odsouzen muž, který zabil svou nevlastní dceru. Žil se ženou, která měla dvě děti ve věku dva a čtyři roky. Muž je zmlátil. Znovu zbil čtyřletou holčičku, která ztratila vědomí. Zakázal jí pomáhat, a tak dítě tři dny leželo. Přečetl jsem si toto místo několikrát znovu, protože je těžké uvěřit, že matka za tři dny nic neudělala. O tři dny později znovu zbil dítě, které bylo stále v bezvědomí, na což zemřela.
Také si myslíte, že matka této dívky měla být jednoduše zbavena svéprávnosti k pozůstalému chlapci a neměla být stíhána? Nebo jsem jediný, kdo je tak zlý?
1. Muž byl zabit ve Volgogoradu po hádce v rodičovském chatu. Přečetl jsem si dostupné informace o korespondenci a na slovech tohoto muže jsem nenašel nic hrozného. Nic, co by si lidé nepsali na sociálních sítích každý den od rána do večera. A i kdyby to našla, není to vůbec důvod k útoku na člověka. Uražená žena na něj ale nasadila svého manžela a bratra. Neschopný bratr zabil muže mosaznými klouby a udeřil ho do hlavy.
Sedím a čekám na zatčení ženy jako spolupachatele. čekám na den. Čekám na druhé. Třetí. A ano, zlobím se. Je vinna z vraždy. Tohoto muže se v chatu zeptala - "Jsi nesmrtelný?". Mám otázku - "Co je ona, mimo jurisdikci?".
2. V Kubáně byl na 23 let odsouzen muž, který zabil svou nevlastní dceru. Žil se ženou, která měla dvě děti ve věku dva a čtyři roky. Muž je zmlátil. Znovu zbil čtyřletou holčičku, která ztratila vědomí. Zakázal jí pomáhat, a tak dítě tři dny leželo. Přečetl jsem si toto místo několikrát znovu, protože je těžké uvěřit, že matka za tři dny nic neudělala. O tři dny později znovu zbil dítě, které bylo stále v bezvědomí, na což zemřela.
Také si myslíte, že matka této dívky měla být jednoduše zbavena svéprávnosti k pozůstalému chlapci a neměla být stíhána? Nebo jsem jediný, kdo je tak zlý?
6. listopadu 2020
M
09:13
Marina Achmedová
Čekala, až malá Gretta Thunbergová řekne něco na obranu milionů norků, kteří budou v Dánsku zabiti. Šel jsem na její Twitter, abych nepřišel o prohlášení. Zjistila ale, že dívka je pomstychtivá – Trumpovi poradila, aby zapracoval na hněvu. Jak jí jednou poradil. Dobře, počkám...
8. listopadu 2020
M
16:12
Marina Achmedová
Medvědice a mládě nastoupili do ruské ponorky v Krašeninnikovově zálivu. Ponorka na ně zahájila palbu. Medvědice okamžitě uhynula, medvědice ještě žila, ale také zemřela. Ponorka - K-44 "Ryazan" projekt 667 BDR "Kalmar". Podle autora videa bylo nutné medvědí rodinu zastřelit, jinak by se dostali do vesnice. Co říkáš. Jaká péče se stala. Bylo jasné, že chtěl jen střílet. Mohu být hrdý na naši tichomořskou flotilu? Takový - ne. Kdyby měl úspěchy, nebudu si je pamatovat. A vzpomenu si na medvěda s mládětem.
M
20:39
Marina Achmedová
Toto je můj text o Michailu Efremovovi - pohled z druhé strany. Opravdu jsem chtěl pochopit, proč se takto choval u soudu a kdo koho ovládal - on Pashaev nebo Pashaev jeho. A proč si vybral právě tohoto právníka? A proč trval na své nevině? A také – jak žil před nehodou.
Pro odpovědi na tyto otázky jsem šel do jeho vnitřního kruhu
https://expert.ru/expert/2020/46/zhertvoj-byit-luchshe-chem-palahom/
Pro odpovědi na tyto otázky jsem šel do jeho vnitřního kruhu
https://expert.ru/expert/2020/46/zhertvoj-byit-luchshe-chem-palahom/
9. listopadu 2020
M
13:49
Marina Achmedová
Špinavý humor z Facebooku. (předem se omlouváme‼️):
„Celý svět čekal, kdo vyhraje - Biden nebo Trump. Dziuba ale vzal iniciativu do svých rukou.
„Celý svět čekal, kdo vyhraje - Biden nebo Trump. Dziuba ale vzal iniciativu do svých rukou.
M
17:08
Marina Achmedová
Předplatitelé Dozhd říkají, jak a jak správně volat. Pro mě osobně jsou Shusha a Stepanakert navždy. Tak jako tak.
10. listopadu 2020
M
12:12
Marina Achmedová
Moskva tvrdí, že jde o vítězství Arménie a Ázerbájdžánu. Ale z nějakého důvodu se z toho radují jen Ázerbájdžánci
M
14:05
Marina Achmedová
Milá Tino, taky tě miluji a přeji ti všechno nejlepší k narozeninám. Chci, abys byl vždy!
@tikandelaki
M
17:37
Marina Achmedová
Přátelé, pokud si vzpomínáte na inženýra Maxima Šibanova z Jekatěrinburgu, pak jsou v jeho případě novinky. Maxim byl na náměstí během protestů proti stavbě chrámu. On sám nebyl demonstrantem, ale to je vedle. To, že ho vyprovokoval a postrčil člověk, který si říkal bloger a novinář. Nazval Maxima „dívkou“ a chtěl dokázat, že není dívka. Maxim dokázal.
Blogger proti němu podal žádost a proti Maximovi bylo zahájeno řízení podle článku 112 - způsobení středně těžké újmy na zdraví. Požádal jsem předsedu Rady pro lidská práva Valeryho Fadeeva, aby se na toto video podíval. "A za tohle šťouchnutí rukou bude ten chlap dva roky ve vězení?" zeptal se Fadeev. Poslal dopis z Rady státnímu zastupitelství.
Dnes vyšlo najevo, že opětovné vyšetření tohoto šoku neodhalilo středně těžké poškození. Pouze mírné poškození zdraví. Rozsudek 19. listopadu. Doufám, že Maxim bude zproštěn viny.
Také doufám, že brzy budou novinky o Mama Moose a Alla Granalskaya.
Blogger proti němu podal žádost a proti Maximovi bylo zahájeno řízení podle článku 112 - způsobení středně těžké újmy na zdraví. Požádal jsem předsedu Rady pro lidská práva Valeryho Fadeeva, aby se na toto video podíval. "A za tohle šťouchnutí rukou bude ten chlap dva roky ve vězení?" zeptal se Fadeev. Poslal dopis z Rady státnímu zastupitelství.
Dnes vyšlo najevo, že opětovné vyšetření tohoto šoku neodhalilo středně těžké poškození. Pouze mírné poškození zdraví. Rozsudek 19. listopadu. Doufám, že Maxim bude zproštěn viny.
Také doufám, že brzy budou novinky o Mama Moose a Alla Granalskaya.
M
20:59
Marina Achmedová
Náhorní Karabach. Obklopen v horách mezi Askeran (Karabakh) a Muganly (Ázerbájdžán), 1992. Arménští vojáci obklopeni. Převzato od fotografa Olega Klimova. silná fotka
11. listopadu 2020
M
12:27
Marina Achmedová
V předvečer karantény jsem v rámci bdělosti mé dcery poslal maminku do Očního ústavu, aby jí zkontrolovala zrak. Maminka tam šla v 9 hodin a do 13 hodin, kdy jsem plánoval její návrat, se nevrátila. Začal jsem jí volat, ale nezvedala. Jsem vytrvalý člověk a volám každých 15 minut. Ve dvě hodiny jsem zavolal doktorovi, ke kterému jsem ji poslal. Říkejme jí Valentina Petrovna. Taky mi neodpověděla. V 16 hodin jsem se rozhodl jít do tohoto ústavu hledat svou matku. Ale máma je zpět.
- Maminka! Křičel jsem. - Kde jsi byl tak dlouho?
Máma řekla, že přišla za Valentinou Petrovnou a posadila se pod přístroj. Valentina Petrovna se na něj podívala a zvolala: „Cože?! Je to to, co vidím?! Ne, to je nemožné!" - a z kanceláře vyskočila kulka. Vrátila se s profesorem. Profesor beze slova přiletěl k přístroji a nahlédl do něj. "Co?! vykřikl. - Nemůže být!". Oba utekli a vrátili se s třetím profesorem bez dechu. Profesor tlačil rukama do prostoru kolem sebe, jako by mu chtěl někdo překážet, seskočil za stroj a také do něj nahlédl. S jakousi osvícenou tváří se odtáhl od přístroje. Profesoři se beze slova podívali jeden na druhého a Valentina Petrovna je také profesorkou a znovu vyběhli ven. Vrátili se se stádem postgraduálních studentů a se slovy - "Tohle jinde neuvidíte!" - začal je postupně přivádět k jednotce.
"A tak mě mučili až do večera," řekla matka polohlasem.
Dali ti diagnózu? zeptal jsem se ve snaze neprozradit míru svého extrémního vzrušení.
"Nic neřekli," řekla máma.
Třesoucí se rukou jsem vytočil číslo Valentiny Petrovny.
- A co moje máma? Zeptal jsem se.
Valentina Petrovna pronesla nějaké těžko reprodukovatelné a pro mě zcela neznámé slovo.
- Che? Zeptal jsem se.
Valentina Petrovna mi laikovi trpělivě vysvětlovala, že profesoři našli v oku mé matky tepnu, která se vyskytuje pouze v embryu a zaniká ve čtvrtém měsíci vývoje. Ve vzácných případech se vyskytuje u malých dětí. A tato tepna v oku mé matky je nejen zachována, ale také funguje. Valentina Petrovna to všechno pronesla hlasem zvýšeným obdivem.
"Uzdravil jsi její oči?" zeptal jsem se prakticky.
– Jak můžete mluvit o léčbě, když něco takového existuje? zeptala se Valentina Petrovna. - Zítra ráno vyfotíme tvou matku! Budeme o tom psát vědecké články do mezinárodních časopisů.
- Ne, - řekl jsem, - zítra k vám nepřijde.
Jak nemůže přijít? zeptala se Valentina Petrovna přísně.
"To je ono," řekl jsem. „Tohle svinstvo do očí mi je úplně jedno. Poslal jsem k tobě svou matku, abys jí ošetřil oči. Je unavená.
- Marina... - zasyčela Valentina Petrovna. - Tohle není tvoje matka... To je vědecký přínos!
"Dcero, půjdu," řekla matka. „Lidé to potřebují pro vědu.
Celý následující den se moje matka obětovala vědě. Pak začala karanténa. A když zeslábl, přesto jsem se rozhodl o matčiny oči znovu pečovat a poslal jsem ji do jiné nemocnice. Máma tam šla ráno. Byla pryč celý den. K večeru jsem jí zavolal, abych zjistil - bude něco ve věci nebo ne?
"Běhali tak šťastní," řekla máma skromně. Všichni byli vyzváni, aby se podívali pod mikroskop. Smáli se jako děti. Je dobré, když jsou lidé šťastní.
- Maminka! Křičel jsem. - Kde jsi byl tak dlouho?
Máma řekla, že přišla za Valentinou Petrovnou a posadila se pod přístroj. Valentina Petrovna se na něj podívala a zvolala: „Cože?! Je to to, co vidím?! Ne, to je nemožné!" - a z kanceláře vyskočila kulka. Vrátila se s profesorem. Profesor beze slova přiletěl k přístroji a nahlédl do něj. "Co?! vykřikl. - Nemůže být!". Oba utekli a vrátili se s třetím profesorem bez dechu. Profesor tlačil rukama do prostoru kolem sebe, jako by mu chtěl někdo překážet, seskočil za stroj a také do něj nahlédl. S jakousi osvícenou tváří se odtáhl od přístroje. Profesoři se beze slova podívali jeden na druhého a Valentina Petrovna je také profesorkou a znovu vyběhli ven. Vrátili se se stádem postgraduálních studentů a se slovy - "Tohle jinde neuvidíte!" - začal je postupně přivádět k jednotce.
"A tak mě mučili až do večera," řekla matka polohlasem.
Dali ti diagnózu? zeptal jsem se ve snaze neprozradit míru svého extrémního vzrušení.
"Nic neřekli," řekla máma.
Třesoucí se rukou jsem vytočil číslo Valentiny Petrovny.
- A co moje máma? Zeptal jsem se.
Valentina Petrovna pronesla nějaké těžko reprodukovatelné a pro mě zcela neznámé slovo.
- Che? Zeptal jsem se.
Valentina Petrovna mi laikovi trpělivě vysvětlovala, že profesoři našli v oku mé matky tepnu, která se vyskytuje pouze v embryu a zaniká ve čtvrtém měsíci vývoje. Ve vzácných případech se vyskytuje u malých dětí. A tato tepna v oku mé matky je nejen zachována, ale také funguje. Valentina Petrovna to všechno pronesla hlasem zvýšeným obdivem.
"Uzdravil jsi její oči?" zeptal jsem se prakticky.
– Jak můžete mluvit o léčbě, když něco takového existuje? zeptala se Valentina Petrovna. - Zítra ráno vyfotíme tvou matku! Budeme o tom psát vědecké články do mezinárodních časopisů.
- Ne, - řekl jsem, - zítra k vám nepřijde.
Jak nemůže přijít? zeptala se Valentina Petrovna přísně.
"To je ono," řekl jsem. „Tohle svinstvo do očí mi je úplně jedno. Poslal jsem k tobě svou matku, abys jí ošetřil oči. Je unavená.
- Marina... - zasyčela Valentina Petrovna. - Tohle není tvoje matka... To je vědecký přínos!
"Dcero, půjdu," řekla matka. „Lidé to potřebují pro vědu.
Celý následující den se moje matka obětovala vědě. Pak začala karanténa. A když zeslábl, přesto jsem se rozhodl o matčiny oči znovu pečovat a poslal jsem ji do jiné nemocnice. Máma tam šla ráno. Byla pryč celý den. K večeru jsem jí zavolal, abych zjistil - bude něco ve věci nebo ne?
"Běhali tak šťastní," řekla máma skromně. Všichni byli vyzváni, aby se podívali pod mikroskop. Smáli se jako děti. Je dobré, když jsou lidé šťastní.
M
19:11
Marina Achmedová
Přátelé, po dopisu od Valeryho Alexandroviče Fadějeva o mámě Moose byly zahájeny tři trestní případy týkající se smrti losích mláďat Rubina a Granata. Podle článku 245 – týrání zvířat. Vynadali také policejnímu šéfovi, který nechtěl poznat Mamu Moose a nenechal jeho prohlášení v akci.
13. listopadu 2020
M
13:31
Marina Achmedová
Zdá se, že to bylo před třemi lety. Přišel jsem do Paříže – tam vyšla moje kniha a mluvil jsem na Ruských čteních. Sešli se tam různí ruští spisovatelé - například Shargunov, Prilepin. A tak příběh vyšel s Prilepinem. Bylo mi řečeno, že ho nechtěli dát do hotelu z Rossotrudničestva. V Paříži je pak řídila bývalá Peskova manželka a znění bylo toto - "Zabil lidi na Donbasu."
Prilepin samozřejmě se vší touhou nezabil žádné lidi na Donbasu. Tento postoj, který byl v rozporu s oficiálním kurzem Ruska, mě však velmi překvapil. A to uspořádání se mi nelíbilo. A já si říkal – jste vůbec Rusové nebo už jste Francouzi?
Nyní Rossotrudničestvo pod vedením Jevgenije Primakova opouští Totální diktát. Před dvěma lety jsem byl sám diktátorem v Nekrasovské knihovně a viděl jsem, že z nějakého důvodu je tato událost pro lidi důležitá. Tehdy se mi zdálo: je to proto, že v tu chvíli jsou podobné našemu těžkému a zároveň se tak snadnému jazyku, když ho dokonale ovládáte. Víte, kam dát pomlčku a kam dát dvojtečku. Diktát je zkrátka něco o jazyce a kořenech.
Pokud jsem pochopil, Rossotrudničestvo letos odmítá Diktát kvůli tomu, že text napsal Dmitrij Glukhovskij. Opravdu nesouhlasím s postojem tohoto muže. Říkám to z nějakého důvodu – opravdu mi není blízká a místy mě odpuzuje. Nelíbí se mi jeho text “Text”, ani styl, ani úroveň slovní zdatnosti, nelíbilo se mi to s tou čerností a beznadějí, která naplňuje duši čtenáře a v tuto chvíli je mi líto jak čtenář, tak autor. Myslím - jak je to s tebou uvnitř sebe špatné, když kreslíš takový svět, kde není jediná mezera. Navíc se to ve skutečnosti neděje. Vždy existuje mezera a záleží na vás, zda ji vidíte nebo ne. Ale přesto, pokud v samotném textu Diktátu není nic „rusofobního“, jak řekl Primakov, nechápu, proč by se mělo všechno rušit. Volební právo by měli mít různí lidé s různými názory. Všichni jsou občany stejné země. Všichni jsou si tedy rovni
Prilepin samozřejmě se vší touhou nezabil žádné lidi na Donbasu. Tento postoj, který byl v rozporu s oficiálním kurzem Ruska, mě však velmi překvapil. A to uspořádání se mi nelíbilo. A já si říkal – jste vůbec Rusové nebo už jste Francouzi?
Nyní Rossotrudničestvo pod vedením Jevgenije Primakova opouští Totální diktát. Před dvěma lety jsem byl sám diktátorem v Nekrasovské knihovně a viděl jsem, že z nějakého důvodu je tato událost pro lidi důležitá. Tehdy se mi zdálo: je to proto, že v tu chvíli jsou podobné našemu těžkému a zároveň se tak snadnému jazyku, když ho dokonale ovládáte. Víte, kam dát pomlčku a kam dát dvojtečku. Diktát je zkrátka něco o jazyce a kořenech.
Pokud jsem pochopil, Rossotrudničestvo letos odmítá Diktát kvůli tomu, že text napsal Dmitrij Glukhovskij. Opravdu nesouhlasím s postojem tohoto muže. Říkám to z nějakého důvodu – opravdu mi není blízká a místy mě odpuzuje. Nelíbí se mi jeho text “Text”, ani styl, ani úroveň slovní zdatnosti, nelíbilo se mi to s tou čerností a beznadějí, která naplňuje duši čtenáře a v tuto chvíli je mi líto jak čtenář, tak autor. Myslím - jak je to s tebou uvnitř sebe špatné, když kreslíš takový svět, kde není jediná mezera. Navíc se to ve skutečnosti neděje. Vždy existuje mezera a záleží na vás, zda ji vidíte nebo ne. Ale přesto, pokud v samotném textu Diktátu není nic „rusofobního“, jak řekl Primakov, nechápu, proč by se mělo všechno rušit. Volební právo by měli mít různí lidé s různými názory. Všichni jsou občany stejné země. Všichni jsou si tedy rovni
M
16:19
Marina Achmedová
Dnes jsem čekal na chodbách obřího výzkumného ústavu, kde jsem v jednom z pater našel frontu a již započatý rozhovor mezi mužem a ženou.
"V Unii bylo všechno jinak," řekla a posadila se na židli u zdi. „Zdá se, že se věci změnily k lepšímu. Jídla bylo více, jídlo se stalo chutnější. Telefony ... Jsme tak zvyklí na telefony, kde jsme teď bez nich. Všechno se stalo víc, všechno se zlepšilo. Ale proč mám stále pocit, že se věci změnily k horšímu? zeptala se zamyšleně.
Chcete se vrátit do Unie? zeptal se muž středního věku a vzhlédl od kontemplace podlahy.
- Ne. Tam už se nevrátíme.
"Ale nikdo nás tam nevolá," řekl s lítostí v hlase. – I když Čína je také socialistická země. Oni se vyvinuli a my ne.
- Byl jsem loni v Chabarovsku. Podíváte se z naší strany na jejich stranu a jsou tam mrakodrapy. A my - jak to bylo zničené. Vstali. A my?
- Prostě Číňané viděli, jak se Unie rozpadá, a rozhodli se dělat všechno ne jako my, ale po svém. Zde se na nás Erdogan také podíval, pochopil, jak ne, a nyní buduje novou Osmanskou říši. A kdybychom se ho nebáli, bránili bychom Arménii. Takže nejsme tak silní a dobří.
Žena na něj překvapeně vzhlédla.
"Počkej..." řekla. - Víš... Myslím, že jsem si právě uvědomil, proč bez Unie je pro mě všechno jen horší. Dříve jsme v Unii věřili, že jsme tak dobří a bystří a dokážeme každého ochránit. A na Západě jsou všichni špatní a s nimi je všechno špatné.
- A než tu byla taková ideologie - jsme dobří a chytří, a bylo to vloženo do hlav státu.
"To je to, co mi teď chybí!" Rozumíš?!
Chcete se vrátit do Sovětského svazu?
– Ne, nebyly tam žádné telefony, nepůjdeme tam.
"A nikdo nás tam nezavolá...
"V Unii bylo všechno jinak," řekla a posadila se na židli u zdi. „Zdá se, že se věci změnily k lepšímu. Jídla bylo více, jídlo se stalo chutnější. Telefony ... Jsme tak zvyklí na telefony, kde jsme teď bez nich. Všechno se stalo víc, všechno se zlepšilo. Ale proč mám stále pocit, že se věci změnily k horšímu? zeptala se zamyšleně.
Chcete se vrátit do Unie? zeptal se muž středního věku a vzhlédl od kontemplace podlahy.
- Ne. Tam už se nevrátíme.
"Ale nikdo nás tam nevolá," řekl s lítostí v hlase. – I když Čína je také socialistická země. Oni se vyvinuli a my ne.
- Byl jsem loni v Chabarovsku. Podíváte se z naší strany na jejich stranu a jsou tam mrakodrapy. A my - jak to bylo zničené. Vstali. A my?
- Prostě Číňané viděli, jak se Unie rozpadá, a rozhodli se dělat všechno ne jako my, ale po svém. Zde se na nás Erdogan také podíval, pochopil, jak ne, a nyní buduje novou Osmanskou říši. A kdybychom se ho nebáli, bránili bychom Arménii. Takže nejsme tak silní a dobří.
Žena na něj překvapeně vzhlédla.
"Počkej..." řekla. - Víš... Myslím, že jsem si právě uvědomil, proč bez Unie je pro mě všechno jen horší. Dříve jsme v Unii věřili, že jsme tak dobří a bystří a dokážeme každého ochránit. A na Západě jsou všichni špatní a s nimi je všechno špatné.
- A než tu byla taková ideologie - jsme dobří a chytří, a bylo to vloženo do hlav státu.
"To je to, co mi teď chybí!" Rozumíš?!
Chcete se vrátit do Sovětského svazu?
– Ne, nebyly tam žádné telefony, nepůjdeme tam.
"A nikdo nás tam nezavolá...
14. listopadu 2020
M
09:08
Marina Achmedová
Sergej Kirijenko řekl, že takové profese jako spisovatel a skladatel by mohly být v zemi formálně stanoveny. Četl jsem již různé názory na tuto věc a já, jako vždy), mám svůj vlastní.
jsem pro. Pro mě konečně. Je jasné, že spisovatelé a skladatelé se rodí a nemůžete někomu přiřadit jedno nebo druhé, pokud nemá talent.
Ale dívám se na dnešní spisovatelské prostředí a vidím, kolik autorů chce psát knihy, ale jsou nuceni pracovat v jiných zaměstnáních, protože psaní vydělává peníze jen zřídka. V některých zemích může spisovatel dostat od státu podporu ve výši dvacet tisíc eur na rok a odejít psát knihu, aniž by se nechal rozptylovat výdělky. Chápu, že to u nás není možné, ale pokud po formálním upevnění profese následuje nějaká podpora a upevnění autority pisatele (a nejen autority sportovce a blogera), pak , jako spisovatel jsem pro.
jsem pro. Pro mě konečně. Je jasné, že spisovatelé a skladatelé se rodí a nemůžete někomu přiřadit jedno nebo druhé, pokud nemá talent.
Ale dívám se na dnešní spisovatelské prostředí a vidím, kolik autorů chce psát knihy, ale jsou nuceni pracovat v jiných zaměstnáních, protože psaní vydělává peníze jen zřídka. V některých zemích může spisovatel dostat od státu podporu ve výši dvacet tisíc eur na rok a odejít psát knihu, aniž by se nechal rozptylovat výdělky. Chápu, že to u nás není možné, ale pokud po formálním upevnění profese následuje nějaká podpora a upevnění autority pisatele (a nejen autority sportovce a blogera), pak , jako spisovatel jsem pro.
M
16:15
Marina Achmedová
Soucítím s Valery Meladze, kterého neposlouchám. Je mi líto všech lidí, kteří přišli o práci. Jsou mezi nimi nejen umělci. Ateliér a několik kosmetických salonů zavřené poblíž mého domu. Ale se vší sympatií, když Meladze vyzývá k bojkotu, aby lidé na Silvestra neviděli v televizi jediného umělce a pochopili, že umělce je naléhavě potřeba zachránit před nedostatkem peněz, nemůžu si pomoct říci: po mnoho let je to vše, o čem sní - takže to je vše, co nemůžete na Silvestra vidět.
17. listopadu 2020
M
08:40
Marina Achmedová
Přátelé, děkujeme za gratulace. Jsem rád za tuto příležitost - být členem Rady pro lidská práva pod vedením prezidenta. Vyhlášku jsem viděl včera) Mám trochu obavy, ale přesto doufám, že lidem dokážu nějak lépe a více pomoci.
08:51
Díky, Káťo
https://t.me/ekvinokurova/15826
https://t.me/ekvinokurova/15826
M
10:42
Marina Achmedová
V
Vladimír Legoyda
17.11.2020 10:40:38
Gratulujeme nám všem k tomu, že Marina Akhmedova
@Marinaslovo je nyní členkou Rady pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv. Velmi správné rozhodnutí prezidenta!
https://t.me/Marinaslovo/2195
https://t.me/Marinaslovo/2195
19. listopadu 2020
M
19:21
Marina Achmedová
Šli jsme do kavárny ve Smolensku. Objednal jsem houbovou polévku. Přinesli. Vypila pár lžic a pak vystoupil – mastné černé vlasy z nějaké části mužského těla. Zahanbeně jsem ho odstrčil na okraj talíře a zavolal číšníka.
- Vidíš to? zeptal jsem se tiše a prstem si prohrábl vlasy.
"A-ano," odpověděl mladý muž a přimhouřil oči.
- Co je? zeptal jsem se.
"Je to... nešťastné nedorozumění," dušoval se.
- Myslíš? zeptal jsem se spiklenecky. - Myslel jsem, že jsou to vlasy. Mužský.
Mladík ještě jednou strčil nos do talíře a ztěžka se zašklebil.
- A co s tím hodláte dělat? Navrhl jsem.
- Nahradíme vám polévku.
- Už nechci tvoje polévky.
- Dáme vám jídlo na náklady instituce.
- Teď mám vztahy s vlasy.
- Dáme vám slevu.
- Nezaplatí mi to morální utrpení.
"Já... já teda nevím," zamumlal.
A pak jsem se podíval na číšníka a viděl jsem, že se na mě dívá, jako bych byl mnohem děsivější než ty hrozné vlasy, které ležely na okraji mého talíře.
- No, - řekl jsem, - odnes ty bramboráky.
Odešel, odnesl polévku a kradmo se na mě podíval.
Jedl bramborové placky. Ale z nějakého důvodu mě neopouští pocit, že v celém tomto příběhu jsem se ukázal jako hlavní zlo.
- Vidíš to? zeptal jsem se tiše a prstem si prohrábl vlasy.
"A-ano," odpověděl mladý muž a přimhouřil oči.
- Co je? zeptal jsem se.
"Je to... nešťastné nedorozumění," dušoval se.
- Myslíš? zeptal jsem se spiklenecky. - Myslel jsem, že jsou to vlasy. Mužský.
Mladík ještě jednou strčil nos do talíře a ztěžka se zašklebil.
- A co s tím hodláte dělat? Navrhl jsem.
- Nahradíme vám polévku.
- Už nechci tvoje polévky.
- Dáme vám jídlo na náklady instituce.
- Teď mám vztahy s vlasy.
- Dáme vám slevu.
- Nezaplatí mi to morální utrpení.
"Já... já teda nevím," zamumlal.
A pak jsem se podíval na číšníka a viděl jsem, že se na mě dívá, jako bych byl mnohem děsivější než ty hrozné vlasy, které ležely na okraji mého talíře.
- No, - řekl jsem, - odnes ty bramboráky.
Odešel, odnesl polévku a kradmo se na mě podíval.
Jedl bramborové placky. Ale z nějakého důvodu mě neopouští pocit, že v celém tomto příběhu jsem se ukázal jako hlavní zlo.
22. listopadu 2020
M
18:17
Marina Achmedová
Šel na manikúru. Obvykle mlčenlivý mistr se celý svíjel.
"Bylo mi nabídnuto, abych se stal ředitelem a koupil si byt v Moskvě za pětatřicet procent nákladů," nemohla to vydržet.
Kdo zaplatí zbytek úroků? Zeptal jsem se.
"Spolupráce," řekl mistr hrdě. - Byl jsem na konferenci, kvůli tomu jsem odložil vaši manikúru.
- A co je tam? Zeptal jsem se.
- Tam jste museli přijít v dress code a také zaplatit šest tisíc za vstup.
"Páni," řekl jsem.
"Ale tam nás nakrmili!" - Namítla a já jsem neupřesnil, co snědla za šest tisíc. - Bylo nám řečeno, že musíme do družstva vložit první příspěvek - tisíc tři sta eur.
– Máte je? Zeptal jsem se.
"Ještě ne," odpověděla. – Tyto peníze ale připadnou na váš družstevní účet a budete je moci sledovat v aplikaci.
- Můžeš to sundat? Zeptal jsem se.
"Nic o tom neřekli." Ale váš účet se rozroste, pokud přivedete nového člena. Jedna stojí čtyři sta eur.
- A jak myslíte, z jakých peněz vám bude tato částka vyplacena?
- Z členského příspěvku toho, co přinesu, pravděpodobně... - po přemýšlení řekla. – A tento poplatek uvidíte v aplikaci. Každý měsíc musíte také platit členský poplatek. A pak, až na vás přijde řada, budete jmenováni ředitelem družstva.
- A co, pak budou všichni stejní režiséři? Zeptal jsem se.
"Nevím," odpověděla zamyšleně. - A pak, až na vás přijde řada, koupí vám byt a vy v něm můžete bydlet a postupně splácet úvěr družstvu.
- A jací lidé tam vůbec přišli - na tuto konferenci? Zeptal jsem se.
"Bylo tam hodně Kirgizů," řekla. Přišli v oblecích. A všichni vyšli z této konference tak šťastní! Vstup jsem neplatil. Lístek mi koupila kamarádka, už je členkou a já se teď tak stydím, že tam nevstoupím, - povzdechla si při práci s pilou, - člověk za mě utratil šest tisíc.
"Abych na vás vydělal peníze," poznamenal jsem.
"Nevím," řekl mistr a zasněně si povzdechl, už se zcela ponořil do pilníku mých nehtů.
"Krátce řečeno…. může být ještě kratší... Potřebuji být co nejkratší,“ řekl jsem, ale ona mě neslyšela. Snila o tom, že až mi dodělá nehty a další nehty, vybere tisíc tři sta eur, odnese je do družstva a stane se ředitelkou s bytem. A představil jsem si obyvatele Kyrgyzstánu ve smokingu, s blaženým úsměvem snů na tvářích. A v tu chvíli jsem pochopil, proč byli tak šťastní a proč se můj pán teď usmívá. Kdyby dříve snili o tom, že se na příkaz taxikáře promění v ředitele, potají, s hanbou, protože nikdo není hlupák, aby to nechápali - aby se stali ředitelem a získali byt, potřebujete nejen snít, ale také co dělat. A teď je nějaký upovídaný strýc oblékl do obleků a jasně jim vysvětlil – váš sen je legální, teď máte všechny trumfy ke snění. A pak neříkej že jste byli podvedeni. Koupili jste si právo snít v jeho nejčistší podobě.
"Bylo mi nabídnuto, abych se stal ředitelem a koupil si byt v Moskvě za pětatřicet procent nákladů," nemohla to vydržet.
Kdo zaplatí zbytek úroků? Zeptal jsem se.
"Spolupráce," řekl mistr hrdě. - Byl jsem na konferenci, kvůli tomu jsem odložil vaši manikúru.
- A co je tam? Zeptal jsem se.
- Tam jste museli přijít v dress code a také zaplatit šest tisíc za vstup.
"Páni," řekl jsem.
"Ale tam nás nakrmili!" - Namítla a já jsem neupřesnil, co snědla za šest tisíc. - Bylo nám řečeno, že musíme do družstva vložit první příspěvek - tisíc tři sta eur.
– Máte je? Zeptal jsem se.
"Ještě ne," odpověděla. – Tyto peníze ale připadnou na váš družstevní účet a budete je moci sledovat v aplikaci.
- Můžeš to sundat? Zeptal jsem se.
"Nic o tom neřekli." Ale váš účet se rozroste, pokud přivedete nového člena. Jedna stojí čtyři sta eur.
- A jak myslíte, z jakých peněz vám bude tato částka vyplacena?
- Z členského příspěvku toho, co přinesu, pravděpodobně... - po přemýšlení řekla. – A tento poplatek uvidíte v aplikaci. Každý měsíc musíte také platit členský poplatek. A pak, až na vás přijde řada, budete jmenováni ředitelem družstva.
- A co, pak budou všichni stejní režiséři? Zeptal jsem se.
"Nevím," odpověděla zamyšleně. - A pak, až na vás přijde řada, koupí vám byt a vy v něm můžete bydlet a postupně splácet úvěr družstvu.
- A jací lidé tam vůbec přišli - na tuto konferenci? Zeptal jsem se.
"Bylo tam hodně Kirgizů," řekla. Přišli v oblecích. A všichni vyšli z této konference tak šťastní! Vstup jsem neplatil. Lístek mi koupila kamarádka, už je členkou a já se teď tak stydím, že tam nevstoupím, - povzdechla si při práci s pilou, - člověk za mě utratil šest tisíc.
"Abych na vás vydělal peníze," poznamenal jsem.
"Nevím," řekl mistr a zasněně si povzdechl, už se zcela ponořil do pilníku mých nehtů.
"Krátce řečeno…. může být ještě kratší... Potřebuji být co nejkratší,“ řekl jsem, ale ona mě neslyšela. Snila o tom, že až mi dodělá nehty a další nehty, vybere tisíc tři sta eur, odnese je do družstva a stane se ředitelkou s bytem. A představil jsem si obyvatele Kyrgyzstánu ve smokingu, s blaženým úsměvem snů na tvářích. A v tu chvíli jsem pochopil, proč byli tak šťastní a proč se můj pán teď usmívá. Kdyby dříve snili o tom, že se na příkaz taxikáře promění v ředitele, potají, s hanbou, protože nikdo není hlupák, aby to nechápali - aby se stali ředitelem a získali byt, potřebujete nejen snít, ale také co dělat. A teď je nějaký upovídaný strýc oblékl do obleků a jasně jim vysvětlil – váš sen je legální, teď máte všechny trumfy ke snění. A pak neříkej že jste byli podvedeni. Koupili jste si právo snít v jeho nejčistší podobě.
23. listopadu 2020
M
07:53
Marina Achmedová
Přátelé, vzpomínáte si, jak jsme se koncem minulého roku snažili zachránit miminko, kterému byla diagnostikována Spinální svalová atrofie (SMA). Bylo nutné vybrat peníze na dvě injekce Spinrazy, každá stála 7 milionů rublů. A sbírali jsme. Protože jsem opravdu chtěl zachránit Aljošu.
Jen poloviční množství mi přišlo vhod - miminko odešlo. A bylo to docela těžké. I když všechno by bylo v pořádku, kdybych jen mluvil s jeho rodiči, ale neviděl jsem ho. Ale matka Aljoša chtěla, abych se podíval dítěti do očí. A samozřejmě jsem byl smutný, když to takhle skončilo.
Zbytek peněz byl věnován charitativním organizacím. A začaly mi chodit nekonečné zprávy, ve kterých mě žádali, abych vybral peníze pro další a další děti s SMA. Ale víc jsem pro Spinrazu neinkasoval.
Domnívám se, že toto je výlučný úkol státu – zajistit lék. Protože Spinraza je potřeba po celý život a pro rodinu je nemožné, aby byla neustále závislá na poplatcích.
Letos jsme s Valerym Fadeevem šli navštívit dvouletou Varyu, která má SMA. Byla diagnostikována před registrací Spinrazy v Rusku. Nastya - její matka - zažalovala lékařskou instituci, která stanovila diagnózu, ale odmítla předepsat neregistrovaný lék. Soud žalobu zamítl. Varyu zachránil výrobce, který jí dal šest injekcí. Ale jen šest.
Poté se Valery Alexandrovich obrátil na ministerstvo zdravotnictví a navrhl zařadit Spinrazu na seznam životně důležitých a nezbytných léků, aby se zachránily dětské životy. „Situace v regionech je ale už teď složitá a nemohou se o tyto děti samy postarat,“ uvedl v dopise.
Odpověď Ministerstva zdravotnictví v dopise Radě pro práva - "bylo rozhodnuto doporučit tento lék k zařazení na seznam životně důležitých léků." SMA bude ošetřeno na náklady státu. To bude vynaloženo z rozpočtových prostředků obdržených zvýšením daně z příjmů ve výši více než 5 milionů rublů. A předběžnou léčbu obdrží 25 tisíc dětí.
Jen poloviční množství mi přišlo vhod - miminko odešlo. A bylo to docela těžké. I když všechno by bylo v pořádku, kdybych jen mluvil s jeho rodiči, ale neviděl jsem ho. Ale matka Aljoša chtěla, abych se podíval dítěti do očí. A samozřejmě jsem byl smutný, když to takhle skončilo.
Zbytek peněz byl věnován charitativním organizacím. A začaly mi chodit nekonečné zprávy, ve kterých mě žádali, abych vybral peníze pro další a další děti s SMA. Ale víc jsem pro Spinrazu neinkasoval.
Domnívám se, že toto je výlučný úkol státu – zajistit lék. Protože Spinraza je potřeba po celý život a pro rodinu je nemožné, aby byla neustále závislá na poplatcích.
Letos jsme s Valerym Fadeevem šli navštívit dvouletou Varyu, která má SMA. Byla diagnostikována před registrací Spinrazy v Rusku. Nastya - její matka - zažalovala lékařskou instituci, která stanovila diagnózu, ale odmítla předepsat neregistrovaný lék. Soud žalobu zamítl. Varyu zachránil výrobce, který jí dal šest injekcí. Ale jen šest.
Poté se Valery Alexandrovich obrátil na ministerstvo zdravotnictví a navrhl zařadit Spinrazu na seznam životně důležitých a nezbytných léků, aby se zachránily dětské životy. „Situace v regionech je ale už teď složitá a nemohou se o tyto děti samy postarat,“ uvedl v dopise.
Odpověď Ministerstva zdravotnictví v dopise Radě pro práva - "bylo rozhodnuto doporučit tento lék k zařazení na seznam životně důležitých léků." SMA bude ošetřeno na náklady státu. To bude vynaloženo z rozpočtových prostředků obdržených zvýšením daně z příjmů ve výši více než 5 milionů rublů. A předběžnou léčbu obdrží 25 tisíc dětí.
M
10:32
Marina Achmedová
Otázka, která vyvstala po další šarvátce v mateřském chatu, vyplněném šipkou a bitvou o led v Petrohradu – „Co se stalo lidem? Dříve se rodiče školáků nehádali. Mým rodičům se nic nestalo, předtím se nehádali, protože nebyly sociální sítě. A díky sociálním sítím je snazší se urazit. Je snadné urazit, když nevidíte tvář uraženého.
24. listopadu 2020
M
11:16
Marina Achmedová
Poctivě bych chtěl říci o případu Rudkovské, která se podle svého vyjádření podílí na práci na návrhu zákona zakazujícího médiím zveřejňovat informace o dětech bez souhlasu jejich rodičů.
A chci říci následující: rodič, který chce soukromí, se v první řadě musí sám postarat o soukromí svých dětí. Přeloženo do moderního jazyka – nepoužívejte je černě v reklamě na svých sociálních sítích.
A chci říci následující: rodič, který chce soukromí, se v první řadě musí sám postarat o soukromí svých dětí. Přeloženo do moderního jazyka – nepoužívejte je černě v reklamě na svých sociálních sítích.
25. listopadu 2020
M
12:46
Marina Achmedová
Mama Moose dnes navštívila Valeryho Fadeeva v Radě pro lidská práva.
- Nevzal jsi s sebou losa? - zažertoval Fadeev, když do dveří vstoupila máma Moose.
Alexey mluvil o svých losech, pytlácích a proč je lov losů tak divoký byznys. Kilogram masa stojí 2-3 tisíce, to znamená, že na jednom losovi můžete vydělat až čtyři sta tisíc. Jsou biti s licencemi i bez nich. V době lovu a v době, kdy je lov zakázán.
A Alexej také mluvil o svém snu vytvořit národní park, vedle kterého by bylo zakázáno střílet. Abych byl upřímný, proto jsem opravdu chtěl, aby se setkali s Fadeevem. Valery Alexandrovič s tím může pomoci. Protože jedna věc je roky bojovat s pytláky a ztratit losy. A úplně jiná věc je založit park, kde budou šťastní lidé i zvířata. A dále, aby se v takových divoce upytlačených lesích objevovaly další a další zákoutí, kde se mohou zvířata schovat.
Snad vše klapne
- Nevzal jsi s sebou losa? - zažertoval Fadeev, když do dveří vstoupila máma Moose.
Alexey mluvil o svých losech, pytlácích a proč je lov losů tak divoký byznys. Kilogram masa stojí 2-3 tisíce, to znamená, že na jednom losovi můžete vydělat až čtyři sta tisíc. Jsou biti s licencemi i bez nich. V době lovu a v době, kdy je lov zakázán.
A Alexej také mluvil o svém snu vytvořit národní park, vedle kterého by bylo zakázáno střílet. Abych byl upřímný, proto jsem opravdu chtěl, aby se setkali s Fadeevem. Valery Alexandrovič s tím může pomoci. Protože jedna věc je roky bojovat s pytláky a ztratit losy. A úplně jiná věc je založit park, kde budou šťastní lidé i zvířata. A dále, aby se v takových divoce upytlačených lesích objevovaly další a další zákoutí, kde se mohou zvířata schovat.
Snad vše klapne
12:46
M
19:44
Marina Achmedová
😉
26. listopadu 2020
M
17:27
Marina Achmedová
Čtu o blogerském terapeutovi z Tveru, který na Instagramu prodával návod k léčbě koronavirem, a něco mě mate. Zvlášť, když hlavní lékař nemocnice mluví o kontrolních seznamech – „To je nepřijatelné! Je to hra na pocity pacientů a na strach, který v lidech vyvolává koronavirus.“ A terapeut odpovídá: „Co je na tom špatného? Nemusím večer po práci zadarmo odpovídat na otázky." A ne, nestydí se. Spousta lidí prodává své manuály a kontrolní seznamy.
A je to pravda: spousta lidí na Instagramu prodává své kontrolní seznamy, jak se stát milionářem, jak vyčistit střeva, vyčistit žaludek, naučit se prodávat, vyřezávat z hlíny, vyrábět nivu a sázet květiny. Ale přesto je koronavirus něco, co se může stát každému, a informace o této nemoci by měly být poskytovány všem zdarma. Terapeutka navíc tyto léčebné algoritmy sama nevynalezla, ale přesto je vzala z nemocnice, ale byly vyvinuty pro lidi. Je také zvláštní prodávat jeden kontrolní seznam všem, když průběh nemoci může být u různých lidí zcela odlišný. Toto je moje virtuální námitka proti terapeutovi. K tomu také dodávám: existuje také taková možnost - nechoďte večer po práci na Instagram a nenabízejte tam seznam akcí pro léčbu koronaviru za 950 rublů. Je možné např.
A je to pravda: spousta lidí na Instagramu prodává své kontrolní seznamy, jak se stát milionářem, jak vyčistit střeva, vyčistit žaludek, naučit se prodávat, vyřezávat z hlíny, vyrábět nivu a sázet květiny. Ale přesto je koronavirus něco, co se může stát každému, a informace o této nemoci by měly být poskytovány všem zdarma. Terapeutka navíc tyto léčebné algoritmy sama nevynalezla, ale přesto je vzala z nemocnice, ale byly vyvinuty pro lidi. Je také zvláštní prodávat jeden kontrolní seznam všem, když průběh nemoci může být u různých lidí zcela odlišný. Toto je moje virtuální námitka proti terapeutovi. K tomu také dodávám: existuje také taková možnost - nechoďte večer po práci na Instagram a nenabízejte tam seznam akcí pro léčbu koronaviru za 950 rublů. Je možné např.
27. listopadu 2020
M
09:22
Marina Achmedová
V Kizlyaru policisté uspořádali masové shromáždění na podporu policejního plukovníka Isaeva. Je obviněn z různých trestných činů, mimo jiné z toho, že osobně vezl na nádraží sebevražedného atentátníka, který v roce 2010 vybuchl v moskevském metru.
Chtěl bych jen oficiální vysvětlení: proč byl zatčen až nyní a proč byly tyto informace použity až nyní.
Chtěl bych jen oficiální vysvětlení: proč byl zatčen až nyní a proč byly tyto informace použity až nyní.
M
11:24
Marina Achmedová
Federální agentura pro leteckou dopravu doporučila odvolat ředitele Pobedy za falus namalovaný na obloze na podporu fotbalisty Dziuby.
Připomenu, že moderní umělci kdysi dostali Cenu za inovaci, vytvořenou s podporou ministerstva kultury, za přibližně stejnou postavu, i když nakreslenou nikoli na obloze, ale na mostě. Takže v samotném obrázku, jak se zdá, není nic hrozného. Další věcí je bezpečnost letu. Pokud se riziko pro osoby v letadle, pro letadla létající poblíž a pro letadla řízená stejným letovým dispečerem ze země zvýšilo alespoň o milimetr, pak má rozhodnutí Federal Air pravděpodobně logiku Dopravní agentura.
Připomenu, že moderní umělci kdysi dostali Cenu za inovaci, vytvořenou s podporou ministerstva kultury, za přibližně stejnou postavu, i když nakreslenou nikoli na obloze, ale na mostě. Takže v samotném obrázku, jak se zdá, není nic hrozného. Další věcí je bezpečnost letu. Pokud se riziko pro osoby v letadle, pro letadla létající poblíž a pro letadla řízená stejným letovým dispečerem ze země zvýšilo alespoň o milimetr, pak má rozhodnutí Federal Air pravděpodobně logiku Dopravní agentura.
M
12:31
Marina Achmedová
12:31
Ve středu byl v Radě pro lidská práva další host - Maxim Šibanov z Jekatěrinburgu. Dnes se konalo poslední soudní jednání v případu pošťouchnutí rukou. 30. listopadu soud vyhlásí rozhodnutí a já opravdu doufám, že bude spravedlivé. Spravedlnost v tomto případě podle mě spočívá v tom, že člověk, který do jiného člověka šťouchl (dlouhodobě ho provokoval) dlaní, by za to neměl jít do vězení.
Ale chci také něco říci svým kolegům, kteří psali poznámky různého stupně podivnosti o mé účasti v tomto případu. Vždy byla zaznamenána nejen moje role, ale také skutečnost, že jsem dělal rozhovor s Igorem Altuškinem, a také skutečnost, že moje pozice je pro kostel v parku. Nejprve bych chtěl říci, že kolegové jsou zjevně natolik zvyklí dávat slovo pouze jedné straně konfliktu a aktivně vystupovat na stejné straně, že můj pokus udělit slovo oběma stranám je považován za podporu stavbu chrámu. Ještě jednou opakuji - nesuďte podle sebe. Nejsem obyvatelem Jekatěrinburgu a nepřísluší mi rozhodovat o tom, co by v parku mělo být. Společnost rozhoduje. A skládá se nejen z odpůrců chrámu, ale také z jeho příznivců. A stejně budu mluvit s oběma stranami. A jestli jsem měl nějaké své vlastní lidské postavení, tak to spočívalo především v tom že jsem byl hluboce znechucen formami, které tento protest měl, stejně jako novináři z obou stran, z nichž se stali prostě provokatéři a agresoři a účastníci konfliktu. Od té doby se moje pozice nezměnila.
Nicméně, bez ohledu na to, co si myslím, existuje případ. Obsahuje nespravedlnost vůči člověku, jehož život může být bezdůvodně zlomen. Je mi jedno, jakou pozici v konfliktu zaujal – blízko mě nebo daleko ode mě. Vidím jediný fakt – nespravedlnost. Valery Fadeev - také.
Je hloupé chránit jen ty, které považujete za své. Jeho v takové situaci - všechno.
Ale chci také něco říci svým kolegům, kteří psali poznámky různého stupně podivnosti o mé účasti v tomto případu. Vždy byla zaznamenána nejen moje role, ale také skutečnost, že jsem dělal rozhovor s Igorem Altuškinem, a také skutečnost, že moje pozice je pro kostel v parku. Nejprve bych chtěl říci, že kolegové jsou zjevně natolik zvyklí dávat slovo pouze jedné straně konfliktu a aktivně vystupovat na stejné straně, že můj pokus udělit slovo oběma stranám je považován za podporu stavbu chrámu. Ještě jednou opakuji - nesuďte podle sebe. Nejsem obyvatelem Jekatěrinburgu a nepřísluší mi rozhodovat o tom, co by v parku mělo být. Společnost rozhoduje. A skládá se nejen z odpůrců chrámu, ale také z jeho příznivců. A stejně budu mluvit s oběma stranami. A jestli jsem měl nějaké své vlastní lidské postavení, tak to spočívalo především v tom že jsem byl hluboce znechucen formami, které tento protest měl, stejně jako novináři z obou stran, z nichž se stali prostě provokatéři a agresoři a účastníci konfliktu. Od té doby se moje pozice nezměnila.
Nicméně, bez ohledu na to, co si myslím, existuje případ. Obsahuje nespravedlnost vůči člověku, jehož život může být bezdůvodně zlomen. Je mi jedno, jakou pozici v konfliktu zaujal – blízko mě nebo daleko ode mě. Vidím jediný fakt – nespravedlnost. Valery Fadeev - také.
Je hloupé chránit jen ty, které považujete za své. Jeho v takové situaci - všechno.
28. listopadu 2020
M
09:04
Marina Achmedová
Nebyl jsem v Dagestánu tři roky, ale pravidelně jsem tam jezdil a psal mnoho zpráv, včetně žen o obřízce a vraždách ze cti. Právě jsem přišel do jedné hornaté vesnice, přišel do mlýna, kde ženy mely lněné semínko, a zeptal jsem se - "Nejste náhodou obřezán?" "Tady jsou všichni obřezaní," odpověděli mi. I v sousedních vesnicích byli všichni obřezáni.
Když jsem se ale lidí ve městě zeptal, zda takové ženy znají, všichni si kroutili prsty na spáncích. Ani nevěděli, že existuje. Ale existuje. Pravda, jen v pár vesnicích. Dochází i k vraždám ze cti. Ve stejnou dobu jsem před třemi lety v Machačkale dělal rozhovor s otcem, který takhle zabil svou dceru.
Považuji dagestánské ženy za utlačované?
Domnívám se, že v první řadě je při přípravě jakéhokoli materiálu nutné vzít v úvahu široký kontext, v němž postavy žijí, o kterých bude autor vyprávět. Musíte pochopit, jak se město liší od vesnice, setkat se s utlačovanými ženami a sekulárními ženami, které (samozřejmě se svými vlastními národními vlastnostmi) jsou mořem v republice. Přikryto kapesníkem a odkryté. Je třeba brát ohled na tradice běžné v republice. Pravidla vzdělávání. Omezení pro ženy. Ve kterých rodinách pracují a ve kterých ne. A nyní, po shromáždění všech těchto souvislostí, je již možné uvažovat o jednotlivých hrdinech.
Když se na dagestánské ženy podíváte skrz tento kontext, pak nejsou ani ponižovány. A chápu, proč se urazili, když se jim tak říkalo. V jejich kontextu je mnoho z nich velmi svobodných a spokojených se vším. A když jim vezmete to, na co jsou zvyklí, budou rozhořčeni jako první. Ale když se podíváte z kontextu Moskvy, například z feministického, pak lze dagestánské ženy označit za zastaralé. Ale prostě nechápu, proč se na ně dívat z moskevského kontextu, nežijí tady.
Když jsem se ale lidí ve městě zeptal, zda takové ženy znají, všichni si kroutili prsty na spáncích. Ani nevěděli, že existuje. Ale existuje. Pravda, jen v pár vesnicích. Dochází i k vraždám ze cti. Ve stejnou dobu jsem před třemi lety v Machačkale dělal rozhovor s otcem, který takhle zabil svou dceru.
Považuji dagestánské ženy za utlačované?
Domnívám se, že v první řadě je při přípravě jakéhokoli materiálu nutné vzít v úvahu široký kontext, v němž postavy žijí, o kterých bude autor vyprávět. Musíte pochopit, jak se město liší od vesnice, setkat se s utlačovanými ženami a sekulárními ženami, které (samozřejmě se svými vlastními národními vlastnostmi) jsou mořem v republice. Přikryto kapesníkem a odkryté. Je třeba brát ohled na tradice běžné v republice. Pravidla vzdělávání. Omezení pro ženy. Ve kterých rodinách pracují a ve kterých ne. A nyní, po shromáždění všech těchto souvislostí, je již možné uvažovat o jednotlivých hrdinech.
Když se na dagestánské ženy podíváte skrz tento kontext, pak nejsou ani ponižovány. A chápu, proč se urazili, když se jim tak říkalo. V jejich kontextu je mnoho z nich velmi svobodných a spokojených se vším. A když jim vezmete to, na co jsou zvyklí, budou rozhořčeni jako první. Ale když se podíváte z kontextu Moskvy, například z feministického, pak lze dagestánské ženy označit za zastaralé. Ale prostě nechápu, proč se na ně dívat z moskevského kontextu, nežijí tady.
09:04
Mimochodem, jsem si jistý, že jste nečetli tento text o ženské obřízce
https://etokavkaz.ru/traditcii/dom-na-kholme
https://etokavkaz.ru/traditcii/dom-na-kholme
29. listopadu 2020
M
10:41
Marina Achmedová
Jsem zmatený ze zákona o zahraničních agentech. Řekněme, že ten člověk je fotograf. Znám jich mnoho. Získal grant z Evropy na výstavu fotografií – o tygrovi amurském, o tom, jak na dvorcích kvete kalina a tak dále. Natočil a uspořádal výstavu. A zároveň něco napsal na své sociální sítě – vyjádřil se k politickému či společenskému tématu, které s výstavou nemělo nic společného. Jen jsem sdílel svůj názor, děláme to všichni. Názor se ukázal jako nepopulární. Bude se na něj tento zákon vztahovat? Obávám se, že ano. Mluvil na rovinu, stále se věnoval politickým aktivitám. A nyní se téměř každý občan zabývá takovou věcí. Bude spravedlivé, když bude takový fotograf potrestán? Existuje na to nástroj – zákon o zahraničních agentech. Nemyslím si, že to bude fér.
M
11:05
Marina Achmedová
Káťo, děkuji. Ale přesto jsem sám byl jedním z prvních, kdo před pár lety mluvil o ženské obřízce a nejen, že jsem mluvil nahlas, ale chodil do vysokohorských vesnic a přinášel odtud důkazy. Co se řeže, co přesně se řeže, kdo to dělá. To vše jsem viděl na vlastní oči a ne z Moskvy. A pokud mě paměť neklame (a málokdy mě podvádí), prokuratura obvinila ze lži mě. Nebezpečí těchto manipulací mi proto nemusí připomínat. Vím o tom víc než kdokoli jiný. Trvám však na tom, že tato praxe není v republice rozšířená a většina Dagestánců o její existenci ani neví. Proto je zvláštní škrábat všechny jedním hřebenem a vytvářet obraz dagestánské ženy, která je totálně obřezaná a zdeptaná. To prostě není pravda.
https://t.me/ekvinokurova/15955
https://t.me/ekvinokurova/15955
11:18
Co se týče výhrůžek, Káťo, jsem přesvědčen, že novinář by si měl pořádně rozmyslet, jestli jeho postavy budou po zveřejnění trpět nebo ne. Tedy být zodpovědný, posuzovat rizika, i když hrdina říká, že se ničeho nebojí. Všechny mé ostříhané hrdinky byly anonymní, vyfotografované a natočené zezadu. Nemůžu to udělat, odejít a říct - "A po mně alespoň povodeň!". Nevidím smysl v takových materiálech, když po nich člověk trpí. Ano, existují výmluvy, není to moje chyba, ale policie, která je nečinná. Ale ze své viny se zodpoví policie sama a novinář se před svým svědomím sám zodpoví za zmrzačený osud hrdiny. To je jediný přístup, který v žurnalistice uznávám.
https://t.me/ekvinokurova/15957
https://t.me/ekvinokurova/15957
11:21
Přátelé, zde je můj krátký rozhovor se ženou, která provádí "zákrok" ženské obřízky
https://les.media/articles/256259-budet-chut-chut-bolnote-vash-zagolovok
https://les.media/articles/256259-budet-chut-chut-bolnote-vash-zagolovok
30. listopadu 2020
M
08:21
Marina Achmedová
Taras Kremin, odpovědný za jazykovou politiku na Ukrajině, oznámil možný zákaz ruského znakového jazyka pro hluchoněmé občany země.
Občané, kteří používají znakový jazyk, nemluví dostatečně dobře ukrajinsky, uvedl jazykový ombudsman. Vzdělávání neslyšících je podle něj nutné přeložit z ruštiny do ukrajinštiny.
Tito lidé nikdy neustoupí zdravému rozumu.
Občané, kteří používají znakový jazyk, nemluví dostatečně dobře ukrajinsky, uvedl jazykový ombudsman. Vzdělávání neslyšících je podle něj nutné přeložit z ruštiny do ukrajinštiny.
Tito lidé nikdy neustoupí zdravému rozumu.
M
16:51
Marina Achmedová
Byl s Antonem.
- Gratuluji! Zvedl ruce.
Sledoval jsem je očima a hledal něco nového, k čemu bych mu mohl poblahopřát. Prozkoumala strop, police se sloupci šálků a víček. Nic nového jsem nenašel.
"Gratuluji," řekl jsem. – A s čím?
- Zhubl jsem dvanáct kilogramů! Copak nevidíš?! Dříve jsem vypadal nechutně, ale teď se mám rád!
"Měl jsem tě rád," řekl jsem. - A jak jsi zhubla?
- Za prvé, simulátory - zatížení nohou, paží, ramen. Za druhé, jídlo! Vše závisí na jídle!
- Co jíte? zeptal jsem se a hltavě si prohlížel croissant. Zůstal pod skleněným uzávěrem sám.
- Ráno protein - vejce, tuňák.
- V konzervě?
- Rozhodně! Pořád ještě nejsem tak boží. Je to čistý protein! Na oběd - hrst pohankové kaše. K večeři - hrst pohankové kaše na dvě stě padesát gramů. Pamatujte, že sacharidy jsou zlo!
"Hmm..." řekl jsem, přistoupil k croissantu a pohladil ho prstem po skle. - Ale já to prostě nechápu... za co? Podíval jsem se na Antona.
- Proč? zasyčel. - Proč?! A teď vám ukážu proč!
Popadl telefon a přidržel mi ho u nosu.
- Viděl jsi to? - zeptal se. Viděl jsi tuhle noční můru?
Podíval jsem se na fotku, kde byl Anton zobrazen v rodinných šortkách. "Dobře," pomyslel jsem si při pohledu na fotku. "Nevezmu si croissant."
"Podívejte se na to odporné břicho," řekl Anton, "na těchto stranách." Říkám: sacharidy jsou zlo! A podívej se na tohle, - prolistoval fotku a já uviděl Antona v lisu na čokoládu.
"Dobře," řekl jsem a vrátil se ke croissantu. - Pochopil bych, kdybyste nám tady dělal kafe bez trička. A nikdo nevidí váš tisk.
- A já?! Přijdu domů, svléknu se a vidím to v zrcadle, - šťouchl břichem na obrazovce. "A tohle chci vidět," řekl láskyplně a vrátil se k tisku. - A vy se ptáte proč!
- Dobře, dej mi modrý čaj, - sklíčeně jsem se vzdálil od croissantu.
A pak se otevřely dveře do kavárny. Přišla baculatá dívka a požádala o croissant. Cítil jsem se uražen, že jsem to nepochopil, a tak jsem dívce řekl: "A Anton mi tady vypráví, jak zhubl dvanáct kilogramů."
"Existuje dobrý životní trik, jak zhubnout," řekla dívka a ukousla si můj rohlík s chutí k jídlu. - Nejedí!
- Gratuluji! Zvedl ruce.
Sledoval jsem je očima a hledal něco nového, k čemu bych mu mohl poblahopřát. Prozkoumala strop, police se sloupci šálků a víček. Nic nového jsem nenašel.
"Gratuluji," řekl jsem. – A s čím?
- Zhubl jsem dvanáct kilogramů! Copak nevidíš?! Dříve jsem vypadal nechutně, ale teď se mám rád!
"Měl jsem tě rád," řekl jsem. - A jak jsi zhubla?
- Za prvé, simulátory - zatížení nohou, paží, ramen. Za druhé, jídlo! Vše závisí na jídle!
- Co jíte? zeptal jsem se a hltavě si prohlížel croissant. Zůstal pod skleněným uzávěrem sám.
- Ráno protein - vejce, tuňák.
- V konzervě?
- Rozhodně! Pořád ještě nejsem tak boží. Je to čistý protein! Na oběd - hrst pohankové kaše. K večeři - hrst pohankové kaše na dvě stě padesát gramů. Pamatujte, že sacharidy jsou zlo!
"Hmm..." řekl jsem, přistoupil k croissantu a pohladil ho prstem po skle. - Ale já to prostě nechápu... za co? Podíval jsem se na Antona.
- Proč? zasyčel. - Proč?! A teď vám ukážu proč!
Popadl telefon a přidržel mi ho u nosu.
- Viděl jsi to? - zeptal se. Viděl jsi tuhle noční můru?
Podíval jsem se na fotku, kde byl Anton zobrazen v rodinných šortkách. "Dobře," pomyslel jsem si při pohledu na fotku. "Nevezmu si croissant."
"Podívejte se na to odporné břicho," řekl Anton, "na těchto stranách." Říkám: sacharidy jsou zlo! A podívej se na tohle, - prolistoval fotku a já uviděl Antona v lisu na čokoládu.
"Dobře," řekl jsem a vrátil se ke croissantu. - Pochopil bych, kdybyste nám tady dělal kafe bez trička. A nikdo nevidí váš tisk.
- A já?! Přijdu domů, svléknu se a vidím to v zrcadle, - šťouchl břichem na obrazovce. "A tohle chci vidět," řekl láskyplně a vrátil se k tisku. - A vy se ptáte proč!
- Dobře, dej mi modrý čaj, - sklíčeně jsem se vzdálil od croissantu.
A pak se otevřely dveře do kavárny. Přišla baculatá dívka a požádala o croissant. Cítil jsem se uražen, že jsem to nepochopil, a tak jsem dívce řekl: "A Anton mi tady vypráví, jak zhubl dvanáct kilogramů."
"Existuje dobrý životní trik, jak zhubnout," řekla dívka a ukousla si můj rohlík s chutí k jídlu. - Nejedí!
2. prosince 2020
M
16:17
Marina Achmedová
V neděli začnu učit kurz, jak psát texty, které vyvolávají emoce. Užitečné pro blogery, dobrovolníky a novináře. Kurz se skládá ze dvou přednášek. Pro podrobnosti mi napište -
marinahmedova@gmail.com nebo moje asistentka Masha
zloyromahen@mail.ru
3. prosince 2020
M
09:07
Marina Achmedová
Od příběhu se suchým ledem v bazénu na narozeninové oslavě „blogerky z lékárny“ neuplynulo mnoho času. Její manžel a přátelé zemřeli v tom bazénu. Ve stejný den se do ní přihlásil další milion lidí. V příbězích vysílala živě z intenzivní péče, z domova. A nejvíc mě zasáhla ta, kde se žalem zdrcená matka svého manžela ošklivě zapomněla na pohovce. "Toto je Valyina matka," řekl blogger z lékárny a namířil na ni kameru. A pak se ukázalo, že v moderním světě je smrt ve vzduchu také zboží.
Od té doby si bloggerka udělala nové prso, vypadala jako talk show, dostala nového mladého muže, natáčela s ním v kokoshniku a oznámila, že je těhotná. Předplatitelé se radují, sledují se zájmem a závistí. Co? Stejnou slávu, jakou ženě přinesla smrt jejího manžela a několika dalších lidí. Všichni chtějí totéž – miliony předplatitelů, peníze z reklamy a pozvánky do televizních talk show. A k tomu všemu potřebujete jen málo – stát se slavným za každou cenu. Aniž by se člověk stal vědcem, vynikajícím lékařem, nemůže ani skočit do hořícího domu a nosit dítě. A stát se slavným, aniž byste cokoli dělali nebo dělali nějaký špinavý trik, který se vůbec nedá zpopularizovat, ale z nějakého důvodu takové „lidi“ popularizuje televize.
Včera při dalším streamu zemřela dívka - také prakticky v přímém přenosu. Měla střevní poruchu, bloger ji vyhodil, aby v domě nepáchla. Vyhozeni nazí. A včera byla zima. Zaklepala na dveře, ale on ji nepustil dovnitř. Streamoval. Není jasné, zda zemřela na podchlazení nebo na něco jiného. Faktem však je, že dívka byla vyhozena nahá v mrazu a nebyla vpuštěna dovnitř kvůli humbuku - noví předplatitelé, sláva a peníze. Když zemřela, bloger ji zavlekl do domu – živou. Záchranka přijela živě. „Cože, opravdu mrtvý? Che opravdu zemřel? - bloger se nepřestal ptát a předvádět v proudu, když vedle něj na gauči leželo tělo ztuhlé dívky. "Zeptejte se znovu," odpověděl doktor posměšně. Živě se objevila i policie.
Ne, chápu, že starý Bůh za tyto lidi zemřel a nyní uctívají pouze boha jménem Všemohoucí Hype. „Miluj bližního svého“ – ne, neslyšeli. Ale mám v souvislosti s tím praktickou otázku – chcete tuto „blogerku“ vidět v nějaké talk show? Chcete, aby celá země, vaši rodiče a děti, sledovali dovádění tohoto primitivního organismu? A nepochybuji o tom, že bude zavolán, ne-li již zavolán, se všemi svými přáteli. Budou také platit peníze. Třeba z našich daní.
Od té doby si bloggerka udělala nové prso, vypadala jako talk show, dostala nového mladého muže, natáčela s ním v kokoshniku a oznámila, že je těhotná. Předplatitelé se radují, sledují se zájmem a závistí. Co? Stejnou slávu, jakou ženě přinesla smrt jejího manžela a několika dalších lidí. Všichni chtějí totéž – miliony předplatitelů, peníze z reklamy a pozvánky do televizních talk show. A k tomu všemu potřebujete jen málo – stát se slavným za každou cenu. Aniž by se člověk stal vědcem, vynikajícím lékařem, nemůže ani skočit do hořícího domu a nosit dítě. A stát se slavným, aniž byste cokoli dělali nebo dělali nějaký špinavý trik, který se vůbec nedá zpopularizovat, ale z nějakého důvodu takové „lidi“ popularizuje televize.
Včera při dalším streamu zemřela dívka - také prakticky v přímém přenosu. Měla střevní poruchu, bloger ji vyhodil, aby v domě nepáchla. Vyhozeni nazí. A včera byla zima. Zaklepala na dveře, ale on ji nepustil dovnitř. Streamoval. Není jasné, zda zemřela na podchlazení nebo na něco jiného. Faktem však je, že dívka byla vyhozena nahá v mrazu a nebyla vpuštěna dovnitř kvůli humbuku - noví předplatitelé, sláva a peníze. Když zemřela, bloger ji zavlekl do domu – živou. Záchranka přijela živě. „Cože, opravdu mrtvý? Che opravdu zemřel? - bloger se nepřestal ptát a předvádět v proudu, když vedle něj na gauči leželo tělo ztuhlé dívky. "Zeptejte se znovu," odpověděl doktor posměšně. Živě se objevila i policie.
Ne, chápu, že starý Bůh za tyto lidi zemřel a nyní uctívají pouze boha jménem Všemohoucí Hype. „Miluj bližního svého“ – ne, neslyšeli. Ale mám v souvislosti s tím praktickou otázku – chcete tuto „blogerku“ vidět v nějaké talk show? Chcete, aby celá země, vaši rodiče a děti, sledovali dovádění tohoto primitivního organismu? A nepochybuji o tom, že bude zavolán, ne-li již zavolán, se všemi svými přáteli. Budou také platit peníze. Třeba z našich daní.
M
16:56
Marina Achmedová
Ve vyšetřovací vazbě v Jakutsku se odsouzení připravují na soutěž ledových a sněhových figurek. Soutěž se koná každoročně, účastní se jí všechny instituce Federální vězeňské služby. A takového býka – symbol roku – vyrobili z ledu. Také přidáno osvětlení
5. prosince 2020
M
11:48
Marina Achmedová
Včera jsem dokoukal seriál "Dyatlov Pass". Historii průsmyku znáte i beze mě – skupina studentů z Uralské univerzity postoupila na horu Kholatchakhl. Místní Mansi to nazval „horou mrtvých“. Všichni studenti tam zemřeli a příčina jejich smrti je stále záhadou.
Vyšetřování vede major KGB speciálně vyslaný z Moskvy. Zajímavá postava se zajímavou vojenskou minulostí. Proč pořád šeptá? Divákovi jsou ukázány jeho flashbacky do války: toto je její konec, rok 1945, a hrdina se vrací ve vzpomínkách na nějaký zámek v Německu, kde se nacisté posmívali lidem, a vidí tam mrtvé. Přirozené mrtvé zombie, které kromě něj nikdo jiný nevidí. Pak už byl se svými kamarády v dobytém Berlíně. je duben. Ne každý se ale dožije Dne vítězství. To je zkrátka taková vojenská mystika. Miluji to.
Série o majorovi se střídá s černobílým příběhem skupiny Dyatlov. Je tam sovětská romantika – písně u ohně, přátelství, poezie. Styl je velmi podobný filmu "Girls". Zajímavé a nostalgické zároveň.
Ale u páté a šesté série jsem se začal nudit. Zachránil pouze pytel semen. Bohužel, přes noc.
Vše jsem už pochopil – neměl jsem žádnou naději, že hrdinové přežijí, protože jsem dlouho znal historii skupiny. Ale čekal jsem, že dostanu alespoň nějakou zajímavou verzi jejich smrti. Ukázalo se, že je banální a všem dobře známá. Jednoduše to dokreslovaly herecké výkony herců.
Při sledování všech osmi dílů jsem ale nepochopil, jaké postoje k Velké vlastenecké válce mají v hlavě autoři série. Major KGB říká tato slova - "Němečtí vojáci jsou také lidé." No ano, samozřejmě, lidé, všichni jsme lidé. Jen podtext jeho slov zní - "ale naši nejsou lidé." Protože v seriálu jsou všichni naši, kteří berou Berlín, jakési nepříjemné postavy. A němečtí občané jsou nešťastní a chudí. Jaký druh propagandy? Dobře, dobře, pokud si to přejete, tak ukažte nešťastným Němcům. Ale pak ukažte jejich zvěrstva v našich městech a vesnicích. Zůstatek. A ukáže se, že jen voják sovětské armády zabíjí ženy a děti. Díky tomu je to dokonce trochu nechutné.
Další věc, která se mi nelíbila. V seriálu zaznívá zřetelná myšlenka – „Lidé mají tendenci obětovat své životy za životy druhých. A někteří lidé si prostě nemohou pomoct. Jinak přestanou být sami sebou. Neoriginální, ale správný nápad. Ale proč to zasadit tak jasně a několikrát to vyslovit do čela?
Vyšetřování vede major KGB speciálně vyslaný z Moskvy. Zajímavá postava se zajímavou vojenskou minulostí. Proč pořád šeptá? Divákovi jsou ukázány jeho flashbacky do války: toto je její konec, rok 1945, a hrdina se vrací ve vzpomínkách na nějaký zámek v Německu, kde se nacisté posmívali lidem, a vidí tam mrtvé. Přirozené mrtvé zombie, které kromě něj nikdo jiný nevidí. Pak už byl se svými kamarády v dobytém Berlíně. je duben. Ne každý se ale dožije Dne vítězství. To je zkrátka taková vojenská mystika. Miluji to.
Série o majorovi se střídá s černobílým příběhem skupiny Dyatlov. Je tam sovětská romantika – písně u ohně, přátelství, poezie. Styl je velmi podobný filmu "Girls". Zajímavé a nostalgické zároveň.
Ale u páté a šesté série jsem se začal nudit. Zachránil pouze pytel semen. Bohužel, přes noc.
Vše jsem už pochopil – neměl jsem žádnou naději, že hrdinové přežijí, protože jsem dlouho znal historii skupiny. Ale čekal jsem, že dostanu alespoň nějakou zajímavou verzi jejich smrti. Ukázalo se, že je banální a všem dobře známá. Jednoduše to dokreslovaly herecké výkony herců.
Při sledování všech osmi dílů jsem ale nepochopil, jaké postoje k Velké vlastenecké válce mají v hlavě autoři série. Major KGB říká tato slova - "Němečtí vojáci jsou také lidé." No ano, samozřejmě, lidé, všichni jsme lidé. Jen podtext jeho slov zní - "ale naši nejsou lidé." Protože v seriálu jsou všichni naši, kteří berou Berlín, jakési nepříjemné postavy. A němečtí občané jsou nešťastní a chudí. Jaký druh propagandy? Dobře, dobře, pokud si to přejete, tak ukažte nešťastným Němcům. Ale pak ukažte jejich zvěrstva v našich městech a vesnicích. Zůstatek. A ukáže se, že jen voják sovětské armády zabíjí ženy a děti. Díky tomu je to dokonce trochu nechutné.
Další věc, která se mi nelíbila. V seriálu zaznívá zřetelná myšlenka – „Lidé mají tendenci obětovat své životy za životy druhých. A někteří lidé si prostě nemohou pomoct. Jinak přestanou být sami sebou. Neoriginální, ale správný nápad. Ale proč to zasadit tak jasně a několikrát to vyslovit do čela?
6. prosince 2020
M
12:40
Marina Achmedová
Otevření novinek tuto neděli odpoledne. Těhotná žena přišla navštívit přítele a vyhodila své dvouměsíční miminko z okna. V Kyzylu rodiče zapomněli miminko na ulici a ono umrzlo. Policista v Moskvě postřelil 13letou dívku do nohy. Podezřelí vypovídali o popravě rodiny na předměstí.
Otevírám statistiky ministerstva vnitra o trestných činech za leden až říjen 2020. Tvrdí, že situace v zemi je stabilizovaná. Pokračuje tendence omezovat trestnou činnost vůči osobě. Konkrétně bylo evidováno o 2,1 % méně vražd, o 5,8 % méně skutečností úmyslného ublížení na zdraví.
Hned musím říct, že věřím statistikám ministerstva vnitra. Mám ale naivní otázku - proč taková informace
bombardování nevinného čtenáře a diváka zločinem? Aby se úplně bál opustit místnost?
Otevírám statistiky ministerstva vnitra o trestných činech za leden až říjen 2020. Tvrdí, že situace v zemi je stabilizovaná. Pokračuje tendence omezovat trestnou činnost vůči osobě. Konkrétně bylo evidováno o 2,1 % méně vražd, o 5,8 % méně skutečností úmyslného ublížení na zdraví.
Hned musím říct, že věřím statistikám ministerstva vnitra. Mám ale naivní otázku - proč taková informace
bombardování nevinného čtenáře a diváka zločinem? Aby se úplně bál opustit místnost?
7. prosince 2020
M
08:42
Marina Achmedová
Podporuji názor, že na policisty nemůžete házet nic, dokonce ani plastový kelímek. Jde o překonání bariéry násilí, na které společnost nemá právo. I policie se ale musí chovat tak, aby ji společnost respektovala. Je jasné, že mezi nimi - různí lidé, a jeden za druhého není zodpovědný. Ale přesto, když je policista, který se pokusil o sex s třináctiletou a střelil ji do nohy, obviněn z výtržnictví, je těžké od společnosti vyžadovat respekt. Není to šikana, je to vážné.
10. prosince 2020
M
18:03
Marina Achmedová
18:03
Tento týden jsem s vámi nebyl příliš v kontaktu – připravoval jsem se společně s Radou pro lidská práva na výroční setkání s Putinem. Napsal jsem svou zprávu, i když jsem novým členem a nemyslel jsem si, že budu mít příležitost mluvit. Uvědomil jsem si, že s největší pravděpodobností ne, požádal jsem předsedu Rady Valerije Fadějeva o povolení předat prezidentovi žádost o zvířata – konkrétně o potřebě obecního útulku pro zvířata bez domova v Jakutsku a Dagestánu. "Jsem pro zvířata," řekl Fadeev a podal žádost.
Ale i tak jsem tu zprávu připravil. A tak mi dnes pan předseda dal slovo. Mluvil jsem o tom, o čem jsme diskutovali minulý týden – o televizi, která ztratila veškeré chápání morálních a etických norem, krutosti a agrese ve vysílání talk show. O tématech těchto talk show, která jsou až trapná nahlas. A že lidé začínají veškerou tu špínu (porodila svého nevlastního otce, který je otcem dvojčat - Vasyu, Petyu nebo půl vesnice) považovat za normu, a to mění životní hodnoty společnosti. . Hovořila o chování hostitelů a hostů v éteru politických talk show, kde doslova plivou, pojmenovávají, vždy někoho vyhodí ze studia, čímž udávají společnosti tón hrubosti. Mluvila také o online obtěžování a presumpci neviny, která už prakticky nefunguje.
Prezident odpověděl, že se na televizi dívá jen zřídka – není na to dost času. Občas se ale zapne a navíc ho potrápí scény násilí a krutosti na obrazovkách. Ale co s tím dělat? Cenzurovat? Ne východ. A rád bych, aby redakce televizí přijaly nepsaný zákon - o filantropii v éteru.
Tentokrát jsem nemluvil o zvířatech. Doufám ale, že příští rok taková příležitost bude. A pak řeknu, že kromě zákona o odpovědném zacházení se zvířaty je potřeba více kázat laskavost našim menším bratrům v médiích. Ale doufám, že touhle dobou už se úkryty objeví v Jakutsku a Dagestánu. A já se přijdu podívat, jak fungují.
Ale i tak jsem tu zprávu připravil. A tak mi dnes pan předseda dal slovo. Mluvil jsem o tom, o čem jsme diskutovali minulý týden – o televizi, která ztratila veškeré chápání morálních a etických norem, krutosti a agrese ve vysílání talk show. O tématech těchto talk show, která jsou až trapná nahlas. A že lidé začínají veškerou tu špínu (porodila svého nevlastního otce, který je otcem dvojčat - Vasyu, Petyu nebo půl vesnice) považovat za normu, a to mění životní hodnoty společnosti. . Hovořila o chování hostitelů a hostů v éteru politických talk show, kde doslova plivou, pojmenovávají, vždy někoho vyhodí ze studia, čímž udávají společnosti tón hrubosti. Mluvila také o online obtěžování a presumpci neviny, která už prakticky nefunguje.
Prezident odpověděl, že se na televizi dívá jen zřídka – není na to dost času. Občas se ale zapne a navíc ho potrápí scény násilí a krutosti na obrazovkách. Ale co s tím dělat? Cenzurovat? Ne východ. A rád bych, aby redakce televizí přijaly nepsaný zákon - o filantropii v éteru.
Tentokrát jsem nemluvil o zvířatech. Doufám ale, že příští rok taková příležitost bude. A pak řeknu, že kromě zákona o odpovědném zacházení se zvířaty je potřeba více kázat laskavost našim menším bratrům v médiích. Ale doufám, že touhle dobou už se úkryty objeví v Jakutsku a Dagestánu. A já se přijdu podívat, jak fungují.
11. prosince 2020
M
17:38
Marina Achmedová
Zde je podrobnější Putinova odpověď na mou včerejší otázku
https://ria.ru/20201211/tv-kontent-1588835249.html
https://ria.ru/20201211/tv-kontent-1588835249.html
13. prosince 2020
M
11:14
Marina Achmedová
Už deset lidí se mě zeptalo, jak se mi líbí Putin zblízka, jaký člověk. Opravdu jsem ho sledoval, obvykle je součástí mé práce sledovat lidi. Nevím, co je to za člověka, abych tomu porozuměl, většinou mu musím položit otázky. Ale to je to, co jsem jasně viděl na vlastní kůži, nebo lépe řečeno, jasně se mi zdálo, že Putin v určité fázi svého života vědomě přijal něco podobného náboženské poslušnosti - dát si tu práci, aby byl zdvořilý a jemný ke všem, kdo přijdou do styku s ním žít. Bez ohledu na sociální postavení člověka. Nevím, jestli to pochází z mysli nebo ze srdce, ale jasně jsem viděl, že je to vědomá práce. "A nikdo mě neopustí uraženého." Samozřejmě někdy řekl něco drsného, ale nebylo to namířeno na osobu, která otázku položila, a do vesmíru - spíše k těm silám, které považuje za zlé. Ale tohle je moje - subjektivní. Abych si vytvořil hlubší psychologický portrét prezidenta, musel bych s ním udělat rozhovor. Ale je nepravděpodobné, že se to někdy stane, protože nejsem typ novináře, který pracuje v rámci protokolu.
14. prosince 2020
M
09:39
Marina Achmedová
09:40
Minulý týden se Milce zhoršila nálada. No jasně – 19. prosince pojede na jatka. Začala tlouct kopytem a duněla. Život se zhoršil ještě dříve - zemřela hostitelka, která Milku milovala. Nyní ji sleduje cizí žena a dědicové prodávají svůj majetek. Žena nezná jméno krávy, říkal jsem jí Milka, protože ta kráva se musí jmenovat.
Milka byla na jatkách oceněna na 65 000 rublů. 400 rublů za kilogram. Tahle Milka nějak cítila, že jí zbývá ještě týden života, a teď už není sama sebou. Nemůžu jíst ani pít. Čekání na majitele. Ale hostitelka nepřijde.
To je samozřejmě velmi zvláštní říkat – zachraňme Milku, když je Milka potravou pro mnohé. Ale pro ženu, která od svých dědiců koupila kozu a slepice, není Milka jídlo. Když uviděla krávu, která se chystala na jatka, otevřela sbírku. Nejprve se jí smáli - "Chce zachránit maso." A pak někdo tiše začal převádět každý 100 rublů a na výkupné za Milčin život zbylo jen velmi málo. Zítra ji bude následovat. A pak Milka odejde do velké rodiny - která je zatím neznámá.
Milka ještě nic z toho neví - že zítra bude pravděpodobně zachráněna. Pokračuje ve svém kravském smutku, který narůstá, čím více dní zbývá.
Chtěl jsem se s vámi podělit o tento příběh. Sbírka je na stránce Leny Belikové na Facebooku. Jsou tam i její kontakty na ty, kteří ji chtějí kontaktovat. Zbylo toho opravdu dost. A možná i trochu víc, pokud dojde na kšeft s dědici a masakr.
4276 2200 1686 3907 (manžel Eleny Igor G)
Milka byla na jatkách oceněna na 65 000 rublů. 400 rublů za kilogram. Tahle Milka nějak cítila, že jí zbývá ještě týden života, a teď už není sama sebou. Nemůžu jíst ani pít. Čekání na majitele. Ale hostitelka nepřijde.
To je samozřejmě velmi zvláštní říkat – zachraňme Milku, když je Milka potravou pro mnohé. Ale pro ženu, která od svých dědiců koupila kozu a slepice, není Milka jídlo. Když uviděla krávu, která se chystala na jatka, otevřela sbírku. Nejprve se jí smáli - "Chce zachránit maso." A pak někdo tiše začal převádět každý 100 rublů a na výkupné za Milčin život zbylo jen velmi málo. Zítra ji bude následovat. A pak Milka odejde do velké rodiny - která je zatím neznámá.
Milka ještě nic z toho neví - že zítra bude pravděpodobně zachráněna. Pokračuje ve svém kravském smutku, který narůstá, čím více dní zbývá.
Chtěl jsem se s vámi podělit o tento příběh. Sbírka je na stránce Leny Belikové na Facebooku. Jsou tam i její kontakty na ty, kteří ji chtějí kontaktovat. Zbylo toho opravdu dost. A možná i trochu víc, pokud dojde na kšeft s dědici a masakr.
4276 2200 1686 3907 (manžel Eleny Igor G)
15. prosince 2020
M
07:15
Marina Achmedová
Přátelé, sbírali krávy na celý život. Její jméno nebylo známo, ale nyní zůstane Milkou. Peníze navíc půjdou na další zvířata bez domova.
A Milka je s největší pravděpodobností těhotná. Záchrana života nenarozeného telete je vánoční bonus.
A Milka je s největší pravděpodobností těhotná. Záchrana života nenarozeného telete je vánoční bonus.
M
13:04
Marina Achmedová
Poslední novinářské rešerše lze charakterizovat dvěma větami – „Průměrný člověk si daná data stejně nezkontroluje. Verzi vyšetřovatelů ale uvěří jen proto, že jí věřil před vyšetřováním. A sami vyšetřovatelé už znali odpověď předem – ještě předtím, než se pustili do vyšetřování “😉
16. prosince 2020
M
09:07
Marina Achmedová
Facebook plánuje ořezat zprávy na abstrakty, aby uživatelé texty nečetli.
Pokud se podíváme zpět na původ, pak si pamatujte – „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ – pak je snadné pochopit, kdo může bojovat se Slovem. Pouze ďábel
Pokud se podíváme zpět na původ, pak si pamatujte – „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ – pak je snadné pochopit, kdo může bojovat se Slovem. Pouze ďábel
M
15:08
Marina Achmedová
video soubor
Není zahrnuto, změňte nastavení exportu dat ke stažení.
00:21, 1,9 MB
Přátelé, hlásím - Milka nejde domů na jatka, ale domů. Dnes vyzvednuto. Všem moc děkuji za pomoc
18. prosince 2020
M
11:06
Marina Achmedová
11:07
Olinův dům stál ve vesnici Dolomitnoe nedaleko Gorlovky. Od roku 2014 probíhá válka. Obyvatelé zůstávali v obci - neměli kam jít. Bydleli v suterénech. Přinesli tam televizi a celé týdny nevyšli. I když ne všichni měli sklepy a některé rodiny zažily ostřelování ve svých domovech. Střely létaly, lidé umírali, domy byly rozbité, ale Olya říká, že "bylo možné žít." Ještě v sedmnáctém roce museli obyvatelé vesnici opustit, opustili své domy a věci. Někomu se podařilo vzít dobytek, ale někomu ne.
Olya se tam setkala se svým manželem - sloužil v armádě DPR. Měla syna. Nyní je mu rok a osm měsíců. Když jsem musel s dítětem a rodiči odejít, vrhla se hledat nový domov. Neměli peníze. Našli jsme dům v Gorlovce - studený, bez topení, bez vody, vlhký, plesnivý. Dům stál čtyři a půl tisíce dolarů. Majitel za něj dostal méně než polovinu a on, jako hodný člověk, vstoupil do pozice rodiny - jeho otec je důchodce, matka pracuje jako zdravotní sestra a dostává šest tisíc, Olya - dvacet, má malou dítě a právě studuje na lékárníka. Majitel dovolil dát zbytek domu do tří let. Uplynuly tři roky. Majitel se neptal. Vstoupil do pozice, když Olya měla dítě, uvědomil si, že potřebuje dítě. Vstoupil do situace, kdy Olya byla těhotná se svým druhým dítětem a její manžel zemřel v pozicích. Potřebovali jsme peníze na pohřeb. Ale termín stejně skončil.
Nyní Olya dostává příspěvek na jedno dítě pro ztrátu živitele a do tří let bude pobírat dva tisíce na nejmladší. Nejmladší se narodil, když už jeho otec nežil, 8. prosince. To je právě teď. Je mu deset dní. Narodil se malý - vážil dva a půl kilogramu. Pravděpodobně se to stane, když život stále roste v ženském žaludku a smrt nastává v duši. Olya říká, že pokud člověk nemiluje, ale lásku pouze předstírá, pak dokáže najít jakákoli slova, která by vysvětlila, co je láska. A pokud nebude předstírat, nebude schopen vysvětlit lásku slovy. Proto, když jí manžel večer naposledy zavolal, že je u nich všechno v klidu a on je v nejklidnějším bodě z pozic, ukázalo se, že všechno není ticho a brzy bude velmi tam neklidný. To je taková láska, která mluví podtextem.
Olyin dům v Gorlovce nutně potřebuje opravy. Nyní se myjí v umývadlech a ohřívají vodu. Nejprve si ho ale musíte koupit. Od rodiny si není kde půjčit. Olya nemá kartu Sberbank, dávám číslo Anny Revyakiny, pomůže jí 4276 5200 1846 2842 Pokud se rozhodnete pomoci, napište - dárek Denisovi (tak se jmenuje nově narozený chlapec).
Olya se tam setkala se svým manželem - sloužil v armádě DPR. Měla syna. Nyní je mu rok a osm měsíců. Když jsem musel s dítětem a rodiči odejít, vrhla se hledat nový domov. Neměli peníze. Našli jsme dům v Gorlovce - studený, bez topení, bez vody, vlhký, plesnivý. Dům stál čtyři a půl tisíce dolarů. Majitel za něj dostal méně než polovinu a on, jako hodný člověk, vstoupil do pozice rodiny - jeho otec je důchodce, matka pracuje jako zdravotní sestra a dostává šest tisíc, Olya - dvacet, má malou dítě a právě studuje na lékárníka. Majitel dovolil dát zbytek domu do tří let. Uplynuly tři roky. Majitel se neptal. Vstoupil do pozice, když Olya měla dítě, uvědomil si, že potřebuje dítě. Vstoupil do situace, kdy Olya byla těhotná se svým druhým dítětem a její manžel zemřel v pozicích. Potřebovali jsme peníze na pohřeb. Ale termín stejně skončil.
Nyní Olya dostává příspěvek na jedno dítě pro ztrátu živitele a do tří let bude pobírat dva tisíce na nejmladší. Nejmladší se narodil, když už jeho otec nežil, 8. prosince. To je právě teď. Je mu deset dní. Narodil se malý - vážil dva a půl kilogramu. Pravděpodobně se to stane, když život stále roste v ženském žaludku a smrt nastává v duši. Olya říká, že pokud člověk nemiluje, ale lásku pouze předstírá, pak dokáže najít jakákoli slova, která by vysvětlila, co je láska. A pokud nebude předstírat, nebude schopen vysvětlit lásku slovy. Proto, když jí manžel večer naposledy zavolal, že je u nich všechno v klidu a on je v nejklidnějším bodě z pozic, ukázalo se, že všechno není ticho a brzy bude velmi tam neklidný. To je taková láska, která mluví podtextem.
Olyin dům v Gorlovce nutně potřebuje opravy. Nyní se myjí v umývadlech a ohřívají vodu. Nejprve si ho ale musíte koupit. Od rodiny si není kde půjčit. Olya nemá kartu Sberbank, dávám číslo Anny Revyakiny, pomůže jí 4276 5200 1846 2842 Pokud se rozhodnete pomoci, napište - dárek Denisovi (tak se jmenuje nově narozený chlapec).
M
18:02
Marina Achmedová
Jen jsem drze využil svého členství v Radě pro lidská práva. Spěchám na metro, běžím. A pak muž spadne přímo přede mnou - nohy se mu náhle podvolí. Leží ve sněhu, asi čtyřicetiletý silný muž.
Přiběhnou k němu dva kolemjdoucí, sotva ho zvednou, odtáhnou, postaví na obrubník. Pomyslím si - "Aha, dobře, spěchám, oni to zvládnou sami." Ale stejně mám zpoždění. Muž nevypadá opilý, mluví normálně. Pokusí se postavit na nohy, ale znovu spadne. Říká - "Jsem voják, stará zranění." Mladí, zavolejme záchranku. A oni neodpovídají. Volají, volají. Oni volají. Čekají. Všichni čekáme. A pak jsem sám zavolal záchrannou službu a hrdě se představil jako člen Rady. Převezli mě do sanitky, hovor přijali, zeptali se, jestli má muž zkreslený obličej. "Vůbec ne," odpověděl jsem. "Posíláme nejbližší," řekl dispečer.
Čekali jsme na ni sedm minut. A pak se náš zachráněný zvedne, řekne všem – „Děkuji“ – a odejde na vlastní nohy. Mladí lidé se ke mně otáčejí ohromeně a říkají – „Prostě to vzal a šel...“. A hlídají ho tak, jako by šel po suchu. Nebo se stal tento zázrak, jako v době Ježíše, když se dotkl nehybných a oni vstali.
Na rozloučenou odešli i mladí. A já, představte si, jsem zůstal zavolat sanitku a požádat, abych nepřicházel. Čekal jsem, čekal, čekal a držel telefon u ucha. Stále jsem čekal, uvědomoval jsem si, že nemůžu odejít, doktoři přijdou, ale nikdo tu nebyl a k žádnému dalšímu pacientovi se nedostanou nebo dojdou později.
- Rušíš hovor? Pane, děkuji ti! - zvolal dispečer, když jsem konečně prošel, a řekl, že pacient odešel.
- Co potřebuji? - Byl jsem zmatený.
- Děkuji! křičel dispečer. - Dík! Děkuji mnohokrát!
- Ne, děkuji, - z nějakého důvodu jsem řekl a dodal - Děkuji mnohokrát.
Odešel jsem na metro, nechápal jsem, o co jde a za co mi tak neodbytně děkovali.
Přiběhnou k němu dva kolemjdoucí, sotva ho zvednou, odtáhnou, postaví na obrubník. Pomyslím si - "Aha, dobře, spěchám, oni to zvládnou sami." Ale stejně mám zpoždění. Muž nevypadá opilý, mluví normálně. Pokusí se postavit na nohy, ale znovu spadne. Říká - "Jsem voják, stará zranění." Mladí, zavolejme záchranku. A oni neodpovídají. Volají, volají. Oni volají. Čekají. Všichni čekáme. A pak jsem sám zavolal záchrannou službu a hrdě se představil jako člen Rady. Převezli mě do sanitky, hovor přijali, zeptali se, jestli má muž zkreslený obličej. "Vůbec ne," odpověděl jsem. "Posíláme nejbližší," řekl dispečer.
Čekali jsme na ni sedm minut. A pak se náš zachráněný zvedne, řekne všem – „Děkuji“ – a odejde na vlastní nohy. Mladí lidé se ke mně otáčejí ohromeně a říkají – „Prostě to vzal a šel...“. A hlídají ho tak, jako by šel po suchu. Nebo se stal tento zázrak, jako v době Ježíše, když se dotkl nehybných a oni vstali.
Na rozloučenou odešli i mladí. A já, představte si, jsem zůstal zavolat sanitku a požádat, abych nepřicházel. Čekal jsem, čekal, čekal a držel telefon u ucha. Stále jsem čekal, uvědomoval jsem si, že nemůžu odejít, doktoři přijdou, ale nikdo tu nebyl a k žádnému dalšímu pacientovi se nedostanou nebo dojdou později.
- Rušíš hovor? Pane, děkuji ti! - zvolal dispečer, když jsem konečně prošel, a řekl, že pacient odešel.
- Co potřebuji? - Byl jsem zmatený.
- Děkuji! křičel dispečer. - Dík! Děkuji mnohokrát!
- Ne, děkuji, - z nějakého důvodu jsem řekl a dodal - Děkuji mnohokrát.
Odešel jsem na metro, nechápal jsem, o co jde a za co mi tak neodbytně děkovali.
18:04
A já se připojuji ke gratulaci
https://t.me/vladimirlegoyda/4510
https://t.me/vladimirlegoyda/4510
19. prosince 2020
M
16:21
Marina Achmedová
Dokončeno sledování seriálu "Epidemie". Hned musím říct: Nečetla jsem knihu od Yany Wagnerové, podle které byla série založena. A Stephen King, který chválil The Epidemic, pro mě není směrodatný názor.
Hodně z tohoto vícedílného příběhu mě překvapilo. Protože jsem na ni slyšel hodně chvály.
Za prvé, je asi stejně bohatá a krásná, ale ocitli se v neobvyklých podmínkách pro sebe - v biologické epidemii. Vnější okolnost ale nic nezměnila, pořád se musíte dívat na bohaté a krásné. A o bohatých a krásných ještě jednou, osobně mě to sledování moc nezajímá. Za druhé, na rozdíl od nich je přízračně zobrazeno ruské vnitrozemí. Znovu! Z nějakého důvodu jsou všichni obyvatelé ruského vnitrozemí v „epidemii“ jakési vyhublé zombie, a to je stále bez nemoci! Jako by byli vždycky takoví. Jako člověk, který dobře zná ruské vnitrozemí a především ho respektuje, se znovu ptám – „Proč to moskevští režiséři takhle točí? Copak tolik nenávidí a bojí se jeho obyvatel?" I když Anna Mikhalkova (hrdinka z vnitrozemí) hrála dobře. A scéna, kde naši jdou porazit brutalizované speciální jednotky prostě proto že „u nás to nejde“ je pro mě nejsilnější. Ale jediný silný.
Ne, dobře, pak chápu, proč se Američanům seriál líbil - představují nás jako divoké poloviční zombie. A série, zejména natočená v Rusku, to jen potvrzuje. A vůbec je cítit, že série byla natočena spíše pro zahraniční publikum, a tudíž na mě - od a k Rusce se vší tou ruskostí, která se k tomu váže - působí místy falešně.
Pořád nechápu, proč jsou speciální jednotky tak kruté, v jejichž zastoupení jednají a ničí lidi? A proč je to zobrazeno tak - abych vždy seděl doma a bál se speciálních jednotek? Nebo abych si myslel – „Páni, ale naši astronauti se na shromážděních stále chovají jako hebcí zajíčci“?
Jako divák tomu nevěřím. Já sám bych se měl podívat z okna a je tu pandemie. A v této pandemii nám lékaři stále obětují své životy. Z okna vidím lidskost a v tomto kontrastu mě státní snímky série, které by mě měly děsit, vůbec neděsí, ale vyvolávají u filmařů zvláštní lítost.
Pro mě osobně další nepříjemný moment - znovu a znovu ty samé hrubé přímočaré zprávy. Jako by scénáristé a režiséři představovali diváka jako výjimečného blázna, který potřebuje všechno žvýkat. Poselství zní – nejvíce lidskosti projevuje chlap s Aspergerovým syndromem, který pro své vlastnosti špatně čte emoce – je to on, kdo se na konci vrací pro ztracenou rodinu sousedů. A teď si představte, jaké prameny empatie jsou zakořeněny v lidských duších, i když on... Otázka zní – bylo to se mnou nějak jemnější? S kostelem na konci to byl docela krach. Všichni najednou uvěřili. Nevěřím.
Postavy přitom tak často třídí, že už zapomínám, že je na dvoře epidemie. Ale hlavně jsem se vůbec nebál. A hledal jsem to.
Ale možná jsem jen škodlivý divák a nemůžu se dívat na ruské televizní pořady 😉
Hodně z tohoto vícedílného příběhu mě překvapilo. Protože jsem na ni slyšel hodně chvály.
Za prvé, je asi stejně bohatá a krásná, ale ocitli se v neobvyklých podmínkách pro sebe - v biologické epidemii. Vnější okolnost ale nic nezměnila, pořád se musíte dívat na bohaté a krásné. A o bohatých a krásných ještě jednou, osobně mě to sledování moc nezajímá. Za druhé, na rozdíl od nich je přízračně zobrazeno ruské vnitrozemí. Znovu! Z nějakého důvodu jsou všichni obyvatelé ruského vnitrozemí v „epidemii“ jakési vyhublé zombie, a to je stále bez nemoci! Jako by byli vždycky takoví. Jako člověk, který dobře zná ruské vnitrozemí a především ho respektuje, se znovu ptám – „Proč to moskevští režiséři takhle točí? Copak tolik nenávidí a bojí se jeho obyvatel?" I když Anna Mikhalkova (hrdinka z vnitrozemí) hrála dobře. A scéna, kde naši jdou porazit brutalizované speciální jednotky prostě proto že „u nás to nejde“ je pro mě nejsilnější. Ale jediný silný.
Ne, dobře, pak chápu, proč se Američanům seriál líbil - představují nás jako divoké poloviční zombie. A série, zejména natočená v Rusku, to jen potvrzuje. A vůbec je cítit, že série byla natočena spíše pro zahraniční publikum, a tudíž na mě - od a k Rusce se vší tou ruskostí, která se k tomu váže - působí místy falešně.
Pořád nechápu, proč jsou speciální jednotky tak kruté, v jejichž zastoupení jednají a ničí lidi? A proč je to zobrazeno tak - abych vždy seděl doma a bál se speciálních jednotek? Nebo abych si myslel – „Páni, ale naši astronauti se na shromážděních stále chovají jako hebcí zajíčci“?
Jako divák tomu nevěřím. Já sám bych se měl podívat z okna a je tu pandemie. A v této pandemii nám lékaři stále obětují své životy. Z okna vidím lidskost a v tomto kontrastu mě státní snímky série, které by mě měly děsit, vůbec neděsí, ale vyvolávají u filmařů zvláštní lítost.
Pro mě osobně další nepříjemný moment - znovu a znovu ty samé hrubé přímočaré zprávy. Jako by scénáristé a režiséři představovali diváka jako výjimečného blázna, který potřebuje všechno žvýkat. Poselství zní – nejvíce lidskosti projevuje chlap s Aspergerovým syndromem, který pro své vlastnosti špatně čte emoce – je to on, kdo se na konci vrací pro ztracenou rodinu sousedů. A teď si představte, jaké prameny empatie jsou zakořeněny v lidských duších, i když on... Otázka zní – bylo to se mnou nějak jemnější? S kostelem na konci to byl docela krach. Všichni najednou uvěřili. Nevěřím.
Postavy přitom tak často třídí, že už zapomínám, že je na dvoře epidemie. Ale hlavně jsem se vůbec nebál. A hledal jsem to.
Ale možná jsem jen škodlivý divák a nemůžu se dívat na ruské televizní pořady 😉
20. prosince 2020
M
11:34
Marina Achmedová
Nadávám na režiséry, kteří v obyvatelích provincie vidí zombie. Mezitím byl v Novovoroněži postaven pomník Alyonushka. Místní už si dělají legraci, že to má něco společného s covidem-19
M
14:00
Marina Achmedová
Oslepil jsem se) Jsem hrdý na vykonanou práci
21. prosince 2020
M
16:52
Marina Achmedová
Nechápal jsem, když byl jed aplikován na vnitřní stranu spodků, jak se potom dostal na hrdlo láhve?
M
18:19
Marina Achmedová
Přátelé, moc vám všem děkujeme - od Olyi z Gorlovky. Za její dům vybrali 235 tisíc. 150 půjde na koupi domu - majitel slevil. A 85 - na opravy.
Od narození Denise uplynuly pouhé dva týdny. Narodil se v cizím domě a k narozeninám od vás dostal dárek - teď je tento dům jeho. Myslím, že je to skvělý dárek k prvním narozeninám.
Od narození Denise uplynuly pouhé dva týdny. Narodil se v cizím domě a k narozeninám od vás dostal dárek - teď je tento dům jeho. Myslím, že je to skvělý dárek k prvním narozeninám.
22. prosince 2020
M
11:26
Marina Achmedová
Pro zabití člověka neexistuje a nemůže být ospravedlnění a za žádných okolností nebude. Ale podíváte se na Navalného, jak se malicherně lopotí pod nohama cizích států, volá po sankcích na hlavy svých krajanů, a prosté lidské sympatie kamsi zajdou. Zůstává jen hlas chladného rozumu - "Lidé nesmí být za žádných okolností zabíjeni."
Měl by ale bloger dál snít o politické kariéře? Kde? V zemi, jejíž lidé byli kvůli sankcím zbídačeni a on ze zahraničí křičel – „No tak! Pojďme! Dosud! Dosud!". Vznešení lidé, kteří myslí na něco jiného než na sebe, se takto nechovají. Vznešený člověk, který miluje svou vlast, by řekl: „Ano, zdá se, že se mnou bylo zacházeno hnusně. Obyvatelé země s tím ale nemají nic společného. Nechci, aby trpěli, zvláště kvůli mně.“ Ale blogování a noblesa jsou dvě neprotínající se linie. Navalnyj se v této situaci chová jako typický blogger - teď humbuk, lajky, lajky, sankce na hlavu a já jsem na tom úplně nahoře, já a moje spodky. Jako blogerovi mu dávám pět plus. Je směšné o něm mluvit o politice.
Měl by ale bloger dál snít o politické kariéře? Kde? V zemi, jejíž lidé byli kvůli sankcím zbídačeni a on ze zahraničí křičel – „No tak! Pojďme! Dosud! Dosud!". Vznešení lidé, kteří myslí na něco jiného než na sebe, se takto nechovají. Vznešený člověk, který miluje svou vlast, by řekl: „Ano, zdá se, že se mnou bylo zacházeno hnusně. Obyvatelé země s tím ale nemají nic společného. Nechci, aby trpěli, zvláště kvůli mně.“ Ale blogování a noblesa jsou dvě neprotínající se linie. Navalnyj se v této situaci chová jako typický blogger - teď humbuk, lajky, lajky, sankce na hlavu a já jsem na tom úplně nahoře, já a moje spodky. Jako blogerovi mu dávám pět plus. Je směšné o něm mluvit o politice.
M
14:36
Marina Achmedová
14:36
Potkali jsme Valerii v kavárně a dvě a půl hodiny jsem poslouchal její příběh. Její otec opustil rodinu, když jí byly čtyři. Matka se seznámila s mužem o 9 let mladším než ona – kurýrem, který se Valerii proměnil v právníka a nevlastního otce. Přijal Valerii, a proto žila pod arménským příjmením. Když bylo Valerii dvanáct, v rodině se narodil syn.
Zpočátku se Valerii zdálo, že se o ni její nevlastní otec stará a chová se jako otec. Ale opatrovnictví se postupně změnilo v přísnou kontrolu a nyní má již zakázáno komunikovat s chlapci ve škole, nosit sukně. Dlouho s ní mluví, vysvětluje, jak žít, a tyto rozhovory trvají mnoho hodin a přecházejí v jakési násilí se slovy. Valeria říká, že se pořád ptal, co si myslí a co cítí – s detaily a jemnými nuancemi.
Ve škole ji nemilovali a prakticky ji nepronásledovali - za oblečení (pánské košile), za vyholené obočí (nevlastní otec se oholil), za to, že byla nespolečenská. Když vystudovala střední školu, její nevlastní otec se podle jejích slov začal zajímat o jinou oblast jejího života. Hádali jste který.
Donutil ji vstávat v pět ráno, cvičit, jíst jen zeleninu – aby zhubla, pomáhala mu s legální prací. Beat - nejprve rukou, když se ruka unaví, páskem.
Dostal robertka. Omlouvám se - tento okamžik je pro mě stejně nepříjemný, jako pro vás, když si o něm čtete. Co s ním udělal, nebudu malovat. Ale ve Valeriině příběhu toto téma existuje a hraje roli.
Přišla karanténa. Otčím přišel o práci, usadil se doma a začal ji ještě více obtěžovat rozhovory. Když se nakazila koronavirem, zbil ji pásem - "Všechny potíže jsou od ní." Ruce měla zčernalé od jeho ran.
Čím déle trvala sebeizolace, tím více rostlo násilí. Valeria říká, že ji bili šňůrou od lampy, přezkou na opasku a tahali ji za vlasy. Křičela, volala po matce, ale ve vedlejší místnosti zůstala lhostejná – v internetovém obchodě si vybrala novou halenku. A pak se jeho zanícené fantazii zdálo, že jí potřebuje popálit ruku žehličkou a pak jí na záda nalít čerstvě uvařenou konvici. Stopy můžete vidět na fotkách. Valeria začala šedivět. V noci, aby se skryla a stáhla do sebe, sledovala korejská dramata, která ji vzala do jiného světa, bez výkřiků, ran a robertků.
Když si její nevlastní otec, který ji udeřil hlavou o zeď, zlomil prst a vyl bolestí a spěchal na pohotovost, zavolala své jediné kamarádce a řekla, že pokud Valeria uteče, přijme ji.
Valeria složila spodní prádlo a doklady do plátěné tašky a schovala ji pod vanu. Promazal dveře. Ale zdá se, že v uzavřených prostorách, kde neustále žije několik lidí, lidé začínají cítit své záměry. Valeria chtěla v noci utéct, ale večer se její otčím znovu rozzuřil, nenechal ji spát, sužoval ji rozhovory a poléval jí nohu vařící vodou. Vzbudil matku a žádal, aby s ním mlátila. Matka nejprve nechtěla, ale rychle dostala chuť a při dušení tloukla bolestivěji.
Ráno Valeria s tím, že se chystá vynést odpadky, utekla.
Nyní žije na jiný pas – změnila si jméno a příjmení. Našla svého vlastního otce na VKontakte, napsala mu o tom, co se s ní celé ty roky stalo. Přečetl, ale neodpověděl. Na sloupech se objevily reklamy - o zmizení Valerie. Její nevlastní otec šel na policii, nějak se dostal k jejím novým údajům a ona musela znovu uprchnout. Teď žije a všeho se bojí. Nepodařilo se sehnat práci. Napsal jsem jejímu nevlastnímu otci a požádal jsem ho o jeho verzi událostí. Korespondence s ním byla zvláštní, nejprve souhlasil, pak odmítl a požadoval, abych jeho osobní údaje nikde neuváděl. A zajímalo by mě, který policista mimo zákon mu dal Valeriiny osobní údaje.
Samozřejmě jsem se jí zeptal, jak a proč to tak dlouho vydržela. "Adaptace," odpověděla. "Člověk se rychle přizpůsobí peklu a začne si myslet, že peklo je v řádu věcí."
Toto není celý příběh a napíšu o něm více. Mezitím žádost - potřebujeme kliniku, která se ujme bezplatného odstranění jizev jednoduše proto, že Valeria je obětí. Pokud můžete pomoci, napište mi.
Zpočátku se Valerii zdálo, že se o ni její nevlastní otec stará a chová se jako otec. Ale opatrovnictví se postupně změnilo v přísnou kontrolu a nyní má již zakázáno komunikovat s chlapci ve škole, nosit sukně. Dlouho s ní mluví, vysvětluje, jak žít, a tyto rozhovory trvají mnoho hodin a přecházejí v jakési násilí se slovy. Valeria říká, že se pořád ptal, co si myslí a co cítí – s detaily a jemnými nuancemi.
Ve škole ji nemilovali a prakticky ji nepronásledovali - za oblečení (pánské košile), za vyholené obočí (nevlastní otec se oholil), za to, že byla nespolečenská. Když vystudovala střední školu, její nevlastní otec se podle jejích slov začal zajímat o jinou oblast jejího života. Hádali jste který.
Donutil ji vstávat v pět ráno, cvičit, jíst jen zeleninu – aby zhubla, pomáhala mu s legální prací. Beat - nejprve rukou, když se ruka unaví, páskem.
Dostal robertka. Omlouvám se - tento okamžik je pro mě stejně nepříjemný, jako pro vás, když si o něm čtete. Co s ním udělal, nebudu malovat. Ale ve Valeriině příběhu toto téma existuje a hraje roli.
Přišla karanténa. Otčím přišel o práci, usadil se doma a začal ji ještě více obtěžovat rozhovory. Když se nakazila koronavirem, zbil ji pásem - "Všechny potíže jsou od ní." Ruce měla zčernalé od jeho ran.
Čím déle trvala sebeizolace, tím více rostlo násilí. Valeria říká, že ji bili šňůrou od lampy, přezkou na opasku a tahali ji za vlasy. Křičela, volala po matce, ale ve vedlejší místnosti zůstala lhostejná – v internetovém obchodě si vybrala novou halenku. A pak se jeho zanícené fantazii zdálo, že jí potřebuje popálit ruku žehličkou a pak jí na záda nalít čerstvě uvařenou konvici. Stopy můžete vidět na fotkách. Valeria začala šedivět. V noci, aby se skryla a stáhla do sebe, sledovala korejská dramata, která ji vzala do jiného světa, bez výkřiků, ran a robertků.
Když si její nevlastní otec, který ji udeřil hlavou o zeď, zlomil prst a vyl bolestí a spěchal na pohotovost, zavolala své jediné kamarádce a řekla, že pokud Valeria uteče, přijme ji.
Valeria složila spodní prádlo a doklady do plátěné tašky a schovala ji pod vanu. Promazal dveře. Ale zdá se, že v uzavřených prostorách, kde neustále žije několik lidí, lidé začínají cítit své záměry. Valeria chtěla v noci utéct, ale večer se její otčím znovu rozzuřil, nenechal ji spát, sužoval ji rozhovory a poléval jí nohu vařící vodou. Vzbudil matku a žádal, aby s ním mlátila. Matka nejprve nechtěla, ale rychle dostala chuť a při dušení tloukla bolestivěji.
Ráno Valeria s tím, že se chystá vynést odpadky, utekla.
Nyní žije na jiný pas – změnila si jméno a příjmení. Našla svého vlastního otce na VKontakte, napsala mu o tom, co se s ní celé ty roky stalo. Přečetl, ale neodpověděl. Na sloupech se objevily reklamy - o zmizení Valerie. Její nevlastní otec šel na policii, nějak se dostal k jejím novým údajům a ona musela znovu uprchnout. Teď žije a všeho se bojí. Nepodařilo se sehnat práci. Napsal jsem jejímu nevlastnímu otci a požádal jsem ho o jeho verzi událostí. Korespondence s ním byla zvláštní, nejprve souhlasil, pak odmítl a požadoval, abych jeho osobní údaje nikde neuváděl. A zajímalo by mě, který policista mimo zákon mu dal Valeriiny osobní údaje.
Samozřejmě jsem se jí zeptal, jak a proč to tak dlouho vydržela. "Adaptace," odpověděla. "Člověk se rychle přizpůsobí peklu a začne si myslet, že peklo je v řádu věcí."
Toto není celý příběh a napíšu o něm více. Mezitím žádost - potřebujeme kliniku, která se ujme bezplatného odstranění jizev jednoduše proto, že Valeria je obětí. Pokud můžete pomoci, napište mi.
23. prosince 2020
M
14:47
Marina Achmedová
Přátelé, děkujeme za vaši reakci na Valeriin příběh. Chci vám hned říct, že jsem její případ samozřejmě postoupil Radě pro lidská práva ještě předtím, než jsem napsal příspěvek. I když si myslím, že stojí za to připomenout, že Rada je poradní a diskuzní orgán. Rada nyní například nastoluje mnoho důležitých otázek a jedním z nich je dostupnost kvalitního vzdělání pro všechny. Obáváme se například, že může dojít k sociální stratifikaci mezi těmi, kteří budou moci získat kvalitní vzdělání, a těmi, kteří takovou možnost mít nebudou. A to je také velmi důležité. A soukromé záležitosti jsou vždy osobní iniciativou členů Rady. Zvláště pokud jde o zvířata. Zvířata nemají s Radou vůbec nic společného. Ale koneckonců je nemožné projít kolem mnoha případů.
Valeria samozřejmě sepsala prohlášení na policii za pronásledování ze strany svého nevlastního otce. Policie nic neudělala. Pak napsala státnímu zastupitelství, odpověděla, že ano, policie nějak nedělala svou práci. Podle mě se jí to více než nepovedlo, protože i Valeriina nová osobní data odněkud unikla a dostala se přímo do rukou jejího nevlastního otce. Odkud se dostali pryč?
A věc nezašla dále, než po těchto odpovědích státního zastupitelství.
Valerij Alexandrovič Fadějev samozřejmě napíše odvolání na státní zastupitelství s žádostí o objasnění situace. Tento mechanismus byl spuštěn již začátkem týdne a měl by fungovat.
Valeria samozřejmě sepsala prohlášení na policii za pronásledování ze strany svého nevlastního otce. Policie nic neudělala. Pak napsala státnímu zastupitelství, odpověděla, že ano, policie nějak nedělala svou práci. Podle mě se jí to více než nepovedlo, protože i Valeriina nová osobní data odněkud unikla a dostala se přímo do rukou jejího nevlastního otce. Odkud se dostali pryč?
A věc nezašla dále, než po těchto odpovědích státního zastupitelství.
Valerij Alexandrovič Fadějev samozřejmě napíše odvolání na státní zastupitelství s žádostí o objasnění situace. Tento mechanismus byl spuštěn již začátkem týdne a měl by fungovat.
25. prosince 2020
M
08:41
Marina Achmedová
Četl jsem o potyčce na zasedání zemského sněmu v Jakutsku. Lidový poslanec jménem Amosov pronesl poznámku na adresu místní ministryně podnikání Irině Vysokikh za příliš odhalující výstřih. Říká, že během vaší řeči vás neposlouchal, ale stále se díval na holou část těla. Jako muž řeknu krásně, ale nepřijatelně. "Měli bychom se tím řídit," řekl zástupce.
No a je to, vylezla jsem se podívat do výstřihu. Myslel jsem, že je to tam až po pupík. Nenašel jsem výstřih, jen mělký výstřih topu, tenký zlatý křížek a černé sako. Dá se říci, skromný business look.
Ministr náměstkovi odpověděl - "Když s někým probírám svůj vzhled, tak s vámi ne." Za což dostala druhou poznámku – nemá právo se vyjadřovat k lidovým poslancům. Možná nemá práci. Sám lidovecký poslanec ale překročil meze svých pracovních povinností a strčil nos tam, kde to nebylo nutné – do dámského dekoltu. Říkám si, když se tam jen dívá a dívá se na pracovní schůzku a nemůže myslet na nic jiného, možná se potřebuje ošetřit a pak jít do práce. Měl bych se řídit tímto.)
No a je to, vylezla jsem se podívat do výstřihu. Myslel jsem, že je to tam až po pupík. Nenašel jsem výstřih, jen mělký výstřih topu, tenký zlatý křížek a černé sako. Dá se říci, skromný business look.
Ministr náměstkovi odpověděl - "Když s někým probírám svůj vzhled, tak s vámi ne." Za což dostala druhou poznámku – nemá právo se vyjadřovat k lidovým poslancům. Možná nemá práci. Sám lidovecký poslanec ale překročil meze svých pracovních povinností a strčil nos tam, kde to nebylo nutné – do dámského dekoltu. Říkám si, když se tam jen dívá a dívá se na pracovní schůzku a nemůže myslet na nic jiného, možná se potřebuje ošetřit a pak jít do práce. Měl bych se řídit tímto.)
M
10:32
Marina Achmedová
Rád bych na Facebooku sdílel příspěvek Andreje Veselova, který pracoval v politickém oddělení ruského zpravodaje. Také jsem zvědavý na detaily, na které upozorňuje:
„Ještě jednou jsem pečlivě zkontroloval video Alexeje Navalného a díky Igoru Bederovovi jsem objevil některé nesrovnalosti. Obvinění vznesená Navalným jsou příliš hlasitá, což znamená, že jeho důkazy vyžadují tu nejobjektivnější studii. Toto jsou detaily a detaily jsou s největší pravděpodobností vysvětlitelné. Ale zároveň jsou významné a možná i klíčové. V každém případě ještě nemám definitivní vysvětlení. Časové skoky ve videu Navalného. Telefonát důstojníkovi FSB Konstantinu Kudrjavcevovi byl uskutečněn 14. prosince v 7:27 moskevského času. V Berlíně, kde byl Navalnyj, bylo v tu dobu 05:27. Na telefonu, ze kterého mluví Navalnyj, je tento čas uveden. Rozhovor s Kudrjavcevem trvá déle než pět minut a poté Khristo Grozev, který je jak významným investorem, tak investigativním novinářem na částečný úvazek z Bellingcat, klíčovou postavou celého vyšetřování, radostně se chytá za hlavu a skáče po místnosti, běží kolem nástěnných hodin... ukazuje 04:10. Byl šťastný i před rozhovorem? O něco později se ukáže Navalného tajemná asistentka Marina Pevchikh - vezme šéfa na svůj mobilní telefon a v divoké radosti si zakryje ústa rukou. Její hodinky ukazují čas přibližně v 05:00. Je možné, že jsou obě hodinky rozbité. Je to možné, ale nepravděpodobné. Pokud hodiny nejsou rozbité, pak existují dvě verze. Zatím se jedná pouze o pracovní hypotézy. První verze. Navalnyj a spol skutečně nahráli rozhovor s chemikem chekist, a aby účinek umocnili, další den ve stejném oblečení a místnosti natočili několik inscenovaných emocionálních záběrů a sestříhali video. Každopádně nejde jen o vyšetřování, ale i o show. Emoce, překvapení, skoky, dovádění, vyvalené oči, vše, co se divákům tak líbilo, není skutečné. Druhá verze. Inscenace nebyla jen reakcí Grozeva a Pevchikha, ale také celým rozhovorem s chekistou a samotné video bylo natočeno v několika krocích a sešito z několika částí. A některé jeho části byly nahrány ještě před údajným rozhovorem. Opět se jedná pouze o verze a předpoklady. Ale jak jinak vysvětlit „časovou smyčku“? Dál. Mluvil jsem s několika kriminálními laboratořemi. Lidská řeč se dnes dá zfalšovat, to se v kině aktivně dělá. Projekt Vera Voice pomocí neuronových sítí analyzuje řeč herců a namlouvá texty jejich hlasem. Existují i jiné syntetizéry řeči. Falešný zvukový záznam - teoreticky - vyšetření nemusí určit. Dvě vyšetření mohou v této věci poskytnout přímo opačné výsledky. Autenticitu rozhovoru lze ale ověřit i jinak. V Rusku jsou podle zákona Yarovaya (takže to přišlo vhod!) po dobu šesti měsíců telekomunikační operátoři povinni uchovávat všechny telefonní záznamy. Pokud například skutečně došlo k rozhovoru s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že se to nikdy nestalo. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. skutečně proběhl rozhovor s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že nikdy neexistoval. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. skutečně proběhl rozhovor s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že nikdy neexistoval. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích.
„Ještě jednou jsem pečlivě zkontroloval video Alexeje Navalného a díky Igoru Bederovovi jsem objevil některé nesrovnalosti. Obvinění vznesená Navalným jsou příliš hlasitá, což znamená, že jeho důkazy vyžadují tu nejobjektivnější studii. Toto jsou detaily a detaily jsou s největší pravděpodobností vysvětlitelné. Ale zároveň jsou významné a možná i klíčové. V každém případě ještě nemám definitivní vysvětlení. Časové skoky ve videu Navalného. Telefonát důstojníkovi FSB Konstantinu Kudrjavcevovi byl uskutečněn 14. prosince v 7:27 moskevského času. V Berlíně, kde byl Navalnyj, bylo v tu dobu 05:27. Na telefonu, ze kterého mluví Navalnyj, je tento čas uveden. Rozhovor s Kudrjavcevem trvá déle než pět minut a poté Khristo Grozev, který je jak významným investorem, tak investigativním novinářem na částečný úvazek z Bellingcat, klíčovou postavou celého vyšetřování, radostně se chytá za hlavu a skáče po místnosti, běží kolem nástěnných hodin... ukazuje 04:10. Byl šťastný i před rozhovorem? O něco později se ukáže Navalného tajemná asistentka Marina Pevchikh - vezme šéfa na svůj mobilní telefon a v divoké radosti si zakryje ústa rukou. Její hodinky ukazují čas přibližně v 05:00. Je možné, že jsou obě hodinky rozbité. Je to možné, ale nepravděpodobné. Pokud hodiny nejsou rozbité, pak existují dvě verze. Zatím se jedná pouze o pracovní hypotézy. První verze. Navalnyj a spol skutečně nahráli rozhovor s chemikem chekist, a aby účinek umocnili, další den ve stejném oblečení a místnosti natočili několik inscenovaných emocionálních záběrů a sestříhali video. Každopádně nejde jen o vyšetřování, ale i o show. Emoce, překvapení, skoky, dovádění, vyvalené oči, vše, co se divákům tak líbilo, není skutečné. Druhá verze. Inscenace nebyla jen reakcí Grozeva a Pevchikha, ale také celým rozhovorem s chekistou a samotné video bylo natočeno v několika krocích a sešito z několika částí. A některé jeho části byly nahrány ještě před údajným rozhovorem. Opět se jedná pouze o verze a předpoklady. Ale jak jinak vysvětlit „časovou smyčku“? Dál. Mluvil jsem s několika kriminálními laboratořemi. Lidská řeč se dnes dá zfalšovat, to se v kině aktivně dělá. Projekt Vera Voice pomocí neuronových sítí analyzuje řeč herců a namlouvá texty jejich hlasem. Existují i jiné syntetizéry řeči. Falešný zvukový záznam - teoreticky - vyšetření nemusí určit. Dvě vyšetření mohou v této věci poskytnout přímo opačné výsledky. Autenticitu rozhovoru lze ale ověřit i jinak. V Rusku jsou podle zákona Yarovaya (takže to přišlo vhod!) po dobu šesti měsíců telekomunikační operátoři povinni uchovávat všechny telefonní záznamy. Pokud například skutečně došlo k rozhovoru s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že se to nikdy nestalo. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. skutečně proběhl rozhovor s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že nikdy neexistoval. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. skutečně proběhl rozhovor s Kudrjavcevem, pak ho úřady - opět teoreticky - mohou odstranit ze skladovací základny, zničit a říci, že nikdy neexistoval. Pokud se rozhovor ve skutečnosti nikdy neuskutečnil, pak mohou příznivci Navalného vždy říci, že úřady rozhovor zničily. Je to hra s nulovým součtem. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích. Nikdo nemůže nikomu nic dokázat. To vše převádí pro pozorovatele spor o autenticitu rozhovoru do roviny víry. Překvapení jsou však možná. Sledujeme, jak se říká, vývoj zápletky. Screenshoty s hodinami jsou níže v komentářích.
30. prosince 2020
M
13:12
Marina Achmedová
13:12
Oslovili nás zaměstnanci 58. školy v Machačkale. Zaměstnanci, kteří výzvu podepsali, požádali o pomoc v případu zatčené ředitelky školy Fatimy Nasukhové. Byla obviněna z braní úplatku 300 tisíc rublů. Nebyla ale přistižena při činu. Ve svém dopise adresovaném Fadeevovi píše, že se obrátila na přátele a ředitele školy s žádostí o zapůjčení 100 tis. Jeden z učitelů odpověděl. Půjčeno. Poté začala své pracovní povinnosti plnit špatně, porušovala je. Poté ředitelka přerozdělila své pracovní povinnosti mezi ostatní zaměstnance školy. Ředitelka požadovala urychlené vrácení dluhu. Nasukhova přinesla peníze a byla zadržena policií. Ředitel napsal prohlášení o vydírání. Nasukhova byla zatčena, nyní je ve vězení. Je obviněna z přijetí úplatku ve výši 300 tisíc rublů, ačkoliv je jich pouze 100, což, podle ní se vrátila, ale nevydírala. Nasukhova má tři děti, je svobodná matka, nejmladšímu je 12 a 7 let. Kromě výpovědi vedoucího učitele v případu nejsou žádné další důkazy.
Svůj dopis Fadeevovi zakončila slovy - "Neobrátila bych se na vás, kdyby se moje zadržení nestalo pro mé děti psychickou ranou. Přichází Nový rok - rodinná dovolená a moje malé děti jsou nuceny čekat na jejich matka, jejíž vina spočívá v tom, že měla tu nerozvážnost vzít peníze od ničemného člověka."
Zítra je Nový rok. Dnes takový dopis žalobci Dagestánu, AV, opustil Radu podepsaný Valerym Fadeevem. Yezhov:
"Vzhledem k tomu, že podezřelá je matkou tří dětí, z nichž dvě jsou nezletilé, omezovací opatření, které soud zvolil ve formě vazby, se jeví jako nepřiměřené. Pokud existují důvody, přijmi opatření státního zástupce."
Ano, dopis je pryč, byl přijat na druhém konci a je malá naděje, že matka oslaví svátek se svými dětmi. Říkám to také, aniž bych se pouštěl do posuzování oprávněnosti obvinění.
Svůj dopis Fadeevovi zakončila slovy - "Neobrátila bych se na vás, kdyby se moje zadržení nestalo pro mé děti psychickou ranou. Přichází Nový rok - rodinná dovolená a moje malé děti jsou nuceny čekat na jejich matka, jejíž vina spočívá v tom, že měla tu nerozvážnost vzít peníze od ničemného člověka."
Zítra je Nový rok. Dnes takový dopis žalobci Dagestánu, AV, opustil Radu podepsaný Valerym Fadeevem. Yezhov:
"Vzhledem k tomu, že podezřelá je matkou tří dětí, z nichž dvě jsou nezletilé, omezovací opatření, které soud zvolil ve formě vazby, se jeví jako nepřiměřené. Pokud existují důvody, přijmi opatření státního zástupce."
Ano, dopis je pryč, byl přijat na druhém konci a je malá naděje, že matka oslaví svátek se svými dětmi. Říkám to také, aniž bych se pouštěl do posuzování oprávněnosti obvinění.
31. prosince 2020
M
11:12
Marina Achmedová
Jednou jsem dělal reportáž z Čečenska o krevní mstě. Řekli mi: „Už nemáme krevní mstu. Ramzan nás usmířil." Ale nevěřil jsem. Věděl jsem, že existuje a bude existovat ještě dlouho – sto, dvě stě, tři sta let. Pochopil jsem, že stále existuje, ale tak skrytá a proměněná.
Když jsem přinesl jednu věc druhé – že si pro nějakého člověka přijde skupina a maskovaní lidé – uvědomil jsem si, že monopol na krevní mstu si přivlastnily místní úřady. Pokud přišla skupina a zastupuje úřady, pak neexistuje žádná vina a teip neví, komu se má pomstít. Vše je ale zaznamenáno. Lidé se usmívají, ale počítání pokračuje a zákon samozřejmě jednou bude předložen – možná v dalších generacích.
To vše je řečeno na potvrzení dnešních Kadyrovových slov - "Zavolejte jim, předložte důkazy a pak jim vyhlaste krevní mstu za našeho zavražděného soudruha." Dobře, chápete, kdo vlastní monopol na krevní mstu. Ve skutečnosti je nelegální. I když mluvíme o příbuzných teroristů. Nemáme nikde v zákoně registrovanou krevní mstu.
Když jsem přinesl jednu věc druhé – že si pro nějakého člověka přijde skupina a maskovaní lidé – uvědomil jsem si, že monopol na krevní mstu si přivlastnily místní úřady. Pokud přišla skupina a zastupuje úřady, pak neexistuje žádná vina a teip neví, komu se má pomstít. Vše je ale zaznamenáno. Lidé se usmívají, ale počítání pokračuje a zákon samozřejmě jednou bude předložen – možná v dalších generacích.
To vše je řečeno na potvrzení dnešních Kadyrovových slov - "Zavolejte jim, předložte důkazy a pak jim vyhlaste krevní mstu za našeho zavražděného soudruha." Dobře, chápete, kdo vlastní monopol na krevní mstu. Ve skutečnosti je nelegální. I když mluvíme o příbuzných teroristů. Nemáme nikde v zákoně registrovanou krevní mstu.
M
12:04
Marina Achmedová
Podíval jsem se do tohoto novoročního dne ráno do našeho kávovaru Anton. Našel jsem souseda v kavárně - syna psychologa s pokrouceným knírem. A pár dalších. Anton mi dal dámskou kartu - "Veselé svátky madam! Toto je dárková karta na jakoukoli kávu pro vás."
Takže mi dáváš drink zdarma? upřesnil jsem.
Ano, váš modrý čaj. A tuto kartu můžete znovu použít.
"Proč je na kartě napsáno 'Madam'?" Zeptal jsem se. - Co to znamená, madam?
"Ano," potvrdil Anton.
– Proč nepsat rusky? Zeptal jsem se.
- Nezasahujte do člověka, aby se připojil k evropské kultuře - zabručel jeden z páru zezadu.
"Ale v evropské kultuře je zvykem dávat dárky na Nový rok," řekl jsem a hrdě, dokonce s výrazem vážné výčitky, položil svůj dárek pro Antona na pult. - Dal vám ještě někdo něco? Zeptal jsem se.
"Nikdo," pokrčil Anton rameny.
Po jeho odpovědi nastalo mezi těmi, kteří se objevili bez dárku, trapné ticho a vleklo se to až do neslušnosti, až syn psychologa našel vtipné východisko. Zapnul cosi na telefonu a odtamtud odporný hlas na způsob evropských "Jingle Bels" zpíval, burr, rusky - "Karan-tin, karan-tin. Kara-kara. Ntin."
"Ach-och-och," řekl Anton obdivně a dokonce opustil pult.
Užasle jsem zíral na jeho vánoční růžové pantofle a modré ponožky. A pak jsem si uvědomil, že všechno evropské, spadající do lomu ruštiny, se stává prostě nemožným, prostě ohnivě krásným.
Takže mi dáváš drink zdarma? upřesnil jsem.
Ano, váš modrý čaj. A tuto kartu můžete znovu použít.
"Proč je na kartě napsáno 'Madam'?" Zeptal jsem se. - Co to znamená, madam?
"Ano," potvrdil Anton.
– Proč nepsat rusky? Zeptal jsem se.
- Nezasahujte do člověka, aby se připojil k evropské kultuře - zabručel jeden z páru zezadu.
"Ale v evropské kultuře je zvykem dávat dárky na Nový rok," řekl jsem a hrdě, dokonce s výrazem vážné výčitky, položil svůj dárek pro Antona na pult. - Dal vám ještě někdo něco? Zeptal jsem se.
"Nikdo," pokrčil Anton rameny.
Po jeho odpovědi nastalo mezi těmi, kteří se objevili bez dárku, trapné ticho a vleklo se to až do neslušnosti, až syn psychologa našel vtipné východisko. Zapnul cosi na telefonu a odtamtud odporný hlas na způsob evropských "Jingle Bels" zpíval, burr, rusky - "Karan-tin, karan-tin. Kara-kara. Ntin."
"Ach-och-och," řekl Anton obdivně a dokonce opustil pult.
Užasle jsem zíral na jeho vánoční růžové pantofle a modré ponožky. A pak jsem si uvědomil, že všechno evropské, spadající do lomu ruštiny, se stává prostě nemožným, prostě ohnivě krásným.
Fotografie kanálu změněna
M
16:08
Marina Achmedová
Šťastný nový rok přátelé! Příští rok slibuji, že s tebou budu víc. Hurá!
5. ledna 2021
M
12:27
Marina Achmedová
Zprávu jsem viděl pod zajímavým názvem „Velvyslanec Nizozemska na Ukrajině hovořil o obrovském rozdílu mezi Ukrajinou a Ruskem“.
"Studna? - Myslel jsem. - Co je tam? Tady je, objevil se muž, který nám tento rozdíl konečně vysvětlí. A pak jsem sám, po čtyřech letech strávených na Ukrajině, nezaznamenal žádný velký rozdíl. Vždy se mi zdálo, že jsem neopustil svou zemi.“
Velvyslanec prohlásil, že v jednom slově je obrovský rozdíl, a to slovo je svoboda.
Aha, pokud nebylo vynalezeno nic nového než svoboda, pak v podstatě stále není co říct.
"Studna? - Myslel jsem. - Co je tam? Tady je, objevil se muž, který nám tento rozdíl konečně vysvětlí. A pak jsem sám, po čtyřech letech strávených na Ukrajině, nezaznamenal žádný velký rozdíl. Vždy se mi zdálo, že jsem neopustil svou zemi.“
Velvyslanec prohlásil, že v jednom slově je obrovský rozdíl, a to slovo je svoboda.
Aha, pokud nebylo vynalezeno nic nového než svoboda, pak v podstatě stále není co říct.
M
12:44
Marina Achmedová
Podívejte, jací kulometčíci jdou do Kremlu. Správně: křičet chorály - netočte kuli 😉
https://t.me/aleksandr_skif/1441
https://t.me/aleksandr_skif/1441
6. ledna 2021
M
08:54
Marina Achmedová
V Dánsku natočili karikaturu pro děti „John Dillermand“ o muži s nejdelším penisem. Podíval jsem se na kus - všude běhá tupý strýc s černým knírkem a chytí se všeho provazem, který z něj vychází. Karikatura je určena pro děti od 4 do 8 let.
Po norcích, žirafě Mariusovi a tomto zbývá opět jen přejít ke klasice: „Ve státě Dánsko je něco špatně“, Shakespeare, „Hamlet“, dějství 1, fenomén 4.
Po norcích, žirafě Mariusovi a tomto zbývá opět jen přejít ke klasice: „Ve státě Dánsko je něco špatně“, Shakespeare, „Hamlet“, dějství 1, fenomén 4.
7. ledna 2021
M
10:16
Marina Achmedová
Je smutné vidět Ameriku takhle. Ale tak fungují dvojí standardy. Nejprve mluvíte o nedotknutelnosti demokracie a pak téhož Trumpa zablokujete na Twitteru a vymyslíte si pohodlnou výmluvu, ačkoli samotná akce nezapadá do správy demokracie. Vřele vítáte převraty v jiných zemích a dokonce je sami iniciujete. A pak – ouha, dav vtrhne do Kapitolu, kde sedí senátoři, a Jah Biden jde k národu se zlomovým vzkazem – „Toto není protest, to je vzpoura.“ No, jak? A v roce 2014 Amerika označila zabavení administrativních budov na Ukrajině za protest a svobodu projevu lidu. A obyčejní Američané pohlcení příklady – co je protest a co vzpoura. Je to jako s dětmi. Neposlouchají, co jim rodiče říkají, opakují to, co jejich rodiče.
M
11:06
Marina Achmedová
11:06
Jednou jsem otce Alexandra otravoval otázkou - "Jaké to je být poblíž?". Právě mi vyprávěl o své první zkušenosti s mužem, který umíral v agónii na těžkou nemoc. Ten muž byl osamělý, velmi trpěl, nevěřil v Boha a neměl v úmyslu, a otec Alexander - prostý farář, který se sám dobrovolně přihlásil do takové přítomnosti - nevěděl, co mu má říci a jak zmírnit jeho utrpení. . Byla to jeho první zkušenost a on sám strašně trpěl.
"Byl jsem bezmocný," řekl mi. – Ale uvědomil jsem si, že i když kněz nemůže plnit své pastorační povinnosti, je důležité tam prostě být.
A tady jsem se zeptal - "Jaké to je být kolem?".
"No, je humánní být nablízku," řekl po odmlce.
- Co to znamená? Zeptal jsem se.
Otec Alexander dlouho mlčel. Seděli jsme těsně po novoročních svátcích v poloprázdné Moskvě, ve vyhřáté cukrárně. Podíval jsem se z okna na padající sníh, abych nerušil jeho myšlení. A on je před ním, ale ne u mě, ne u stolů, ne u číšníků, ale někde tam, kde to nebylo.
"Abys projevil svou přítomnost v mihotavém vědomí umírajícího člověka," promluvil pomalu. – Když se člověk probere z bezvědomí, je důležité, aby cítil, že není sám. Být sám je samozřejmě děsivé. Být s ním jako člověk je jednoduchý slib: „Ať se stane, co se stane, budu s tebou. Budu tě držet za ruku až do okamžiku, kdy přijdeš na hranici, která odděluje život a smrt. A tam vás již potkají vaši blízcí zesnulí, pokud v to věříte. Andělé vás tam potkají, pokud v ně věříte. Bůh se tam s tebou setká, pokud v Něj věříš. Ale nebudete sami. Půjdu vedle tebe až k té hranici." Nepomáhal jsem mu liturgicky, pomáhal jsem a zůstal jen člověkem - vedle něj.
Otce Alexandra jsem často vídal v Moskvě a Petrohradu. Navštívil jsem petrohradský dětský hospic – první hospic v Rusku, který založil. Sloužil jako prostý kněz v kostele sv. Mikuláše a často navštěvoval děti, pro které nebyl lék, a ty byly poslány domů zemřít bez léků proti bolesti. Sám otec Alexander začal chodit za úředníky a přesvědčovat je, že je potřeba paliativní služba, která zamíří do domácností takových dětí a přinese jim lékařskou i lidskou úlevu. Nemůžete je zapomenout, nemůžete je odepisovat a dělat, že neexistují. Služba dopadla. A pak byl postaven hospic. A pak byl postaven druhý v Domodědově. A právě to mě překvapilo: Otec Alexander je zakladatelem dětských hospiců v Rusku, ale proč se o něm tak málo mluví? Vždy se najdou další lidé, kteří toho dokázali mnohem méně. "Proč nemluvíš o sobě?" Zeptal jsem se. "K čemu? Otec Alexander byl překvapen. - Jsem kněz. Stojím u trůnu a mluvím s Bohem. Který stvořil člověka, protože se bez muže nudil. Taky se mnou mluví. Dostávám od něj lajky."
Onehdy byl otec Alexander Tkachenko jmenován předsedou nadace Kruh laskavosti na podporu dětí s vážnými nemocemi. To je dobrý úkol.
"Byl jsem bezmocný," řekl mi. – Ale uvědomil jsem si, že i když kněz nemůže plnit své pastorační povinnosti, je důležité tam prostě být.
A tady jsem se zeptal - "Jaké to je být kolem?".
"No, je humánní být nablízku," řekl po odmlce.
- Co to znamená? Zeptal jsem se.
Otec Alexander dlouho mlčel. Seděli jsme těsně po novoročních svátcích v poloprázdné Moskvě, ve vyhřáté cukrárně. Podíval jsem se z okna na padající sníh, abych nerušil jeho myšlení. A on je před ním, ale ne u mě, ne u stolů, ne u číšníků, ale někde tam, kde to nebylo.
"Abys projevil svou přítomnost v mihotavém vědomí umírajícího člověka," promluvil pomalu. – Když se člověk probere z bezvědomí, je důležité, aby cítil, že není sám. Být sám je samozřejmě děsivé. Být s ním jako člověk je jednoduchý slib: „Ať se stane, co se stane, budu s tebou. Budu tě držet za ruku až do okamžiku, kdy přijdeš na hranici, která odděluje život a smrt. A tam vás již potkají vaši blízcí zesnulí, pokud v to věříte. Andělé vás tam potkají, pokud v ně věříte. Bůh se tam s tebou setká, pokud v Něj věříš. Ale nebudete sami. Půjdu vedle tebe až k té hranici." Nepomáhal jsem mu liturgicky, pomáhal jsem a zůstal jen člověkem - vedle něj.
Otce Alexandra jsem často vídal v Moskvě a Petrohradu. Navštívil jsem petrohradský dětský hospic – první hospic v Rusku, který založil. Sloužil jako prostý kněz v kostele sv. Mikuláše a často navštěvoval děti, pro které nebyl lék, a ty byly poslány domů zemřít bez léků proti bolesti. Sám otec Alexander začal chodit za úředníky a přesvědčovat je, že je potřeba paliativní služba, která zamíří do domácností takových dětí a přinese jim lékařskou i lidskou úlevu. Nemůžete je zapomenout, nemůžete je odepisovat a dělat, že neexistují. Služba dopadla. A pak byl postaven hospic. A pak byl postaven druhý v Domodědově. A právě to mě překvapilo: Otec Alexander je zakladatelem dětských hospiců v Rusku, ale proč se o něm tak málo mluví? Vždy se najdou další lidé, kteří toho dokázali mnohem méně. "Proč nemluvíš o sobě?" Zeptal jsem se. "K čemu? Otec Alexander byl překvapen. - Jsem kněz. Stojím u trůnu a mluvím s Bohem. Který stvořil člověka, protože se bez muže nudil. Taky se mnou mluví. Dostávám od něj lajky."
Onehdy byl otec Alexander Tkachenko jmenován předsedou nadace Kruh laskavosti na podporu dětí s vážnými nemocemi. To je dobrý úkol.
M
15:51
Marina Achmedová
Zelenskyj označil nepokoje ve Washingtonu za bezprecedentní násilí.
Vyhnul se účasti na Majdanu v roce 2014? 😉
Vyhnul se účasti na Majdanu v roce 2014? 😉
M
16:50
Marina Achmedová
16:50
Přesto na mě zapůsobil příběh, který se stal v Kaluze. Obyvatelé města vyšli na náměstí a vyrobili sněhuláky, celou přehlídku sněhuláků. A stáli a potěšili kolemjdoucí. Ale pod rouškou noci Někdo vyšel a tyto sněhuláky rozbil na kusy. Měli jste vidět výsledky bitvy – pole poseté kulatými hlavami, sněhovými koulemi a mrkví.
I kdyby se torpédoborec našel a nebyl by z něj uražený teenager, stejně mu není co vzít: sněhuláci nejsou majetek, jsou ze sněhu a sníh padá pro každého. Ale bylo by pro mě zajímavé podívat se na tohoto Někdo osobně. Kdo je ten, kdo rozbil ty bílé a kulaté, schopné v člověku vyvolat úsměv, ale ne hněv? Aha, takže tento muž už měl svůj vlastní hněv. Silný, hloupý bezbranný úsměv sněhuláka, který nelze roztavit.
Takhle nějak si představuji toho tajemného Někoho - ví o sobě jednu strašlivou pravdu a proto strašně trpí. A pravdou je, že on sám není schopen dělat sněhuláky. Koneckonců, abyste mohli vyřezat sněhuláka, musíte v sobě zachránit dítě. Musíte být schopni mít trochu radost z toho, že právě sněží. A co je nejdůležitější, uvěřit, že když vyřezáváte sněhuláka, neztrácíte drahocenný čas, ale teď děláte možná svou nejdůležitější práci v životě. Náš Někdo to všechno o sobě jistě velmi dobře pochopil, trpěl a bojoval se sněhuláky v nerovném boji. Nerovný, protože stále nevyhrál, protože bojoval se svým hněvem.
Dnes jsou Vánoce. To znamená, že se dějí zázraky a plní se skutečná přání, která jsme dnes učinili. Kéž by všichni sněhuláci stáli až do jara. A aby každý Někdo při pohledu na ně začal věřit, že i jemu se jednou podaří takové lidi oslepit. Sníh padá pro všechny.
Veselé Vánoce!
I kdyby se torpédoborec našel a nebyl by z něj uražený teenager, stejně mu není co vzít: sněhuláci nejsou majetek, jsou ze sněhu a sníh padá pro každého. Ale bylo by pro mě zajímavé podívat se na tohoto Někdo osobně. Kdo je ten, kdo rozbil ty bílé a kulaté, schopné v člověku vyvolat úsměv, ale ne hněv? Aha, takže tento muž už měl svůj vlastní hněv. Silný, hloupý bezbranný úsměv sněhuláka, který nelze roztavit.
Takhle nějak si představuji toho tajemného Někoho - ví o sobě jednu strašlivou pravdu a proto strašně trpí. A pravdou je, že on sám není schopen dělat sněhuláky. Koneckonců, abyste mohli vyřezat sněhuláka, musíte v sobě zachránit dítě. Musíte být schopni mít trochu radost z toho, že právě sněží. A co je nejdůležitější, uvěřit, že když vyřezáváte sněhuláka, neztrácíte drahocenný čas, ale teď děláte možná svou nejdůležitější práci v životě. Náš Někdo to všechno o sobě jistě velmi dobře pochopil, trpěl a bojoval se sněhuláky v nerovném boji. Nerovný, protože stále nevyhrál, protože bojoval se svým hněvem.
Dnes jsou Vánoce. To znamená, že se dějí zázraky a plní se skutečná přání, která jsme dnes učinili. Kéž by všichni sněhuláci stáli až do jara. A aby každý Někdo při pohledu na ně začal věřit, že i jemu se jednou podaří takové lidi oslepit. Sníh padá pro všechny.
Veselé Vánoce!
M
18:23
Marina Achmedová
Zuckerberg na dva týdny zablokoval Trumpův Facebook a Instagram. Pevnou rukou ukázal, kdo je v domě šéf)
8. ledna 2021
M
11:42
Marina Achmedová
Nepamatuji si, jestli jsem tu psal o své kozí Marshmallow. Najednou porodila dvě děti)
10. ledna 2021
M
09:48
Marina Achmedová
Platformy zaútočily na Trumpa, odpojeny od všeho, a teď se začne hroutit, jako každý člověk s velkým publikem, odpojený od vysavače informací. Stejný osud jednou potká nás všechny, zvyklé vyjadřovat své názory na sociálních sítích a mít pocit svobody. Je to imaginární. A začnete tomu velmi dobře rozumět, když před očima vidíte příklad člověka exkomunikovaného ze zdrojů, protože je špatný. Je pošetilé si myslet, že jste dobří, a to vás neovlivní. Když ti, kteří vás považují za špatné, budou stát u dálkového ovládání síťových zdrojů, dotknou se vás. Amerika nám všem ukázala velmi špatný příklad – kdy není podporován princip, nikoli myšlenka, ale osobní politická preference. A politické preference jsou proměnlivé, víme. Vše, co zbývá, je sedět na zúčtování sítě a, promiňte banalitu, čekat, když ti zazvoní zvonek. Nebo se přeorganizujte a postupně přestaňte vyjadřovat svůj názor.
11. ledna 2021
M
11:18
Marina Achmedová
Přátelé, tento měsíc dám kurz, kde vám řeknu, jak a kde hledat povídky na blogy. Mnoho lidí sní o blogování, ale neví, o čem psát. Všechno bude) Povídky jsou kolem nás. Nemusíte být cestovatel, návštěvník večírků nebo novinář, abyste každý den viděli příběhy v každodenním životě. Můžete je vidět, aniž byste opustili svůj domov.
Vždy říkám a teď to zopakuji ještě jednou: pro blogera není hlavní věc schopnost dobře psát, ale schopnost vidět historii v každodenním životě.
Budu mluvit o některých tricích, které čtenáře nakazí povídkou.
Pokud něco prodáváte, tak za mnou také přijďte) V druhé části kurzu budu mluvit o tom, jak ke svému produktu nebo službě připojit příběh a využít tento příběh k prodeji.
Kurz se skládá ze dvou přednášek - webinářů. Pro podmínky účasti mi napište marinahmedova@gmail.com nebo Maria Antonova zloy_romahen@mail.ru
Vždy říkám a teď to zopakuji ještě jednou: pro blogera není hlavní věc schopnost dobře psát, ale schopnost vidět historii v každodenním životě.
Budu mluvit o některých tricích, které čtenáře nakazí povídkou.
Pokud něco prodáváte, tak za mnou také přijďte) V druhé části kurzu budu mluvit o tom, jak ke svému produktu nebo službě připojit příběh a využít tento příběh k prodeji.
Kurz se skládá ze dvou přednášek - webinářů. Pro podmínky účasti mi napište marinahmedova@gmail.com nebo Maria Antonova zloy_romahen@mail.ru
12. ledna 2021
M
09:35
Marina Achmedová
Šaman Gabyšev oznámil novou kampaň proti Moskvě. Nyní na bílém koni. Z nějakého důvodu je mi ze všeho nejvíc líto toho koně.
13. ledna 2021
M
12:01
Marina Achmedová
Po včerejším útěku před cenzurou 25 milionů amerických uživatelů na Telegramu chci jen zavtipkovat, že máme Odnoklassniki i pro Trumpovu věkovou kategorii
M
12:22
Marina Achmedová
V cirkusu Iževsk se promítalo vánoční představení pro děti - na pódium přišli trenéři v podobě rudoarmějců a vyvedli nešťastnou opici a dvě kozy v nacistických symbolech. Nejneuvěřitelnější věcí je, že zákazníkem této show byla ... Iževská diecéze. Dokonce se k této akci vyjádřila. Říká, že symbolizuje vítězství nad fašismem a také pošlapání symbolů nacistického Německa. To znamená, že sama diecéze nechápou, co je na tomto vánočním představení špatného. Ukázka svastiky - jsou ok. A je pro mě snadné vysvětlit, co je špatně.
Za prvé, v naší zemi se vyvíjí úsilí na podporu laskavosti ke zvířatům. Proč to dělat tak, že v myslích dětí jsou nešťastná zvířata spojována se světovým zlem? Za druhé, jestliže zlo světa představovala jen opice a dvě kozy, je-li to tak směšné, slabé a malé co do počtu, tak proč zemřely miliony našich lidí. Rád bych připomněl diecézi, že hloupým zesměšňováním zla, nad nímž bylo dobojováno, se člověk může náhodně vystavit posměchu.
Za prvé, v naší zemi se vyvíjí úsilí na podporu laskavosti ke zvířatům. Proč to dělat tak, že v myslích dětí jsou nešťastná zvířata spojována se světovým zlem? Za druhé, jestliže zlo světa představovala jen opice a dvě kozy, je-li to tak směšné, slabé a malé co do počtu, tak proč zemřely miliony našich lidí. Rád bych připomněl diecézi, že hloupým zesměšňováním zla, nad nímž bylo dobojováno, se člověk může náhodně vystavit posměchu.
14. ledna 2021
M
15:30
Marina Achmedová
Dnes jsem četl spoustu komentářů o neuvěřitelné odvaze Navalného, který se chystal vrátit do Ruska. Na konci jsem z nějakého důvodu četl další idiotsky nadšenou poznámku od Le Temps, která říkala - "Navalnyj, vracející se, spěchá do vlčích čelistí." Ale z nějakého důvodu, kvůli objektivitě, nikdo nepíše, že ho samotné Německo bude muset vrátit do Ruska, pokud neodejde. Násilím, holýma rukama, strčit to do tlamy tohoto vlka (čti: na útěku "Vítězství"). Navalnyj byl Ruskem zařazen na seznam hledaných, a pokud pošle Německu žádost o jeho vydání, nebude moci tuto žádost ignorovat. Ale pak bude její obraz země zachránce a dobrodince Navalného zničen. A to blogger nemůže dovolit – no, zřejmě už jen proto, že stále musí spolupracovat se zahraničními zpravodajskými službami a dostávat podporu z Evropy.
Ale pro stejnou objektivitu prostě musím uznat, že Navalnyj je neskutečný odvážlivec. Každý na jeho místě by se bál vrátit do země lidí, na jejichž hlavy vyzýval k sankcím a kterým otevřeně demonstroval spolupráci se zahraničními zpravodajskými službami.
Ale pro stejnou objektivitu prostě musím uznat, že Navalnyj je neskutečný odvážlivec. Každý na jeho místě by se bál vrátit do země lidí, na jejichž hlavy vyzýval k sankcím a kterým otevřeně demonstroval spolupráci se zahraničními zpravodajskými službami.
16. ledna 2021
M
15:40
Marina Achmedová
Přesto se zdá, že přípravy na Bidenovu inauguraci jsou Trumpovou nejlepší reklamou. Ostnatý drát kolem Kapitolu a vojáci ve městě říkají, že Trump má mnoho příznivců, tolik, že se jich bojí.
17. ledna 2021
M
15:41
Marina Achmedová
Šel jsem na kliniku darovat krev. Sestra to vzala – ještě mladý muž v modré uniformě, v chytrých Apple-Watch, ale už s lesklou holou hlavou. Na nástěnných hodinách bylo 13:10
- Tady je, - řekl a nahmatal mi žílu v ohybu paže. - Nemůžete vypít zkušenosti - tolik let v sanitní brigádě, od kterých jste je prostě nemuseli vzít - od starých lidí z nohy, od dětí z fontanely. Támhle je, támhle je, - převalil mi žílu pod prstem. - Teď ji píchnu a něco mi říká, že udeřím - poprvé. No, nebylo?
"Jo," řekl jsem a on píchl.
- Infekce, kam se poděla. Přestaň, komu jsi to řekl. Stát! Tady je infekce - sleduji to, to - ode mě.
Po dlouhém čichání se musel smířit s nevyhnutelným a jehlu vytáhl.
"Ale stejně to dostanu," řekl, vytáhl novou jehlu a začal mě mlátit dlaní do ohbí paže.
Z očí mi vylétly jiskry, ale nic jsem neřekl.
- Infekce, před kým jste se rozhodl utéct? Krok doleva - provedení! No, nebylo?! zeptal se mě.
"Uh-huh," odpověděl jsem.
- Oh, ty děvko! - řekla sestra, injekce.
- Mluvíš se mnou? Zeptal jsem se.
- Ne, co jsi, zajíčku.
Po chrápání a zpocení byl nucen uznat nevyhnutelné se slovy - "Mrcha na základně" - a jehlu vyndal.
- Kdyby něco, - řekl jsem, - mám ještě žíly - na druhou stranu.
- Co když jsem to nedostal? Já - se svými zkušenostmi v ambulanci? - Vítězně uchopil vteřinovou ručičku, plácl do ní tak, že mi z očí spadla druhá várka jisker.
"Tady, tady byla, ale já jsem zasáhl, málem trefil, infekci... - donucen uznat nevyhnutelné, vytáhl jehlu ze třetí žíly." - Jen z tvého kartáče nechci brát, bude to tam bolet a modřina zůstane velikosti světa a jeho vesmíru. Zavolám Natašu, aby tě podržela,“ řekl a narovnal se.
"Věř mi, to není potřeba," řekl jsem, "nebudu se bránit.
- Natašo! křičela sestra.
Vstoupila scvrklá šedovlasá sestra v brýlích. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a zeptala se - "Co, Voloďo, vybral jsi?".
"Teď vybereme věci společně," řekl Volodya zachmuřeně. - Drž ji.
Natasha se opřela celým svým hubeným tělem o mou paži a Voloďa začal bít. "Kde jsem?" pomyslel jsem si, když mi z očí vystřelily jiskry. "Cítím to," řekl Volodya přidušeně. - Támhle je, vidíš, mazaná... bez rukavic, Natašo, vnímej, támhle je, támhle je. Ale nebylo! Kohl!
Intenzivní popotahování, chrochtání, Natasha na mé paži. Výt.
- Děvče! S-kurva! S-kurva! S-kurva! vykřikl Volodya.
Narovnali se a podívali se na mě. "Golyak na základně," shrnul Volodya.
"Ani nevím, co bych ti ještě mohl nabídnout," řekl jsem a podíval se na hodiny, které ukazovaly 13:40.
"Vyberte si nohu nebo fontanelu," řekl Volodya.
"Štětec," řekl jsem.
Natasha odtáhla můj kartáč, i když jsem se nebránil, a Volodya mě s výkřikem „Nebyl“ píchl. Následovala smutná pauza.
- Golyak na základně? zeptal jsem se zdvořile.
Voloďa si sundal rukavice, sundal masku a otřel si s ní pleš. Natasha plakala.
"Tolik let v sanitce," řekl Voloďa žalostně, - ale teď se cítím jako v dobách praxe.
"Uklidni se," řekl jsem, "nedělej si starosti. Vše je v pořádku.
"Už jsi někdy byl takhle?" zeptal se Volodya přidušeně.
„Jednou trvalo třem sestřičkám půl hodiny,“ řekl jsem, „jedna omdlela, protože mi ublížila.
- No, naposledy ne? “ zeptal se Volodya, když se uklidnil, a znovu mě píchl do kartáče.
Nastalo další slavnostní ticho. "Odešla," zašeptal Volodya nadšeně, jako by se ho bál vystrašit. "Jdi pryč," vykřikla Natasha.
Otočil jsem k nim obličej. Stáli přede mnou. Volodya držel těsně u sebe zkumavku s mou krví.
"Jsi náš zlatý muž," řekla Natasha něžně.
"Zlatá," souhlasil Volodya. "Nemohl bys nás znovu navštívit?"
- Tady je, - řekl a nahmatal mi žílu v ohybu paže. - Nemůžete vypít zkušenosti - tolik let v sanitní brigádě, od kterých jste je prostě nemuseli vzít - od starých lidí z nohy, od dětí z fontanely. Támhle je, támhle je, - převalil mi žílu pod prstem. - Teď ji píchnu a něco mi říká, že udeřím - poprvé. No, nebylo?
"Jo," řekl jsem a on píchl.
- Infekce, kam se poděla. Přestaň, komu jsi to řekl. Stát! Tady je infekce - sleduji to, to - ode mě.
Po dlouhém čichání se musel smířit s nevyhnutelným a jehlu vytáhl.
"Ale stejně to dostanu," řekl, vytáhl novou jehlu a začal mě mlátit dlaní do ohbí paže.
Z očí mi vylétly jiskry, ale nic jsem neřekl.
- Infekce, před kým jste se rozhodl utéct? Krok doleva - provedení! No, nebylo?! zeptal se mě.
"Uh-huh," odpověděl jsem.
- Oh, ty děvko! - řekla sestra, injekce.
- Mluvíš se mnou? Zeptal jsem se.
- Ne, co jsi, zajíčku.
Po chrápání a zpocení byl nucen uznat nevyhnutelné se slovy - "Mrcha na základně" - a jehlu vyndal.
- Kdyby něco, - řekl jsem, - mám ještě žíly - na druhou stranu.
- Co když jsem to nedostal? Já - se svými zkušenostmi v ambulanci? - Vítězně uchopil vteřinovou ručičku, plácl do ní tak, že mi z očí spadla druhá várka jisker.
"Tady, tady byla, ale já jsem zasáhl, málem trefil, infekci... - donucen uznat nevyhnutelné, vytáhl jehlu ze třetí žíly." - Jen z tvého kartáče nechci brát, bude to tam bolet a modřina zůstane velikosti světa a jeho vesmíru. Zavolám Natašu, aby tě podržela,“ řekl a narovnal se.
"Věř mi, to není potřeba," řekl jsem, "nebudu se bránit.
- Natašo! křičela sestra.
Vstoupila scvrklá šedovlasá sestra v brýlích. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a zeptala se - "Co, Voloďo, vybral jsi?".
"Teď vybereme věci společně," řekl Volodya zachmuřeně. - Drž ji.
Natasha se opřela celým svým hubeným tělem o mou paži a Voloďa začal bít. "Kde jsem?" pomyslel jsem si, když mi z očí vystřelily jiskry. "Cítím to," řekl Volodya přidušeně. - Támhle je, vidíš, mazaná... bez rukavic, Natašo, vnímej, támhle je, támhle je. Ale nebylo! Kohl!
Intenzivní popotahování, chrochtání, Natasha na mé paži. Výt.
- Děvče! S-kurva! S-kurva! S-kurva! vykřikl Volodya.
Narovnali se a podívali se na mě. "Golyak na základně," shrnul Volodya.
"Ani nevím, co bych ti ještě mohl nabídnout," řekl jsem a podíval se na hodiny, které ukazovaly 13:40.
"Vyberte si nohu nebo fontanelu," řekl Volodya.
"Štětec," řekl jsem.
Natasha odtáhla můj kartáč, i když jsem se nebránil, a Volodya mě s výkřikem „Nebyl“ píchl. Následovala smutná pauza.
- Golyak na základně? zeptal jsem se zdvořile.
Voloďa si sundal rukavice, sundal masku a otřel si s ní pleš. Natasha plakala.
"Tolik let v sanitce," řekl Voloďa žalostně, - ale teď se cítím jako v dobách praxe.
"Uklidni se," řekl jsem, "nedělej si starosti. Vše je v pořádku.
"Už jsi někdy byl takhle?" zeptal se Volodya přidušeně.
„Jednou trvalo třem sestřičkám půl hodiny,“ řekl jsem, „jedna omdlela, protože mi ublížila.
- No, naposledy ne? “ zeptal se Volodya, když se uklidnil, a znovu mě píchl do kartáče.
Nastalo další slavnostní ticho. "Odešla," zašeptal Volodya nadšeně, jako by se ho bál vystrašit. "Jdi pryč," vykřikla Natasha.
Otočil jsem k nim obličej. Stáli přede mnou. Volodya držel těsně u sebe zkumavku s mou krví.
"Jsi náš zlatý muž," řekla Natasha něžně.
"Zlatá," souhlasil Volodya. "Nemohl bys nás znovu navštívit?"
18. ledna 2021
M
13:15
Marina Achmedová
Není to planá otázka - proč Meduza tak obsesivně tvaruje slovo "politik" do slova "Navalnyj". "Přiletěl politik Navalnyj", "řekl politik Navalnyj", "politik Navalnyj byl zadržen" ...
Co chci říct. Pokud je např. komorový hrnec, pak není nutné jej podepisovat. Je tedy jasné, že se jedná o hrnec.
Co chci říct. Pokud je např. komorový hrnec, pak není nutné jej podepisovat. Je tedy jasné, že se jedná o hrnec.
M
17:20
Marina Achmedová
Olga Demicheva, prezidentka "Doctor Liza's Fair Aid", dnes navštívila Radu pro lidská práva. Právě se vrátila z Doněcku, kde pomáhá nemocným dětem, a probrali jsme s ní několik věcí. Jedním z nich je pomoc obyvatelům Donbasu. Zatím se jedná pouze o pomoc dětem s vážným onemocněním žijícím v DPR a LPR. Je jich hodně, ale lékařů málo – lékaři odešli na začátku války a už se nevrátili. Nikdo, kdo by se uzdravil. Vybavení v místních nemocnicích je buď zastaralé, nebo prostě neexistuje. Například v Doněcku je obrovská fronta na MRI přístroj. Taky na dialýze. Valerij Alexandrovič věří, že se všemi obyvateli Donbasu by se mělo zacházet důstojně, bez ohledu na to, jaký má pas - ruský nebo ne. Pomoc je potřeba nejen pro nemocné děti, ale i pro seniory a dospělé. Když onemocní, není nikdo, kdo by jim pomohl. Nemají všechno co máme v Moskvě. Naštěstí se budu věnovat i této problematice.
Druhým problémem jsou nemocnice pro bezdomovce tady u nás. Po celé zemi byly postaveny nové nemocnice pro léčbu koronaviru. Epidemie pomine, ale oni zůstanou a někteří z nich by mohli pojmout ty nejchudší a nejnešťastnější, které sanitky přijímají jen zřídka. V nemocnicích, pokud se tam náhodou dostanou, dostanou většinou jen pohotovost. Za prvé, nikdo nechce mít takové spolubydlící. Za druhé, bezdomovci prostě nemají doklady. V takových mrazech, jaké jsou nyní za oknem, dostávají bezdomovci těžké omrzliny a na hnisavé nohy se prostě nedostanou ani k bodu pomoci. Tito lidé samozřejmě potřebují speciální nemocnici a Rada bude na této otázce pracovat. Už jsem začal. Toho se také zúčastním. Pokud to vyjde, můžu si konečně užít zimu. mám rád zimu,
Druhým problémem jsou nemocnice pro bezdomovce tady u nás. Po celé zemi byly postaveny nové nemocnice pro léčbu koronaviru. Epidemie pomine, ale oni zůstanou a někteří z nich by mohli pojmout ty nejchudší a nejnešťastnější, které sanitky přijímají jen zřídka. V nemocnicích, pokud se tam náhodou dostanou, dostanou většinou jen pohotovost. Za prvé, nikdo nechce mít takové spolubydlící. Za druhé, bezdomovci prostě nemají doklady. V takových mrazech, jaké jsou nyní za oknem, dostávají bezdomovci těžké omrzliny a na hnisavé nohy se prostě nedostanou ani k bodu pomoci. Tito lidé samozřejmě potřebují speciální nemocnici a Rada bude na této otázce pracovat. Už jsem začal. Toho se také zúčastním. Pokud to vyjde, můžu si konečně užít zimu. mám rád zimu,
20. ledna 2021
M
12:59
Marina Achmedová
A znovu jsem si přečetl poznámky. Píšou, že tik-tokeři aktivně diskutují o Putinovi a vyšetřování paláce. A já jako vždy lítám v masti. Včera jsem byl v domě Tik Tokerů. Existují domy, kde žijí mladí tik tokeři, každý s publikem několika milionů lidí. Tedy hvězdy této sociální sítě. Ptal jsem se jich na všechno, včetně politiky. Kazí jim to náladu, a proto je politika nezajímá. Navíc dobře vědí, že ani ona nemá zájem o jejich publikum. A jakmile s nimi začnou diskutovat o politice, okamžitě přijdou o své publikum. Jediné, čeho se Tik Tokers bojí... ne, ne Putina, ale toho, že Tik Tok bude zavřený a oni budou muset jít pracovat do továrny.
22. ledna 2021
M
12:43
Marina Achmedová
Psaní o Navalném mě strašně nezajímá, ale co se dá dělat, někoho můj názor zajímá a nutím se napsat tento příspěvek. A jak už to tak bývá, je mi jedno, kdo odebírá a kdo odhlašuje.
Tak. Vždy jsem se k Navalnému choval stejně – s despektem. Historie tohoto pohrdání nezačala ani tak jeho nacionalistickými prohlášeními pronesenými ve prospěch tehdejšího trendu, ale shromážděním s bílou stuhou, kterého jsem se zúčastnil s přáteli. Navalnyj z jeviště vyzval diváky, aby skákali a tleskali, pokud s ním souhlasí. Byl jsem tím hluboce pobouřen jako svobodný člověk - zjistil jsem, že jsem opice, která pro něj nyní skočí. Příliš si vážím své lidské důstojnosti. Nejvíc mě ale zarazila neznalost našeho ruského člověka. No, není na našem muži skákat a skákat nahoru a dolů.
A pak vše, co tento občan udělal, ve mně vyvolalo podobnou reakci.
Nevím, kdo ho otrávil nebo otrávil. Byl jsem ale velmi znechucen při pohledu na jeho fyziognomické dovádění, kdy se s jistým zahraničním novinářem vysmíval zástupci ruských speciálních služeb, pokud šlo o zástupce speciálních služeb. Myslím, jak by se zachoval náš Rus, který věří, že byl ve své vlasti otráven? Řekl by – „Tady jsou ti parchanti (ti, co otrávili). Ale Rusko je moje země, jsem občanem této země, nemohu se stát zrádcem a spolupracovat s cizími zpravodajskými službami, a to ani za účelem získání moci. Koneckonců, moc není můj konečný cíl, chci, aby se lidem žilo lépe. A proto nemohu požadovat sankce na hlavu své země, i když mám pravdu. Jen proto, že tam žijí naši lidé a bude s nimi zle. A já jsem pro ně." Ale občan Navalny to všechno neřekl, ale udělal opak,
Čí palác - nevím. A abych byl upřímný, je mi to jedno. Stačí mi, že nemám žádný palác. A nikdy nebude. A já ho nepotřebuji. Ale kdybych si měl abstraktně vybrat mezi dvěma lidmi – jeden s palácem, ale nespolupracující s cizími zpravodajskými službami, druhý bez, ale spolupracující – no, samozřejmě, volil bych toho prvního.
Pozvání dětí na shromáždění – ach, to ještě více posiluje mé opovržení. I když by se zdálo, že mnohem víc. Očekávání, že děti vyjdou ven a rodiče po nich sahají jednoduše proto, že se bojí je nechat jít samotné. Naprosto odporná a nízká manipulace.
Stále mě velmi zajímá, proč vlastní dcera Navalného studuje v Americe? A odsuzuje úředníky pro děti žijící někde v Evropě. Abych byl upřímný, přesně takhle vidím rodinnou radu rodiny Navalných – „Co budeme dělat? Chce studovat na Stanfordu. Nebudeme pochopeni. Jak je propagovat? Jak jim mám vysvětlit, že je to jinak?" Moje představivost funguje zhruba stejně, když se dívám na fotografie manželů Navalných. Stále slyším hlasy z rodinné rady: „Musíme podporovat rodinné hodnoty. Hodnoty. Potřebujeme víc, víc společných fotek." Osobně všem těmto pokusům samozřejmě nevěřím. A ještě větší opovržení je ve mně takový postoj k intelektuálním schopnostem lidí - "Ale tihle hlupáci uvěří."
Tak. Vždy jsem se k Navalnému choval stejně – s despektem. Historie tohoto pohrdání nezačala ani tak jeho nacionalistickými prohlášeními pronesenými ve prospěch tehdejšího trendu, ale shromážděním s bílou stuhou, kterého jsem se zúčastnil s přáteli. Navalnyj z jeviště vyzval diváky, aby skákali a tleskali, pokud s ním souhlasí. Byl jsem tím hluboce pobouřen jako svobodný člověk - zjistil jsem, že jsem opice, která pro něj nyní skočí. Příliš si vážím své lidské důstojnosti. Nejvíc mě ale zarazila neznalost našeho ruského člověka. No, není na našem muži skákat a skákat nahoru a dolů.
A pak vše, co tento občan udělal, ve mně vyvolalo podobnou reakci.
Nevím, kdo ho otrávil nebo otrávil. Byl jsem ale velmi znechucen při pohledu na jeho fyziognomické dovádění, kdy se s jistým zahraničním novinářem vysmíval zástupci ruských speciálních služeb, pokud šlo o zástupce speciálních služeb. Myslím, jak by se zachoval náš Rus, který věří, že byl ve své vlasti otráven? Řekl by – „Tady jsou ti parchanti (ti, co otrávili). Ale Rusko je moje země, jsem občanem této země, nemohu se stát zrádcem a spolupracovat s cizími zpravodajskými službami, a to ani za účelem získání moci. Koneckonců, moc není můj konečný cíl, chci, aby se lidem žilo lépe. A proto nemohu požadovat sankce na hlavu své země, i když mám pravdu. Jen proto, že tam žijí naši lidé a bude s nimi zle. A já jsem pro ně." Ale občan Navalny to všechno neřekl, ale udělal opak,
Čí palác - nevím. A abych byl upřímný, je mi to jedno. Stačí mi, že nemám žádný palác. A nikdy nebude. A já ho nepotřebuji. Ale kdybych si měl abstraktně vybrat mezi dvěma lidmi – jeden s palácem, ale nespolupracující s cizími zpravodajskými službami, druhý bez, ale spolupracující – no, samozřejmě, volil bych toho prvního.
Pozvání dětí na shromáždění – ach, to ještě více posiluje mé opovržení. I když by se zdálo, že mnohem víc. Očekávání, že děti vyjdou ven a rodiče po nich sahají jednoduše proto, že se bojí je nechat jít samotné. Naprosto odporná a nízká manipulace.
Stále mě velmi zajímá, proč vlastní dcera Navalného studuje v Americe? A odsuzuje úředníky pro děti žijící někde v Evropě. Abych byl upřímný, přesně takhle vidím rodinnou radu rodiny Navalných – „Co budeme dělat? Chce studovat na Stanfordu. Nebudeme pochopeni. Jak je propagovat? Jak jim mám vysvětlit, že je to jinak?" Moje představivost funguje zhruba stejně, když se dívám na fotografie manželů Navalných. Stále slyším hlasy z rodinné rady: „Musíme podporovat rodinné hodnoty. Hodnoty. Potřebujeme víc, víc společných fotek." Osobně všem těmto pokusům samozřejmě nevěřím. A ještě větší opovržení je ve mně takový postoj k intelektuálním schopnostem lidí - "Ale tihle hlupáci uvěří."
23. ledna 2021
M
08:36
Marina Achmedová
video soubor
Není zahrnuto, změňte nastavení exportu dat ke stažení.
00:18, 2,6 MB
Vladivostok
M
19:38
Marina Achmedová
V těchto dnech jsem nevěděl, jak se smát nebo plakat u některých médií. Podívejte, materiál je zveřejněn - "Naši novináři vysvětlili, proč půjdou na shromáždění." To je velmi dobré, ale nyní budou muset svému čtenáři vysvětlit, proč se stále považují za novináře. Jak přesvědčí čtenáře, že půjdou události pokrýt objektivně, když se už postavili na stranu, jak otevřeně deklarovali?
Dál. Titulky – „Co dělat, když jste byli zadrženi na shromáždění“, „Co si vzít s sebou na shromáždění“ – i když nepřímé, stále jde o propagandu, protože takové titulky jako by říkaly, že otázka jít nebo nejít je vyřešeno, všichni jdou a ty jdi, ale hraj na jistotu.
Jsem hlubokým přesvědčením, že by to nemělo být přijatelné pro žádná média. Média informují, ale neagitují a nepodněcují.
Dál. Titulky – „Co dělat, když jste byli zadrženi na shromáždění“, „Co si vzít s sebou na shromáždění“ – i když nepřímé, stále jde o propagandu, protože takové titulky jako by říkaly, že otázka jít nebo nejít je vyřešeno, všichni jdou a ty jdi, ale hraj na jistotu.
Jsem hlubokým přesvědčením, že by to nemělo být přijatelné pro žádná média. Média informují, ale neagitují a nepodněcují.
24. ledna 2021
M
09:02
Marina Achmedová
Píšou mi - "Jak tě rozdrtil Majdan!". Ano, zmenšila se. Zdá se mi, že měli překroutit každého normálního člověka. Koneckonců, nepřijel jsem tam, jako mnozí na exkurzi, dýchat vzduch svobody, šel jsem na Donbas a tam jsem se díval na zatracený mlýnek na maso, žil jsem v něm. Na Majdanu mi lidé často říkali – „No, podívej se, jaké dobré duchovní tváře máme“. kdo se hádá? Dobrý, oduševnělý. "Ano, jsme pro všechno dobré, jsme pro chudé proti bohatým." Velmi dobře, já taky. Ale ne takhle. "Necítíš tu ducha svobody, ducha jednoty?" zeptali se mě. Vždy jsem tam cítil jiný zápach – spálené pneumatiky a smrt.
Tehdy, již v té nejžhavější válce, jsem si položil otázku – proč by měli lidé umírat, aby někdo pocítil tohoto ducha svobody a jednoty, s nímž je tak snadné zaměnit povýšenost a nejhloupější sektářství? Sledoval jsem na dálku přes sociální sítě lidi, kteří „duchovně“ investovali do Majdanu. Z nějakého důvodu nechtěli žít v zemi vítězné revoluce, na Ukrajině. Z nějakého důvodu je to hned po převratu přitáhlo do Evropy. Nyní odtud sledují, co se s námi děje, a netrpělivě si mnou ruce. Ale co na tom, "vzduch svobody" je návykový. Teď tady chtějí všechno zničit. Stejně je nezajímá tady žít. Pobuřující Rusové, kteří zemi opustili, vypadají ze všech nejodporněji. Tímto jsou všechny potíže, na které se dívají z jiné země, dalším důkazem toho, jakou měli pravdu, když se dostali z tohoto odporného Ruska.
Ano, byl jsem zmrzačen Majdanem. Je normální být ochromen pozorovaným pokrytectvím a násilnými smrtmi. Ano, zmrzačili i mnoho Ukrajinců, kteří na tu Ukrajinu s lítostí vzpomínají až do roku 2013. A upřímně řečeno, také na to vzpomínám s velkou lítostí. Ale taková už nikdy nebude. Majdan vzal vše od bohatých a předal to stejným bohatým.
Chci krásné Rusko budoucnosti? Opravdu chci. Ale když se podívám na země, kterými se tento „duch svobody“ prohnal a rozvířil vznešené sektářské davy, takovou budoucnost z pochopitelných důvodů nechci. Ještě dokážu pochopit nezkušené puberťáky, kterým se nesrovnala hormonální soustava, nezesílil mozek, kteří se chtějí hýbat a zapojit se alespoň do něčeho. A zde vyvstává spravedlivá otázka, proč jim stát nedokázal dát zapojení alespoň do něčeho. Dospělým ale porozumím jen tehdy, když si vymyslí plán, že tady nebudou žít. A před odjezdem chtějí v zemi rozbít všechno, co je možné. Aby ti nebylo tak líto odejít.
Tehdy, již v té nejžhavější válce, jsem si položil otázku – proč by měli lidé umírat, aby někdo pocítil tohoto ducha svobody a jednoty, s nímž je tak snadné zaměnit povýšenost a nejhloupější sektářství? Sledoval jsem na dálku přes sociální sítě lidi, kteří „duchovně“ investovali do Majdanu. Z nějakého důvodu nechtěli žít v zemi vítězné revoluce, na Ukrajině. Z nějakého důvodu je to hned po převratu přitáhlo do Evropy. Nyní odtud sledují, co se s námi děje, a netrpělivě si mnou ruce. Ale co na tom, "vzduch svobody" je návykový. Teď tady chtějí všechno zničit. Stejně je nezajímá tady žít. Pobuřující Rusové, kteří zemi opustili, vypadají ze všech nejodporněji. Tímto jsou všechny potíže, na které se dívají z jiné země, dalším důkazem toho, jakou měli pravdu, když se dostali z tohoto odporného Ruska.
Ano, byl jsem zmrzačen Majdanem. Je normální být ochromen pozorovaným pokrytectvím a násilnými smrtmi. Ano, zmrzačili i mnoho Ukrajinců, kteří na tu Ukrajinu s lítostí vzpomínají až do roku 2013. A upřímně řečeno, také na to vzpomínám s velkou lítostí. Ale taková už nikdy nebude. Majdan vzal vše od bohatých a předal to stejným bohatým.
Chci krásné Rusko budoucnosti? Opravdu chci. Ale když se podívám na země, kterými se tento „duch svobody“ prohnal a rozvířil vznešené sektářské davy, takovou budoucnost z pochopitelných důvodů nechci. Ještě dokážu pochopit nezkušené puberťáky, kterým se nesrovnala hormonální soustava, nezesílil mozek, kteří se chtějí hýbat a zapojit se alespoň do něčeho. A zde vyvstává spravedlivá otázka, proč jim stát nedokázal dát zapojení alespoň do něčeho. Dospělým ale porozumím jen tehdy, když si vymyslí plán, že tady nebudou žít. A před odjezdem chtějí v zemi rozbít všechno, co je možné. Aby ti nebylo tak líto odejít.
25. ledna 2021
M
19:03
Marina Achmedová
😂
26. ledna 2021
M
09:18
Marina Achmedová
To si myslím o porušování práv pracovníků médií na shromážděních.
Pokud stojíte na shromáždění s odznakem „Press“ nebo vestou „Press“ a oni vás zbijí, strkají do vás, odvezou vás do rýžového vozu, pak jsou vaše základní profesní práva hrubě porušena.
Pokud vlezete do epicentra boje, do této sraženiny hněvu, strachu a adrenalinu, pak musíte pochopit, že můžete padnout pod horkou rukou a tam se na vás v zápalu boje nikdo nepodívá. A nápisu „Press“ se nikdo nezastaví. A to jsou náklady na profesi.
Je to jako když jdete na místo, kde se střílí granáty. Nemůžete od projektilu požadovat, aby zasáhl pouze civilisty a vyhýbal se tisku. Zde buď nechoďte tam, nebo se smiřte s náklady na povolání.
Pokud stojíte na shromáždění s odznakem „Press“ nebo vestou „Press“ a oni vás zbijí, strkají do vás, odvezou vás do rýžového vozu, pak jsou vaše základní profesní práva hrubě porušena.
Pokud vlezete do epicentra boje, do této sraženiny hněvu, strachu a adrenalinu, pak musíte pochopit, že můžete padnout pod horkou rukou a tam se na vás v zápalu boje nikdo nepodívá. A nápisu „Press“ se nikdo nezastaví. A to jsou náklady na profesi.
Je to jako když jdete na místo, kde se střílí granáty. Nemůžete od projektilu požadovat, aby zasáhl pouze civilisty a vyhýbal se tisku. Zde buď nechoďte tam, nebo se smiřte s náklady na povolání.
28. ledna 2021
M
14:15
Marina Achmedová
14:15
Předevčírem jsme s Radou pro lidská práva měli jednání s ministrem kultury. Diskutovali jsme o problémech v kině - Sokurov o tom hovořil prostřednictvím odkazu na video. a zachování kulturního dědictví. Přišel jsem mluvit o blogerech a tlustých literárních časopisech.
V pondělí Expert zveřejní můj longread o tiktokerech. Když jsem vstoupil do jejich domova – největšího domova Tiktoker v Rusku s celkovým počtem 100 milionů sledujících – cítil jsem se jako v jiném světě. Studují pouze dvě dívky z patnácti hvězdných blogerek. Zbytek dokončil pouze školu a někdo školu opustil po 9. třídě. A nejen, že se sami neučí, ale obrovskému množství mladých lidí vnuknou sen – můžete žít krásně jako blogeři, aniž byste se vzdělávali a namáhali se v práci. Ale jen málokdo se stane hvězdnými bloggery – kombinace vysvětlitelných a nevysvětlitelných okolností. Proto mnozí jednoduše ztrácejí čas snem a promeškají čas, nedostanou vzdělání a specializaci a půjdou pracovat tam, kde musí. Budou zklamaní, budou žít život, který jim nevyhovuje,
Dlouho jsem si povídal s těmito kluky - blogery. Jsou většinou z malých měst, z ne zrovna prosperujících rodin. Život jim nedával velké příležitosti. A blogování ano. A nyní mnozí sní o tom, že budou jako oni – právě v blogování vidí mladí lidé jediný způsob, jak se dostat ven. A těm chlapům nikdo nikde pořádně neukazuje, že existují i jiné cesty a také vedou k dobrému životu. Navíc jim to neukazuje prostřednictvím kanálů, ze kterých přijímají informace. Tedy ze stejného TikToku, a ne z televize, na kterou se nedívají. Připadalo mi důležité o tom mluvit na ministerstvu kultury, které je stále zodpovědné za kinematografii a četbu. Protože obojí je kultura. A předseda Rady Valery Fadeev se také domnívá, že bychom o tom měli mluvit a je to naše Rada, která by o tom měla mluvit.
Další otázka, kterou mám, jsou literární časopisy. Na schůzce s ministrem jsem řekl, že například časopis Okťabr už dva roky nevychází, protože nemá mizerné peníze - na tisk a mizivé platy pro zaměstnance. Časopisu je 97 let, za tři roky - 100. Vycházet nepřestal ani za Velké vlastenecké války. A v posledních letech jsou tyto časopisy platformou pro mladé spisovatele. Potřebují někam napsat. Vydavatelé je hned tak nevezmou. Pravda, ministr mi řekl, že s tím mám jít na ministerstvo digitálního rozvoje - tam mají tisknout. Valery Fadeev k tomu poznamenal, že koneckonců nejprve bylo slovo, ne číslo. "Koneckonců, slovo, ne číslo, Olgo Borisovno," řekl.
Dalším problémem je, že literární časopisy mohou existovat pouze ve spolupráci s knihovnami, jejichž prostřednictvím jsou distribuovány. Knihovny spadají pod ministerstvo kultury a vůbec nedistribuují literaturu, ale časopisy Líza, rady důchodcům, myslivcům a tak dále. Literatura se dostává do začarovaného kruhu. Sám jsem byl předloni ve venkovských knihovnách a všechno jsem to viděl. A proto jsem přesvědčen, že za literární časopisy a knihovny by mělo odpovídat jedno oddělení.
A věřte, že se jen zdá, že existuje internet a můžete tam volně publikovat něco svého. Literární časopis je sítem, které prosévá texty a vybírá literaturu. Pro redaktory je tu prvotřídní škola. Musí být zachována pro zemi. Tyto časopisy jsou naší nehmotnou kulturní hodnotou. Ano, nyní můžete vše zavřít, sledovat videa na TikTok, číst kanály telegramu s neprokázanými úniky, které si každý sype do svého mlýna. Ale lidé budou brzy chtít zase kvalitní texty, budou chtít literaturu. Spěchají ho hledat, ale už tam není. Protože když autor nemá kam psát, tak nepíše. A čtenář, pokud nemá co číst, čte odpadky a chudne na mysli i na duši.
V pondělí Expert zveřejní můj longread o tiktokerech. Když jsem vstoupil do jejich domova – největšího domova Tiktoker v Rusku s celkovým počtem 100 milionů sledujících – cítil jsem se jako v jiném světě. Studují pouze dvě dívky z patnácti hvězdných blogerek. Zbytek dokončil pouze školu a někdo školu opustil po 9. třídě. A nejen, že se sami neučí, ale obrovskému množství mladých lidí vnuknou sen – můžete žít krásně jako blogeři, aniž byste se vzdělávali a namáhali se v práci. Ale jen málokdo se stane hvězdnými bloggery – kombinace vysvětlitelných a nevysvětlitelných okolností. Proto mnozí jednoduše ztrácejí čas snem a promeškají čas, nedostanou vzdělání a specializaci a půjdou pracovat tam, kde musí. Budou zklamaní, budou žít život, který jim nevyhovuje,
Dlouho jsem si povídal s těmito kluky - blogery. Jsou většinou z malých měst, z ne zrovna prosperujících rodin. Život jim nedával velké příležitosti. A blogování ano. A nyní mnozí sní o tom, že budou jako oni – právě v blogování vidí mladí lidé jediný způsob, jak se dostat ven. A těm chlapům nikdo nikde pořádně neukazuje, že existují i jiné cesty a také vedou k dobrému životu. Navíc jim to neukazuje prostřednictvím kanálů, ze kterých přijímají informace. Tedy ze stejného TikToku, a ne z televize, na kterou se nedívají. Připadalo mi důležité o tom mluvit na ministerstvu kultury, které je stále zodpovědné za kinematografii a četbu. Protože obojí je kultura. A předseda Rady Valery Fadeev se také domnívá, že bychom o tom měli mluvit a je to naše Rada, která by o tom měla mluvit.
Další otázka, kterou mám, jsou literární časopisy. Na schůzce s ministrem jsem řekl, že například časopis Okťabr už dva roky nevychází, protože nemá mizerné peníze - na tisk a mizivé platy pro zaměstnance. Časopisu je 97 let, za tři roky - 100. Vycházet nepřestal ani za Velké vlastenecké války. A v posledních letech jsou tyto časopisy platformou pro mladé spisovatele. Potřebují někam napsat. Vydavatelé je hned tak nevezmou. Pravda, ministr mi řekl, že s tím mám jít na ministerstvo digitálního rozvoje - tam mají tisknout. Valery Fadeev k tomu poznamenal, že koneckonců nejprve bylo slovo, ne číslo. "Koneckonců, slovo, ne číslo, Olgo Borisovno," řekl.
Dalším problémem je, že literární časopisy mohou existovat pouze ve spolupráci s knihovnami, jejichž prostřednictvím jsou distribuovány. Knihovny spadají pod ministerstvo kultury a vůbec nedistribuují literaturu, ale časopisy Líza, rady důchodcům, myslivcům a tak dále. Literatura se dostává do začarovaného kruhu. Sám jsem byl předloni ve venkovských knihovnách a všechno jsem to viděl. A proto jsem přesvědčen, že za literární časopisy a knihovny by mělo odpovídat jedno oddělení.
A věřte, že se jen zdá, že existuje internet a můžete tam volně publikovat něco svého. Literární časopis je sítem, které prosévá texty a vybírá literaturu. Pro redaktory je tu prvotřídní škola. Musí být zachována pro zemi. Tyto časopisy jsou naší nehmotnou kulturní hodnotou. Ano, nyní můžete vše zavřít, sledovat videa na TikTok, číst kanály telegramu s neprokázanými úniky, které si každý sype do svého mlýna. Ale lidé budou brzy chtít zase kvalitní texty, budou chtít literaturu. Spěchají ho hledat, ale už tam není. Protože když autor nemá kam psát, tak nepíše. A čtenář, pokud nemá co číst, čte odpadky a chudne na mysli i na duši.
29. ledna 2021
M
08:48
Marina Achmedová
Semjon Slepakov byl zahanben za verš o dobru, který se stal horším než zlo. A nejen stydět, ale stydět se španělským studem. Dlouho, když jsem se v příspěvcích a komentářích setkal s tímto slovním spojením „španělská ostuda“, jsem si stále říkal – co je to za ostudu? Připadal mi v podobě Španělky - nejprve nafouklé snědé tety, která sedí na výstavišti na pódiu a vyhlíží v davu člověka, který se může stydět, a když ho najde, ukáže prstem na něj a chrastí kastanětami. Pak ve formě chřipky, která přišla ze zahraničí, zaútočí na naše lidi a spálí je s výkřikem – „Nechtěl jsem onemocnět svou ruskou chřipkou, ty onemocníš chřipkou španělskou!“.
A vždy jsem v této „španělské hanbě“ cítil trochu arogance vůči lidem, kteří jsou idioti! - jako dříve prožívají jen svůj ruský stud a hlavně, když by se měli stydět sami za sebe. Ano, spíše ruská hanba je, když se stydíš sám za sebe. A španělština je, když jste nafoukaní velikostí a stydíte se za toho druhého.
Nemohla překonat zvědavost a obrátila se na Google. Ukázalo se, že výraz „španělská hanba“ pochází od Britů, když jim byly promítány španělské telenovely. Hrdinové těchto oper se chovali tak smrtelně ošklivě, že se za ně Britové začali divoce stydět. A tento pocit nazývali španělskou hanbou. Něco mi ale říká, že hrdinové těchto oper se chovali tak komicky a groteskně, že Britové do této fráze vložili spoustu dobrého humoru. Což nevoní, když naši, nafoukaní a ukazující prstem, křičí – „Španělská hanba!“. O tom, že to člověk s chutí na slovo nikdy neřekne, pomlčím. Jen řeknu, že normální člověk se za sebe většinou stydí. Stydět se za to, že někdo jiný smýšlí jinak, může být jen člověk, který si sám sebe velmi představuje. Nerespektujte, nesouhlaste, ale nechrastte kastanětami, pokud netančíte španělsky.
A vždy jsem v této „španělské hanbě“ cítil trochu arogance vůči lidem, kteří jsou idioti! - jako dříve prožívají jen svůj ruský stud a hlavně, když by se měli stydět sami za sebe. Ano, spíše ruská hanba je, když se stydíš sám za sebe. A španělština je, když jste nafoukaní velikostí a stydíte se za toho druhého.
Nemohla překonat zvědavost a obrátila se na Google. Ukázalo se, že výraz „španělská hanba“ pochází od Britů, když jim byly promítány španělské telenovely. Hrdinové těchto oper se chovali tak smrtelně ošklivě, že se za ně Britové začali divoce stydět. A tento pocit nazývali španělskou hanbou. Něco mi ale říká, že hrdinové těchto oper se chovali tak komicky a groteskně, že Britové do této fráze vložili spoustu dobrého humoru. Což nevoní, když naši, nafoukaní a ukazující prstem, křičí – „Španělská hanba!“. O tom, že to člověk s chutí na slovo nikdy neřekne, pomlčím. Jen řeknu, že normální člověk se za sebe většinou stydí. Stydět se za to, že někdo jiný smýšlí jinak, může být jen člověk, který si sám sebe velmi představuje. Nerespektujte, nesouhlaste, ale nechrastte kastanětami, pokud netančíte španělsky.
30. ledna 2021
M
13:41
Marina Achmedová
Čteme: právníci tvrdí, že Margarita Yudina, kterou policista zasáhl, kopl do břicha, byla umístěna venku.
Nyní bude tato nešťastnice roztrhána na kusy jako hadr. Protože od osoby, která žila svůj osobní život skrytý před zvědavýma očima, se proměnila výhradně v označení - „Který-Policista-Kicked-Kicked-In-Belly“.
Někteří ji přitahují k sobě – „Jak?! Přijala omluvu policisty?! jak se opovažuje? Je symbolem našeho protestu, naší vlajkou, svědčící o svévoli systému, o násilí! Plánovali jsme, že tuto vlajku budeme hrdě nosit nad hlavou ještě dva týdny. A mezi její povinnosti patřilo létání, jen létání a nepřijímání květin a omluv! Ostatní – „Jak?! Ještě napsala prohlášení do Spojeného království?! Nepřijala omluvu, když se muž omluvil tak upřímně? A ona sama řekla - "To je adrenalin, rozumím - adrenalin." Nechtěl ses stát symbolem všeodpouštějící ruské ženy?!"
A Margarita Yudina, Koho-Policista-Nakopal-Do břicha, by měla pochopit, že jakmile zpravodajství odezní a odezní poměrně rychle, nebude jako lidská jednotka opět nikoho zajímat. A nikdo o ní nebude psát, i kdyby o to sama požádala. V moderním světě symboly dlouho nevydrží a vlajky se rychle promění v roztrhané hadry.
Nyní bude tato nešťastnice roztrhána na kusy jako hadr. Protože od osoby, která žila svůj osobní život skrytý před zvědavýma očima, se proměnila výhradně v označení - „Který-Policista-Kicked-Kicked-In-Belly“.
Někteří ji přitahují k sobě – „Jak?! Přijala omluvu policisty?! jak se opovažuje? Je symbolem našeho protestu, naší vlajkou, svědčící o svévoli systému, o násilí! Plánovali jsme, že tuto vlajku budeme hrdě nosit nad hlavou ještě dva týdny. A mezi její povinnosti patřilo létání, jen létání a nepřijímání květin a omluv! Ostatní – „Jak?! Ještě napsala prohlášení do Spojeného království?! Nepřijala omluvu, když se muž omluvil tak upřímně? A ona sama řekla - "To je adrenalin, rozumím - adrenalin." Nechtěl ses stát symbolem všeodpouštějící ruské ženy?!"
A Margarita Yudina, Koho-Policista-Nakopal-Do břicha, by měla pochopit, že jakmile zpravodajství odezní a odezní poměrně rychle, nebude jako lidská jednotka opět nikoho zajímat. A nikdo o ní nebude psát, i kdyby o to sama požádala. V moderním světě symboly dlouho nevydrží a vlajky se rychle promění v roztrhané hadry.
M
15:54
Marina Achmedová
V Pondělí. Jako vždy - ve všech kioscích a supermarketech. Dobře, bude tam i odkaz 😉
31. ledna 2021
M
15:07
Marina Achmedová
Nečekaně jsem se dnes ocitl uprostřed protestu. Šli tam jen všichni a já - odtud. Všechno se to stalo takhle. Vydal jsem se na životně důležitý a dlouho plánovaný podnik do ulice Stromynka. Udělal jsem všechnu práci, vyšel jsem na ulici s působivou nákupní taškou a najednou tu byly rýžové vozy, pořádková policie, skandující dav. Okamžitě jsem si neuvědomil, že příště, dalo by se říci, na nádvořích „Matrosskaja Tišina“, a dostal jsem se do samotného víru toho, k čemu jsem se neplánoval připojit.
Rozhodl jsem se jít proti cestě davu do metra. K tomu ale bylo nutné přejít silnici a výjezd na ni na semaforu byl pořádkovými policisty z obou stran uzamčen. Moje cesta vedla jen závějí. Sebevědomě jsem vylezl s nákupní taškou na závěj, ale pak se něco pokazilo – závěj se mi zdál na sestup trochu vysoko. Třásla jsem se nerozhodností. V tu chvíli se stala hrozná věc... Nevím, jak jsem to mohl dopustit, zřejmě z bezmyšlenkovitosti. Faktem však zůstává, že se na mě plnou rychlostí řítil policista pořádkové jednotky.
Zvedl moji tašku na šňůrky a, jaká hrůza, neodolal jsem. Natáhl ke mně ruku. A tady je noční můra, laskavě jsem přijal jeho nabídku a vylezl ze závěje. Teď nevím, jak s tímto faktem žít. Vzala za ruku hlídacího psa režimu, představitele krvavých úřadů. Navíc mě potěšilo, že mi pomohli.
Vím, že někdo se už při čtení těchto řádků krčí - „Tady jsou lidé zadrženi, biti obušky a podávají jí ruku. propagandista!" "Ano, ona si všechno vymyslela, žádná pořádková policie nebyla!" Lidi, vidíte, jak dobře vás znám. A proto samozřejmě chápu vaše pocity. Faktem však zůstává - podal mi ruku v plné výstroji policista a já jsem toho využil. A dokonce z toho udělal událost. Ne selfie, samozřejmě v rýžovém voze, ale aspoň mi něco padlo do rukou.
Pak jsem přešel silnici a přidal se k davu. Nerad chodím v davu a jediné potěšení, které mohu z takových okolností získat, je jít proti proudu. A jelikož jsem šel proti, tedy tváří v tvář demonstrantům, měl jsem možnost si je pořádně prohlédnout. "Strýčku Vova, jdi pryč!" křičeli sotva zralými hlasy – těchto 90 procent mladých lidí. Veselé, radostné, energické pohyby. A dokonce jsem si myslel, že je to hodně podobné studentskému průvodu, kdy se najednou zrušilo vyučování a všichni si užívali neplánované prázdniny. Sám jsem měl povznesený pocit – jako bych byl znovu studentem a tak dále. Dívky se bouřlivě zasmály, mladíci něco vzrušeně řekli. Zkrátka dav byl ztělesněním lidí v pohybu. A dokonce bych byl rád, že jsem proti ní musel jít, nebýt jednoho úlovku,
Vchod do metra byl uzavřen. Přistoupil jsem k pořádkové policii, náročně jsem zatřásl sáčkem a řekl: "Ale neoznámili, že Sokolniki budou zavřené!"
- Tak tohle je si-tu-a-tiv-ale! - vysvětlil mi. Sami vidíte, jaká je situace. Raději si vezměte taxi.
Šel jsem do nejbližšího nákupního centra a zavolal si odtamtud taxi. Jel jsem z domova do Stromynky za 250, a zpět - za 677. Tak přátelé, dnešní nepovolená rally mě stála 700 rublů. Otázka - Yandex, jak dlouho si budete zahřívat ruce nad problémy lidí?
Rozhodl jsem se jít proti cestě davu do metra. K tomu ale bylo nutné přejít silnici a výjezd na ni na semaforu byl pořádkovými policisty z obou stran uzamčen. Moje cesta vedla jen závějí. Sebevědomě jsem vylezl s nákupní taškou na závěj, ale pak se něco pokazilo – závěj se mi zdál na sestup trochu vysoko. Třásla jsem se nerozhodností. V tu chvíli se stala hrozná věc... Nevím, jak jsem to mohl dopustit, zřejmě z bezmyšlenkovitosti. Faktem však zůstává, že se na mě plnou rychlostí řítil policista pořádkové jednotky.
Zvedl moji tašku na šňůrky a, jaká hrůza, neodolal jsem. Natáhl ke mně ruku. A tady je noční můra, laskavě jsem přijal jeho nabídku a vylezl ze závěje. Teď nevím, jak s tímto faktem žít. Vzala za ruku hlídacího psa režimu, představitele krvavých úřadů. Navíc mě potěšilo, že mi pomohli.
Vím, že někdo se už při čtení těchto řádků krčí - „Tady jsou lidé zadrženi, biti obušky a podávají jí ruku. propagandista!" "Ano, ona si všechno vymyslela, žádná pořádková policie nebyla!" Lidi, vidíte, jak dobře vás znám. A proto samozřejmě chápu vaše pocity. Faktem však zůstává - podal mi ruku v plné výstroji policista a já jsem toho využil. A dokonce z toho udělal událost. Ne selfie, samozřejmě v rýžovém voze, ale aspoň mi něco padlo do rukou.
Pak jsem přešel silnici a přidal se k davu. Nerad chodím v davu a jediné potěšení, které mohu z takových okolností získat, je jít proti proudu. A jelikož jsem šel proti, tedy tváří v tvář demonstrantům, měl jsem možnost si je pořádně prohlédnout. "Strýčku Vova, jdi pryč!" křičeli sotva zralými hlasy – těchto 90 procent mladých lidí. Veselé, radostné, energické pohyby. A dokonce jsem si myslel, že je to hodně podobné studentskému průvodu, kdy se najednou zrušilo vyučování a všichni si užívali neplánované prázdniny. Sám jsem měl povznesený pocit – jako bych byl znovu studentem a tak dále. Dívky se bouřlivě zasmály, mladíci něco vzrušeně řekli. Zkrátka dav byl ztělesněním lidí v pohybu. A dokonce bych byl rád, že jsem proti ní musel jít, nebýt jednoho úlovku,
Vchod do metra byl uzavřen. Přistoupil jsem k pořádkové policii, náročně jsem zatřásl sáčkem a řekl: "Ale neoznámili, že Sokolniki budou zavřené!"
- Tak tohle je si-tu-a-tiv-ale! - vysvětlil mi. Sami vidíte, jaká je situace. Raději si vezměte taxi.
Šel jsem do nejbližšího nákupního centra a zavolal si odtamtud taxi. Jel jsem z domova do Stromynky za 250, a zpět - za 677. Tak přátelé, dnešní nepovolená rally mě stála 700 rublů. Otázka - Yandex, jak dlouho si budete zahřívat ruce nad problémy lidí?
1. února 2021
M
09:00
Marina Achmedová
V této reportáži z mého domova pro tiktokery je mým oblíbeným místem hlava Planerky v kuchyni v předvečer
rally
rally
M
16:32
Marina Achmedová
Přátelé, četl jsem prohlášení, že Fadeev jako předseda Rady pro lidská práva nedělá nic na ochranu účastníků nepovolených shromáždění a chci říci o činnosti Rady, alespoň co vím. Za prvé, je nespravedlivé říkat, že Valery Aleksandrovich na nic nereaguje. Dovolte mi, abych vám připomněl: dokonce velmi reagoval na obžalované v moskevské kauze - Radzhabov, Fomin a Žukov. Postavil se za ně. Nepostavil se ale za jejich právo házet kelímky, lahve nebo sněhové koule na policii a pořádkovou policii. Mluvil o tom, že obvinění proti nim považuje za nepřiměřené jejich provinění. Poté vzal jejich záležitosti pod osobní kontrolu. A nyní bude Rada posuzovat každý případ zvlášť, a pokud bude zjištěno porušení lidských práv, Rada zasáhne. Sám dodám: Osobně si nemyslím že člověk má právo hodit na policii nebo pořádkovou policii alespoň něco a nezáleží na tom, co hodí - prázdnou láhev, sklenici nebo něco těžšího. Hlavní je, že houpáním překoná psychickou bariéru. A kdo překonal bariéru, může se pustit dál s dlažebními kostkami.
Tady je další věc. Připadá mi zvláštní číst, že Rada nedělá vůbec nic. To není fér. Osobně Fadeev vyvolává mnoho otázek a téměř všechny jsou populární. Nejoblíbenější jsou podle mě rovné podmínky vzdělávání pro všechny děti, bez ohledu na příjem rodiny. Všechny děti jsou si rovny. A Fadeev říká, že je to stát, kdo by měl rodinám poskytnout prostředky technologie v rámci distančního vzdělávání. Ale osobně jsem proti distančnímu vzdělávání mimo pandemii. Fadeev - taky. Říká, že pokud je dítě nuceno převést na práci na dálku, rodina s nízkými příjmy by se vůbec neměla potýkat s neřešitelným problémem – kde vzít počítač nebo tablet. V letošním roce budou vzneseny i další akutní sociální otázky.
Někomu se ale z nějakého důvodu zdá, že veškerá pozornost Rady i médií by měla být věnována malému procentu občanů, kteří vyjdou protestovat. Jako by v zemi už nikdo nežil a lidé už neměli problémy, kromě nedořešených mítinků. Vadilo mi například i to, že když se dělala důchodová reforma, neviděl jsem takové davy. Vůbec jsem je neviděl. Mimochodem, šel bych na shromáždění proti této reformě. Ale určitě ne pod vedením Navalného.
A také vám musím říci, že Fadeev nikdy neřekl, že by shromáždění měla být zakázána. Je zvláštní zakazovat lidem shromáždění. nenajdete? Ale v pandemii nejsou shromáždění jen nepovolená, jsou zakázána, jako jakékoli masové akce. Ale z této pandemie se dostáváme a Valerij Alexandrovič věří, že omezení bude také potřeba postupně zrušit.
Ale na žádném shromáždění - a to je můj osobní názor - není dovoleno na policisty tlačit, něco po nich házet. Tady začíná násilí. Násilí je nakažlivé. A když dav nakažený násilím půjde zničit vaše domy, jediný, koho můžete zavolat o pomoc, bude policie. Nezáleží na tom, jestli je máte rádi nebo ne. Pořád nemáte komu zavolat kromě nich.
Tady je další věc. Připadá mi zvláštní číst, že Rada nedělá vůbec nic. To není fér. Osobně Fadeev vyvolává mnoho otázek a téměř všechny jsou populární. Nejoblíbenější jsou podle mě rovné podmínky vzdělávání pro všechny děti, bez ohledu na příjem rodiny. Všechny děti jsou si rovny. A Fadeev říká, že je to stát, kdo by měl rodinám poskytnout prostředky technologie v rámci distančního vzdělávání. Ale osobně jsem proti distančnímu vzdělávání mimo pandemii. Fadeev - taky. Říká, že pokud je dítě nuceno převést na práci na dálku, rodina s nízkými příjmy by se vůbec neměla potýkat s neřešitelným problémem – kde vzít počítač nebo tablet. V letošním roce budou vzneseny i další akutní sociální otázky.
Někomu se ale z nějakého důvodu zdá, že veškerá pozornost Rady i médií by měla být věnována malému procentu občanů, kteří vyjdou protestovat. Jako by v zemi už nikdo nežil a lidé už neměli problémy, kromě nedořešených mítinků. Vadilo mi například i to, že když se dělala důchodová reforma, neviděl jsem takové davy. Vůbec jsem je neviděl. Mimochodem, šel bych na shromáždění proti této reformě. Ale určitě ne pod vedením Navalného.
A také vám musím říci, že Fadeev nikdy neřekl, že by shromáždění měla být zakázána. Je zvláštní zakazovat lidem shromáždění. nenajdete? Ale v pandemii nejsou shromáždění jen nepovolená, jsou zakázána, jako jakékoli masové akce. Ale z této pandemie se dostáváme a Valerij Alexandrovič věří, že omezení bude také potřeba postupně zrušit.
Ale na žádném shromáždění - a to je můj osobní názor - není dovoleno na policisty tlačit, něco po nich házet. Tady začíná násilí. Násilí je nakažlivé. A když dav nakažený násilím půjde zničit vaše domy, jediný, koho můžete zavolat o pomoc, bude policie. Nezáleží na tom, jestli je máte rádi nebo ne. Pořád nemáte komu zavolat kromě nich.
5. února 2021
M
09:17
Marina Achmedová
Přátelé, text, který byl dnes večer zveřejněn na webu Echo Moskvy, není prohlášením HRC, nicméně byl přetištěn některými médii a byl jimi vydáván za „prohlášení HRC“. Text je názorem jednotlivých členů Rady. Toto prohlášení HRC bylo předloženo k hlasování. Na základě výsledků hlasování se objeví především na webových stránkách HRC. Ekho Moskvy není web HRC. A pokud vy, kolegové, nenajdete prohlášení na stránkách HRC, pak s ním většina nesouhlasí a nemělo by být bráno jako prohlášení Rady. Navíc někteří členové, kteří našli svůj podpis pod textem na Echo Moskvy, jej nepodepsali vůbec. Malé nedorozumění. Stalo se to.
M
19:06
Marina Achmedová
Četl jsem Navalného projevy od soudu. Zde samozřejmě nemusí snášet termíny, ale stanovit diagnózu – megalomanie.
6. února 2021
M
12:39
Marina Achmedová
Jelikož se na internetu stejně všichni pohádali, dovolte mi, abych na svém osobním blogu vyjádřil svůj osobní názor na to, co si myslím o včerejším procesu s Jeho Veličenstvom Navalným po přečtení přepisů.
Považuji soud za nespravedlivý? Připadal mi předpojatý. Mohl by se jakýkoli jiný občan, který stejným způsobem urážel lidi, vyhnout soudu? Snadné a jednoduché, pokud si pamatujeme vše, co si teď píšeme do komentářů. Mohl by být postaven před soud jakýkoli jiný občan, který by stejným způsobem urážel lidi? Snadno a jednoduše, hlavní je, že se o ně začne zajímat někdo ze spoluobčanů a zažaluje. Alespoň proto, přátelé, není třeba se navzájem urážet. A pokud občan Navalnyj napsal - "Věřím, že tito lidé, kteří vyzývají k hlasování o pozměňovacích návrzích Ústavy, se mýlí, a zde je důvod, proč..." - pak mu při vší touze nelze jeho názor přičítat. Ale přešel na urážky, protože nemohl jinak.
Myslím, že byl použit dědeček Ignat Sergejevič? Nevím, možné je všechno. Domnívám se, že pozměňovacím návrhům věřil a upřímně žádal, aby se o nich hlasovalo? A proč ne? Na rozdíl od Jeho Veličenstva nevěřím, že když je člověku 94 let, tak je mentálně postižený. A soudě podle frází, které si Navalnyj dovolil oslovit Ignata Sergejeviče, věří, že v tom věku jsou všichni úplní idioti. Ač se to někomu může zdát zvláštní, ale znám spoustu lidí, kteří hlasovali pro pozměňovací návrhy, protože jim věřili. Ale z nějakého důvodu se lidem zdá, že pokud byli proti, a všichni jejich známí jsou proti, tak je proti tomu celá země. A to jen říká, že soudíte ze svého vlastního malého světa.
Chtěl jsem napsat - "Dokážu si představit, jak by se na tomto soudu zachoval hodný člověk na místě Navalného ...". Ale ona přestala - je pro mě těžké si představit, že by hodný člověk mohl takhle mluvit s veteránem, kterého si evidentně vážíte za obranu své vlasti a za to, že jeho vůle k životu mu umožnila přežít a dožít se úctyhodného věku.
Málo znala historie lidi, kteří trpěli nespravedlivě? Naštěstí byli, a přestože sami trpěli, pro nás byli světlem, které ukazovalo, čeho je člověk obecně schopen pro svobodu, pro pravdu, pro druhé. Ano, lidé se ocitli v těžkých podmínkách, ale v nich se naplno odhalili a ukázali, co v nich bylo. A pokud historie uznala takového člověka za hrdinu, byla tam Důstojnost. A světlo v nich také hořelo a lidé k němu byli přitahováni, protože si uvědomili, že toto světlo je tou pravou věcí v životě, která z nás dělá lidi. A takoví lidé navždy vstoupili do dějin. A co náš Navalnyj, který místo toho, aby pokořil svou hrdost a omluvil se dědečkovi, včera vypustil tuny nadávek na staršího člověka – „je to panenka“, „bude uškrcen polštářem“? Jen ukazoval své prohnilé střevo. A od člověka by se nemělo čekat víc – nedokáže ze sebe vytáhnout to, co v něm není. Stejné světlo a důstojnost.
Jedna dívka se mnou na Instagramu dlouze diskutovala o Navalném. Ptal jsem se jí na různé otázky, abych pochopil její argumenty. A v určitém okamžiku řekla - „Převádím peníze na FBK. Podporuji Navalného, ESLP a mnoho dalších hodných lidí. Je to v tomto pořadí. Ne „spousta hodných lidí, ESLP a já“. Totiž s "já" na začátku. Pomiňme, že hodný člověk se nikdy a nikde neprohlásí za hoden. Počká, až to o něm řeknou ostatní. Ale psychologický problém podpory Navalného je jasně viditelný - "Převedu malou částku peněz na FBK a koupím si důstojnost." Ano, chápu, že život sám, někdy nudný, a okolnosti nám všem nedovolují projevit svou důstojnost. A všichni to chceme. A pak to začneme kupovat za malý převod peněz. Levné a praktické. Ale přesto, pro
Považuji soud za nespravedlivý? Připadal mi předpojatý. Mohl by se jakýkoli jiný občan, který stejným způsobem urážel lidi, vyhnout soudu? Snadné a jednoduché, pokud si pamatujeme vše, co si teď píšeme do komentářů. Mohl by být postaven před soud jakýkoli jiný občan, který by stejným způsobem urážel lidi? Snadno a jednoduše, hlavní je, že se o ně začne zajímat někdo ze spoluobčanů a zažaluje. Alespoň proto, přátelé, není třeba se navzájem urážet. A pokud občan Navalnyj napsal - "Věřím, že tito lidé, kteří vyzývají k hlasování o pozměňovacích návrzích Ústavy, se mýlí, a zde je důvod, proč..." - pak mu při vší touze nelze jeho názor přičítat. Ale přešel na urážky, protože nemohl jinak.
Myslím, že byl použit dědeček Ignat Sergejevič? Nevím, možné je všechno. Domnívám se, že pozměňovacím návrhům věřil a upřímně žádal, aby se o nich hlasovalo? A proč ne? Na rozdíl od Jeho Veličenstva nevěřím, že když je člověku 94 let, tak je mentálně postižený. A soudě podle frází, které si Navalnyj dovolil oslovit Ignata Sergejeviče, věří, že v tom věku jsou všichni úplní idioti. Ač se to někomu může zdát zvláštní, ale znám spoustu lidí, kteří hlasovali pro pozměňovací návrhy, protože jim věřili. Ale z nějakého důvodu se lidem zdá, že pokud byli proti, a všichni jejich známí jsou proti, tak je proti tomu celá země. A to jen říká, že soudíte ze svého vlastního malého světa.
Chtěl jsem napsat - "Dokážu si představit, jak by se na tomto soudu zachoval hodný člověk na místě Navalného ...". Ale ona přestala - je pro mě těžké si představit, že by hodný člověk mohl takhle mluvit s veteránem, kterého si evidentně vážíte za obranu své vlasti a za to, že jeho vůle k životu mu umožnila přežít a dožít se úctyhodného věku.
Málo znala historie lidi, kteří trpěli nespravedlivě? Naštěstí byli, a přestože sami trpěli, pro nás byli světlem, které ukazovalo, čeho je člověk obecně schopen pro svobodu, pro pravdu, pro druhé. Ano, lidé se ocitli v těžkých podmínkách, ale v nich se naplno odhalili a ukázali, co v nich bylo. A pokud historie uznala takového člověka za hrdinu, byla tam Důstojnost. A světlo v nich také hořelo a lidé k němu byli přitahováni, protože si uvědomili, že toto světlo je tou pravou věcí v životě, která z nás dělá lidi. A takoví lidé navždy vstoupili do dějin. A co náš Navalnyj, který místo toho, aby pokořil svou hrdost a omluvil se dědečkovi, včera vypustil tuny nadávek na staršího člověka – „je to panenka“, „bude uškrcen polštářem“? Jen ukazoval své prohnilé střevo. A od člověka by se nemělo čekat víc – nedokáže ze sebe vytáhnout to, co v něm není. Stejné světlo a důstojnost.
Jedna dívka se mnou na Instagramu dlouze diskutovala o Navalném. Ptal jsem se jí na různé otázky, abych pochopil její argumenty. A v určitém okamžiku řekla - „Převádím peníze na FBK. Podporuji Navalného, ESLP a mnoho dalších hodných lidí. Je to v tomto pořadí. Ne „spousta hodných lidí, ESLP a já“. Totiž s "já" na začátku. Pomiňme, že hodný člověk se nikdy a nikde neprohlásí za hoden. Počká, až to o něm řeknou ostatní. Ale psychologický problém podpory Navalného je jasně viditelný - "Převedu malou částku peněz na FBK a koupím si důstojnost." Ano, chápu, že život sám, někdy nudný, a okolnosti nám všem nedovolují projevit svou důstojnost. A všichni to chceme. A pak to začneme kupovat za malý převod peněz. Levné a praktické. Ale přesto, pro
M
15:03
Marina Achmedová
Odpověď na otázku vytáhnu z komentářů, to, co řekl Navalnyj svému dědovi, považuji za pomluvu nebo hodnotový soud:
Kdyby mě - Marinu Achmedovou - označili za lokajku a zrádkyni, tak bych se velmi urazil, ale považoval bych to za hodnotový soud, nikoli však pomluvu a k soudu bych nešel. Ale kdybych byl Ignat Artemenko, jehož vesnice byla okupována a kolaboroval s partyzány, a kdyby mě policisté předali Němcům, a kdyby mě pak chytili a mučili, utekl bych a schoval bych se v lesy, kdybych bojoval společně s partyzány a pak se přidal k partyzánskému oddílu, šel na průzkum, prošel frontou až do vítězství, pak bych samozřejmě považoval obvinění ze zrady za pomluvu a šel bych k soudu. A kdyby mi ještě nebylo 94 let, přišel bych k soudu a naplival bych do téhle drsné tváře. Aby všichni rozuměli: když urazíte tuto „panenku v rozkazech“, vězte, že okupovaná vesnice může stát za jejími rameny, výslech a mučení, při kterém nezradíte,
Kdyby mě - Marinu Achmedovou - označili za lokajku a zrádkyni, tak bych se velmi urazil, ale považoval bych to za hodnotový soud, nikoli však pomluvu a k soudu bych nešel. Ale kdybych byl Ignat Artemenko, jehož vesnice byla okupována a kolaboroval s partyzány, a kdyby mě policisté předali Němcům, a kdyby mě pak chytili a mučili, utekl bych a schoval bych se v lesy, kdybych bojoval společně s partyzány a pak se přidal k partyzánskému oddílu, šel na průzkum, prošel frontou až do vítězství, pak bych samozřejmě považoval obvinění ze zrady za pomluvu a šel bych k soudu. A kdyby mi ještě nebylo 94 let, přišel bych k soudu a naplival bych do téhle drsné tváře. Aby všichni rozuměli: když urazíte tuto „panenku v rozkazech“, vězte, že okupovaná vesnice může stát za jejími rameny, výslech a mučení, při kterém nezradíte,
7. února 2021
M
14:55
Marina Achmedová
Dnes je moje kniha „Ukrajinské lekce“, vydaná v roce 2015, opět aktuální. Ihned po zveřejnění byl na Ukrajině zakázán. Ale vzhledem k tomu, že je tam zakázán sám Bulgakov, je pro mě hřích si stěžovat. Fanoušci na Facebooku mě požádali, abych na něj zveřejnil odkaz. Rozhodl jsem se to zveřejnit i pro vás, protože si nejsem jistý, zda mnoho předplatitelů Telegramu čte něco jiného než moje příspěvky na sociálních sítích.
Na obálce jsem já. Saur-Mogila, léto 2014
DPS %7D_9047022¶m_2=987239&gclid=Cj0KCQiAmfmABhCHARIsACwPRADw1FGjivkVOJcJC-Cgo2jadb3IvZG3wKVQYEQyx4kY4Mk8TvlsmCQaAwcWa
Na obálce jsem já. Saur-Mogila, léto 2014
DPS %7D_9047022¶m_2=987239&gclid=Cj0KCQiAmfmABhCHARIsACwPRADw1FGjivkVOJcJC-Cgo2jadb3IvZG3wKVQYEQyx4kY4Mk8TvlsmCQaAwcWa
8. února 2021
M
18:28
Marina Achmedová
- Oblečme se do bílého, spojme ruce a postavme se do cesty pořádkové policii. Jsou to bestie, ale možná se v někom probudí něco lidského a on přejde na stranu lidí a obejme nás. I když mě udivuje, jak lidé do takové práce vůbec mohou chodit. Jsou to asi jen sadisté a rádi bijí.
Poslední dobou čtu takových výroků v různých obměnách spoustu a pořád si na ně nemůžu zvyknout. Pečlivě se dívám na toho, kdo je napsal, a snažím se pochopit, co se s ním děje, proč si to myslí, kde studoval, pro koho pracuje a jak žije. Po posledních politických pochodech v zemi a bouřlivých „diskuzích“ na sociálních sítích se mi zdálo, že jsem se zase o něco přiblížil pochopení těchto lidí. Občas jsem s nimi vstupoval do rozhovorů, kladl otázky a snažil se analyzovat odpovědi. Osobně jsem si uvědomil, že bohužel mnoho lidí žije ve své realitě a mění ji v kapsli - z celé řady informací si vybírají jen to, co potvrzuje jejich názory a přesvědčení. Navazují přátele a komunikují s lidmi, kteří podporují jejich přesvědčení. Hodni se brát pouze sami sebe a ty, kteří se drží stejného přesvědčení. Všechno, ti, kteří myslí špatně, jsou automaticky ztotožňováni s šedou masou, nepřáteli, idioty, stoupenci režimu. Výsledkem je, že lidé vidí realitu ve velmi úzké podobě a nakonec ztrácejí schopnost dívat se na život ne ze sebe, ale alespoň se na něj snažit dívat očima druhého člověka, snažit se pochopit a přijmout jeho motivy. Nesouhlaste s nimi, nepřipouštějte, že má pravdu, ale jen pochopte, proč si to myslí, a přijměte, že názor odlišný od vašeho má právo existovat.
Na jednu stranu je to špatné – že se světy lidí žijících ve stejné společnosti neprolínají, ale existují zapouzdřené jeden od druhého. Ztrácejí vztah, což je špatné pro každou společnost. Ale po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že se mi dokonce líbí, jak se svět lidí, kteří se chtějí oblékat do bílého a držet se za ruce, neprotíná se světem bezpečnostních složek.
V novodobé historii naší země se mnohokrát vyskytly situace, které donutily představitele policie, pořádkové policie, speciálních jednotek riskovat své životy pro záchranu ostatních. Například při teroristických útocích. A jen si to představte – speciální jednotky s pořádkovou policií se oblékají do bílého a jdou obejmout teroristy. To je nadsázka, ale ve skutečnosti je to správná nadsázka. Ve světě speciálních jednotek a pořádkové policie, pokud si dáte tu práci to trochu prostudovat, jistě existují jejich vlastní ideály, vlastní kódy, jejich vlastní hluboké postoje, jejich vlastní bratrství. A to vše je nutné, aby člověk na signál Vlasti mohl vstát a riskovat svůj život, například vytahovat děti z nepořádku, jako tomu bylo v Beslanu. A pokud takové postoje nemá, nevstane a nebude chodit. Protože když je to nebezpečné, už jen vstát a chodit je čin. A abyste mohli jednat, musíte na něčem stát a v něco věřit. Samozřejmě za to dostávají zaplaceno – za to, že mimo jiné riskují sami sebe a umírají. Ale zkusme zaplatit obyčejnému průměrnému člověku, aby vstal a šel tam, kde je potřeba zachraňovat ostatní. Nepůjde. Nejen proto, že to neumí a už vůbec ne proto, že je zbabělec, ale proto, že na to není fyzicky a hlavně psychicky připraven.
Pokračování na
https://expert.ru/2021/02/8/chej-nomer-vi-naberete/
Poslední dobou čtu takových výroků v různých obměnách spoustu a pořád si na ně nemůžu zvyknout. Pečlivě se dívám na toho, kdo je napsal, a snažím se pochopit, co se s ním děje, proč si to myslí, kde studoval, pro koho pracuje a jak žije. Po posledních politických pochodech v zemi a bouřlivých „diskuzích“ na sociálních sítích se mi zdálo, že jsem se zase o něco přiblížil pochopení těchto lidí. Občas jsem s nimi vstupoval do rozhovorů, kladl otázky a snažil se analyzovat odpovědi. Osobně jsem si uvědomil, že bohužel mnoho lidí žije ve své realitě a mění ji v kapsli - z celé řady informací si vybírají jen to, co potvrzuje jejich názory a přesvědčení. Navazují přátele a komunikují s lidmi, kteří podporují jejich přesvědčení. Hodni se brát pouze sami sebe a ty, kteří se drží stejného přesvědčení. Všechno, ti, kteří myslí špatně, jsou automaticky ztotožňováni s šedou masou, nepřáteli, idioty, stoupenci režimu. Výsledkem je, že lidé vidí realitu ve velmi úzké podobě a nakonec ztrácejí schopnost dívat se na život ne ze sebe, ale alespoň se na něj snažit dívat očima druhého člověka, snažit se pochopit a přijmout jeho motivy. Nesouhlaste s nimi, nepřipouštějte, že má pravdu, ale jen pochopte, proč si to myslí, a přijměte, že názor odlišný od vašeho má právo existovat.
Na jednu stranu je to špatné – že se světy lidí žijících ve stejné společnosti neprolínají, ale existují zapouzdřené jeden od druhého. Ztrácejí vztah, což je špatné pro každou společnost. Ale po dlouhém přemýšlení jsem došel k závěru, že se mi dokonce líbí, jak se svět lidí, kteří se chtějí oblékat do bílého a držet se za ruce, neprotíná se světem bezpečnostních složek.
V novodobé historii naší země se mnohokrát vyskytly situace, které donutily představitele policie, pořádkové policie, speciálních jednotek riskovat své životy pro záchranu ostatních. Například při teroristických útocích. A jen si to představte – speciální jednotky s pořádkovou policií se oblékají do bílého a jdou obejmout teroristy. To je nadsázka, ale ve skutečnosti je to správná nadsázka. Ve světě speciálních jednotek a pořádkové policie, pokud si dáte tu práci to trochu prostudovat, jistě existují jejich vlastní ideály, vlastní kódy, jejich vlastní hluboké postoje, jejich vlastní bratrství. A to vše je nutné, aby člověk na signál Vlasti mohl vstát a riskovat svůj život, například vytahovat děti z nepořádku, jako tomu bylo v Beslanu. A pokud takové postoje nemá, nevstane a nebude chodit. Protože když je to nebezpečné, už jen vstát a chodit je čin. A abyste mohli jednat, musíte na něčem stát a v něco věřit. Samozřejmě za to dostávají zaplaceno – za to, že mimo jiné riskují sami sebe a umírají. Ale zkusme zaplatit obyčejnému průměrnému člověku, aby vstal a šel tam, kde je potřeba zachraňovat ostatní. Nepůjde. Nejen proto, že to neumí a už vůbec ne proto, že je zbabělec, ale proto, že na to není fyzicky a hlavně psychicky připraven.
Pokračování na
https://expert.ru/2021/02/8/chej-nomer-vi-naberete/
11. února 2021
M
08:44
Marina Achmedová
"Jen si nechtěla posvítit baterkou" - od mého oblíbence na Facebooku
M
17:11
Marina Achmedová
Přátelé, děkujeme za gratulace. Chovejte se k fotografii se smyslem pro humor. Od roku 2010 fotím vedle tohoto obrázku v mém příteli. V práci.
M
19:07
Marina Achmedová
Tino, taky tě miluji. Můj věrný a spolehlivý přítel
https://t.me/tikandelaki/7511
https://t.me/tikandelaki/7511
M
14. února 2021
M
09:37
Marina Achmedová
Zpočátku jsem byl zklamán touto odpovědí z "Nového" - "OK, bumer" na Bogomolovův sloupek. Když jsem četl samotný sloupek, snažil jsem se ignorovat recenze, které stihli napsat ti, kteří četli přede mnou – „Tohle je školní esej!“. A z aktivit samotného Bogomolova na divadelní scéně, kde ztělesnil právě tu Evropu, kterou nyní popisuje ve svém sloupku. A když jsem od toho všeho abstrahoval, zdálo se mi, že sloupek vůbec není postrádající smysl a procvičuje mysl. Takové čtení mi v dnešním informačním toku chybí.
Čekal jsem brilantní odpověď do sloupku a přemýšlel - kdo bude oponent, jaké argumenty přinese. Chtěl jsem číst a cvičit svou mysl. Proto mě odpověď "OK, bumer" zklamala. Ale pak jsem si myslel, že je víc než přirozený. Dělá čáru mezi rozumným člověkem a, promiň, opicí, do které se vrací část lidstva a ponechává schopnost reagovat pouze memy, emoji a citoslovcemi. Žádné argumenty pro vás, žádné elegantní obraty v diskuzi, jen memy. Tudíž odpověď, která měla autora bodnout - ok, bumere, jsi staromódní hulvát, jehož přesvědčování je nesmyslné - se najednou stala komplimentem.
"Dobře, bumere!" - "Ach, jasně, evoluce šla zpět ...".
Čekal jsem brilantní odpověď do sloupku a přemýšlel - kdo bude oponent, jaké argumenty přinese. Chtěl jsem číst a cvičit svou mysl. Proto mě odpověď "OK, bumer" zklamala. Ale pak jsem si myslel, že je víc než přirozený. Dělá čáru mezi rozumným člověkem a, promiň, opicí, do které se vrací část lidstva a ponechává schopnost reagovat pouze memy, emoji a citoslovcemi. Žádné argumenty pro vás, žádné elegantní obraty v diskuzi, jen memy. Tudíž odpověď, která měla autora bodnout - ok, bumere, jsi staromódní hulvát, jehož přesvědčování je nesmyslné - se najednou stala komplimentem.
"Dobře, bumere!" - "Ach, jasně, evoluce šla zpět ...".
M
14:21
Marina Achmedová
A také je pro mě velmi legrační číst výmluvy, že prý „OK, boomer“ není ageismus, ale jen odbočka od brány k nejrůznějším komplexně uvažujícím jedincům, kteří přicházejí se svými dlouhými texty a moralizujícími, když nikdo zeptal se jich na to. Vysvětlení, proč „Ok, boomer“ není ageismus, přitom zapadají do dlouhých textů se snahou o křehkou morálku na konci. O což však také nikdo nežádal. Chtěl bych se zeptat - logika již jednou bude zahrnovat nebo vůbec? 🤣
15. února 2021
M
16:39
Marina Achmedová
Valery Fadeev poskytl rozhovor Tině Kandelaki. Poslouchala to celá rodina. Pravda, jsem velmi rozrušený, když chápu, že jsme s největší pravděpodobností na úplné cestě ke scénáři budoucnosti, který popisuje Valery Alexandrovič - pouze 10% lidstva bude poslouchat koncerty symfonické hudby, chodit do škol doopravdy a zbytek budu studovat na dálku, objednávat si nezdravé jídlo online, sedět na tik toku, ale získávat základní příjem a spokojit se se svým skutečným skromným životem. A pak si vždycky namítnu - no, jsme tu od toho, abychom zabránili takovému rozvrstvení lidstva na "10 a 90"
https://t.me/president_sovet/735
https://t.me/president_sovet/735
16. února 2021
M
10:58
Marina Achmedová
Četl jsem o tom, jak v Kyjevě bývalý poslanec Nejvyšší rady napadl v restauraci číšnici za to, že mluvila rusky. Jeden z návštěvníků se jí zastal, ale poslanec a jeho kamarád ho bodli nožem.
Pamatuji si, jak polovina rusky mluvícího Facebooku v roce 2014 kvílela, že útoky na ruský jazyk byly všechno výmysly propagandistů. Ne, nechci říct, že mě překvapuje, když se lidé pletou. Je mi divné, že teď o tom mlčí, jako by se to všechno nedělo na Ukrajině - té naší sousední zemi, za kterou se počínaje rokem 2014 na tři roky trhalo hrdlo.
Už v roce 2014 jsem byl svědkem toho, jak jsou rusky mluvící lidé ponižováni. Nehledě na to, že jich je na Ukrajině většina. Většina, zastrašená agresivní menšinou. V procesu vzplanutí Majdanu jsem šel jedné noci do Coffee House - jediné kavárny poblíž, která nadále fungovala. Přišla za mnou skupina namyšlených, zřejmě nepříliš kulturně vyspělých mužů, kteří začali ponižovat číšníka, který se jim snažil vyřídit objednávku v ruštině. A víte, co jsem si tehdy uvědomil? Je velmi, velmi, velmi těžké se v takové chvíli vůbec snažit zůstat člověkem a pokusit se alespoň najít sílu postavit se za slabé. A také jsem si uvědomil, že lidé jsou vnitřně zlomeni právě tím, že se stanete svědkem tohoto kárání a ponižování slabých, ale ze strachu nezasahujete. A pak s tím musíte žít. Zde je muž, který se zastal servírky - nezlomil se, i s bodnou ranou se mu bude žít lépe a radostněji. A mimochodem, je úplně jedno, jakým jazykem ten davem ponižovaný mluví.
Pamatuji si, jak polovina rusky mluvícího Facebooku v roce 2014 kvílela, že útoky na ruský jazyk byly všechno výmysly propagandistů. Ne, nechci říct, že mě překvapuje, když se lidé pletou. Je mi divné, že teď o tom mlčí, jako by se to všechno nedělo na Ukrajině - té naší sousední zemi, za kterou se počínaje rokem 2014 na tři roky trhalo hrdlo.
Už v roce 2014 jsem byl svědkem toho, jak jsou rusky mluvící lidé ponižováni. Nehledě na to, že jich je na Ukrajině většina. Většina, zastrašená agresivní menšinou. V procesu vzplanutí Majdanu jsem šel jedné noci do Coffee House - jediné kavárny poblíž, která nadále fungovala. Přišla za mnou skupina namyšlených, zřejmě nepříliš kulturně vyspělých mužů, kteří začali ponižovat číšníka, který se jim snažil vyřídit objednávku v ruštině. A víte, co jsem si tehdy uvědomil? Je velmi, velmi, velmi těžké se v takové chvíli vůbec snažit zůstat člověkem a pokusit se alespoň najít sílu postavit se za slabé. A také jsem si uvědomil, že lidé jsou vnitřně zlomeni právě tím, že se stanete svědkem tohoto kárání a ponižování slabých, ale ze strachu nezasahujete. A pak s tím musíte žít. Zde je muž, který se zastal servírky - nezlomil se, i s bodnou ranou se mu bude žít lépe a radostněji. A mimochodem, je úplně jedno, jakým jazykem ten davem ponižovaný mluví.
M
14:10
Marina Achmedová
Přátelé, vyhlašuji nábor na můj novinářský kurz „Historie. Interview“, kde vás naučím psát reportáže. Přesně to, co mnozí nazývají přečteným. Toto je můj nejtěžší kurz a snažím se to nedělat často – bere mi to hodně energie. Neprodávám to na kazetě, protože raději mluvím přímo s lidmi, které žurnalistiku budu učit. Začátek je konec února nebo první dny března. Jak se skupina sejde.
O kurzu:
Kurz se skládá ze šesti lekcí. Každá trvá dvě hodiny. Prochází jednou týdně. Jeho hlavními tématy jsou psychologické rozhovory a reportáže. Povím vám o práci novináře na křižovatce s psychologií – jak přimět hrdinu, aby mluvil, jak ho v rozhovoru zaujmout, aby se chtěl otevřít. To hlavní je ale o práci s historií – jak ji najít, jak ji vidět a cítit, jak v ní hledat děj a sémantická vlákna, jak postavit kompozici a jak se neutopit ve sebraném materiálu.
- o práci s vnějším a vnitřním konfliktem postav. Musím říct, že moderní novináři s tím vůbec neumí pracovat.
- o zvládání stresu, který v životě novináře nevyhnutelně vzniká. Během procesu učení bude mít každý student příležitost udělat si domácí úkol a diskutovat o něm se mnou. Ale to je volitelné. Bude také příležitost klást mi otázky prostřednictvím e-mailu.
Pozor: lekce jsou placené! Můžete se přihlásit a klást otázky na: zloy_romahen@mail.ru (Maria Antonova), marinahmedova@gmail.com (Marina Akhmedova)
O kurzu:
Kurz se skládá ze šesti lekcí. Každá trvá dvě hodiny. Prochází jednou týdně. Jeho hlavními tématy jsou psychologické rozhovory a reportáže. Povím vám o práci novináře na křižovatce s psychologií – jak přimět hrdinu, aby mluvil, jak ho v rozhovoru zaujmout, aby se chtěl otevřít. To hlavní je ale o práci s historií – jak ji najít, jak ji vidět a cítit, jak v ní hledat děj a sémantická vlákna, jak postavit kompozici a jak se neutopit ve sebraném materiálu.
- o práci s vnějším a vnitřním konfliktem postav. Musím říct, že moderní novináři s tím vůbec neumí pracovat.
- o zvládání stresu, který v životě novináře nevyhnutelně vzniká. Během procesu učení bude mít každý student příležitost udělat si domácí úkol a diskutovat o něm se mnou. Ale to je volitelné. Bude také příležitost klást mi otázky prostřednictvím e-mailu.
Pozor: lekce jsou placené! Můžete se přihlásit a klást otázky na: zloy_romahen@mail.ru (Maria Antonova), marinahmedova@gmail.com (Marina Akhmedova)
17. února 2021
M
09:31
Marina Achmedová
Včera jeden uživatel z Běloruska (který neříká nic konkrétně o Bělorusku, ale pouze o uživateli) napsal komentář - že ruština přišla a odejde. Ano, nikdy nevíte, jaké nesmysly mi píšou. Proč jsem věnoval pozornost právě tomuto? Přes plátno se na mě přenášela nenávist a vztek spisovatele.
A tak jsem je postavil proti sobě - ruské a uživatelské. Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, Gogol, celá ta velká masa významů a citové výchovy, kterou nám v ruštině předali, a tato bezcenná nicotnost, která tak nenávidí jejich jazyk. A já ji neviděl.
I když Dostojevskij by se mnou nesouhlasil. Ten, který, jak se o něm říkalo, stál za celé lidstvo na kolenou před Hospodinem ve své plátěné košili, by ji litoval.
A tak jsem je postavil proti sobě - ruské a uživatelské. Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, Gogol, celá ta velká masa významů a citové výchovy, kterou nám v ruštině předali, a tato bezcenná nicotnost, která tak nenávidí jejich jazyk. A já ji neviděl.
I když Dostojevskij by se mnou nesouhlasil. Ten, který, jak se o něm říkalo, stál za celé lidstvo na kolenou před Hospodinem ve své plátěné košili, by ji litoval.
18. února 2021
M
20:07
Marina Achmedová
„Ale samotná skutečnost je zajímavá, že na úsvitu konfliktu „kvartalovtsy“ klidně cestovali do již prakticky odtrženého regionu a komunikovali s místními obyvateli.
Včetně Volodymyra Zelenského. Zjevně nevidí žádné nebezpečí ve skutečnosti, že město dobyli ti, které sám Ze v budoucnu bude nazývat militanty a okupanty. A svou politikou podpoří úplnou blokádu tohoto regionu, kam nyní nemohou cestovat žádní umělci. A zároveň uvalí sankce za to, že si na tom území někdo údajně vydělal.“
Zajímavou poznámku zveřejnila strana.ua
https://strana.ua/news/318493-zelenskij-v-horlovke-i-donetske-v-2014-hodu-foto-i-video.html?fbclid=IwAR39RuQ9tIvgt2b0QYe2Mhyf7j3bjc0d
Včetně Volodymyra Zelenského. Zjevně nevidí žádné nebezpečí ve skutečnosti, že město dobyli ti, které sám Ze v budoucnu bude nazývat militanty a okupanty. A svou politikou podpoří úplnou blokádu tohoto regionu, kam nyní nemohou cestovat žádní umělci. A zároveň uvalí sankce za to, že si na tom území někdo údajně vydělal.“
Zajímavou poznámku zveřejnila strana.ua
https://strana.ua/news/318493-zelenskij-v-horlovke-i-donetske-v-2014-hodu-foto-i-video.html?fbclid=IwAR39RuQ9tIvgt2b0QYe2Mhyf7j3bjc0d
19. února 2021
M
09:49
Marina Achmedová
Od včerejška myslím na proud běloruských novinářů, za který dostali dva roky. Musím hned říci, že můj konečný názor ještě není vyřízen, a proto se mi zdá užitečné o tom vůbec mluvit.
Na jedné straně není streamování zakázáno. A je to absurdní – zbavit svobody pro stream. Předpokládejme, že bych šel ke své přítelkyni, která žije na Tverské, az jejího okna streamuji Přehlídku vítězství nebo nějaký politický průvod. Je tady zločin? Jsem si jistý, že ne, pokud nebyl dříve přijat šílený zákon, který takové toky zakazoval, a neznalost zákonů mě nezbavila odpovědnosti.
Na druhou stranu, předpokládejme, že novináři jsou čtrnáct příběhů nad nekoordinovaným protestním shromážděním a natáčejí ho z ptačí perspektivy. Operátor střílí, komentuje novinář. Nekomentuje to ale jako novinář, ale jako účastník akce, jako fotbalový komentátor, který jednomu z týmů vášnivě fandí. Tento konkrétní stream jsem nenašel, ale sledoval jsem jiné streamy těchto dívek a sympatie novinářky nelze ignorovat. Zde se pro mě osobně nabízí otázka - "Pokud je hlavním principem žurnalistiky objektivita, tak se žurnalistika nyní děje ve čtrnáctém patře?"
Novináři streamují několik hodin a tato doba jim stačí na to, aby si uvědomili, že je sleduje mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou v davu dole, a oni sami teď konkrétně pomáhají těm v davu shora a možná i tomu, kdo to na dálku vede, orientovat se, plynout, jít. Možná si to novináři neuvědomovali a zdálo se jim, že dělají svou práci - protože byli zvyklí dělat to tak vždycky, tedy ne objektivně. A když si na něco zvyknete, připadá vám to přirozené. Ale přesto by mohly mít vliv na chování davu.
A jak tu být? Otázka je složitá. Varianta - trestat, aby ostatní byli neuctiví - mi připadá škodlivá. Protože mnozí se nyní jednoduše bojí, že můžete jít do vězení za streamování. A zdá se mi užitečné o tom mluvit a utřídit si otázky - "To je žurnalistika?", "Jsou holky trestány za streamování nebo za něco jiného?", "Jsi zodpovědný za to, že něco děláš, neuvědomuješ si, jaký máš dopad ? a "Kolik času vám musíte dát, abyste si tento vliv konečně uvědomili?".
Mimochodem, pracovali pro polský zdroj. A kdyby něco, tak se moc omlouvám za slečnu operátorku. Zdá se mi, že hrabala na ideologii komentujícího novináře.
Na jedné straně není streamování zakázáno. A je to absurdní – zbavit svobody pro stream. Předpokládejme, že bych šel ke své přítelkyni, která žije na Tverské, az jejího okna streamuji Přehlídku vítězství nebo nějaký politický průvod. Je tady zločin? Jsem si jistý, že ne, pokud nebyl dříve přijat šílený zákon, který takové toky zakazoval, a neznalost zákonů mě nezbavila odpovědnosti.
Na druhou stranu, předpokládejme, že novináři jsou čtrnáct příběhů nad nekoordinovaným protestním shromážděním a natáčejí ho z ptačí perspektivy. Operátor střílí, komentuje novinář. Nekomentuje to ale jako novinář, ale jako účastník akce, jako fotbalový komentátor, který jednomu z týmů vášnivě fandí. Tento konkrétní stream jsem nenašel, ale sledoval jsem jiné streamy těchto dívek a sympatie novinářky nelze ignorovat. Zde se pro mě osobně nabízí otázka - "Pokud je hlavním principem žurnalistiky objektivita, tak se žurnalistika nyní děje ve čtrnáctém patře?"
Novináři streamují několik hodin a tato doba jim stačí na to, aby si uvědomili, že je sleduje mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou v davu dole, a oni sami teď konkrétně pomáhají těm v davu shora a možná i tomu, kdo to na dálku vede, orientovat se, plynout, jít. Možná si to novináři neuvědomovali a zdálo se jim, že dělají svou práci - protože byli zvyklí dělat to tak vždycky, tedy ne objektivně. A když si na něco zvyknete, připadá vám to přirozené. Ale přesto by mohly mít vliv na chování davu.
A jak tu být? Otázka je složitá. Varianta - trestat, aby ostatní byli neuctiví - mi připadá škodlivá. Protože mnozí se nyní jednoduše bojí, že můžete jít do vězení za streamování. A zdá se mi užitečné o tom mluvit a utřídit si otázky - "To je žurnalistika?", "Jsou holky trestány za streamování nebo za něco jiného?", "Jsi zodpovědný za to, že něco děláš, neuvědomuješ si, jaký máš dopad ? a "Kolik času vám musíte dát, abyste si tento vliv konečně uvědomili?".
Mimochodem, pracovali pro polský zdroj. A kdyby něco, tak se moc omlouvám za slečnu operátorku. Zdá se mi, že hrabala na ideologii komentujícího novináře.
20. února 2021
M
15:21
Marina Achmedová
Navalnyj, který už neví, jak jinak ležet pod Tiktokervem, ve své závěrečné řeči u soudu cituje filozofa z Harryho Pottera. Z celé plejády velkých myslitelů, kteří již zemřeli, a inu, někteří nyní žijí, o něž náš svět naštěstí není ochuzen, si vybírá fiktivní Lunu Lovegoodovou, čímž dává najevo, jak dobře svému publiku rozumí. Kdo lépe než on pochopí, že chytré knihy ještě nečetl, a jediný filozof, kterého toto publikum může znát, je fiktivní postava z velmi oblíbené dětské knihy. Za svým nezáviděníhodným osudem ale dělá tlustou čáru. Brzy se jeho publikum rozroste a mnoho dětí, na které se spoléhá, bude číst skutečné myslitele a Navalnyj bude nadále citovat Lunu Lovegoodovou. Tyto děti nyní získají povolání, budou se rozvíjet intelektuálně, možná učiní objevy a Navalnyj bude dál citovat Lunu Lovegoodovou. Publikum k němu přijde ve vlnách – tito dozráli a odešli a tito stále malí, kteří stále chápou jen na úrovni Harryho Pottera, přišli v nové vlně, ale brzy pochopí, že svět je složitější , zajímavější a také odejdou a Navalnyj zůstane na břehu čekat na novou vlnu a citovat Lunu Lovegoodovou, dokud si neuvědomí, že upadl do dětství a mluví sám se sebou.
21. února 2021
M
11:47
Marina Achmedová
Včera, ne poprvé, jsem měl na Facebooku pandemonium v komentářích po zveřejnění stejného příspěvku jako zde (výše). Proto neotevírám komentáře v Tg - myslím, že dvojitou dávku nezvládnu. Ale včera začali předplatitelé vyjadřovat sympatie a obavy o můj nervový systém. Dal jsem jim podrobnou odpověď, kterou považuji za nutné zde duplikovat - ačkoli jste se o mě vůbec nebáli 😉
Přátelé, děkuji za vaši empatii - jak se vyrovnávám s přistáním avatarů odvedených do kruhu Svoboda Navalnyj je v mých komentářích. A děkuji vám za vaše přání udržet váš nervový systém nedotčený touto invazí. S mým nervovým systémem je vše v pořádku. Proč bych je měl řešit? Okamžitě je zablokuji a je to) Stačí být pozorný a poučit se z chyb a zkušeností. Ale i tak jsem měl dobrou zkušenost z roku 2014. Sledoval jsem, jak se lidé z Doněcka snažili příznivcům Majdanu vysvětlit, že ve skutečnosti, když se na domy střílí z těžkých zbraní a máte tam děti, je to děsivé. Co, ne, nebyla to klimatizace. Co… Ach, no, spousta dalších věcí, ale v odpovědi se dál posmívali. A nebylo potřeba jim nic vysvětlovat, bylo nutné je okamžitě zablokovat. Ale protože diskuse byly stále velmi živé, v určitém okamžiku byl dojem, že ano že tváří v tvář této nelidsky agresivní, nezdravé hrstce mluví celá Ukrajina. A celá Ukrajina v tu chvíli vyděšeně mlčela – bez ohledu na to, jak se něco stalo. No, jak by se tady nedalo mlčet, když se z válečné zóny vraceli jedinci se zbraněmi, kteří na Donbasu vnukli shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. kdy se z válečné zóny vrátili jedinci se zbraněmi, což v Donbasu podnítilo shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. kdy se z válečné zóny vrátili jedinci se zbraněmi, což v Donbasu podnítilo shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich údělem vězení, veřejná nedůvěra a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich údělem vězení, veřejná nedůvěra a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy.
Přibližně totéž se nyní děje s touto malou armádou v kruhu „Svoboda Navalnému“. Má jednoduchý úkol - vytvořit rezonanci a ukázat, kolik jich je. Proto stejní lidé utíkají k různým příspěvkům různých autorů, jsou hrubí, nadávají jména, cákají nějakou žíravou jaterní zlobu. A protože běhají jako myši, sem tam, zdá se, že je jich hodně. Chybný. Nemusíte na ně odpovídat. Musí být zablokováni, dokud se nenaučí mluvit zdvořile a bránit svou pozici s rozumem a respektem k partnerovi. A pak zůstanou jen ve svém úzkém kruhu a vzájemně se komentují. V jeho malém okrajovém okruhu, kde však lidé s takovými zvyky bez ohledu na politické postavení mají své místo.
A omlouvám se za intelektuální liknavost. Okamžitě jsem si neuvědomil, že Navalnyj hraje roli Harryho Pottera. Putin je Voldemort. Speciální služby - mozkomorové, kteří ho políbili jako nováčka, ale přesto přežil. Togo a podívej, dostane kouzelnou hůl. Všechno je to všité do tvého mozku. A pokud se tvůj intelekt neurazí, pak s tebou soucítím.
Přátelé, děkuji za vaši empatii - jak se vyrovnávám s přistáním avatarů odvedených do kruhu Svoboda Navalnyj je v mých komentářích. A děkuji vám za vaše přání udržet váš nervový systém nedotčený touto invazí. S mým nervovým systémem je vše v pořádku. Proč bych je měl řešit? Okamžitě je zablokuji a je to) Stačí být pozorný a poučit se z chyb a zkušeností. Ale i tak jsem měl dobrou zkušenost z roku 2014. Sledoval jsem, jak se lidé z Doněcka snažili příznivcům Majdanu vysvětlit, že ve skutečnosti, když se na domy střílí z těžkých zbraní a máte tam děti, je to děsivé. Co, ne, nebyla to klimatizace. Co… Ach, no, spousta dalších věcí, ale v odpovědi se dál posmívali. A nebylo potřeba jim nic vysvětlovat, bylo nutné je okamžitě zablokovat. Ale protože diskuse byly stále velmi živé, v určitém okamžiku byl dojem, že ano že tváří v tvář této nelidsky agresivní, nezdravé hrstce mluví celá Ukrajina. A celá Ukrajina v tu chvíli vyděšeně mlčela – bez ohledu na to, jak se něco stalo. No, jak by se tady nedalo mlčet, když se z válečné zóny vraceli jedinci se zbraněmi, kteří na Donbasu vnukli shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. kdy se z válečné zóny vrátili jedinci se zbraněmi, což v Donbasu podnítilo shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. kdy se z válečné zóny vrátili jedinci se zbraněmi, což v Donbasu podnítilo shovívavost? A tato mylná představa, že celá Ukrajina mluví jménem hrstky, nakonec lidi rozdělila, rozdělila a konflikt rozlepila. Hraje to samozřejmě do karet příznivcům Majdanu, kteří si byli dobře vědomi, že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich osudem vězení, veřejná cenzura a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich údělem vězení, veřejná nedůvěra a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy. že pokud se vše vrátí do normálu, pak je jejich údělem vězení, veřejná nedůvěra a tak dále. Takže si ve své malé armádě trhali a trhali hrdla z pudu sebezáchovy.
Přibližně totéž se nyní děje s touto malou armádou v kruhu „Svoboda Navalnému“. Má jednoduchý úkol - vytvořit rezonanci a ukázat, kolik jich je. Proto stejní lidé utíkají k různým příspěvkům různých autorů, jsou hrubí, nadávají jména, cákají nějakou žíravou jaterní zlobu. A protože běhají jako myši, sem tam, zdá se, že je jich hodně. Chybný. Nemusíte na ně odpovídat. Musí být zablokováni, dokud se nenaučí mluvit zdvořile a bránit svou pozici s rozumem a respektem k partnerovi. A pak zůstanou jen ve svém úzkém kruhu a vzájemně se komentují. V jeho malém okrajovém okruhu, kde však lidé s takovými zvyky bez ohledu na politické postavení mají své místo.
A omlouvám se za intelektuální liknavost. Okamžitě jsem si neuvědomil, že Navalnyj hraje roli Harryho Pottera. Putin je Voldemort. Speciální služby - mozkomorové, kteří ho políbili jako nováčka, ale přesto přežil. Togo a podívej, dostane kouzelnou hůl. Všechno je to všité do tvého mozku. A pokud se tvůj intelekt neurazí, pak s tebou soucítím.
M
19:59
Marina Achmedová
Převzal jsem to od Igora Guzhvy na Facebooku:
„V sankcích proti Sportmasteru je zajímavý osobní moment.
Zakladatelé společnosti Sportmaster, jejími hlavními vlastníky jsou bratři Fartushnyak. Jsou z Krivoj Rog. Narodili se tam, jejich rodiče jsou z Krivoj Rog.
To znamená, že Zelenskij z Krivoj Rog uvalil sankce na Fartušňakova z Kryvého Rohu.
Jak Straně řekl jeden z blízkých známých bratrů, odešli do Ruska ještě v sovětských dobách, v 80. letech, poté, co vstoupili na Moskevský fyzikální a technologický institut.
„Mají velmi úspěšnou kariéru a vybudovali obrovskou společnost. Fartushnyakové se vždy politice vyhýbali, nikdy se s ní nedostali do kontaktu ani v Rusku, ani na Ukrajině. Jsou to čistí obchodníci."
Navíc jsou dnes již evropskými obchodníky, protože oba žijí ve Švýcarsku a odtud řídí své podnikání v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu, Evropě a Číně.
„Pro podnikání společnosti Sportmaster je uzavření Ukrajiny ztrátou, ale ne příliš významnou. Jejich hlavní obrat a zisk je v Rusku. Pro ně osobně to ale bude velmi nepříjemné, protože vždy velmi vřele vzpomínali na své ukrajinské, krivojrogské kořeny. A mimochodem, byli spíše ve svých srdcích pro Majdan a pro evropskou volbu Ukrajiny, protože dnes jsou sami Evropany. Oba bratři mají maltské pasy a žijí převážně v Evropě,“ řekl Straně známý Fartushnyakov.
V roce 2017 poskytl tehdejší šéf společnosti Sportmaster Ukraine Igor Černov rozhovor, ve kterém tvrdil, že Sportmaster není ruská společnost.
„Majitelem společnosti je Fartushnyak Nikolaj Alekseevič, občan Malty a daňový rezident Švýcarska. Platí tam daně. Sám se narodil na Ukrajině, dětství prožil v Krivoj Rogu a dnes ho s Ruskou federací spojuje jen začátek podnikání. V lednu oslavil 50. narozeniny a byl oblečen do ukrajinského národního kroje.“
Ale jak vidíme, to nás nezachránilo před sankcemi.“
„V sankcích proti Sportmasteru je zajímavý osobní moment.
Zakladatelé společnosti Sportmaster, jejími hlavními vlastníky jsou bratři Fartushnyak. Jsou z Krivoj Rog. Narodili se tam, jejich rodiče jsou z Krivoj Rog.
To znamená, že Zelenskij z Krivoj Rog uvalil sankce na Fartušňakova z Kryvého Rohu.
Jak Straně řekl jeden z blízkých známých bratrů, odešli do Ruska ještě v sovětských dobách, v 80. letech, poté, co vstoupili na Moskevský fyzikální a technologický institut.
„Mají velmi úspěšnou kariéru a vybudovali obrovskou společnost. Fartushnyakové se vždy politice vyhýbali, nikdy se s ní nedostali do kontaktu ani v Rusku, ani na Ukrajině. Jsou to čistí obchodníci."
Navíc jsou dnes již evropskými obchodníky, protože oba žijí ve Švýcarsku a odtud řídí své podnikání v Rusku, na Ukrajině, v Kazachstánu, Evropě a Číně.
„Pro podnikání společnosti Sportmaster je uzavření Ukrajiny ztrátou, ale ne příliš významnou. Jejich hlavní obrat a zisk je v Rusku. Pro ně osobně to ale bude velmi nepříjemné, protože vždy velmi vřele vzpomínali na své ukrajinské, krivojrogské kořeny. A mimochodem, byli spíše ve svých srdcích pro Majdan a pro evropskou volbu Ukrajiny, protože dnes jsou sami Evropany. Oba bratři mají maltské pasy a žijí převážně v Evropě,“ řekl Straně známý Fartushnyakov.
V roce 2017 poskytl tehdejší šéf společnosti Sportmaster Ukraine Igor Černov rozhovor, ve kterém tvrdil, že Sportmaster není ruská společnost.
„Majitelem společnosti je Fartushnyak Nikolaj Alekseevič, občan Malty a daňový rezident Švýcarska. Platí tam daně. Sám se narodil na Ukrajině, dětství prožil v Krivoj Rogu a dnes ho s Ruskou federací spojuje jen začátek podnikání. V lednu oslavil 50. narozeniny a byl oblečen do ukrajinského národního kroje.“
Ale jak vidíme, to nás nezachránilo před sankcemi.“
22. února 2021
M
09:57
Marina Achmedová
09:57
Pamatuješ si Sama? Šel jsem ho navštívit v létě do domu svaté Sofie v létě s vědomím, že nutně potřebuje najít své rodiče. Má Spina Bifida a hlavní starostí hospodyně bylo, že z něj nevyroste šťastný muž. Nejprve byl šťastný, jako všechny malé děti, ale pak začal něčemu rozumět a vybočovat z tohoto vektoru štěstí. Další děti bydlely poblíž, ale bohužel ne se zachovalou inteligencí. Viděl jsem, jak si s nimi Sema hraje, komunikuje s nimi, ale přišel okamžik, kdy nutně potřeboval rodinu, aby mohl mentálně rovnocenně komunikovat.
Připadal mi jako šťastné dítě. Ten den, kdy jsem byl na chatě, jsme si hráli s obrovskou housenkou, kterou jsme ukradli jiné dívce. Housenka byla babička, která onemocněla koronavirem, a my jsme se ji pokusili dopravit urgentně do nemocnice - na přehozu z postele. Ukázalo se, že je to vesele vtipné. Ale když jsem požádal učitelku, aby o něm řekla, rozplakala se. I když Semě se nic hrozného nestalo. Byla to silná předtucha jeho neštěstí, které by ho stihlo, kdyby se nedostal do rodiny.
Psal jsem o něm dvakrát. Nikdo neodpověděl a bylo to pochopitelné. A chvílemi jsem ho považoval za malého človíčka, kterému jsem nemohl pomoci. A taky jsem si vzpomněl na jeho pohled, když jsem odcházel - takové dětské hodnocení: no, pomůžeš mi nebo ne? Ve svých sedmi letech dokonale pochopil, za jakým účelem jsem přišel. Ale ukázalo se, že tam byla rodina, která se na něj už dívala. A nakonec se rozhodl najít. Našli se máma, táta, sestra. Nechyběly ani kočky a psi. "Jsem syn!" - první věc, kterou Sema řekl, když poprvé přišel do domu na návštěvu od své rodiny.
Připadal mi jako šťastné dítě. Ten den, kdy jsem byl na chatě, jsme si hráli s obrovskou housenkou, kterou jsme ukradli jiné dívce. Housenka byla babička, která onemocněla koronavirem, a my jsme se ji pokusili dopravit urgentně do nemocnice - na přehozu z postele. Ukázalo se, že je to vesele vtipné. Ale když jsem požádal učitelku, aby o něm řekla, rozplakala se. I když Semě se nic hrozného nestalo. Byla to silná předtucha jeho neštěstí, které by ho stihlo, kdyby se nedostal do rodiny.
Psal jsem o něm dvakrát. Nikdo neodpověděl a bylo to pochopitelné. A chvílemi jsem ho považoval za malého človíčka, kterému jsem nemohl pomoci. A taky jsem si vzpomněl na jeho pohled, když jsem odcházel - takové dětské hodnocení: no, pomůžeš mi nebo ne? Ve svých sedmi letech dokonale pochopil, za jakým účelem jsem přišel. Ale ukázalo se, že tam byla rodina, která se na něj už dívala. A nakonec se rozhodl najít. Našli se máma, táta, sestra. Nechyběly ani kočky a psi. "Jsem syn!" - první věc, kterou Sema řekl, když poprvé přišel do domu na návštěvu od své rodiny.
M
11:59
Marina Achmedová
Dnes jsem dostal zprávu ze Lvova - ukazuje se, že studenti tam podle mých zpráv stále studují, samozřejmě předváleční. Před válkou jsem tam přednášel. A tato zpráva byla pro mě tak nečekaná a tak důležitá. A samozřejmě mě někdy bolí, když si pomyslím, že už se do Lvova nikdy nedostanu, neprojdu se po jeho dlážděných uličkách, nepodívám se na architekturu, nevlezu do četných taveren, takže že když nebudu pít kávu, tak ji vyčmuchám do sytosti . A nebudu děsit číšníky, požadující, aby v mé přítomnosti nebyli zabíjeni kapři a palačinky se neměly odvážit smažit na sádle. A nebudou si myslet – „Moskevčanka dorazila, třese se svými právy“, ale budou mlčet a přikyvovat.
Když jsem tam byl naposledy, byl jsem cestou dovnitř vyslýchán pohraničníkem v samostatné místnosti. Pozorně se na mě podíval přes tónovaná skla, čekal, až se budu cítit nesvůj, prolistoval můj pas. "A vy jste také novinář," řekl. - Ruská žena. Navštívíte také Donbass. A chceš, abychom tě pustili dovnitř?" "No, nenech mě," řekl jsem. - Nenech mě, prosím. Poletím domů. Neuvidím své přátele, kteří na mě čekají v hale. Dnes večer s nimi nepůjdu na kafe. Lions už neuvidím. nenech to. Nic nic." Ještě půl minuty čumil a on mi podal pas – „Jděte ke svým přátelům. A později neříkej, že tě Lvov nepustil dovnitř."
Samozřejmě, miluji Lvov. Miluju i toho blázna z Okeana Elzyho. A nikdy jsem neodmítl poslouchat jeho písně a nebylo mi trapné, že poslouchám tuhle pop music. A jednou jsem slyšel, jak Vakarchuka poslouchají milicionáři v zákopech na frontě. Byla to píseň „Cold“. "Hudba s tím nemá nic společného," bylo mi řečeno. "Milujeme ho."
Doufám, že někdy budu moci lvovským studentům přednášet o reportážní žurnalistice.
Když jsem tam byl naposledy, byl jsem cestou dovnitř vyslýchán pohraničníkem v samostatné místnosti. Pozorně se na mě podíval přes tónovaná skla, čekal, až se budu cítit nesvůj, prolistoval můj pas. "A vy jste také novinář," řekl. - Ruská žena. Navštívíte také Donbass. A chceš, abychom tě pustili dovnitř?" "No, nenech mě," řekl jsem. - Nenech mě, prosím. Poletím domů. Neuvidím své přátele, kteří na mě čekají v hale. Dnes večer s nimi nepůjdu na kafe. Lions už neuvidím. nenech to. Nic nic." Ještě půl minuty čumil a on mi podal pas – „Jděte ke svým přátelům. A později neříkej, že tě Lvov nepustil dovnitř."
Samozřejmě, miluji Lvov. Miluju i toho blázna z Okeana Elzyho. A nikdy jsem neodmítl poslouchat jeho písně a nebylo mi trapné, že poslouchám tuhle pop music. A jednou jsem slyšel, jak Vakarchuka poslouchají milicionáři v zákopech na frontě. Byla to píseň „Cold“. "Hudba s tím nemá nic společného," bylo mi řečeno. "Milujeme ho."
Doufám, že někdy budu moci lvovským studentům přednášet o reportážní žurnalistice.
M
15:55
Marina Achmedová
- Synu, proč máš červené oči?
- Kouřil jsem trávu, tati
- Nelži, zase jsi plakal kvůli feministkám.
Inspirován nejnovějšími událostmi v Klubovně) Vzal jsem to na Facebook.
- Kouřil jsem trávu, tati
- Nelži, zase jsi plakal kvůli feministkám.
Inspirován nejnovějšími událostmi v Klubovně) Vzal jsem to na Facebook.
24. února 2021
M
11:36
Marina Achmedová
Otevírám zprávy a nestačím se divit - když se náš svět zhroutil do té míry, že ústřední zprávou je, jak byl Vladimir Solovjov zablokován a odblokován v ClubHouse.
Chápu, že všechny tyto malicherné, nedůstojné skandály potřebuje samotná síť, aby si udělala reklamu. Proč se ale do této hry s myší zapojují média?
Jen jedna věc potěší – díky vzhledu ClubHouse jsem se dozvěděl, že spousta lidí má spoustu volného času.
Chápu, že všechny tyto malicherné, nedůstojné skandály potřebuje samotná síť, aby si udělala reklamu. Proč se ale do této hry s myší zapojují média?
Jen jedna věc potěší – díky vzhledu ClubHouse jsem se dozvěděl, že spousta lidí má spoustu volného času.
M
16:04
Marina Achmedová
Četl jsem mnoho titulků tvrdících, že za zbavením Navalného statusu „vězně svědomí“ stojí Russia Today. Dělal dokonce sám nacionalistická prohlášení, nebo dělal i Russia Today?
26. února 2021
M
16:09
Marina Achmedová
Sledoval jsem tanec zaměstnanců Volchova z Leningradské oblasti, vystupující v šortkách a s peřím pro mužské kolegy na počest 23. února. Šéf administrativy říká, že tento polonahý tanec v pracovním týmu nemá chybu, protože dívky nemají ani celulitidu. Ukazuje se, že kdyby tlusťochy s celulitidou tančily v kalhotkách a peříčkách, pak by v tom šéf správy viděl něco špatného. Ano, s takovým přístupem vedoucího správy se děvčata samozřejmě dají pochopit - dokonale pochopily, proč si jich na pracovišti váží, a jen předvedly své hlavní přednosti.
28. února 2021
M
08:40
Marina Achmedová
Státní duma vypracovala návrh zákona zakazující odchyt delfínů, kosatek a dalších mořských savců pro kulturní a vzdělávací účely. Nyní se tímto dokumentem bude zabývat odborná rada. Jsem zcela pro tento návrh zákona a proti prodeji našich delfínů a kosatek k mučení v asijských zemích. Kosatka má hodnotu dva miliony dolarů a ty, kteří vydělávají peníze tím, že dávají tyto tvory do otroctví, považuji za darebáky. A abych pomohl odborné radě učinit správné rozhodnutí, zveřejňuji část mého rozhovoru s Ivanem Zatevakhinem.
„Představ si, že bys byl doživotně zavřený v koupelně. Je to kombinované s koupelnou, možná je tam pohovka, nakrmí vás tam, zapnou televizi, čtyřikrát denně si s vámi hrají, abyste byli v kondici.
Je to emocionální utrpení?
- Rozhodně! Ale i fyzické. Delfíni podle mých výpočtů uplavou denně minimálně sto kilometrů. Velká část jejich časového rozpočtu je věnována pohybu. A nyní porovnejte tuto vzdálenost s objemy i toho nejúžasnějšího delfinária.
– Ale různé ctnostné charitativní organizace říkají, že delfíni pomáhají při rehabilitaci dětí s dětskou mozkovou obrnou. A tyto organizace budou samozřejmě proti zavírání delfinárií.
Jen jejich výroky při kontrole neobstojí. Celý tento fenomén delfinoterapie existuje pouze v myslích matek. Delfín je zvíře, které nic nevyzařuje. Navíc s ním můžete plavat pouze v doprovodu trenéra. Jinak taková plavba skončí katastrofou. Nebudu jmenovat delfinárium, ale nedávno už v jednom bez trenéra plavala teta-psychoterapeutka. A delfín ji zasáhl. Výsledkem je prasklá slezina. Věřte mi, že delfín netouží dát člověku část duše. To si myslí jen vznešení lidé. Delfín se nudí a docela ochotně si hraje s člověkem. Delfín je společenský, zvědavý tvor. Nemyslím si, že delfíni poznávají lidi zrakem, ale díky systému zvukového vidění - mají sluchový nerv spojený se zrakovou kůrou - mají vizuální představy. Zároveň do vás vidí a vědí, zda jste tlustá nebo hubená, těhotná nebo ne. Poznávají se v zrcadle a považují se za individuality. A celá tato delfinoterapie je založena na myšlence člověka, že mu delfíni něco dluží, že k nám mají nějaké city, že se na nás usmívají. Mají jen řeznou ránu v puse. Žába se na tebe neusměje.
- Ale jakého terapeutického účinku je dosaženo?
„Kvůli fyzikální terapii ve vodě. Dobrý je i kontakt se zvířaty. Ovlivňuje emoční sféru a nutí dítě se pohybovat. Ale to samé se dá dělat se psem - jakýmkoliv přítulným psem, který miluje děti a dá dítěti vše. Přeludy matek nejsou absolutně žádným důvodem k držení delfína ve vězení.
"Ale teď není možné propustit všechny uvězněné delfíny." Mohou prostě odplout a začít nový život ve velké vodě?
„Určitě, nemohou. Proto nyní nemůžeme delfinária zavřít. Výzkum jejich adaptace ve volné přírodě právě začíná. Došlo k prvním pokusům o vypuštění delfínů a jejich úspěšnost lze hodnotit jako průměrnou. Ale můžeme zakázat chytání nových delfínů.
– Cože, nikdy jsi nepřemýšlel o tom, jak se cítí delfíni, když jsi pracoval v delfináriu?
– Mnozí z těch, kteří pracovali v delfináriích, zakládali experimenty a zkoumali. A teprve teď můžeme s jistotou říci: z humanitárního hlediska jsou delfinária umírající. Teď už s jistotou chápeme, že jsou ostudou. Inteligence delfína je srovnatelná s inteligencí pětiletého dítěte. Dobře, pojďme teď zavřít naše děti a ukázat je za peníze.
„Představ si, že bys byl doživotně zavřený v koupelně. Je to kombinované s koupelnou, možná je tam pohovka, nakrmí vás tam, zapnou televizi, čtyřikrát denně si s vámi hrají, abyste byli v kondici.
Je to emocionální utrpení?
- Rozhodně! Ale i fyzické. Delfíni podle mých výpočtů uplavou denně minimálně sto kilometrů. Velká část jejich časového rozpočtu je věnována pohybu. A nyní porovnejte tuto vzdálenost s objemy i toho nejúžasnějšího delfinária.
– Ale různé ctnostné charitativní organizace říkají, že delfíni pomáhají při rehabilitaci dětí s dětskou mozkovou obrnou. A tyto organizace budou samozřejmě proti zavírání delfinárií.
Jen jejich výroky při kontrole neobstojí. Celý tento fenomén delfinoterapie existuje pouze v myslích matek. Delfín je zvíře, které nic nevyzařuje. Navíc s ním můžete plavat pouze v doprovodu trenéra. Jinak taková plavba skončí katastrofou. Nebudu jmenovat delfinárium, ale nedávno už v jednom bez trenéra plavala teta-psychoterapeutka. A delfín ji zasáhl. Výsledkem je prasklá slezina. Věřte mi, že delfín netouží dát člověku část duše. To si myslí jen vznešení lidé. Delfín se nudí a docela ochotně si hraje s člověkem. Delfín je společenský, zvědavý tvor. Nemyslím si, že delfíni poznávají lidi zrakem, ale díky systému zvukového vidění - mají sluchový nerv spojený se zrakovou kůrou - mají vizuální představy. Zároveň do vás vidí a vědí, zda jste tlustá nebo hubená, těhotná nebo ne. Poznávají se v zrcadle a považují se za individuality. A celá tato delfinoterapie je založena na myšlence člověka, že mu delfíni něco dluží, že k nám mají nějaké city, že se na nás usmívají. Mají jen řeznou ránu v puse. Žába se na tebe neusměje.
- Ale jakého terapeutického účinku je dosaženo?
„Kvůli fyzikální terapii ve vodě. Dobrý je i kontakt se zvířaty. Ovlivňuje emoční sféru a nutí dítě se pohybovat. Ale to samé se dá dělat se psem - jakýmkoliv přítulným psem, který miluje děti a dá dítěti vše. Přeludy matek nejsou absolutně žádným důvodem k držení delfína ve vězení.
"Ale teď není možné propustit všechny uvězněné delfíny." Mohou prostě odplout a začít nový život ve velké vodě?
„Určitě, nemohou. Proto nyní nemůžeme delfinária zavřít. Výzkum jejich adaptace ve volné přírodě právě začíná. Došlo k prvním pokusům o vypuštění delfínů a jejich úspěšnost lze hodnotit jako průměrnou. Ale můžeme zakázat chytání nových delfínů.
– Cože, nikdy jsi nepřemýšlel o tom, jak se cítí delfíni, když jsi pracoval v delfináriu?
– Mnozí z těch, kteří pracovali v delfináriích, zakládali experimenty a zkoumali. A teprve teď můžeme s jistotou říci: z humanitárního hlediska jsou delfinária umírající. Teď už s jistotou chápeme, že jsou ostudou. Inteligence delfína je srovnatelná s inteligencí pětiletého dítěte. Dobře, pojďme teď zavřít naše děti a ukázat je za peníze.
M
13:27
Marina Achmedová
Tento týden se na náctiletých sociálních sítích rozjel bleskový mob o sebevraždách. K tomu bylo zvoleno datum - takové a takové datum začátkem března. Nechci to opakovat, protože to byla ona, kdo se stal hashtagem pro tento „obsah“. Blogeři okamžitě vyskočili a začali nabádat, aby to nedělali, a tak pomocí hashtagu pouze propagovali tento tzv. flash mob. Bylo to rychle potlačeno, ale otázka zní: "Kdo to dělá a proč?" - Já osobně mám. Kontaktoval jsem své hackerské přátele. Ukázalo se, že oni sami se nyní touto problematikou zabývají. Dostal jsem od nich odpověď, o kterou se s vámi chci podělit. Protože věřím, že informace pomohou nepropadat panice, ale jednoduše být ve střehu.
– Byla to falešná náplň. Nárůst prošel blogery, kteří měli určitý počet odběratelů. Blogerky reagovaly na výzvu a zveřejnily informace kvůli osobnímu humbuku, byly to většinou ženy, které s tímto tématem neměly nic společného, ale rozhodly se svým odběratelům ukázat, jak jsou starostlivé a dobré. V souladu s tím pak náplň zasáhla větší publikum.
Snažíme se kontaktovat tyto ženy, abychom pochopili zdroj této náplně, které nařídily jejich umístění. S největší pravděpodobností je zdrojem stejná skupina lidí, kteří dříve prováděli telefonní těžbu. Za jakým účelem se to dělá, těžko říct. Možná je tu další nahromadění lidí – někdo potřebuje, aby se lidé cítili nejistě. Nebo někdo provozuje nové mechanismy pro umístění takové náplně. Chápeme, že příště blogeři nemusí na takové umístění reagovat, a ti, kteří si je objednali, to chápou také, a proto si myslíme, že se zde sleduje nějaký jiný cíl – ne jednorázové nahromadění, ale něco víc . Teď na začátku jara rodiče zapnuli paniku, speciální služby vyslaly síly, aby hledaly zdroj. I to může být cíl.
Pokud jde o mě, jedna věc se mi zdá samozřejmá – někdo vkládá do TikTok velmi velké destruktivní naděje a snaží se z něj udělat zbraň.
– Byla to falešná náplň. Nárůst prošel blogery, kteří měli určitý počet odběratelů. Blogerky reagovaly na výzvu a zveřejnily informace kvůli osobnímu humbuku, byly to většinou ženy, které s tímto tématem neměly nic společného, ale rozhodly se svým odběratelům ukázat, jak jsou starostlivé a dobré. V souladu s tím pak náplň zasáhla větší publikum.
Snažíme se kontaktovat tyto ženy, abychom pochopili zdroj této náplně, které nařídily jejich umístění. S největší pravděpodobností je zdrojem stejná skupina lidí, kteří dříve prováděli telefonní těžbu. Za jakým účelem se to dělá, těžko říct. Možná je tu další nahromadění lidí – někdo potřebuje, aby se lidé cítili nejistě. Nebo někdo provozuje nové mechanismy pro umístění takové náplně. Chápeme, že příště blogeři nemusí na takové umístění reagovat, a ti, kteří si je objednali, to chápou také, a proto si myslíme, že se zde sleduje nějaký jiný cíl – ne jednorázové nahromadění, ale něco víc . Teď na začátku jara rodiče zapnuli paniku, speciální služby vyslaly síly, aby hledaly zdroj. I to může být cíl.
Pokud jde o mě, jedna věc se mi zdá samozřejmá – někdo vkládá do TikTok velmi velké destruktivní naděje a snaží se z něj udělat zbraň.
M
18:48
Marina Achmedová
Večerní humor. Tradičně volím „oblíbený komentář z Facebooku“.
Zprávy: Tichanovskaja předpověděla svržení Lukašenkova režimu na jaře 2021.
Komentář: To proto, že na jaře nebude mít čas. Na jaře spolu se syny zasadí cibulku.
Zprávy: Tichanovskaja předpověděla svržení Lukašenkova režimu na jaře 2021.
Komentář: To proto, že na jaře nebude mít čas. Na jaře spolu se syny zasadí cibulku.
1. března 2021
M
16:26
Marina Achmedová
16:26
Na Světový den koček se vejce začalo připravovat s předstihem. I když v jejím případě bych napsal – „špinavý“. Možná z touhy po někom, možná z nesouhlasu s politickým kurzem, který země sleduje, nebo možná z nějakých jiných zákeřných úvah, mi nasoukala do pantoflí. A udělala to jako zarytý opozičník svému vlastnímu domu - zatímco pantofle byly na koberečku, ona, s klidným pohledem do očí, s uvědoměním si své pravice, jemně počůrala nejprve do jednoho, a pak, když už jsem křičel a mávám rukama, rychle do druhé. Poté se pokusila z místa činu utéct, ale já jsem ji chytil, a když jsem si uvědomil, že proti slabému, ale zákeřnému tvorovi nemohu použít sílu, jen na ni zakřičel a vztekle ukázal na tác, zavřel ji do toaleta. Asi po deseti minutách jsem se tam podíval a viděl jsem, že Vejce v trpěné pozici leží na tácu, truchlivě předstírá, že spí, ale ona sama na mě kouká jedním okem jako na krvavý režim. Bylo mi jí tak líto a byl jsem na sebe za své výkřiky tak naštvaný, že jsem ji vytáhl z podnosu, objal a snažil se usmířit. Celou noc na mně Vajíčko spalo, vykazovalo známky příměří, a já, když jsem si uvědomil, že jsem tyran, jsem pokorně snášel nepříjemnosti v posteli. Ráno jsem vstal s prvními slunečními paprsky, jarem, táním a vším tím. Shodila nohu z postele a narazila ji do zvratků kočky. Zvracela tam, kde obvykle stojí pantofle. Teď už chápete, jak se všechno počítalo a já, když jsem si uvědomil, že jsem tyran, jsem pokorně snášel nepříjemnosti v posteli. Ráno jsem vstal s prvními slunečními paprsky, jarem, táním a vším tím. Shodila nohu z postele a narazila ji do zvratků kočky. Zvracela tam, kde obvykle stojí pantofle. Teď už chápete, jak se všechno počítalo a já, když jsem si uvědomil, že jsem tyran, jsem pokorně snášel nepříjemnosti v posteli. Ráno jsem vstal s prvními slunečními paprsky, jarem, táním a vším tím. Shodila nohu z postele a narazila ji do zvratků kočky. Zvracela tam, kde obvykle stojí pantofle. Teď už chápete, jak se všechno počítalo
2. března 2021
M
14:11
Marina Achmedová
Bezvýznamná otázka – nestačilo jen vyhrnout rukáv košile? Přijďte v tričku? Nebo je nutné se při očkování úplně svléknout do pasu? (aby svět mohl obdivovat tyto chlupaté paže a křehké bicepsy na nich)
M
17:13
Marina Achmedová
Přátelé, právě jsem mluvil s Sergejem Tsyplenkovem, předsedou Komise pro práva na životní prostředí při Radě pro lidská práva, a dozvěděl jsem se, že Rada přišla s touto iniciativou ještě dříve – zakázat odchyt mořských savců pro rekreační účely a prodat je někde v Číně. Zvláště poté, co se objevily informace o „Velrybí věznici“, kde byly kosatky a velryby běluhy drženy v hrozných podmínkách. Rada se obrátila na generální prokuraturu, guvernéra Přímořského kraje a vládu Ruské federace. Po těchto odvoláních byla zahájena trestní řízení ve věci nezákonné těžby a týrání zvířat. To mě potěšilo, už jen proto, že se mě neustále ptají – „Co má ochrana zvířat společného s Radou pro lidská práva? Proč pořád tlačíte na Radu pro ochranu zvířat?“ Tuto otázku jsem položil Tsyplenkovovi.
Poté, co se lidé dozvěděli o existenci Velrybí věznice, jednoduše zaplavili radu dopisy, ve kterých je žádali, aby něco udělali, nějak zachránili kosatky a velryby belugy. Na tolik žádostí prostě nešlo nereagovat. Navíc jsme Radou nejen pro lidská práva, ale také pro rozvoj občanské společnosti. A taková reakce lidí byla jen příkladem rozvíjející se občanské společnosti.
Z celého srdce s ním souhlasím. Společnost nelze považovat za rozvinutou, když jsou v ní taková vězení pro zvířata a když se v klidu podíváme na to, jak se rozbíjejí rodiny kosatek a delfínů a posílají se do Číny k věčným mukám.
Nyní nevíme, zda je pro tento návrh zákona Dumy, podle kterého bude zakázán lov delfínů a kosatek, zapotřebí podpora Rady. Ale pokud to bude potřeba, Rada se okamžitě připojí. A předseda Rady Valery Fadeev se samozřejmě připojí. Navíc, ještě jako předseda Veřejné komory, sám uspořádal kulatý stůl věnovaný „Velrybí věznici“. Byl jsem tam přítomen a majitelé věznice na mě udělali obrovský dojem, byli také pozváni, aby se zúčastnili diskuse. Viděl jsem lidi v drahých botách a oči bílé hněvem. Ano, byli velmi naštvaní, že společnost trvala na tom, aby byli zajatci propuštěni. Pak jsem se zeptal jednoho z nich - "Kolik stojí kosatka?". "Dva miliony dolarů," odpověděl. Nic osobního, jen dva miliony dolarů, řekly mi jeho bílé oči, máme jedenáct kosatek, a vy nám svými občanskými podněty bráníte vydělat dvaadvacet milionů. Celé setkání jsem se pak díval na tyto lidi. Ochránci zvířat se ozvali. Hovořili o tom, že kosatky, delfíni, belugy jsou emocionální a intelektuální stvoření, že trpí. Ale všechna jejich slova utekla z těch bílých očí, protože v nich nebylo nic osobního.
Nyní vás chci všechny požádat o podporu této zákazové iniciativy. Nyní potřebuje především mediální podporu. To znamená, že společnost sama musí ukázat, že je to pro ni důležité, a nechce, aby naši savci žili ve sklenicích nebo opustili zemi, ze svého rodného oceánu, který stále patří naší zemi, nám všem. Napište a mluvte o tom.
Poté, co se lidé dozvěděli o existenci Velrybí věznice, jednoduše zaplavili radu dopisy, ve kterých je žádali, aby něco udělali, nějak zachránili kosatky a velryby belugy. Na tolik žádostí prostě nešlo nereagovat. Navíc jsme Radou nejen pro lidská práva, ale také pro rozvoj občanské společnosti. A taková reakce lidí byla jen příkladem rozvíjející se občanské společnosti.
Z celého srdce s ním souhlasím. Společnost nelze považovat za rozvinutou, když jsou v ní taková vězení pro zvířata a když se v klidu podíváme na to, jak se rozbíjejí rodiny kosatek a delfínů a posílají se do Číny k věčným mukám.
Nyní nevíme, zda je pro tento návrh zákona Dumy, podle kterého bude zakázán lov delfínů a kosatek, zapotřebí podpora Rady. Ale pokud to bude potřeba, Rada se okamžitě připojí. A předseda Rady Valery Fadeev se samozřejmě připojí. Navíc, ještě jako předseda Veřejné komory, sám uspořádal kulatý stůl věnovaný „Velrybí věznici“. Byl jsem tam přítomen a majitelé věznice na mě udělali obrovský dojem, byli také pozváni, aby se zúčastnili diskuse. Viděl jsem lidi v drahých botách a oči bílé hněvem. Ano, byli velmi naštvaní, že společnost trvala na tom, aby byli zajatci propuštěni. Pak jsem se zeptal jednoho z nich - "Kolik stojí kosatka?". "Dva miliony dolarů," odpověděl. Nic osobního, jen dva miliony dolarů, řekly mi jeho bílé oči, máme jedenáct kosatek, a vy nám svými občanskými podněty bráníte vydělat dvaadvacet milionů. Celé setkání jsem se pak díval na tyto lidi. Ochránci zvířat se ozvali. Hovořili o tom, že kosatky, delfíni, belugy jsou emocionální a intelektuální stvoření, že trpí. Ale všechna jejich slova utekla z těch bílých očí, protože v nich nebylo nic osobního.
Nyní vás chci všechny požádat o podporu této zákazové iniciativy. Nyní potřebuje především mediální podporu. To znamená, že společnost sama musí ukázat, že je to pro ni důležité, a nechce, aby naši savci žili ve sklenicích nebo opustili zemi, ze svého rodného oceánu, který stále patří naší zemi, nám všem. Napište a mluvte o tom.
3. března 2021
M
10:37
Marina Achmedová
Před pár lety se jeden z mých studentů rozhodl napsat zprávu o moderních otrocích. Na sociálních sítích si přečetl příběh dobrovolnické organizace o Rusovi, který strávil jedenáct let jako otrok v horách Severního Kavkazu. Student mi poslal odkaz na příspěvek. V jejích prvních řádcích bylo napsáno: "Hrdina republiky držel pastýře v otroctví." Pak mluvili o těžkém osudu tohoto muže - pastýře: byl mu odebrán pas, pásl stádo padesáti hlav, nic za to nedostal, ale ani nemohl utéct - střelili ho do nohy s pistolí a do nemocnice ho nikdo neodvezl, ránu na místě zašil člověk, který neměl s medicínou nic společného.
Ale přesto nebyl hlavní důraz v textu kladen na Alexeje – tak se ten pastýř jmenoval. Příspěvek hovořil především o otrokáři, ze kterého se vyklubal hrdina republiky, bohatý chovatel koní, patriot bojující za obnovu tradic a za zájmy státu, které jsou důležitější než osobní prospěch. Příspěvek získal téměř čtyři tisíce lajků a osm set repostů.
V komentářích k tomuto textu samozřejmě zazněla nacionalistická hesla a to se dalo čekat, protože důraz byl kladen na národnost otrokáře. A samozřejmě lidé nadávali patriotům všech barev a odhalovali jejich neupřímnost a pokrytectví.
"Pokud vás tento případ zajímá, tak ho samozřejmě prošetřete," odpověděl jsem studentovi. „Nezapomeňte však kontaktovat samotného „vlastníka otroka“ a zeptat se, co si o tom všem myslí. Jeho pozice v textu by se také měla odrážet.“ Student našel jeho telefonní číslo, zavolal mu. V rozhovoru „vlastník otroka“ uvedl, že si takového pastýře nepamatuje a že jeho stádo má pět set hlav, ale jakmile nějakému člověku skutečně pomohl – když se dozvěděl, že někdo dostal střelnou ránu a potřebuje pomoc, poslal jeho asistenti k němu . Odvezli ho do nemocnice, kde mu ránu omyli a zašili.
Dále se student sám sešel s již propuštěným pastýřem a zjistil, že když žil v rodné vesnici ve Vladimirské oblasti, nepracoval, ale občas někde dělal keramiku, staral se o své handicapované rodiče a dostával peníze od stát pro opatrovnictví. Když jeho rodiče zemřeli, zůstal bez peněz, „pil bez sucha“, nepracoval a nakonec potkal někoho, kdo nebyl místní, kdo ho vzal do kavkazských hor. Tam pracoval několik let na stavbě a samozřejmě, jak říká, nedostal výplatu. Poté po zranění skončil u chovatele koní „vlastníka otroka“ a nyní od něj chce dostat velké odškodné.
„Zdá se mi, že jsou tady všichni mazaní,“ napsal mi zoufale student, který nechápal, kdo z těch dvou mluví pravdu.
A tak můj student nevěděl, kterou stranu si vybrat. Řekl jsem mu, že by si nikdo neměl vybírat strany. Stačí vyprávět příběh, aniž bychom z něj vyhazovali detaily známé autorovi. A pak si čtenář, který získal úplný obrázek o dostupných faktech, tedy čtenář, s nímž neflirtovali, a tlačí na své oblíbené mozoly, sám vyvodí svůj vlastní závěr. I přes nejednoznačnost okolností by čtenář vyvodil správné závěry a nakonec by se rozhovor stočil k tomu, na co měl v takové situaci přijít - o nezaměstnanosti v regionech, o problémech se závislostí na alkoholu, o problémech se závislostí na alkoholu, o nezaměstnanosti v regionech, o problémech se závislostí na alkoholu, o nezaměstnanosti v krajích, o nezaměstnanosti, o nezaměstnanosti, o nezaměstnanosti a o nezaměstnanosti. často generované alkoholem, o odpovědnosti, ano, úřady jsou pro a že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Řeč by se stočila i k tomu, že se bohužel do takových situací často dostávají lidé, kteří se opili, kteří zpřetrhali rodinné a přátelské vazby a ať za to nemohou že někdo zločinně využívá jejich slabostí, ale přesto nese odpovědnost i za své osobní slabosti. Tomuto druhu diskuse se říká zdravá. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“.
Ale přesto nebyl hlavní důraz v textu kladen na Alexeje – tak se ten pastýř jmenoval. Příspěvek hovořil především o otrokáři, ze kterého se vyklubal hrdina republiky, bohatý chovatel koní, patriot bojující za obnovu tradic a za zájmy státu, které jsou důležitější než osobní prospěch. Příspěvek získal téměř čtyři tisíce lajků a osm set repostů.
V komentářích k tomuto textu samozřejmě zazněla nacionalistická hesla a to se dalo čekat, protože důraz byl kladen na národnost otrokáře. A samozřejmě lidé nadávali patriotům všech barev a odhalovali jejich neupřímnost a pokrytectví.
"Pokud vás tento případ zajímá, tak ho samozřejmě prošetřete," odpověděl jsem studentovi. „Nezapomeňte však kontaktovat samotného „vlastníka otroka“ a zeptat se, co si o tom všem myslí. Jeho pozice v textu by se také měla odrážet.“ Student našel jeho telefonní číslo, zavolal mu. V rozhovoru „vlastník otroka“ uvedl, že si takového pastýře nepamatuje a že jeho stádo má pět set hlav, ale jakmile nějakému člověku skutečně pomohl – když se dozvěděl, že někdo dostal střelnou ránu a potřebuje pomoc, poslal jeho asistenti k němu . Odvezli ho do nemocnice, kde mu ránu omyli a zašili.
Dále se student sám sešel s již propuštěným pastýřem a zjistil, že když žil v rodné vesnici ve Vladimirské oblasti, nepracoval, ale občas někde dělal keramiku, staral se o své handicapované rodiče a dostával peníze od stát pro opatrovnictví. Když jeho rodiče zemřeli, zůstal bez peněz, „pil bez sucha“, nepracoval a nakonec potkal někoho, kdo nebyl místní, kdo ho vzal do kavkazských hor. Tam pracoval několik let na stavbě a samozřejmě, jak říká, nedostal výplatu. Poté po zranění skončil u chovatele koní „vlastníka otroka“ a nyní od něj chce dostat velké odškodné.
„Zdá se mi, že jsou tady všichni mazaní,“ napsal mi zoufale student, který nechápal, kdo z těch dvou mluví pravdu.
A tak můj student nevěděl, kterou stranu si vybrat. Řekl jsem mu, že by si nikdo neměl vybírat strany. Stačí vyprávět příběh, aniž bychom z něj vyhazovali detaily známé autorovi. A pak si čtenář, který získal úplný obrázek o dostupných faktech, tedy čtenář, s nímž neflirtovali, a tlačí na své oblíbené mozoly, sám vyvodí svůj vlastní závěr. I přes nejednoznačnost okolností by čtenář vyvodil správné závěry a nakonec by se rozhovor stočil k tomu, na co měl v takové situaci přijít - o nezaměstnanosti v regionech, o problémech se závislostí na alkoholu, o problémech se závislostí na alkoholu, o nezaměstnanosti v regionech, o problémech se závislostí na alkoholu, o nezaměstnanosti v krajích, o nezaměstnanosti, o nezaměstnanosti, o nezaměstnanosti a o nezaměstnanosti. často generované alkoholem, o odpovědnosti, ano, úřady jsou pro a že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Řeč by se stočila i k tomu, že se bohužel do takových situací často dostávají lidé, kteří se opili, kteří zpřetrhali rodinné a přátelské vazby a ať za to nemohou že někdo zločinně využívá jejich slabostí, ale přesto nese odpovědnost i za své osobní slabosti. Tomuto druhu diskuse se říká zdravá. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“. Zdravá diskuse posiluje mysl veřejnosti a má všechny šance přinést užitečné společensky významné změny naší společnosti. Potíž je ale v tom, že takový příběh by se nenatočil, nestal by se virálním, nenasbíral by tolik lajků a nevyvolal by tak vzrušenou diskusi. Proto byl zkroucený na virální. Ztratila status pravdy. Ani ona ale nezískala status lži. A to je velký problém moderního světa, kterému říkám „fragmentární pravda“.
4. března 2021
M
10:20
Marina Achmedová
Sledoval jsem video se senátorkou Narusovou, která nemá ráda bezdomovce u vchodu do Senátu. No, ať jde do Hangáru spásy, nakrmí bezdomovce někde na nádraží. Někdy. Zvykne si na lidi, kteří kromě ní žijí na venkově. A pak, když to půjde takhle, budete muset obecně uklidit město pod senátorem - aby v něm chodili jen bohatí a draze oblečení
7. března 2021
M
18:58
Marina Achmedová
Dnes zemřela čečenská lidskoprávní aktivistka Kheda Saratova. Ke Khedě z nedávné doby, kdy začala pracovat v Radě pro lidská práva pod vedením Kadyrova, novináři zacházeli jinak. Asi jsem blahosklonnější než mnozí, protože žít v moderním Čečensku a zůstat živým bojovníkem za lidská práva v plném slova smyslu je nemožné. A lidskoprávní aktivistka, ve které se za války zformovala, nemůže jinak než vzbuzovat respekt. Dám sem část mého rozhovoru s ní a odkaz na celou zprávu níže. Tohle je pocta. Omlouvám se.
Na předním sedadle Zhiguli sedí aktivistka za lidská práva Kheda Saratova, vysoká, silná Čečenka. Zítra pojede Kheda do Nazranu na pohřeb a dnes má její příbuzný svatbu. Už je slyšet střelba. U vrat domu tančí, ústí samopalů trčí. Ženy a muži sedí odděleně. Jsem nemístní člověk - výjimka, sedím u malého stolku se starými lidmi. Jedním z nich je dětský lékař Viktor Musaevič.
„Naše ženy mají častější infarkty...“ říká lékař bez sebemenšího přízvuku a kreslí v moskevském stylu. „Srdce čečenské ženy to nevydrží, emoce uzavřené uvnitř způsobují tělu velké škody...
Aktivista za lidská práva Kheda byla přítomna na svatbě svého manžela, když se oženil poprvé, ale ne jako nevěsta. Heda je ukradená druhá manželka.
„Jeho první žena a já jsme ze stejné vesnice,“ říká, „vzala si ho v 16 letech, porodila mu děti a žila vedle něj nešťastný život. Jejího manžela bych si nikdy nevzala, ale příbuzní nás přesvědčili, že je rozvedený. Když jeho žena prošla dveřmi, chtěl jsem se vrhnout z okna, jen kdybych ji nepotkal... Za války jsem zůstal doma ve 4. mikrookresu Groznyj, v jednom bytě s ruštinou staré ženy, které neměly kam jít. Čekala jsem na manžela, myslela jsem, že se vrátí, ale dveře byly zavřené. Po týdnu bombardování přichází jeho bratr a říká: "Rozhodli jsme se tě odvézt, tvůj manžel je doma se svou první ženou." Když jsem si uvědomil, že s ní budu muset znovu žít pod jednou střechou, řekl jsem: "Raději zemřu pod bombami!" Zůstal jsem a po každém ostřelování jsme šli pohřbít sousedy. Byl jsem nejsilnější, šel jsem do houpacího křesla pro vodu. Jednoho dne ke mně přišli dva ozbrojenci. Byl to měsíc ramadánu. Přinesli jídlo, staré dámy byly šťastné. Dal jsem jim klíče od sousedního bytu. Ráno se klepe na dveře. Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" to mě nachytalo na něčem hanebném, pak se mýlíte! Pokud k mému bratrovi přijde host a nebude doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř! A nebudu žít podle wahhábistů!" to mě nachytalo na něčem hanebném, pak se mýlíte! Pokud k mému bratrovi přijde host a nebude doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř! A nebudu žít podle wahhábistů!"
O několik dní později šla Kheda na trh, vrátila se domů a neznámý muž zapečetil její byt.
"Tvůj manžel řekl, aby tě sem nepouštěl, že se s tebou rozvádí," řekl.
Všechny věci a oblečení Khedy, navzdory ostřelování, byly vyneseny z bytu první manželkou. Kheda šel pěšky do Nazranu. Nesla s sebou kazetu, o kterou ji místní novinář požádal, aby přenesla přes hranice. Kheda přišla do hotelu, kde ji viděl komisař Mezinárodní služby amnestie. Kheda jí ukázala kazetu, a tak začala její práce v oblasti lidských práv. Nyní ji můžete v noci probudit a bude mluvit o vraždách a mrtvých. Kheda si říká zombie. Co jí zbylo ze srdce, sama nechápe.
https://www.kommersant.ru/doc/2234324?fbclid=IwAR15zxSzpeFGwdlLBKNXUvf0vdyXz71lzWrff1hzhT7TTcprphVzgTwwj20
Na předním sedadle Zhiguli sedí aktivistka za lidská práva Kheda Saratova, vysoká, silná Čečenka. Zítra pojede Kheda do Nazranu na pohřeb a dnes má její příbuzný svatbu. Už je slyšet střelba. U vrat domu tančí, ústí samopalů trčí. Ženy a muži sedí odděleně. Jsem nemístní člověk - výjimka, sedím u malého stolku se starými lidmi. Jedním z nich je dětský lékař Viktor Musaevič.
„Naše ženy mají častější infarkty...“ říká lékař bez sebemenšího přízvuku a kreslí v moskevském stylu. „Srdce čečenské ženy to nevydrží, emoce uzavřené uvnitř způsobují tělu velké škody...
Aktivista za lidská práva Kheda byla přítomna na svatbě svého manžela, když se oženil poprvé, ale ne jako nevěsta. Heda je ukradená druhá manželka.
„Jeho první žena a já jsme ze stejné vesnice,“ říká, „vzala si ho v 16 letech, porodila mu děti a žila vedle něj nešťastný život. Jejího manžela bych si nikdy nevzala, ale příbuzní nás přesvědčili, že je rozvedený. Když jeho žena prošla dveřmi, chtěl jsem se vrhnout z okna, jen kdybych ji nepotkal... Za války jsem zůstal doma ve 4. mikrookresu Groznyj, v jednom bytě s ruštinou staré ženy, které neměly kam jít. Čekala jsem na manžela, myslela jsem, že se vrátí, ale dveře byly zavřené. Po týdnu bombardování přichází jeho bratr a říká: "Rozhodli jsme se tě odvézt, tvůj manžel je doma se svou první ženou." Když jsem si uvědomil, že s ní budu muset znovu žít pod jednou střechou, řekl jsem: "Raději zemřu pod bombami!" Zůstal jsem a po každém ostřelování jsme šli pohřbít sousedy. Byl jsem nejsilnější, šel jsem do houpacího křesla pro vodu. Jednoho dne ke mně přišli dva ozbrojenci. Byl to měsíc ramadánu. Přinesli jídlo, staré dámy byly šťastné. Dal jsem jim klíče od sousedního bytu. Ráno se klepe na dveře. Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" Otevřu - dva muži. "Vy jste paní?" - "Já". "Z těch, kteří tu tuto noc nocovali, je alespoň jeden tvůj bratr nebo otec?" - "Ne..." "Tak se obleč a jdi ven. Porušil jsi wahhábistický zákon a hrozí ti trest." Rozzlobil jsem se: "Mám čtyři bratry, a jestli si myslíš, že jsi mě přistihl při nějaké ostudě, tak se mýlíš! Pokud k bratrovi přijde host a není doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř." ! Nebudu!" to mě nachytalo na něčem hanebném, pak se mýlíte! Pokud k mému bratrovi přijde host a nebude doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř! A nebudu žít podle wahhábistů!" to mě nachytalo na něčem hanebném, pak se mýlíte! Pokud k mému bratrovi přijde host a nebude doma, pustím ho podle čečenských zákonů dovnitř! A nebudu žít podle wahhábistů!"
O několik dní později šla Kheda na trh, vrátila se domů a neznámý muž zapečetil její byt.
"Tvůj manžel řekl, aby tě sem nepouštěl, že se s tebou rozvádí," řekl.
Všechny věci a oblečení Khedy, navzdory ostřelování, byly vyneseny z bytu první manželkou. Kheda šel pěšky do Nazranu. Nesla s sebou kazetu, o kterou ji místní novinář požádal, aby přenesla přes hranice. Kheda přišla do hotelu, kde ji viděl komisař Mezinárodní služby amnestie. Kheda jí ukázala kazetu, a tak začala její práce v oblasti lidských práv. Nyní ji můžete v noci probudit a bude mluvit o vraždách a mrtvých. Kheda si říká zombie. Co jí zbylo ze srdce, sama nechápe.
https://www.kommersant.ru/doc/2234324?fbclid=IwAR15zxSzpeFGwdlLBKNXUvf0vdyXz71lzWrff1hzhT7TTcprphVzgTwwj20
11. března 2021
M
11:12
Marina Achmedová
Roskomnadzor od včerejška zpomalil Twitter. Říkají, že tuto operaci provedl neúspěšně, což způsobilo smrt různých dalších služeb - webových stránek Kremlu a dokonce i ruské pošty. Kancelář Twitteru již vydala protireakci – společnost dodržuje nulovou toleranci sexuálního vykořisťování dětí, propagace sebevražd a prodeje drog. Z nějakého důvodu však Twitter roky mlčel o žádostech o odstranění tohoto konkrétního obsahu z ruského segmentu sociální sítě – dětské porno, reklamy na drogy a příspěvky podněcující k sebevraždě zůstaly nedotčeny ve veřejné doméně.
Nyní mnozí mluví o nástupu cenzury, o konečném vaření čepic nad hlavami velkých sociálních sítí. A tady je několik argumentů: 1. lidská kvalita je všude stejná, takže i jiné země čelí šíření takového obsahu, ale práci sociálních sítí nezpomalují, snaží se vyjednávat. 2. Po celém světě je příliš mnoho uživatelů a jejich počet roste, ani jedna sociální síť nedokáže včas odfiltrovat každý šmejd vyprodukovaný miliony lidí.
Mluvil jsem se svými známými IT specialisty, kteří jsou apolitičtí. Říkají - vůbec ne, sociální sítě mohou stále filtrovat a blokovat nebezpečný obsah a aktivně to dělají, ale v Americe a v jiných zemích, včetně Ruska, z nějakého důvodu nespěchají. A v Evropské unii, Anglii, Číně a Turecku jsou sociální sítě také blokovány a přísně pokutovány za neodstranění takového obsahu.
Miluji sociální sítě a rád na nich jsem - dlouhodobý zvyk. A nechtěl bych, aby fungovaly pomaleji nebo nefungovaly vůbec. Tohle absolutně nechci. Ale když dáte na misku vah - můj prospěch a mé potěšení ze sociálních sítí, a na druhou stranu - dítě nebo děti, které byly zapleteny do něčeho ohavného a bylo s nimi zacházeno krutě, pak v mém případě samozřejmě druhá miska výrazně převážit. I když takové dítě je jen jedno. Ale opravdu doufám, že si nebudeme muset všichni vybrat mezi těmito dvěma extrémy. A sociální sítě přestanou v reakci na stížnosti arogantně mlčet.
Nedávno mě oslovili, abych pomohl s odstraněním obsahu z Instagramu, který ukazuje ruské teenagery týrání zvířat. Samotné apely na Instagram nic nedaly. Udělal jsem jediné, co jsem mohl – obrátil jsem se na kluky, které jsem znal z kybernetické jednotky. A ani oni v rámci zákona nemohou nic dělat. Byl jsem dotázán – „Souhlasíte s porušením zákona? Koneckonců budete muset vysvětlit, odkud jste tyto informace získali. Já - ne, věřím, že vše by se mělo dít v mezích zákona. A pokud sociální síť pracující na území Ruska nedodržuje ruské zákony a ignoruje požadavky na jejich dodržování, pak je nutné uchýlit se k některým jiným metodám, které způsobí, že sociální síť bude dialog, a bude nakonec vysloví svá divoce tolerantní slova, která nebudou spojena s jejím často nepříliš tolerantním chováním – „Jsme upřímně znepokojeni...“.
Nyní mnozí mluví o nástupu cenzury, o konečném vaření čepic nad hlavami velkých sociálních sítí. A tady je několik argumentů: 1. lidská kvalita je všude stejná, takže i jiné země čelí šíření takového obsahu, ale práci sociálních sítí nezpomalují, snaží se vyjednávat. 2. Po celém světě je příliš mnoho uživatelů a jejich počet roste, ani jedna sociální síť nedokáže včas odfiltrovat každý šmejd vyprodukovaný miliony lidí.
Mluvil jsem se svými známými IT specialisty, kteří jsou apolitičtí. Říkají - vůbec ne, sociální sítě mohou stále filtrovat a blokovat nebezpečný obsah a aktivně to dělají, ale v Americe a v jiných zemích, včetně Ruska, z nějakého důvodu nespěchají. A v Evropské unii, Anglii, Číně a Turecku jsou sociální sítě také blokovány a přísně pokutovány za neodstranění takového obsahu.
Miluji sociální sítě a rád na nich jsem - dlouhodobý zvyk. A nechtěl bych, aby fungovaly pomaleji nebo nefungovaly vůbec. Tohle absolutně nechci. Ale když dáte na misku vah - můj prospěch a mé potěšení ze sociálních sítí, a na druhou stranu - dítě nebo děti, které byly zapleteny do něčeho ohavného a bylo s nimi zacházeno krutě, pak v mém případě samozřejmě druhá miska výrazně převážit. I když takové dítě je jen jedno. Ale opravdu doufám, že si nebudeme muset všichni vybrat mezi těmito dvěma extrémy. A sociální sítě přestanou v reakci na stížnosti arogantně mlčet.
Nedávno mě oslovili, abych pomohl s odstraněním obsahu z Instagramu, který ukazuje ruské teenagery týrání zvířat. Samotné apely na Instagram nic nedaly. Udělal jsem jediné, co jsem mohl – obrátil jsem se na kluky, které jsem znal z kybernetické jednotky. A ani oni v rámci zákona nemohou nic dělat. Byl jsem dotázán – „Souhlasíte s porušením zákona? Koneckonců budete muset vysvětlit, odkud jste tyto informace získali. Já - ne, věřím, že vše by se mělo dít v mezích zákona. A pokud sociální síť pracující na území Ruska nedodržuje ruské zákony a ignoruje požadavky na jejich dodržování, pak je nutné uchýlit se k některým jiným metodám, které způsobí, že sociální síť bude dialog, a bude nakonec vysloví svá divoce tolerantní slova, která nebudou spojena s jejím často nepříliš tolerantním chováním – „Jsme upřímně znepokojeni...“.
M
13. března 2021
M
14:07
Marina Achmedová
Pamatuji si, jak mi před pár lety jedna vznešená kamarádka napsala komentář – blokuje můj obsah, protože chce žít ve světě, kde nejsou žádní děsiví lidé jako já. To byla reakce na můj příspěvek, že výstavu plyšáků nepovažuji za umění hodné Ermitáže, na takovou výstavu nikdy nepůjdu a standardního taxidermistu nepovažuji za velkého současného umělce. Pro mě omluvitelné: od dětství (v 7 letech) jsem odmítal maso a snažím se nechodit do restaurací s plyšáky. A ještě víc budu proti takovýmto výstavám. "Možná budeme stále vystavovat mrtvé lidi jako "exponáty současného umění?" - pak jsem se zeptal. Jsem opravdu odporný člověk. Devadesát devět procent moderního „umění“ nepovažuji za „umělecké předměty“, ale za banální exponáty.
Ale zpět k mrtvolám. Do VDNKh dorazila výstava mrtvol. Člověk. Byly nějak zvláštně připravené, ale moje znechucení bylo tak velké, že jsem se do toho nechtěl vrtat. Jako na ukázku lidé sami odkázali svá těla. A zdálo se mi, že je lze demonstrovat pouze pro vědecké a lékařské účely. Vždy jsem si to myslel.
Dovolte mi, abych vám připomněl: Jsem hrozný člověk, dokážu zkazit svět růžových poníků, chlupatých plyšáků a zmasakrovaných mrtvol. Ale já mám ke smrti úplně jiný postoj – ten nejuctivější.
Když jsem pracoval na vojně, zemřel tam jeden voják, se kterým jsem několikrát mluvil. A věděl jsem, že jeho soudruzi udělali nějaké divoké šílenství, když vzali tělo z druhé strany. Šli v malé skupině do postavení nepřítele. Jejich velitel zemřel sto metrů od ní. Byli pokoseni ohněm, ti, kteří odnášeli mrtvé, byli zraněni, sami zemřeli a další skupina se doplazila k tělu a ta, postižená, byla nahrazena jinou, až se vytvořila kaše a tělo nebylo vyjmuto. Tento příběh na mě udělal obrovský dojem. Myslel jsem na ni bez přestání. A neuklidnil jsem se, dokud jsem nenašel jednoho z těch, kteří se tam plazili, a nezeptal jsem se – „Byl ještě mrtvý – váš velitel. Proč takové šílenství?" Uvažoval. A v tu chvíli jsem si při pohledu na něj uvědomil, že jeho odpověď obecně předvídám a v hloubi duše s ním předem souhlasím a pravděpodobně bych Kdybych měl odvahu, šel bych taky. "A já chci, aby kdybych zemřel, bylo by to se mnou stejné." A šel jsem klidně s vědomím, že moje smrt bude také respektována,“ odpověděl.
Vůbec nemluvím o tom, že takové výstavy mohou někomu způsobit psychické trauma – je nepravděpodobné, že by tam chodili lidé, kteří toto trauma mohou získat. Ale vím jen, cítím, že to je nesprávný postoj ke smrti. Ztratí se respekt ke smrti na milimetr. A pak další milimetr. A dále. A jako zde velmi hrozný člověk se nemohu nezeptat – „Co dál?“.
Ale zpět k mrtvolám. Do VDNKh dorazila výstava mrtvol. Člověk. Byly nějak zvláštně připravené, ale moje znechucení bylo tak velké, že jsem se do toho nechtěl vrtat. Jako na ukázku lidé sami odkázali svá těla. A zdálo se mi, že je lze demonstrovat pouze pro vědecké a lékařské účely. Vždy jsem si to myslel.
Dovolte mi, abych vám připomněl: Jsem hrozný člověk, dokážu zkazit svět růžových poníků, chlupatých plyšáků a zmasakrovaných mrtvol. Ale já mám ke smrti úplně jiný postoj – ten nejuctivější.
Když jsem pracoval na vojně, zemřel tam jeden voják, se kterým jsem několikrát mluvil. A věděl jsem, že jeho soudruzi udělali nějaké divoké šílenství, když vzali tělo z druhé strany. Šli v malé skupině do postavení nepřítele. Jejich velitel zemřel sto metrů od ní. Byli pokoseni ohněm, ti, kteří odnášeli mrtvé, byli zraněni, sami zemřeli a další skupina se doplazila k tělu a ta, postižená, byla nahrazena jinou, až se vytvořila kaše a tělo nebylo vyjmuto. Tento příběh na mě udělal obrovský dojem. Myslel jsem na ni bez přestání. A neuklidnil jsem se, dokud jsem nenašel jednoho z těch, kteří se tam plazili, a nezeptal jsem se – „Byl ještě mrtvý – váš velitel. Proč takové šílenství?" Uvažoval. A v tu chvíli jsem si při pohledu na něj uvědomil, že jeho odpověď obecně předvídám a v hloubi duše s ním předem souhlasím a pravděpodobně bych Kdybych měl odvahu, šel bych taky. "A já chci, aby kdybych zemřel, bylo by to se mnou stejné." A šel jsem klidně s vědomím, že moje smrt bude také respektována,“ odpověděl.
Vůbec nemluvím o tom, že takové výstavy mohou někomu způsobit psychické trauma – je nepravděpodobné, že by tam chodili lidé, kteří toto trauma mohou získat. Ale vím jen, cítím, že to je nesprávný postoj ke smrti. Ztratí se respekt ke smrti na milimetr. A pak další milimetr. A dále. A jako zde velmi hrozný člověk se nemohu nezeptat – „Co dál?“.
15. března 2021
M
17:24
Marina Achmedová
Šéf HRC Valery Fadeev navrhl změnu zákonů tak, aby velmi bohatí lidé platili alespoň daň z příjmu a nezvyšovali její sazbu. Říká: „Jakmile jsme spočítali, kolik superbohatých lidí je v Rusku. Je známo, kolik diamantů, velkých domů, jachet, nemovitostí v zahraničí, luxusních aut se v zemi prodává - to je statistika. Po jeho nasbírání si lze zhruba představit výdaje těchto lidí. Takových lidí je asi 200-300 tisíc. To je 500 miliard rublů, nedostatečně zaplacených při sazbě 13%. A tito lidé se „oprávněně“ vyhýbají daním, to nejsou schémata zlodějů. Je potřeba změnit zákony tak, aby tito velmi bohatí lidé platili alespoň 13 %. Nezvyšujte sazbu, jinak ji zvednou, jak navrhují, a vezmou 15 % od 300 lidí místo 13 % od 300 tisíc.“
16. března 2021
M
14:53
Marina Achmedová
V Gorlovce zase vyvěsili tuhle - "Útulek", "Dočasný přístřešek"
17. března 2021
M
10:39
Marina Achmedová
10:40
Včera jsem se díval na video - štěně v Machačkale srazilo auto a odjelo. Ležel dva dny na ulici, postavili nad ním dům z nějakých shnilých krabic, poházeli zbytky a prošli kolem. Dva dny ani jednoho člověka při pohledu na štěně tak bolelo srdce, že ho vzal a odvezl do nemocnice. A štěně na videu mžouralo a tahalo tlapky k lidem, protože pes je evoluční symbiont člověka, miluje člověka bez podmínek. A to i přesto, že se člověk srazí, hodí na silnici a ostatní lidé lhostejně procházejí.
Pro štěně si samozřejmě šel Ali Kurbanov. Kdo jiný v Dagestánu by měl dělat tuto práci. Muž, který oproti mínění lidí začal sbírat vlkodavy, kteří prohráli v psích zápasech. Proto jsou přivedeni a poražení jsou Ali zabiti, vyhozeni nebo vyhozeni. Před třemi lety, když jsem tohoto muže poprvé našel a napsal o něm svou slavnou reportáž „Bratře“, pomohl jsi mu se stavbou prvních ohrad. A Ali zjistil, že ne všichni ho nenávidí pro jeho lásku ke psům. V celém Rusku je mnoho lidí, kteří ho chtěli podpořit. Pravda, ta sláva se změnila v to, že mu začali házet psy. Teď jich má hodně.
Od té doby Ali založil Instagram, lidé mu pomáhají a s pomocí veřejnosti z celého Ruska Ali buduje první a jediný úkryt v Dagestánu. Samospráva nemá peníze pro stát. Existují pro sídla, pro auta za cenu moskevského bytu, ale ne pro útulek pro zvířata bez domova. Zřejmě je tu ještě něco jiného – něco, kvůli čemu by bylo nesnesitelné projít kolem, když vidíte, že se k vám s prosbou o pomoc natahuje bytost v nouzi.
Lidé z celého Ruska pomohli Ali s penězi na ošetření štěněte, dnes už je štěně u lékaře. Ale vidím, jak Ali tuhle práci táhne sám, a divím se, jak mu žíly na rukou ještě nepraskly. Proto, pokud chcete podpořit jeho a výstavbu útulku v Dagestánu pro tamní nemilovaná zvířata, zde je jeho účet 4276 6000 2365 2411 Sberbank Ali Kurbabagamayevich K. Na Instagramu vede velmi podrobnou zprávu o všech získaných prostředcích
Pro štěně si samozřejmě šel Ali Kurbanov. Kdo jiný v Dagestánu by měl dělat tuto práci. Muž, který oproti mínění lidí začal sbírat vlkodavy, kteří prohráli v psích zápasech. Proto jsou přivedeni a poražení jsou Ali zabiti, vyhozeni nebo vyhozeni. Před třemi lety, když jsem tohoto muže poprvé našel a napsal o něm svou slavnou reportáž „Bratře“, pomohl jsi mu se stavbou prvních ohrad. A Ali zjistil, že ne všichni ho nenávidí pro jeho lásku ke psům. V celém Rusku je mnoho lidí, kteří ho chtěli podpořit. Pravda, ta sláva se změnila v to, že mu začali házet psy. Teď jich má hodně.
Od té doby Ali založil Instagram, lidé mu pomáhají a s pomocí veřejnosti z celého Ruska Ali buduje první a jediný úkryt v Dagestánu. Samospráva nemá peníze pro stát. Existují pro sídla, pro auta za cenu moskevského bytu, ale ne pro útulek pro zvířata bez domova. Zřejmě je tu ještě něco jiného – něco, kvůli čemu by bylo nesnesitelné projít kolem, když vidíte, že se k vám s prosbou o pomoc natahuje bytost v nouzi.
Lidé z celého Ruska pomohli Ali s penězi na ošetření štěněte, dnes už je štěně u lékaře. Ale vidím, jak Ali tuhle práci táhne sám, a divím se, jak mu žíly na rukou ještě nepraskly. Proto, pokud chcete podpořit jeho a výstavbu útulku v Dagestánu pro tamní nemilovaná zvířata, zde je jeho účet 4276 6000 2365 2411 Sberbank Ali Kurbabagamayevich K. Na Instagramu vede velmi podrobnou zprávu o všech získaných prostředcích
M
13:42
Marina Achmedová
Nemohu v duchu podpořit protest studentů Petrohradské akademie umění proti výstavě „práce“ Evgenia Vasiljevové, která byla zahájena v muzeu na Akademii. Protest podporuji a kdybych byl student, přidal bych se k němu. Ne kvůli Vasiljevově zkažené minulosti, to vůbec ne. Ale protože jsem tyhle "díla" viděl na internetu. V této akademii se studenti učí akademické umění. Ne nadarmo si vzali Repinův portrét - mají nastaveny vysoké řemeslné standardy. A ve stejných zdech, jak to bylo, demonstrují - budou peníze a spojení, můžete odhalit jakoukoli mazaninu. Zdá se, že tato výstava studentům říká, že peníze a kontakty jsou důležitější než akademické umění. Studenti zprávu zvážili a vyšli protestovat. To jsou ti správní studenti.
M
16:10
Marina Achmedová
Podařilo se mi převzít cenu z jeho rukou, ale žádný rozhovor
M
18:02
Marina Achmedová
Vrány vzlétnou a odlétají v černém trsu směrem, odkud nedávno přišel hurikán a přetrhly dráty na věžích. Ali byl první, kdo řekl, že bude hurikán. Tolik jestřábů jako toho dne nad tímto místem nikdy neviděl. Cestou letěli vrány na své staré místo pro červy: nevěděli, že tu nyní stojí vlkodavi.
Na zaobleném horském kopci, porostlém mechem a pelyňkem, zády k houstnoucímu nebi, útesu a střechám vesnice za ním stojí na řetězech deset vlkodavů.
Pro maso nepřicházejí jen vrány, lezou i hadi. Lehněte si vedle psů. Nedávno přišel Ali v noci navštívit psy, slyší hluk, jako by z potrubí vycházel plyn; reflektor tam ukázal - tam stál gyurza se zdviženou hlavou. Přispěchala k vlčákovi, kousla ji do zad a znovu vstala. Pes se rozzlobil, také se vrhl na zmiji. Ali obešel psa, zatáhl za řetěz – a v tu chvíli dal hadovi pořádnou ránu lopatou do hlavy. Ali přivezl psa z onoho světa. Ali snědl hada. Vyceňuje zuby v úsměvu. Gyurza je chutnější než ryba. Ali nedávno snědl tři hady. A hadi zabili třicet jeho psů.
V vlhké mlze psi ohlodávají masové kosti, trhají je drápy, zvedají své krví potřísněné tlamy, aby prohlíželi okolí dravým pohledem. Žlutý vlčák vstane a přejde k hrnci s vodou. Šedivý vlčák se na něj vrhne s úsměvem. zvonit. Řetěz se napne a drží ho za krk. Žlutá, která odlétá od pánve, naplňuje kopec s hrozivým řevem. Vlkodavi se k sobě řítí a mezi nimi víří vztek, vztek, vzrušení, vytí a sípání dvou protivníků zbavených možnosti se sblížit.
- E! E! Ali křičí.
Z jeho tenkých úst vycházejí drsné zvuky jeho rodného jazyka a v "E!" je slyšet skřípavý zvuk tupého ostří. Psi zmrznou. Ali se blíží. Krčí se tlapami na zemi, opřenou o ně hlavy a upatlaně se dívají zdola
https://expert.ru/russian_reporter/2017/02/brat/
Na zaobleném horském kopci, porostlém mechem a pelyňkem, zády k houstnoucímu nebi, útesu a střechám vesnice za ním stojí na řetězech deset vlkodavů.
Pro maso nepřicházejí jen vrány, lezou i hadi. Lehněte si vedle psů. Nedávno přišel Ali v noci navštívit psy, slyší hluk, jako by z potrubí vycházel plyn; reflektor tam ukázal - tam stál gyurza se zdviženou hlavou. Přispěchala k vlčákovi, kousla ji do zad a znovu vstala. Pes se rozzlobil, také se vrhl na zmiji. Ali obešel psa, zatáhl za řetěz – a v tu chvíli dal hadovi pořádnou ránu lopatou do hlavy. Ali přivezl psa z onoho světa. Ali snědl hada. Vyceňuje zuby v úsměvu. Gyurza je chutnější než ryba. Ali nedávno snědl tři hady. A hadi zabili třicet jeho psů.
V vlhké mlze psi ohlodávají masové kosti, trhají je drápy, zvedají své krví potřísněné tlamy, aby prohlíželi okolí dravým pohledem. Žlutý vlčák vstane a přejde k hrnci s vodou. Šedivý vlčák se na něj vrhne s úsměvem. zvonit. Řetěz se napne a drží ho za krk. Žlutá, která odlétá od pánve, naplňuje kopec s hrozivým řevem. Vlkodavi se k sobě řítí a mezi nimi víří vztek, vztek, vzrušení, vytí a sípání dvou protivníků zbavených možnosti se sblížit.
- E! E! Ali křičí.
Z jeho tenkých úst vycházejí drsné zvuky jeho rodného jazyka a v "E!" je slyšet skřípavý zvuk tupého ostří. Psi zmrznou. Ali se blíží. Krčí se tlapami na zemi, opřenou o ně hlavy a upatlaně se dívají zdola
https://expert.ru/russian_reporter/2017/02/brat/
18. března 2021
M
09:01
Marina Achmedová
Četl jsem zajímavý článek v Guardianu o lovu vorvaně v 19. století. Zpočátku si flotiloví lovci mysleli, že vorvaně jsou hloupé. Při útoku lodí na ně stáli v kruhu a mlátili ocasem, což usnadňovalo jejich vraždění. Dnes se vědci ponořili do archivů oné velké války lidstva proti velrybám a zjistili, že vorvaně nebyly ani zdaleka hloupé.
Když stojí v kruhu, jsou zvyklí bránit se kosatkám. A přesto nepoznali muže s jeho harpunami. Když je naše barbarská kultura předběhla, nedali se hned do pohody, ale poučili se ze svých chyb. Začali vysílat nebezpečné signály svým blízkým na velkou vzdálenost a oni... změnili své písně. Ale co je nejdůležitější, rychle se začali vzdalovat od honičky, ne větrem, který uvádí lodě do pohybu, ale proti němu. Vědci tvrdí, že se nejedná o genetickou evoluci, uplynulo příliš málo času, tato evoluce je kulturní. Vorvaň má největší mozek na planetě, má svou prastarou kulturu, je starší než lidstvo. Článek končí slovy z "Moby Dicka" (volný překlad) - "... a pokud bude náš svět ještě někdy zaplaven, pak věčná velryba přežije a pošle k nebi proud zpěněného vzdoru."
A svůj příspěvek zakončím slovy - a tyhle tvory odchytáváme a držíme ve sklenicích pro nějaké "kulturní" účely. Naše kultura je zřejmě stále místy velmi barbarská. A válka mezi člověkem a velrybami nekončí. Zákon zakazující odchyt mořských savců je velmi potřebný.
Když stojí v kruhu, jsou zvyklí bránit se kosatkám. A přesto nepoznali muže s jeho harpunami. Když je naše barbarská kultura předběhla, nedali se hned do pohody, ale poučili se ze svých chyb. Začali vysílat nebezpečné signály svým blízkým na velkou vzdálenost a oni... změnili své písně. Ale co je nejdůležitější, rychle se začali vzdalovat od honičky, ne větrem, který uvádí lodě do pohybu, ale proti němu. Vědci tvrdí, že se nejedná o genetickou evoluci, uplynulo příliš málo času, tato evoluce je kulturní. Vorvaň má největší mozek na planetě, má svou prastarou kulturu, je starší než lidstvo. Článek končí slovy z "Moby Dicka" (volný překlad) - "... a pokud bude náš svět ještě někdy zaplaven, pak věčná velryba přežije a pošle k nebi proud zpěněného vzdoru."
A svůj příspěvek zakončím slovy - a tyhle tvory odchytáváme a držíme ve sklenicích pro nějaké "kulturní" účely. Naše kultura je zřejmě stále místy velmi barbarská. A válka mezi člověkem a velrybami nekončí. Zákon zakazující odchyt mořských savců je velmi potřebný.
M
11:23
Marina Achmedová
Přátelé, tolik se mi nelíbí, že v souvislosti s Bidenovým prohlášením nyní mnozí, aniž by to tušili, diskriminují starší lidi. Pokud je člověku 78 let, pak to neznamená, že je úplný senil. Nedávno jsem četl studii, že s věkem se mozek naopak plastifikuje, dokáže se více soustředit na jednu věc a odmítat vše nadbytečné. A americký prezident Biden by neměl být důvodem, proč bráníme starším lidem mluvit. Dokonce se mi zdá, že nic nerozmazával, ale podporoval jasně zvolenou linii ve vztazích s Ruskem. Takže z nějakého důvodu to oficiální Amerika potřebuje. A také se mi zdá, že i když je Biden senilní, pak jím byl ve 30 letech, ve 40 a v 50 letech.
M
18:43
Marina Achmedová
Před sedmi lety, zdá se, na konci února se mi podařilo ocitnout se ve stanu „Afghánců“ na Majdanu. Nejprve rozhovor s nimi probíhal snesitelně, ale najednou do stanu vtrhl muž a zakřičel: „Zatímco tu sedíte, ruské tanky drtí naši zemi na Krymu!“. První šok, výkřiky, nadávky a pak se na mě všichni podívali. Říkám vám – podařilo se mi být v tom nejbojovnějším stanu, když se po Majdanu rozšířila první zpráva, že naše armáda vstoupila na Krym. V tomto stanu jsem byl jediným zástupcem Ruské federace, takže na mě všichni skákali. Poslouchal jsem, poslouchal rozhněvané muže, a když to zavánělo, pronesl jsem jedinou frázi – „Křičíš na mě a můj strýc mimochodem také bojoval v Afghánistánu.“ Příbuzenství s vojenským bratrstvem se ukázalo být silnější a řekli mi - "Dobře, jdi pryč."
Šel jsem na Majdan. Majdan ztichl a nějak se vše přikradlo. Lucenko promluvil z jeviště, ne, on ani nemluvil, prorokoval, syčel a vytahoval slova. "Vypadni," řekl. - Ruské tanky na Krymu. Bude válka s Ruskem." "Je to blázen," řekla žena za mnou. - Jak bojovat s Ruskem? Viděl to na mapě? Obvykle si Majdan, jako živý organismus, žil svým vlastním životem, dělal hluk a tento hluk byl přišitý nějakým druhem refrénu hlasy těch, kteří neustále vystupovali na pódiu. Ale tenkrát byl opravdu klid a začalo pršet. Velmi ošklivý - zima, přinesla mlhu, kapal z něj nějaký nepříjemný šelest. Zasyčel, téměř přesně jako řečníkovo proroctví. A pak jsem si uvědomil, cítil jsem, že určitě bude válka. A pak se mi ten pocit často vracel v Doněcku, zvláště když jsem navštívil pouštní oblasti Kyjevskij a Okťjabrskij, které byly neustále pod palbou. Zvlášť když pršelo, tento pocit se mi vrátil.
Jsem rád za Krym. Ale teď čekám, až se Donbas a jeho 600 000 ruských občanů vrátí domů. Protože to byli oni, kdo doplatil na to, že na Krymu nebyla válka
Šel jsem na Majdan. Majdan ztichl a nějak se vše přikradlo. Lucenko promluvil z jeviště, ne, on ani nemluvil, prorokoval, syčel a vytahoval slova. "Vypadni," řekl. - Ruské tanky na Krymu. Bude válka s Ruskem." "Je to blázen," řekla žena za mnou. - Jak bojovat s Ruskem? Viděl to na mapě? Obvykle si Majdan, jako živý organismus, žil svým vlastním životem, dělal hluk a tento hluk byl přišitý nějakým druhem refrénu hlasy těch, kteří neustále vystupovali na pódiu. Ale tenkrát byl opravdu klid a začalo pršet. Velmi ošklivý - zima, přinesla mlhu, kapal z něj nějaký nepříjemný šelest. Zasyčel, téměř přesně jako řečníkovo proroctví. A pak jsem si uvědomil, cítil jsem, že určitě bude válka. A pak se mi ten pocit často vracel v Doněcku, zvláště když jsem navštívil pouštní oblasti Kyjevskij a Okťjabrskij, které byly neustále pod palbou. Zvlášť když pršelo, tento pocit se mi vrátil.
Jsem rád za Krym. Ale teď čekám, až se Donbas a jeho 600 000 ruských občanů vrátí domů. Protože to byli oni, kdo doplatil na to, že na Krymu nebyla válka
19. března 2021
M
11:31
Marina Achmedová
Pro žádného novináře, který byl v posledních letech v Čečensku, není na odhaleních Novaja Gazeta nic překvapivého. Nejeden novinář, který tam byl, nevykřikne - "Ach, to nemůže být!" Protože moc dobře ví: v Čečensku může, i když umí.
Být turistou v Čečensku je docela a více než bezpečné. Ale když jste novinář, který musí dělat práci, okamžitě se ponoříte do atmosféry strachu. V zásadě je to dobře čitelné na tvářích těch, kteří šli na shromáždění protestovat proti vměšování novinářů do šťastného života Čečenska. No, tito lidé nevypadají šťastně.
Často jsem se musel hádat se zahraničními novináři, kteří byli beznadějně zaujatí vůči Rusku. A vždycky jsem měl co říct. Ale ne v případě Čečenska. Čečensko bere všechny argumenty. A tento argument, že Čečenci je třeba držet přísně rukou, aby nezačali vyvádět a nerozhodli se znovu oddělit, už dávno přežil. Protože sám Kadyrov se v Čečensku dlouho stal hlavním bezzákonným člověkem. A nelíbilo by se mi bílé pěnové rozhořčení jeho nejužšího okruhu, kteří jsou sami zainteresovanými stranami, ale jasná fakta, která vyvracejí obvinění deníku. Ale něco mi říká, že taková fakta nebudou.
Být turistou v Čečensku je docela a více než bezpečné. Ale když jste novinář, který musí dělat práci, okamžitě se ponoříte do atmosféry strachu. V zásadě je to dobře čitelné na tvářích těch, kteří šli na shromáždění protestovat proti vměšování novinářů do šťastného života Čečenska. No, tito lidé nevypadají šťastně.
Často jsem se musel hádat se zahraničními novináři, kteří byli beznadějně zaujatí vůči Rusku. A vždycky jsem měl co říct. Ale ne v případě Čečenska. Čečensko bere všechny argumenty. A tento argument, že Čečenci je třeba držet přísně rukou, aby nezačali vyvádět a nerozhodli se znovu oddělit, už dávno přežil. Protože sám Kadyrov se v Čečensku dlouho stal hlavním bezzákonným člověkem. A nelíbilo by se mi bílé pěnové rozhořčení jeho nejužšího okruhu, kteří jsou sami zainteresovanými stranami, ale jasná fakta, která vyvracejí obvinění deníku. Ale něco mi říká, že taková fakta nebudou.
M
11:46
Marina Achmedová
„Jako dáma na hlavě odletíš na nočník“ – roztoč uživatelů sociálních sítí v možné odpovědi z ruské strany.
22. března 2021
M
14:56
Marina Achmedová
Přátelé, předseda Rady pro lidská práva Valery Fadeev napsal dopis předsedovi Státní dumy Vjačeslavu Volodinovi, aby ho informoval, že Rada důrazně podporuje návrh zákona o zákazu odchytu mořských savců pro kulturní a zábavní účely. Tedy pro delfinária, oceanária, cirkusy.
Rada se tímto problémem zabývala již v roce 2018, kdy byly kosatky a belugy drženy ve „velrybí věznici“ v Ochotském moři. A Rada má stále obavy, že se tato situace může opakovat více než jednou, protože neexistuje žádný zákaz odchytu savců.
Jsme pro tento účet. Je to důležitý krok pro naši lidskou civilizaci.
Rada se tímto problémem zabývala již v roce 2018, kdy byly kosatky a belugy drženy ve „velrybí věznici“ v Ochotském moři. A Rada má stále obavy, že se tato situace může opakovat více než jednou, protože neexistuje žádný zákaz odchytu savců.
Jsme pro tento účet. Je to důležitý krok pro naši lidskou civilizaci.
M
17:54
Marina Achmedová
Je zcela jasné, proč Sobchak zpovídá takovou „hodnotící“ postavu jako maniaka. Ona sama je takovou postavou, se kterou je už dávno vše jasné a která nezpůsobuje nic jiného než únavu. Je příliš líné o ní mluvit, už mě nebaví diskutovat o jejích mravních kvalitách. Proto, bez ohledu na to, co udělá, nebude žádný skandál. A bude hodnocení.
23. března 2021
M
09:47
Marina Achmedová
V roce 2016 mi nakladatelství AST oznámilo, že organizátoři Literatury faktu zamítli jejich žádost o mou účast na veletrhu. Jak to? Vždy jsem toho byl součástí! A v roce 2016 jsem se měl zúčastnit s knihou „Ukrajinské lekce“ a plánoval jsem se vrátit z Doněcku speciálně kvůli tomu.
Nejdřív mě to pobouřilo a chtěl jsem o tom napsat na sociální sítě. Samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo, že by někdo ze sounáležitosti se mnou odmítl účast na akci, vždyť jsem cestoval z Doněcka, začal bych mluvit o obyvatelích Donbasu a mé názory byly známy a se od té doby nezměnily. A obyvatelé Donbasu pro vás stále nejsou Navalnyj.
Myslel jsem si, že v organizátorech veletrhu možná sedí nějaký proamerický člověk, který mě, obyvatele Donbasu, nemá rád a nechce moje vyjádření. A když moje ruka sáhla po pomůcce, abych o tom napsala, najednou jsem měl pochybnosti - "Co když si jen mysleli, že jsem špatný nehodný autor?" Tahle myšlenka mě zchladila, jako pochyby o sobě samém vždycky vychladnou, a já jsem nic nenapsal a neudělal skandál.
A v roce 2018 jsem už, prosím, vystupovala na Literature faktu se svou novou knihou. Pravda, a nebylo to politické. Ale takový je život. A buď ji přijmete takovou, jaká je, nebo se stanete osobou zcela bez pochybností o sobě samém. A poslední je cesta dolů.
Nejdřív mě to pobouřilo a chtěl jsem o tom napsat na sociální sítě. Samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo, že by někdo ze sounáležitosti se mnou odmítl účast na akci, vždyť jsem cestoval z Doněcka, začal bych mluvit o obyvatelích Donbasu a mé názory byly známy a se od té doby nezměnily. A obyvatelé Donbasu pro vás stále nejsou Navalnyj.
Myslel jsem si, že v organizátorech veletrhu možná sedí nějaký proamerický člověk, který mě, obyvatele Donbasu, nemá rád a nechce moje vyjádření. A když moje ruka sáhla po pomůcce, abych o tom napsala, najednou jsem měl pochybnosti - "Co když si jen mysleli, že jsem špatný nehodný autor?" Tahle myšlenka mě zchladila, jako pochyby o sobě samém vždycky vychladnou, a já jsem nic nenapsal a neudělal skandál.
A v roce 2018 jsem už, prosím, vystupovala na Literature faktu se svou novou knihou. Pravda, a nebylo to politické. Ale takový je život. A buď ji přijmete takovou, jaká je, nebo se stanete osobou zcela bez pochybností o sobě samém. A poslední je cesta dolů.
M
13:30
Marina Achmedová
Rada pro lidská práva podpořila myšlenku zákazu koktejlových brček a jednorázového nádobí. Nelze je získat z běžného odpadu a je obtížné je recyklovat. Vláda má dva roky na to, aby to zakázala. Rada se domnívá, že během této doby je docela možné se na takový zákaz postupně připravit. Navrhují však také rozšířit seznam o další jednorázové produkty, které se také nerecyklují a skončí na skládce. A Rada je samozřejmě proti plastovým taškám a věří, že by měly jít z maloobchodu úplně pryč.
Zachraňme tedy naši planetu před znečištěním a smrtí živých bytostí na ní
Zachraňme tedy naši planetu před znečištěním a smrtí živých bytostí na ní
M
15:16
Marina Achmedová
Alexey Parshin, právník Angeliny Chačaturjanové:
Nyní je to oficiální.
Dnes byla Angelina Chačaturjan seznámena s rozhodnutím zahájit trestní řízení proti Michailu Chačaturjanovi a uznána za oběť. Krestina a Maria byly rozpoznány den předtím.
Nyní je to oficiální.
Dnes byla Angelina Chačaturjan seznámena s rozhodnutím zahájit trestní řízení proti Michailu Chačaturjanovi a uznána za oběť. Krestina a Maria byly rozpoznány den předtím.
M
18:51
Marina Achmedová
Sobčakův manžel, režisér Bogomolov, řekl, že její "obrázek" o maniakovi nevyvolává nenávist tím, že oslavuje zlo, ale tím, že v něm maniak vystupuje jako jeden z nás, obyčejný dědeček, obyvatel. A pak, přátelé, se mi všechno sešlo. Ale on - maniak - opravdu jeden z nich. Ne od nás, ale od nich, šíleně připravených na cokoli o pozornost, jakoukoli slávu a humbuk. Informační maniak vede rozhovor s maniakem a upřímně nechápe, proč není jedním z nás a proč věříme, že jeho osudem je pouze zapomnění.
25. března 2021
M
09:24
Marina Achmedová
Přátelé, nemyslel jsem si, že by někoho na sociálních sítích přímo zajímalo diskutovat o spletitostech mé profese, ale diskuze pod mým předchozím příspěvkem na FB na téma “Sobchak-Maniac” se zformovala a zašla daleko, proto je to pro mě snadné říct něco o profesi.
Zde jsou někteří lidé, kteří začali, že Sobchakův produkt na YouTube je studií zla. Stejně jako se to papoušci naučili a opakují – „studium zla, studium zla“. Zatímco právě ono studium zla v žurnalistice je obrovskou zátěží pro duši i pro tělo novináře. A musí mít něco, čím se tomuto zlu postavit. Mít v sobě. Řekněme takovou banalitu, jako je světlo v duši. A bez ohledu na to, jak banálně to může znít, ne pro každého a ne ve všech obdobích života je světlo v duši dosažitelné. Badatel musí jít po hraně, po tenké hraně, která ho dělí od zla, a sotva se ho dotknout, poskytnout tento kontakt svému čtenáři-divákovi, aby v něm nic nerozbil, neposkvrnil a nedevastoval. Zlo by nemělo být čtenáři jen načrtnuto, mělo by být předáno světlem v duši a pokud to textura dovolí, být proti světlu, kterým září jiní hrdinové. Teď nemluvím o tom, že by novinář měl říct něco v prostém textu, jako – „To je zlo!“. Ale mistr ví, jak jít po tenké hranici, zachovat zdánlivou objektivitu, neupadnout do moralizování a nechat zlo projít jeho světlem.
Každý kvalitní autor, než usedne k tvorbě reportáže, si klade otázku – „Co dám čtenáři? O čem je můj příběh? Pokud neví, jak na tyto otázky odpovědět, nevidí na ně odpovědi, pak ještě není na tuto práci připraven.
Příklad: Před několika lety jsem dělal rozhovor s mužem, který zabil svou dceru vraždou ze cti. Jako, takové novinářské štěstí! Chystal se s ní jít do vesnice, protože věděl, že cestou spáchá vraždu. V autě ji uškrtil. Odolala. Ona se ale chovala špatně, on nebyl spokojen s jejím celoživotním chováním. Během rozhovoru jsem si všiml, že se vnitřně třesu. "Co jsi? zeptal jsem se sám sebe. "To není to nejhorší, co jsi viděl." Ale velmi rychle jsem si uvědomil, že to nebyl příběh sám o sobě, co mnou otřáslo, nemůžete mě vzít holýma rukama, já sám jsem stejné železné rukavice. A otřáslo to mnou z přítomnosti zla vedle mě. Člověk nelitoval, jeho blízcí ho v jeho rozhodnutí podporovali, byl zproštěn trestní odpovědnosti, neboť byl uznán ve stavu vášně. Byl to hrdina. Další noc se mi zdály ošklivé sny. A to opravdu není moje ovlivnitelnost. Zlo je prostě zlo. Ptal jsem se sám sebe – „Co přesně přinesu tímto rozhovorem svým čtenářům? Bude v textu světlo? Bude tam ještě něco kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci." kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci." kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci."
Děkuji všem.
Zde jsou někteří lidé, kteří začali, že Sobchakův produkt na YouTube je studií zla. Stejně jako se to papoušci naučili a opakují – „studium zla, studium zla“. Zatímco právě ono studium zla v žurnalistice je obrovskou zátěží pro duši i pro tělo novináře. A musí mít něco, čím se tomuto zlu postavit. Mít v sobě. Řekněme takovou banalitu, jako je světlo v duši. A bez ohledu na to, jak banálně to může znít, ne pro každého a ne ve všech obdobích života je světlo v duši dosažitelné. Badatel musí jít po hraně, po tenké hraně, která ho dělí od zla, a sotva se ho dotknout, poskytnout tento kontakt svému čtenáři-divákovi, aby v něm nic nerozbil, neposkvrnil a nedevastoval. Zlo by nemělo být čtenáři jen načrtnuto, mělo by být předáno světlem v duši a pokud to textura dovolí, být proti světlu, kterým září jiní hrdinové. Teď nemluvím o tom, že by novinář měl říct něco v prostém textu, jako – „To je zlo!“. Ale mistr ví, jak jít po tenké hranici, zachovat zdánlivou objektivitu, neupadnout do moralizování a nechat zlo projít jeho světlem.
Každý kvalitní autor, než usedne k tvorbě reportáže, si klade otázku – „Co dám čtenáři? O čem je můj příběh? Pokud neví, jak na tyto otázky odpovědět, nevidí na ně odpovědi, pak ještě není na tuto práci připraven.
Příklad: Před několika lety jsem dělal rozhovor s mužem, který zabil svou dceru vraždou ze cti. Jako, takové novinářské štěstí! Chystal se s ní jít do vesnice, protože věděl, že cestou spáchá vraždu. V autě ji uškrtil. Odolala. Ona se ale chovala špatně, on nebyl spokojen s jejím celoživotním chováním. Během rozhovoru jsem si všiml, že se vnitřně třesu. "Co jsi? zeptal jsem se sám sebe. "To není to nejhorší, co jsi viděl." Ale velmi rychle jsem si uvědomil, že to nebyl příběh sám o sobě, co mnou otřáslo, nemůžete mě vzít holýma rukama, já sám jsem stejné železné rukavice. A otřáslo to mnou z přítomnosti zla vedle mě. Člověk nelitoval, jeho blízcí ho v jeho rozhodnutí podporovali, byl zproštěn trestní odpovědnosti, neboť byl uznán ve stavu vášně. Byl to hrdina. Další noc se mi zdály ošklivé sny. A to opravdu není moje ovlivnitelnost. Zlo je prostě zlo. Ptal jsem se sám sebe – „Co přesně přinesu tímto rozhovorem svým čtenářům? Bude v textu světlo? Bude tam ještě něco kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci." kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci." kromě otřesů a zkázy, které já sám nyní zažívám? Odpověď je, že nebude. Proto jsem vám, přátelé, nevyhodil tento rozhovor. A v očekávání otázek lidí, kteří o tématu nic nerozumí, řeknu hned - „Ano, téma vražd ze cti považuji za velmi důležité a udělal jsem to na stejné cestě, ale ten rozhovor nebyl zařazen do můj text, protože jsem nemohl najít právo na existenci."
Děkuji všem.
M
14:38
Marina Achmedová
Z
HRC - Rada pro lidská práva
25.03.2021 14:30:49
HRC pomohla vrátit tři děti obyvatelce Machačkaly s „excentrickým vzhledem“
Nejvyšší soud Dagestánu vyhověl žádosti matky tří dětí Niny Ceretilové, aby s ní určila místo jejich bydliště.
Připomeňme, že 33letý obyvatel Machačkaly byl obviněn z „nemorálního“ životního stylu, zejména za růžové vlasy, piercing a tetování. A děti byly převedeny na bývalého manžela, který neplatil alimenty. Ceretilova požádala o pomoc Radu prezidenta Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv.
"Předseda Rady Valery Fadeev vzal tento příběh pod svou osobní kontrolu." Plnění rozhodnutí soudu budeme bedlivě sledovat. Je důležité, aby se děti v blízké budoucnosti vrátily ke své matce,“ uvedla místopředsedkyně rady Irina Kirkora.
Rodině nabídla, že poskytne psychologickou pomoc a v případě potřeby i mediaci.
"Nyní je členka Rady pro lidská práva Marina Akhmedova v Dagestánu - budeme tento příběh sledovat, dokud nebude dokončen," uzavřel Kirkora.
Nejvyšší soud Dagestánu vyhověl žádosti matky tří dětí Niny Ceretilové, aby s ní určila místo jejich bydliště.
Připomeňme, že 33letý obyvatel Machačkaly byl obviněn z „nemorálního“ životního stylu, zejména za růžové vlasy, piercing a tetování. A děti byly převedeny na bývalého manžela, který neplatil alimenty. Ceretilova požádala o pomoc Radu prezidenta Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv.
"Předseda Rady Valery Fadeev vzal tento příběh pod svou osobní kontrolu." Plnění rozhodnutí soudu budeme bedlivě sledovat. Je důležité, aby se děti v blízké budoucnosti vrátily ke své matce,“ uvedla místopředsedkyně rady Irina Kirkora.
Rodině nabídla, že poskytne psychologickou pomoc a v případě potřeby i mediaci.
"Nyní je členka Rady pro lidská práva Marina Akhmedova v Dagestánu - budeme tento příběh sledovat, dokud nebude dokončen," uzavřel Kirkora.
27. března 2021
M
09:03
Marina Achmedová
Včera jsem při procházce u moře potkal ředitele čerstvého vzduchu Magomeda. Vystoupil na břeh s velkými černými taškami, nakrmil jimi nejprve racky, pak toulavé psy.
Řekl mi, že to je ta nejduchovnější věc. Někdo se modlí a on krmí ptáky, psy a kočky a modlí se takto. Nemá normální práci, tak jde do kavárny ve městě a říká: „Vyhodit chleba je hřích. Chléb je požehnáním. Večer dej chleba do krabice, já přijdu, vyzvednu ho a dám psům.“ Pak mi řekl, že Všemohoucí vypočítal a předvídal všechno na tomto světě – co bude jíst racek, co bude jíst člověk, co kočka a co pes. Ale muž se ukázal být mazaný, muž se ukázal jako obchodník a racek neví, jak být obchodníkem. Přišel muž a z chamtivosti chytil i malou rybku, racek už nezůstal. A pak musel ředitel čerstvého vzduchu odnést nedojedené jídlo z kavárny a rozdat ho rackům, aby nějak vrátil výpočty Všemohoucího na zem.
Na břehu bylo v té době mnoho dívek - v hidžábech i bez nich - kočárků, dětí. Dívky se fotily a dělaly selfie. Rackové seděli na kamenech, křičeli, nebo, když se shromáždili s celým světem, s chichotáním byli odstraněni z kamenů a odletěli pryč.
"Přišel za mnou sám," pokračoval ředitel čerstvého vzduchu. - Řekl mu špatně, on taky nechce žít. Přivedl jsem ho sem, dal mu chleba a žrádlo pro psy. Tyto živé nakrmil, cítil se dobře, ještě zítra přišel. Zde je duchovní. Přijdeš, nakrm je a uvidíš: tvůj den bude lepší než včera. Zítra budete chtít ještě krmit. A pak je to aura, aura,“ řekl Magomed a s přízvukem zdůraznil písmeno „y“ ve slově „aura“. - Probíhá čištění. Všechno je pro vás lepší a lepší. Země není jen tak. Na Zemi Všemohoucí provedl určité výpočty. A ten muž chtěl srazit své výpočty, aby dostal víc, než počítal Všemohoucí. Pak jsem si také udělal výpočty - mám malý podnik za haléře. Vezmu zboží, které stojí tři sta rublů, a dám je prodejcům za pět set k prodeji. Sto rublů se jim hodí, jedí z nich,
Dal mi zatuchlou buchtu, abych mohl krmit racky - aby mi to šel z ruky a aby to bylo dnes pro mě jednodušší než včera.
"Zítra jim přineseš chleba sám," řekl. - Podívej, vezmi to. Čerství racci se cítí špatně. A lidé přicházejí, fotí a odcházejí. Focení je zábava. A krmíte - to je duchovní. Přijímat duchovní. Selfie říká – „Jdi pryč. Jsi dětská selfie. Jsi zábavný." Řekněte duchovnímu - "Neodcházejte." Zábava jde, duchovní zůstává. Ale neexistují žádné národy. Jsou jen lidé, Země, Všemohoucí a tito živí. Nepočítejte člověka podle národa. Počítejte ho podle jeho činů a podle jeho jazyka – jaká slova vyslovuje: špinavý nebo čistý. A nechat národ daleko. Dívejte se pouze na činy a slova.
Po těchto slovech se ředitel čerstvého vzduchu vydal dále podél mořského pobřeží, aby nakrmil křížence, kteří už k němu běželi.
Řekl mi, že to je ta nejduchovnější věc. Někdo se modlí a on krmí ptáky, psy a kočky a modlí se takto. Nemá normální práci, tak jde do kavárny ve městě a říká: „Vyhodit chleba je hřích. Chléb je požehnáním. Večer dej chleba do krabice, já přijdu, vyzvednu ho a dám psům.“ Pak mi řekl, že Všemohoucí vypočítal a předvídal všechno na tomto světě – co bude jíst racek, co bude jíst člověk, co kočka a co pes. Ale muž se ukázal být mazaný, muž se ukázal jako obchodník a racek neví, jak být obchodníkem. Přišel muž a z chamtivosti chytil i malou rybku, racek už nezůstal. A pak musel ředitel čerstvého vzduchu odnést nedojedené jídlo z kavárny a rozdat ho rackům, aby nějak vrátil výpočty Všemohoucího na zem.
Na břehu bylo v té době mnoho dívek - v hidžábech i bez nich - kočárků, dětí. Dívky se fotily a dělaly selfie. Rackové seděli na kamenech, křičeli, nebo, když se shromáždili s celým světem, s chichotáním byli odstraněni z kamenů a odletěli pryč.
"Přišel za mnou sám," pokračoval ředitel čerstvého vzduchu. - Řekl mu špatně, on taky nechce žít. Přivedl jsem ho sem, dal mu chleba a žrádlo pro psy. Tyto živé nakrmil, cítil se dobře, ještě zítra přišel. Zde je duchovní. Přijdeš, nakrm je a uvidíš: tvůj den bude lepší než včera. Zítra budete chtít ještě krmit. A pak je to aura, aura,“ řekl Magomed a s přízvukem zdůraznil písmeno „y“ ve slově „aura“. - Probíhá čištění. Všechno je pro vás lepší a lepší. Země není jen tak. Na Zemi Všemohoucí provedl určité výpočty. A ten muž chtěl srazit své výpočty, aby dostal víc, než počítal Všemohoucí. Pak jsem si také udělal výpočty - mám malý podnik za haléře. Vezmu zboží, které stojí tři sta rublů, a dám je prodejcům za pět set k prodeji. Sto rublů se jim hodí, jedí z nich,
Dal mi zatuchlou buchtu, abych mohl krmit racky - aby mi to šel z ruky a aby to bylo dnes pro mě jednodušší než včera.
"Zítra jim přineseš chleba sám," řekl. - Podívej, vezmi to. Čerství racci se cítí špatně. A lidé přicházejí, fotí a odcházejí. Focení je zábava. A krmíte - to je duchovní. Přijímat duchovní. Selfie říká – „Jdi pryč. Jsi dětská selfie. Jsi zábavný." Řekněte duchovnímu - "Neodcházejte." Zábava jde, duchovní zůstává. Ale neexistují žádné národy. Jsou jen lidé, Země, Všemohoucí a tito živí. Nepočítejte člověka podle národa. Počítejte ho podle jeho činů a podle jeho jazyka – jaká slova vyslovuje: špinavý nebo čistý. A nechat národ daleko. Dívejte se pouze na činy a slova.
Po těchto slovech se ředitel čerstvého vzduchu vydal dále podél mořského pobřeží, aby nakrmil křížence, kteří už k němu běželi.
09:03
M
17:07
Marina Achmedová
Ali Kurbanov měl sen – jel do Machačkaly za hlavou republiky. Umytý, oholený. Přichází. Stráže se ptají - "Jakou otázku pokládáte hlavě?" Ali říká - "Prostě mu řeknu svou otázku." Prorazil. Sedí u stolu naproti hlavě. A sedí tam dalších sedm lidí. Ali ve snu říká - „A měl jsem sen, že jsem s tebou dostal schůzku. Pomozte mi s přístřeším. Nic od tebe nevyžaduji. Pomozte zachránit psy. Takhle". Hlava mu říká - "Já sám k tobě přijdu za pár dní." A o pět dní později začaly vydatné deště. Když měl Ali sen, právě začali, a pak pokračovali měsíc a půl, jeho dům byl zaplaven a voda prosakovala betonem. Ve snu volá hlava Aliho a říká - „Ali, je mi líto, stalo se to. Můžete vidět, jak prší. Nepřijdu." Pak se Ali probudil a šest měsíců po spánku mu zavolali místní úředníci a řekli: „Ali, my jsme ti nepomohli. Ale nejezděte si na nás stěžovat do Moskvy." Moskva přišla sama. Ali píše dopis předsedovi Rady pro lidská práva Valeriji Fadeevovi
28. března 2021
M
13:10
Marina Achmedová
Dobře, člověče, nebuď tak vážný. Jen jsem se přišel pomazlit
M
17:45
Marina Achmedová
Putin vysvětlil odmítnutí očkování na veřejnosti neochotou opičit se. A hned si představíte sebe jako opici, víte kdo
29. března 2021
M
19:39
Marina Achmedová
Přátelé, zítra se Olya z Gorlovky dohodne na koupi domu za utržené peníze. A její dítě roste
30. března 2021
M
11:24
Marina Achmedová
Dal jsem Valeriji Alexandrovičovi dopis od Aliho. Řekl, že v nejbližší době určitě pomůže. Tento dopis, napsaný na obyčejném listu sešitu, byl přijat do práce. Pokud se mě zeptáte, jak bude tato pomoc souviset s lidskými právy, odpovím – přímo. Ali je muž a trpí. A ve vyspělé občanské společnosti se lidé starají o své menší bratry. Ačkoli někteří Aliho psi jsou vyšší a těžší než já)
M
17:06
Marina Achmedová
Dnes se v Rjazani setkal s veřejností předseda Rady pro lidská práva Valery Fadeev. Abych byl upřímný, měl jsem o tuto veřejnost obavy, protože se takové diskuse jako součást Rady účastním poprvé. A z novinářské zkušenosti vím, že většinou jsou taková setkání k smrti nudná. Lidé ve službě přicházejí a ptají se na otázky. Ale na jednání v Rjazani se v diskusi prakticky opakovaly body, které neustále projednáváme v Radě.
Lidé se ptali na práci – vrátí se k ní respekt nebo ne? Říkali, že mezi mladými je strašná fluktuace, bylo mu teprve třiadvacet a už měl tři stránky napsané v pracovním sešitu a nikde se nechtěl zdržovat a ani žádné dostat profese. Okamžitě jsem si vzpomněl na svou návštěvu v domě tik-tokerů, kde mladé blogerky vyděsilo, že v případě neúspěchu s blogováním budou muset jít pracovat do továrny. Lidé se ptali, co mají dělat, a dokonce požadovali respektování jejich práva na práci. "Za slušnou práci," opravil ho Fadeev. "Práce, která je nejen těžká, ale také adekvátně placená." Pak mluvili o finanční propasti mezi Moskvou a malými a vzdálenými městy. Obecně to podle mých zkušeností lidi vždy bouřilo, ale zdá se, že nyní, kdy mnozí kvůli pandemii přišli o práci, je to obzvláště nepříjemné.
Povídali jsme si o drogové závislosti a o tom, že je potřeba něco udělat, aby se nešířila mezi teenagery. Fadeev pozval narkologa, který otázku položil, na schůzku v Moskvě, aby se ho zeptal podrobněji. Lidé se ptali i na Donbas – je tam nyní 640 000 našich občanů, ale není tam ruská ambasáda. kam by měli jít? Fadějev řekl, že nemůže pomoci s ambasádou, není to v jeho kompetenci, ale obyvatelé Donbasu se nyní stále častěji obracejí na Radu s žádostí o ochranu svých práv i v poněkud světských otázkách, jako je např. například nespravedlivé rozhodnutí místního soudu. A s těmito výzvami nemůžeme než pracovat, protože občané Ruska stále žádají.
A pak jeden novinář vstal a řekl – „Ale Skopinského maniak je náš! A kdybyste věděli, kolik hovorů naše rjazaňská média obdržela od vašich federálních médií. 30-40 za den. A každý se ptal na kontakty na maniaka a fotky na maniaka. Upřímně, bylo nám to velmi nepříjemné. A dobře víme, že s takovou televizí, kdyby Gagarin zítra přistál poblíž Rjazaně, nikdo by mu nevěnoval pozornost. Každý by běžel vyslechnout toho maniaka. Co dělat?". Pamatujete si, že jsem se Putina na konci roku zeptal na stejnou otázku - "Co s takovou televizí?" A ačkoli souhlasil, že na moderní televizi se dívat nedá, stále nevěděl, co má dělat. Fadeev říká, že také neví, ale společnost sama musí najít odpověď na tuto otázku a nabídnout ji úředníkům. Takže přátelé, hledejte dál.
A poslední byla položena následující otázka - "Jak se Rada staví k tomu, že obrázky rudé vlajky jsou vystřiženy z ruských filmů?" Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel a zatím jsem neměl možnost ověřit, jak je to pravda. Ale po této otázce začal velmi zajímavý rozhovor o tom, co bylo v Sovětském svazu špatné a co dobré. A když my se zaměřením na to špatné izolujeme a snažíme se vyhodit nějaký úsek naší historie, ztrácíme spojení mezi časy a generacemi. Protože represe jsme my, ale Gagarin jsme také my. A to vše je třeba přijmout. Tedy přijmout minulost se vším dobrým i špatným, a tak se cítit celiství a sjednocení se svou zemí, která má bohatou a odlišnou historii.
Lidé se ptali na práci – vrátí se k ní respekt nebo ne? Říkali, že mezi mladými je strašná fluktuace, bylo mu teprve třiadvacet a už měl tři stránky napsané v pracovním sešitu a nikde se nechtěl zdržovat a ani žádné dostat profese. Okamžitě jsem si vzpomněl na svou návštěvu v domě tik-tokerů, kde mladé blogerky vyděsilo, že v případě neúspěchu s blogováním budou muset jít pracovat do továrny. Lidé se ptali, co mají dělat, a dokonce požadovali respektování jejich práva na práci. "Za slušnou práci," opravil ho Fadeev. "Práce, která je nejen těžká, ale také adekvátně placená." Pak mluvili o finanční propasti mezi Moskvou a malými a vzdálenými městy. Obecně to podle mých zkušeností lidi vždy bouřilo, ale zdá se, že nyní, kdy mnozí kvůli pandemii přišli o práci, je to obzvláště nepříjemné.
Povídali jsme si o drogové závislosti a o tom, že je potřeba něco udělat, aby se nešířila mezi teenagery. Fadeev pozval narkologa, který otázku položil, na schůzku v Moskvě, aby se ho zeptal podrobněji. Lidé se ptali i na Donbas – je tam nyní 640 000 našich občanů, ale není tam ruská ambasáda. kam by měli jít? Fadějev řekl, že nemůže pomoci s ambasádou, není to v jeho kompetenci, ale obyvatelé Donbasu se nyní stále častěji obracejí na Radu s žádostí o ochranu svých práv i v poněkud světských otázkách, jako je např. například nespravedlivé rozhodnutí místního soudu. A s těmito výzvami nemůžeme než pracovat, protože občané Ruska stále žádají.
A pak jeden novinář vstal a řekl – „Ale Skopinského maniak je náš! A kdybyste věděli, kolik hovorů naše rjazaňská média obdržela od vašich federálních médií. 30-40 za den. A každý se ptal na kontakty na maniaka a fotky na maniaka. Upřímně, bylo nám to velmi nepříjemné. A dobře víme, že s takovou televizí, kdyby Gagarin zítra přistál poblíž Rjazaně, nikdo by mu nevěnoval pozornost. Každý by běžel vyslechnout toho maniaka. Co dělat?". Pamatujete si, že jsem se Putina na konci roku zeptal na stejnou otázku - "Co s takovou televizí?" A ačkoli souhlasil, že na moderní televizi se dívat nedá, stále nevěděl, co má dělat. Fadeev říká, že také neví, ale společnost sama musí najít odpověď na tuto otázku a nabídnout ji úředníkům. Takže přátelé, hledejte dál.
A poslední byla položena následující otázka - "Jak se Rada staví k tomu, že obrázky rudé vlajky jsou vystřiženy z ruských filmů?" Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel a zatím jsem neměl možnost ověřit, jak je to pravda. Ale po této otázce začal velmi zajímavý rozhovor o tom, co bylo v Sovětském svazu špatné a co dobré. A když my se zaměřením na to špatné izolujeme a snažíme se vyhodit nějaký úsek naší historie, ztrácíme spojení mezi časy a generacemi. Protože represe jsme my, ale Gagarin jsme také my. A to vše je třeba přijmout. Tedy přijmout minulost se vším dobrým i špatným, a tak se cítit celiství a sjednocení se svou zemí, která má bohatou a odlišnou historii.
17:06
31. března 2021
M
11:04
Marina Achmedová
Šli jsme na hřbitov v Rjazani, kde byli pohřbeni utlačovaní. Nemohu říci, že by mi toto téma bylo blízké. Ani nechápu, proč se bývalá knihovna, kde pobýval Saltykov-Ščedrin, nazývá centrem Solženicyna a ne Saltykov-Ščedrin, který je podle mě významnějším spisovatelem.
Ale když jsem se ocitl na hřbitově, kde byli pohřbeni nešťastní dělníci a rolníci, při pohledu na malé křížky vyčnívající zpod sněhu jsem si uvědomil, že je to blízké i mně. Přišel i studený déšť.
Fadeev řekl, že by měla být identifikována všechna místa masových hrobů. A každý člověk by měl být pohřben. Nezáleží na tom, kdo to je - rolník, dělník. Ať ten nejmenší člověk, který nenašel ani malý, kříží. To je důležité. Nejen proto, abychom si ty události připomněli a nebudou se opakovat, ale kvůli těm lidem. A pro nás.
Také jsem položil své karafiáty. Podívala se ze zamřížovaného okna pomníku. Myslel jsem, že studený déšť jde velmi dobře. A jediné, co se dalo těmto křížům říci, bylo "Omlouvám se"
Ale když jsem se ocitl na hřbitově, kde byli pohřbeni nešťastní dělníci a rolníci, při pohledu na malé křížky vyčnívající zpod sněhu jsem si uvědomil, že je to blízké i mně. Přišel i studený déšť.
Fadeev řekl, že by měla být identifikována všechna místa masových hrobů. A každý člověk by měl být pohřben. Nezáleží na tom, kdo to je - rolník, dělník. Ať ten nejmenší člověk, který nenašel ani malý, kříží. To je důležité. Nejen proto, abychom si ty události připomněli a nebudou se opakovat, ale kvůli těm lidem. A pro nás.
Také jsem položil své karafiáty. Podívala se ze zamřížovaného okna pomníku. Myslel jsem, že studený déšť jde velmi dobře. A jediné, co se dalo těmto křížům říci, bylo "Omlouvám se"
M
18:35
Marina Achmedová
Očekávají, že budu vyprávět příběh o obyvatelce Dagestánu, které soud nejprve odebral tři děti, podle médií pro růžové vlasy a tetování, a pak jí je Nejvyšší soud vrátil. Faktem ale je, že tento příběh budu vyprávět jinak jako člen Rady pro lidská práva a jako novinář.
Jako novinář to řeknu ze dvou stran. V Machačkale jsem samozřejmě tři dny mluvil nejen se samotnou Ninou Ceretilovou, ale i se zástupci druhé strany. V rozhovoru se samotnou Ninou jsem zjistil, že její bývalý manžel má dvě herecké manželky, on jako muslim může. Celkem má sedm dětí, bydlí ve dvou domech a ne vždy má práci. Nina ho opustila, protože ji podle jejích slov surově bil, a to i v době, kdy byla těhotná. Nechala ho těhotná se svým třetím dítětem. Usadila se v Machačkale, otevřela si obchod s prádlem, koupila dvoupokojový byt. S dětmi jí pomáhali rodiče bývalého manžela v té době - často s nimi bydleli. Sama Nina byla v dětství obřezána. Ano, ano, mluvím o ženské obřízce. Zdravím ty, kteří říkají, že v Dagestánu tomu tak není. Od dětství hodně pracovala kolem domu, nechodila do školy, ve 12 letech byla poslána do madrasy, kde konečně pocítila svobodu - měla čas číst knihy a mohla jen tiše sedět ve třídě, aniž by orala kolem domu. Média proto její příběh se sundáním hidžábu marně prezentují jako příběh o zradě víry. Nedošlo k žádné zradě víry, ačkoli to televizní kanál Dozhd opravdu chce. Ke svobodě vedla cílevědomá cesta.
Její manžel na ni několik let sbíral špínu ve formě příběhů, které Nina zveřejnila na Instagramu. Když ho zažalovala o výživné na děti, jen to hodil do sítě. Velmi rychle se kolem něj shromáždila radikální komunita, která ženě Nině vyhlásila válku. Někteří radikální kazatelé, kteří uprchli z Ruska na Ukrajinu, jí věnovali na svých kanálech celé vysílání, nazývali ji psem, tvorem, produktem prasat. Téměř gazavat oznámili jedné ženě. A proto už její manžel nemohl ustoupit. Bratři ho podporovali v rozumu a ve víře. A nepochopí, když ustoupí. Považuji tuto situaci za nebezpečnou pro Ninin život? Ano.
Jako novinář jsem musel mluvit s druhou stranou. Bylo k dispozici pouze ve formě 4 právníků, kteří nejprve přijali vyhlídku na komunikaci se mnou s nepřátelstvím, ale pak změnili svůj hněv na milost. Celkem jsem v jejich kanceláři strávil dvě a půl hodiny, kde mě cpali špínou na Ninu. Abych řekl pravdu, některá videa mě i naštvala. Existují tři hlavní body kompromitujících důkazů - video Niny s Ježíšem Kristem (bylo mi nepříjemné se na to dívat), video, kde Nina oblékala svého nejmladšího syna do ženských šatů a paruky a říká mu Ingrid, a také foto s bitím na těle její dcery, jsou sotva vidět. Matka svou dceru bila řemenem, jak sama říká, poprvé v životě. Všechna tato videa jsou zvláštní. Otec říká, že po Ingrid bude jeho syn ve škole šikanován, ale zveřejnil i toto video, z Nininých příběhů by zmizelo do 24 hodin. Proč to šíří? Opravdu myslí na svého syna?
Další věc je, že taková videa pro Dagestán jdou za hranice možného. Osobně se domnívám, že když někde žijeme, je třeba buď respektovat převládající mentalitu (neposlouchat, totiž respektovat, tedy schválně neprovokovat), nebo tam nežít. A Dagestánci samozřejmě nejsou s Ninou vůbec spokojeni kvůli jejím růžovým vlasům, to je lež médií a ne proto, že by sami Dagestánci byli darebáci a hloupí, prostě většina obyvatel republiky byla přivezena v jiných tradicích.
Tomu všemu jako novinář rozumím a objektivně objasním situaci, aniž bych se přikláněl k jedné straně a dal čtenáři možnost, aby si sám vybral.
A jako člen Rady pro lidská práva budu vystupovat výhradně na straně Nininých dětí a budu se snažit respektovat názory všech stran konfliktu. Toto je stejný postoj jako Valery Fadeev, který četl moji zprávu. Vidím, že mezi Ninou a jejím bývalým manželem Magomedem probíhá válka a děti v této válce trpí.
Jako novinář to řeknu ze dvou stran. V Machačkale jsem samozřejmě tři dny mluvil nejen se samotnou Ninou Ceretilovou, ale i se zástupci druhé strany. V rozhovoru se samotnou Ninou jsem zjistil, že její bývalý manžel má dvě herecké manželky, on jako muslim může. Celkem má sedm dětí, bydlí ve dvou domech a ne vždy má práci. Nina ho opustila, protože ji podle jejích slov surově bil, a to i v době, kdy byla těhotná. Nechala ho těhotná se svým třetím dítětem. Usadila se v Machačkale, otevřela si obchod s prádlem, koupila dvoupokojový byt. S dětmi jí pomáhali rodiče bývalého manžela v té době - často s nimi bydleli. Sama Nina byla v dětství obřezána. Ano, ano, mluvím o ženské obřízce. Zdravím ty, kteří říkají, že v Dagestánu tomu tak není. Od dětství hodně pracovala kolem domu, nechodila do školy, ve 12 letech byla poslána do madrasy, kde konečně pocítila svobodu - měla čas číst knihy a mohla jen tiše sedět ve třídě, aniž by orala kolem domu. Média proto její příběh se sundáním hidžábu marně prezentují jako příběh o zradě víry. Nedošlo k žádné zradě víry, ačkoli to televizní kanál Dozhd opravdu chce. Ke svobodě vedla cílevědomá cesta.
Její manžel na ni několik let sbíral špínu ve formě příběhů, které Nina zveřejnila na Instagramu. Když ho zažalovala o výživné na děti, jen to hodil do sítě. Velmi rychle se kolem něj shromáždila radikální komunita, která ženě Nině vyhlásila válku. Někteří radikální kazatelé, kteří uprchli z Ruska na Ukrajinu, jí věnovali na svých kanálech celé vysílání, nazývali ji psem, tvorem, produktem prasat. Téměř gazavat oznámili jedné ženě. A proto už její manžel nemohl ustoupit. Bratři ho podporovali v rozumu a ve víře. A nepochopí, když ustoupí. Považuji tuto situaci za nebezpečnou pro Ninin život? Ano.
Jako novinář jsem musel mluvit s druhou stranou. Bylo k dispozici pouze ve formě 4 právníků, kteří nejprve přijali vyhlídku na komunikaci se mnou s nepřátelstvím, ale pak změnili svůj hněv na milost. Celkem jsem v jejich kanceláři strávil dvě a půl hodiny, kde mě cpali špínou na Ninu. Abych řekl pravdu, některá videa mě i naštvala. Existují tři hlavní body kompromitujících důkazů - video Niny s Ježíšem Kristem (bylo mi nepříjemné se na to dívat), video, kde Nina oblékala svého nejmladšího syna do ženských šatů a paruky a říká mu Ingrid, a také foto s bitím na těle její dcery, jsou sotva vidět. Matka svou dceru bila řemenem, jak sama říká, poprvé v životě. Všechna tato videa jsou zvláštní. Otec říká, že po Ingrid bude jeho syn ve škole šikanován, ale zveřejnil i toto video, z Nininých příběhů by zmizelo do 24 hodin. Proč to šíří? Opravdu myslí na svého syna?
Další věc je, že taková videa pro Dagestán jdou za hranice možného. Osobně se domnívám, že když někde žijeme, je třeba buď respektovat převládající mentalitu (neposlouchat, totiž respektovat, tedy schválně neprovokovat), nebo tam nežít. A Dagestánci samozřejmě nejsou s Ninou vůbec spokojeni kvůli jejím růžovým vlasům, to je lež médií a ne proto, že by sami Dagestánci byli darebáci a hloupí, prostě většina obyvatel republiky byla přivezena v jiných tradicích.
Tomu všemu jako novinář rozumím a objektivně objasním situaci, aniž bych se přikláněl k jedné straně a dal čtenáři možnost, aby si sám vybral.
A jako člen Rady pro lidská práva budu vystupovat výhradně na straně Nininých dětí a budu se snažit respektovat názory všech stran konfliktu. Toto je stejný postoj jako Valery Fadeev, který četl moji zprávu. Vidím, že mezi Ninou a jejím bývalým manželem Magomedem probíhá válka a děti v této válce trpí.
18:35
Vidím, že po celé republice probíhá válka mezi sekulárními a radikály a případ Niny Ceretilové ji opět rozvířil. Vím, že Magomed Ceretilov má rodinnou historii spojenou s extremismem. Manžel jeho tety je ve vězení za teroristický útok v Buynaksku a podle Niny to není úplný záznam rodiny. Nina říká, že její holčička už byla oblečená do hidžábu. Děti nechodí do školy. S otcem nemají kde bydlet, poflakují se mezi cizími lidmi. Bydlely s Ninou, chodily do školy, do různých vzdělávacích oddílů, s maminkou jim bylo rozhodně lépe. A nyní jsou jejich práva porušována. A stanovisko Rady k této otázce je pečlivě porozumět problematice a ne z mediálních publikací, ale po provedení vlastního výzkumu na místě chránit práva dětí. Takový příběh. Podrobnosti si přečtěte v časopise Expert. Mimochodem,
1. dubna 2021
M
10:35
Marina Achmedová
Příspěvek o zákazu brček a jednorázového nádobí vyvolal bouřlivou odezvu, lidé se divili, proč Rada podporuje iniciativy k zákazu a jaký mají vztah k lidským právům. Předplatitelé přitom kladli tak odborné otázky, na které jsem sám nedokázal odpovědět. Požádala proto Sergeje Tsyplenkova, šéfa ruské pobočky Greenpeace, který vede komisi pro ekologii v HRC, aby tak učinil. Sdělil následující:
Někdy se mi zdá, že jsme pod děravou střechou, ale hádáme se, jakou umyvadlo nahradit - měď nebo plast. A musíme opravit střechu. To znamená, že musíme začít snižovat tok produkce odpadu, který nás spláchne, pokud nic neuděláme.
Vaše otázky:
– Co se bude dělat s jednorázovými rouškami?
– Jednorázové roušky nejsou tuhý komunální odpad, ale zdravotnický, vyžadují speciální zacházení. Téměř všechny jednorázové masky jsou spunbond nebo polypropylenové vlákno, které je recyklovatelné, pokud je sbíráno odděleně a dezinfikováno. Existuje ale ještě jedna alternativa – nahradit ty jednorázové znovupoužitelnými. Se správným technologickým řešením se jednorázové masky mohou stát opakovaně použitelnými. Existuje také opakovaně použitelné řešení pro návleky na boty. Mezitím se tu dokonce něco takového děje - v moskevské zoo uhynul sup bělohlavý zapsaný v Červené knize. Veterináři nedokázali určit příčinu onemocnění. O den později sup uhynul, byl otevřen a ve střevech nalezena lékařská rukavice. To znamená, že za všechno musíme platit. A zvířata musí platit. Návštěvník ho podle zoo dráždil lékařskou rukavicí, kterou sup spolkl. Ale sami vidíme, kolik masek a rukavic se nyní povaluje na ulici. Každé zvíře nebo pták je může spolknout.
– Plastové sáčky se podle statistik používají vícekrát a jsou méně škodlivé než biologicky rozložitelné. A lesa je pro papírové pytle škoda.
- Neviděl jsem statistiku počtu použití balíčků. Studie naznačují, že ve většině případů se každá taška používá dvakrát – k přenášení produktů z obchodu a k vynášení odpadků v ní. Většina plastů, včetně takzvaných „biodegradabilních“ sáčků, se stane mikroplasty a dříve nebo později je my, naši příbuzní, naše děti sníme a vypijí. Papírové tašky ale nejsou alternativou k jednorázovým plastovým taškám. Při jejich výrobě se do ovzduší uvolňuje mnohem více škodlivých látek a do vodních ploch je vypouštěno mnohonásobně více znečištění. Uhlíková stopa papírového sáčku je třikrát větší než u plastového sáčku. A také není snadné jej z odpadu vylovit a vrátit recyklací. Obecně platí, že výroba jakékoli tašky na jedno použití, včetně papíru, bude vyžadovat mnohem více prostředků, než bude užitečné. Musíte okamžitě přejít na opakovaně použitelné alternativy! Proto máte naprostou pravdu!
Biologicky rozložitelné sáčky se úplně nerozpadnou, ale zanechají za sebou mikročástice plastu, které jsou nebezpečné pro zvířata i lidi. Výrobci, manipulující s ekologickým vědomím kupujících, pod rouškou ekologicky šetrného produktu prodávají tradiční
polyetylen s destruktivními přísadami. Sáčky vyrobené z částečně biologicky rozložitelných materiálů situaci zhoršují. To vše vede k tvorbě mikročástic polymerů, které jsou schopny pronikat do lidského těla podél potravního řetězce. Navíc takové částice nemohou být odstraněny z prostředí. To znamená, že zůstanou v přírodě stovky let.
Pouze sáček vyrobený výhradně z rostlinných surovin se skutečně může rozložit na ekologicky šetrné prvky. Na skládkách nejsou podmínky pro rozklad biopolymerů.
Pouze opakovaně použitelné tašky lze označit za skutečně ekologické . Takže vaši předplatitelé mají s "biologicky rozložitelnými" balíčky pravdu - to není řešení!!! Opakuji - VE SVÉM ROZHODNUTÍ MÁTE PRAVDU!!!!
Přátelé, myslím, že z těchto odpovědí můžete pochopit, jak odpadky souvisí s lidskými právy. Zítra zveřejním druhou sérii odpovědí.
Někdy se mi zdá, že jsme pod děravou střechou, ale hádáme se, jakou umyvadlo nahradit - měď nebo plast. A musíme opravit střechu. To znamená, že musíme začít snižovat tok produkce odpadu, který nás spláchne, pokud nic neuděláme.
Vaše otázky:
– Co se bude dělat s jednorázovými rouškami?
– Jednorázové roušky nejsou tuhý komunální odpad, ale zdravotnický, vyžadují speciální zacházení. Téměř všechny jednorázové masky jsou spunbond nebo polypropylenové vlákno, které je recyklovatelné, pokud je sbíráno odděleně a dezinfikováno. Existuje ale ještě jedna alternativa – nahradit ty jednorázové znovupoužitelnými. Se správným technologickým řešením se jednorázové masky mohou stát opakovaně použitelnými. Existuje také opakovaně použitelné řešení pro návleky na boty. Mezitím se tu dokonce něco takového děje - v moskevské zoo uhynul sup bělohlavý zapsaný v Červené knize. Veterináři nedokázali určit příčinu onemocnění. O den později sup uhynul, byl otevřen a ve střevech nalezena lékařská rukavice. To znamená, že za všechno musíme platit. A zvířata musí platit. Návštěvník ho podle zoo dráždil lékařskou rukavicí, kterou sup spolkl. Ale sami vidíme, kolik masek a rukavic se nyní povaluje na ulici. Každé zvíře nebo pták je může spolknout.
– Plastové sáčky se podle statistik používají vícekrát a jsou méně škodlivé než biologicky rozložitelné. A lesa je pro papírové pytle škoda.
- Neviděl jsem statistiku počtu použití balíčků. Studie naznačují, že ve většině případů se každá taška používá dvakrát – k přenášení produktů z obchodu a k vynášení odpadků v ní. Většina plastů, včetně takzvaných „biodegradabilních“ sáčků, se stane mikroplasty a dříve nebo později je my, naši příbuzní, naše děti sníme a vypijí. Papírové tašky ale nejsou alternativou k jednorázovým plastovým taškám. Při jejich výrobě se do ovzduší uvolňuje mnohem více škodlivých látek a do vodních ploch je vypouštěno mnohonásobně více znečištění. Uhlíková stopa papírového sáčku je třikrát větší než u plastového sáčku. A také není snadné jej z odpadu vylovit a vrátit recyklací. Obecně platí, že výroba jakékoli tašky na jedno použití, včetně papíru, bude vyžadovat mnohem více prostředků, než bude užitečné. Musíte okamžitě přejít na opakovaně použitelné alternativy! Proto máte naprostou pravdu!
Biologicky rozložitelné sáčky se úplně nerozpadnou, ale zanechají za sebou mikročástice plastu, které jsou nebezpečné pro zvířata i lidi. Výrobci, manipulující s ekologickým vědomím kupujících, pod rouškou ekologicky šetrného produktu prodávají tradiční
polyetylen s destruktivními přísadami. Sáčky vyrobené z částečně biologicky rozložitelných materiálů situaci zhoršují. To vše vede k tvorbě mikročástic polymerů, které jsou schopny pronikat do lidského těla podél potravního řetězce. Navíc takové částice nemohou být odstraněny z prostředí. To znamená, že zůstanou v přírodě stovky let.
Pouze sáček vyrobený výhradně z rostlinných surovin se skutečně může rozložit na ekologicky šetrné prvky. Na skládkách nejsou podmínky pro rozklad biopolymerů.
Pouze opakovaně použitelné tašky lze označit za skutečně ekologické . Takže vaši předplatitelé mají s "biologicky rozložitelnými" balíčky pravdu - to není řešení!!! Opakuji - VE SVÉM ROZHODNUTÍ MÁTE PRAVDU!!!!
Přátelé, myslím, že z těchto odpovědí můžete pochopit, jak odpadky souvisí s lidskými právy. Zítra zveřejním druhou sérii odpovědí.
M
14:24
Marina Achmedová
Na přání v dubnu opět dám kurz emocí. Každý se chce naučit psát texty, které ve čtenáři vyvolávají emoce. Není divu, že se takové texty pamatují nejlépe.
Nebudu vám dávat žádné tajné vzorce, kouzelná slovíčka, ale ukážu vám, jak pracovat s příběhem nebo postavou tak, abyste z nich vyrvali emoce a jak tyto emoce přenést do textu.
Tento kurz je zaměřen na sociální orientaci. Neučím nic prodávat. Kurz pro blogery, dobrovolníky a novináře. Jmenuje se „Jak vyvolat emoce prostřednictvím textu“. Skládá se ze dvou jeden a půl hodinových přednášek. Kurz je v nahrávce neprodejný, pro mě je zajímavější vnímat posluchače a pochopit, jak moc všemu rozumí.
Kurz je levný. Pro další podmínky mi napište marinahmedova@gmail.com nebo Masha Antonova @zloy_romahen @mail.ru (označeno jako „kurz o emocích“)
Nebudu vám dávat žádné tajné vzorce, kouzelná slovíčka, ale ukážu vám, jak pracovat s příběhem nebo postavou tak, abyste z nich vyrvali emoce a jak tyto emoce přenést do textu.
Tento kurz je zaměřen na sociální orientaci. Neučím nic prodávat. Kurz pro blogery, dobrovolníky a novináře. Jmenuje se „Jak vyvolat emoce prostřednictvím textu“. Skládá se ze dvou jeden a půl hodinových přednášek. Kurz je v nahrávce neprodejný, pro mě je zajímavější vnímat posluchače a pochopit, jak moc všemu rozumí.
Kurz je levný. Pro další podmínky mi napište marinahmedova@gmail.com nebo Masha Antonova @zloy_romahen @mail.ru (označeno jako „kurz o emocích“)
2. dubna 2021
M
12:50
Marina Achmedová
Nepíšu nic o vyostření války na Donbasu. Ale samozřejmě bedlivě sleduji. Týká se mě to přímo. Pokud začne válka v plném rozsahu, budu tam muset jít jako novinář. To bych nechtěl, protože už nikdy nechci pracovat na vojně. Ale bude muset. Šel bych, i kdyby tam teď nebylo tolik ruských občanů. Stačí, že jsou tu jen naši lidé. S ruskými pasy nebo bez nich.
M
14:25
Marina Achmedová
Jaká nepříjemnost se stala Posnerovi v Gruzii. Soucítím s ním. Z tohoto incidentu samozřejmě nevyvozuji závěry o všech Gruzíncích. Všude je hromada jejich hulvátů. Jiná věc ale je, že tato parta se může stát tváří země, zatímco většina mlčí, a výrazně někomu zkazit život. Proto přátelé!
Když jsem se právě vrátil z Dagestánu, nemohu než vám to inzerovat. Tentokrát se mi tam líbilo víc než kdy jindy. Teď jsem nejel do jižního Dagestánu, kde jsou hlavní krásy pro rekreanty. Ale už jsem tam byl mnohokrát. Tyto hory a řeky jsou neuvěřitelná krása. A v rybářských vesničkách - starém a novém Tereku - můžete pozorovat následující obrázek: teče řeka, po obou stranách jsou mola, která končí zahradami domů. Rybáři spolu mluví přes řeku. A tady jste na lodi na řece, muezzin zpívá, měsíc svítí, slova modlitby se rozprostírají po vodě a vy jimi proplouváte na širé moře - do Kaspického moře.
Moje oblíbená místa v Dagestánu jsou Kaspické moře, pro něj musíte do Derbentu, kavárny řetězce ZM, kde si ráno dávám mou oblíbenou kaši ze sušených meruněk, je zahrnuta v bezové snídani. A tam mě holky v hidžábu vůbec neštvou. Jsou moderní a přátelští. A v celé kavárně vládne velmi demokratická a přátelská atmosféra. Sami Dagestánci tuto kavárnu velmi milují. Nedaleko v Machačkale na ulici Buynaksky je také kavárna "Věž v horách". Snědl jsem tam zázrak s trávou a dýní za 130 rublů, ale je tam i maso a další věci. Nechoďte do kaváren na pobřeží. Tam mi bylo účtováno 400 rublů za živou hudbu (což mě naštvalo) a za službu. Zaplatil jsem, ale neodešel jsem bez skandálu. A měli štěstí, že jsem byl líný zapisovat se do knihy stížností a podnětů.
Trh je místo, kde mohu obecně strávit půl dne nákupem zdravých produktů. Zelenina voní jako zelenina. Ovoce je ovoce. Bydlel bych tam - přímo na trhu. Mezi tyto prodejce patří urbech, bylinky, kukuřičná mouka, sušený tvaroh a ovčí sýr.
Během služebních cest jsem prolezl celý Dagestán, jen jsem nebyl na ostrově Čečensko. Toto je opuštěný rybářský ostrov s pompézními sovětskými budovami, které jsou nyní pokryté pískem. Zdá se, že několik ruských rodin, které všichni opustili, tam žije v těch nejtěžších podmínkách. Pro někoho - exotické, pro někoho - potíže.
Skvělé, pokud se dostanete do horských vesnic jižního Dagestánu. Je tam silná energie a lidé. Existují skuteční Dagestánci. A
krásnější hory jsem ještě neviděl.
A nakonec, nejlepší místo v Dagestánu je u někoho doma. Osobně vám pak připraví takový khinkal, jako na jedné z fotografií.
Studujte svou vlast. Kdyby tam Posner šel oslavit svého přítele, vrátil by se s dobrou náladou a dárky. Nebo by se odtamtud možná vůbec nechtěl vrátit.
Když jsem se právě vrátil z Dagestánu, nemohu než vám to inzerovat. Tentokrát se mi tam líbilo víc než kdy jindy. Teď jsem nejel do jižního Dagestánu, kde jsou hlavní krásy pro rekreanty. Ale už jsem tam byl mnohokrát. Tyto hory a řeky jsou neuvěřitelná krása. A v rybářských vesničkách - starém a novém Tereku - můžete pozorovat následující obrázek: teče řeka, po obou stranách jsou mola, která končí zahradami domů. Rybáři spolu mluví přes řeku. A tady jste na lodi na řece, muezzin zpívá, měsíc svítí, slova modlitby se rozprostírají po vodě a vy jimi proplouváte na širé moře - do Kaspického moře.
Moje oblíbená místa v Dagestánu jsou Kaspické moře, pro něj musíte do Derbentu, kavárny řetězce ZM, kde si ráno dávám mou oblíbenou kaši ze sušených meruněk, je zahrnuta v bezové snídani. A tam mě holky v hidžábu vůbec neštvou. Jsou moderní a přátelští. A v celé kavárně vládne velmi demokratická a přátelská atmosféra. Sami Dagestánci tuto kavárnu velmi milují. Nedaleko v Machačkale na ulici Buynaksky je také kavárna "Věž v horách". Snědl jsem tam zázrak s trávou a dýní za 130 rublů, ale je tam i maso a další věci. Nechoďte do kaváren na pobřeží. Tam mi bylo účtováno 400 rublů za živou hudbu (což mě naštvalo) a za službu. Zaplatil jsem, ale neodešel jsem bez skandálu. A měli štěstí, že jsem byl líný zapisovat se do knihy stížností a podnětů.
Trh je místo, kde mohu obecně strávit půl dne nákupem zdravých produktů. Zelenina voní jako zelenina. Ovoce je ovoce. Bydlel bych tam - přímo na trhu. Mezi tyto prodejce patří urbech, bylinky, kukuřičná mouka, sušený tvaroh a ovčí sýr.
Během služebních cest jsem prolezl celý Dagestán, jen jsem nebyl na ostrově Čečensko. Toto je opuštěný rybářský ostrov s pompézními sovětskými budovami, které jsou nyní pokryté pískem. Zdá se, že několik ruských rodin, které všichni opustili, tam žije v těch nejtěžších podmínkách. Pro někoho - exotické, pro někoho - potíže.
Skvělé, pokud se dostanete do horských vesnic jižního Dagestánu. Je tam silná energie a lidé. Existují skuteční Dagestánci. A
krásnější hory jsem ještě neviděl.
A nakonec, nejlepší místo v Dagestánu je u někoho doma. Osobně vám pak připraví takový khinkal, jako na jedné z fotografií.
Studujte svou vlast. Kdyby tam Posner šel oslavit svého přítele, vrátil by se s dobrou náladou a dárky. Nebo by se odtamtud možná vůbec nechtěl vrátit.
14:25
3. dubna 2021
M
17:23
Marina Achmedová
ALE
Alexander Chodakovskij
4. 3. 2021 15:51:00
Ještě jednou opakuji – neočekávám od Ukrajiny noblesu a lidskost. Není nic překvapivého na tom, že byl zabit chlapec a žena byla zraněna rukou ukrajinských „bojovníků světla“ – je to tragické, ale přirozené. A bohužel jich bude víc. Ale šéf obce Alexandrovka, kde k tragédii došlo, nedávno řekl novináři, že v republice není žádný bytový fond, kam by se lidé z nebezpečné zóny mohli přesídlit, a novinář se mě zeptal, jestli je to pravda?
Na otázku novináře jsem okamžitě, aniž bych si namáhal paměť, vyjmenoval několik prázdných hotelů, které jsou k usazení naprosto vhodné, tedy několik dalších, jejichž jména mě hned nenapadla. Mohou se tam usadit tisíce lidí, ale patří k některým velmi významným lidem mimo republiku, hlavně na Ukrajině, jejichž klid nelze narušit. Například Efim Zvjagilskij, kterému byl vrácen jeho důl Zasyadko a pečlivě střežen svým hotelem „Olympus“ .... A „Donbasský palác“? A celá hromada prázdných fondů? Unavuje vás výpis.
Neočekávám proto od Ukrajiny nic dobrého, ale očekávám, že naše úřady podniknou kroky k záchraně našich občanů. Máme moc? Ukaž se...
Na otázku novináře jsem okamžitě, aniž bych si namáhal paměť, vyjmenoval několik prázdných hotelů, které jsou k usazení naprosto vhodné, tedy několik dalších, jejichž jména mě hned nenapadla. Mohou se tam usadit tisíce lidí, ale patří k některým velmi významným lidem mimo republiku, hlavně na Ukrajině, jejichž klid nelze narušit. Například Efim Zvjagilskij, kterému byl vrácen jeho důl Zasyadko a pečlivě střežen svým hotelem „Olympus“ .... A „Donbasský palác“? A celá hromada prázdných fondů? Unavuje vás výpis.
Neočekávám proto od Ukrajiny nic dobrého, ale očekávám, že naše úřady podniknou kroky k záchraně našich občanů. Máme moc? Ukaž se...
5. dubna 2021
M
10:48
Marina Achmedová
Včera několik ukrajinských bloggerů dalo v mých komentářích na Facebooku příkaz „přistát jako výsadkář“. Komentáře tam neuzavírám. Příkaz byl vykonán a pod mým příspěvkem se objevily stovky posměšných zpráv o smrti dítěte na Donbasu. Někdo se culil, někdo tu zprávu označil za falešnou a někdo se pokusil napsat urážku autorovi příspěvku, tedy mě. Nikdo se s nimi nebavil, zřejmě z důvodu čistoty, a tak se poflakovali ve svém úzkém kruhu.
Po přečtení většiny těchto komentářů jsem došel k následujícím závěrům:
1. To je teď taková taktika - přijít, mučit autora komentáři a zajistit, aby příspěvek zavřel a příspěvek by byl viditelný pouze pro jeho přátele. Ale je těžké mě škádlit. Nic nebudu zavírat.
2. Samotné komentáře velmi barvitě vypovídají o nevratném rozkladu některé části ukrajinské společnosti.
3. Velmi se bojí. A oni ve snaze vyvrátit jim nepříjemnou pravdu přesvědčují především sami sebe, že to tak nemůže být. Pokud ve válce, kterou podporujete, ukrajinské drony zabíjejí šestileté děti, pak to znamená, že zabíjíte i vy. Žít s takovými znalostmi stále není příliš pohodlné.
Po přečtení většiny těchto komentářů jsem došel k následujícím závěrům:
1. To je teď taková taktika - přijít, mučit autora komentáři a zajistit, aby příspěvek zavřel a příspěvek by byl viditelný pouze pro jeho přátele. Ale je těžké mě škádlit. Nic nebudu zavírat.
2. Samotné komentáře velmi barvitě vypovídají o nevratném rozkladu některé části ukrajinské společnosti.
3. Velmi se bojí. A oni ve snaze vyvrátit jim nepříjemnou pravdu přesvědčují především sami sebe, že to tak nemůže být. Pokud ve válce, kterou podporujete, ukrajinské drony zabíjejí šestileté děti, pak to znamená, že zabíjíte i vy. Žít s takovými znalostmi stále není příliš pohodlné.
6. dubna 2021
M
12:52
Marina Achmedová
Kdo by to byl řekl, že půjdu a udělám tak zajímavý rozhovor s hudebníkem, který natočil virální video o Putinovi, zaznamenal tři miliony zhlédnutí najednou, pracoval pro RT a pak opustil politickou hudbu a nyní píše křesťanskou hudbu. Rodion Yudanov. Číst. Říkají, že tento rozhovor už bude řazen do uvozovek.
https://prichod.ru/orthodoxy-everywhere/38363/
https://prichod.ru/orthodoxy-everywhere/38363/
M
19:53
Marina Achmedová
Hned si udělám výhradu, že jsem asi před dvěma lety dělal rozhovor s šéfkou Aliance lékařů Anastasií Vasiljevovou a vzbudila ve mně sympatie. Ale ona je oftalmolog. A proto, když čtu v médiích, že Navalného osobní lékař Vasiliev nesměl vidět, přijde mi to úsměvné. S takovým seznamem osobních stížností, jaký udělal Navalnyj, nebude mít oftalmolog prostě co dělat. A kolonie, to je kolonie, která bez ohledu na to, jak ji zaútočíte a obklíčíte, neotevře dveře laskavě. Ne před oftalmologem, ne před mimozemšťany, ne před papežem. Ale dobře víme, že protest je často pořádán jen kvůli protestu a pozornosti médií.
10. dubna 2021
M
12:40
Marina Achmedová
třást se)
11. dubna 2021
M
15:22
Marina Achmedová
V dagestánské veřejnosti jsem četl, že Navalného velitelství v Machačkale se stále otevřelo. Otevřeno a já - komentáře. Nikdy mi nechybí dagestánské komentáře – miluji místní řečovou příchuť. Přečetl jsem to do komentáře - „hoří naprázdno“. Bavilo - vybarvi, a komentáře jsem uzavřel
M
16:37
Marina Achmedová
Přijeli do Jekatěrinburgu, aby se zmocněncem probrali interakci strážců zákona s novináři. Protože takový pokyn – dbát na dodržování práv novinářů – dal prezident země.
Valery Fadeev ve svém projevu řekl, že na začátku roku – jak si všichni pamatujete – byly náklady na interakci mezi novináři a donucovacími orgány. Vzájemný respekt tam nebyl, ale měl by být. Novináři jsou samozřejmě různí. Existují vynikající novináři, kteří umírají na horkých místech stejně jako pořádková policie. A pořádková policie a novináři stále chrání lidi.
A nejsou tak docela novináři a docela nenovináři. Ukázal certifikát, že mu Alexej Stolyarov, vtipálek Lexus, pomohl koupit za tři tisíce rublů, myslím. A nejzajímavější je, že se nejedná o falešný průkaz totožnosti, vydává jej skutečné registrované médium. Jeho číslo je 241. To znamená, že tímto médiem bylo vydáno přibližně dvě stě čtyřicet jedna falešných certifikátů a na různé akce chodí dvě stě čtyřicet lidí, kteří se vydávají za novináře, ale nejsou jimi.
A další otázka. Co dělat s blogery? Nehledě na to, že řada z nich má větší sledovanost než média. Když je zadržují na shromážděních, říkají – „A my jsme novináři!“. Ale já jako novinář budu zodpovědný za informace zveřejněné v médiích. Jaké jsou povinnosti blogera? Navíc mi osobně přijde nepříjemné sedět s blogery v jedné lavici. Stejně jako například chirurg nemůže být postaven na stejnou lavici s člověkem, který na trhu poráží mršiny. Takže, co s nimi dělat? Měli by oni – lidé s tak velkým publikem – mít povinnost se registrovat?
Pak vyvstává otázka, jak rozeznat novináře od nenovináře. Předpokládá se, že pomocí redakčního úkolu, odznaku, vesty a certifikátu. Ale právě jsme viděli, že certifikát lze koupit. A jak ten samý pořádkový policista na shromáždění rozezná falešný průkaz od skutečného? Navíc certifikát prodaný nenovináři je skutečný.
Svaz novinářů navrhl vypracovat rejstřík. "Rozdělíme novináře na správné a špatné?" zeptal se Fadeev. Možná místo registrů můžete použít QR kód. Přihlásíte se na neschválenou akci, obdržíte tento kód, strážce zákona na shromáždění jej přečte a nemá na vás žádné další otázky. Mám ale dotaz - budou takové kódy v krátké době poskytnuty všem zainteresovaným novinářům po předložení IČO a redakčního zadání?
Den předtím, během veřejné diskuse s Fadeevem, se novinář z Jekatěrinburgu zeptal: „Co když se jen procházíte, nemáte akreditaci, ale najednou potkáte nekoordinované shromáždění? Co, teď na tom nepracovat? Fadeev odpověděl tiše, ale podstatou je, že byste neměli srovnávat žádnou událost s nekoordinovanou rally. A moje odpověď je tato - pokud jste o konání nekoordinovaného shromáždění před pár dny nevěděli, nečetli jste oznámení, výzvy k příchodu, pak žijete na Měsíci.
Do léta zřejmě země dospěje k nějakému rozhodnutí. Ale respekt jeden k druhému rozhodně nestačí.
Valery Fadeev ve svém projevu řekl, že na začátku roku – jak si všichni pamatujete – byly náklady na interakci mezi novináři a donucovacími orgány. Vzájemný respekt tam nebyl, ale měl by být. Novináři jsou samozřejmě různí. Existují vynikající novináři, kteří umírají na horkých místech stejně jako pořádková policie. A pořádková policie a novináři stále chrání lidi.
A nejsou tak docela novináři a docela nenovináři. Ukázal certifikát, že mu Alexej Stolyarov, vtipálek Lexus, pomohl koupit za tři tisíce rublů, myslím. A nejzajímavější je, že se nejedná o falešný průkaz totožnosti, vydává jej skutečné registrované médium. Jeho číslo je 241. To znamená, že tímto médiem bylo vydáno přibližně dvě stě čtyřicet jedna falešných certifikátů a na různé akce chodí dvě stě čtyřicet lidí, kteří se vydávají za novináře, ale nejsou jimi.
A další otázka. Co dělat s blogery? Nehledě na to, že řada z nich má větší sledovanost než média. Když je zadržují na shromážděních, říkají – „A my jsme novináři!“. Ale já jako novinář budu zodpovědný za informace zveřejněné v médiích. Jaké jsou povinnosti blogera? Navíc mi osobně přijde nepříjemné sedět s blogery v jedné lavici. Stejně jako například chirurg nemůže být postaven na stejnou lavici s člověkem, který na trhu poráží mršiny. Takže, co s nimi dělat? Měli by oni – lidé s tak velkým publikem – mít povinnost se registrovat?
Pak vyvstává otázka, jak rozeznat novináře od nenovináře. Předpokládá se, že pomocí redakčního úkolu, odznaku, vesty a certifikátu. Ale právě jsme viděli, že certifikát lze koupit. A jak ten samý pořádkový policista na shromáždění rozezná falešný průkaz od skutečného? Navíc certifikát prodaný nenovináři je skutečný.
Svaz novinářů navrhl vypracovat rejstřík. "Rozdělíme novináře na správné a špatné?" zeptal se Fadeev. Možná místo registrů můžete použít QR kód. Přihlásíte se na neschválenou akci, obdržíte tento kód, strážce zákona na shromáždění jej přečte a nemá na vás žádné další otázky. Mám ale dotaz - budou takové kódy v krátké době poskytnuty všem zainteresovaným novinářům po předložení IČO a redakčního zadání?
Den předtím, během veřejné diskuse s Fadeevem, se novinář z Jekatěrinburgu zeptal: „Co když se jen procházíte, nemáte akreditaci, ale najednou potkáte nekoordinované shromáždění? Co, teď na tom nepracovat? Fadeev odpověděl tiše, ale podstatou je, že byste neměli srovnávat žádnou událost s nekoordinovanou rally. A moje odpověď je tato - pokud jste o konání nekoordinovaného shromáždění před pár dny nevěděli, nečetli jste oznámení, výzvy k příchodu, pak žijete na Měsíci.
Do léta zřejmě země dospěje k nějakému rozhodnutí. Ale respekt jeden k druhému rozhodně nestačí.
13. dubna 2021
M
21:37
Marina Achmedová
Musíme dát Navalnému Korán. A odepište svou hladovku za půst ve svatém měsíci ramadánu
14. dubna 2021
M
14:27
Marina Achmedová
Včera jsme navštívili Pjatigorskou státní univerzitu. Valery Fadeev se tam setkal s mladými lidmi, kteří jsou „budoucností Kavkazu“. Všechno šlo dobře a najednou se jeden účastník ptá: „Náš severokavkazský region je obvykle v médiích často kritizován. Zdá se, že jsme na tom hůř, než je průměr Ruska. Nebo snad u nás v průměru také není všechno horší? Dokonce jsem v jejím hlase zachytil její rozhořčení a měl jsem čas přemýšlet - opravdu nerozumí sama sobě, nebo to nebyla ona, kdo si otázku vymyslel?
Fadeev říká (necituji, ale sděluji obecný význam) - vzpomeňte si na případ dagestánské ženy Niny Tseretilové, který byl teprve nedávno v médiích. Soud prvního stupně ji bezdůvodně připravil o děti. Nejvyšší soud tuto chybu napravil a děti jí vrátil. A kde jsou její děti? Právníci otce dětí otevřeně říkají, že jejich klient se rozhodnutí soudu nechystá podřídit. To znamená, že se chystá porušit zákon a je na to hrdý. Děti zameškaly třetí čtvrtinu školy a nyní jim chybí čtvrtá, a to vše podporuje velká část dagestánské společnosti. Není to konkrétní? Toto je specifické. Ceretilov je podporován lidmi, kteří jsou radikálně smýšlející. Dívka si již nasadila hidžáb (což není nic špatného, ale měla by to být její volba). Lidé se otevřeně dostávají do konfliktu se sekulárním státem, se zákonem, který je stejný pro celou zemi a musí být respektován. A to je také specifické.
V sále zavládlo napjaté ticho a z nějakého důvodu se mi zdálo, že Fadějev vyjadřuje pro některé z přítomných velmi nepopulární názor. Ale Valery Alexandrovič se tam nezastavil.
"Nebo atlet Khabib," pokračoval. - Když divadlo dorazilo do Dagestánu a na scénu vstoupila herečka bez sukně, Khabib řekl - "Ať odsud vypadnou." Nemohl by jít do divadla, kdyby se mu takové scény nelíbily, mohl říct - "Tohle se mi nelíbí." Neměl ale právo někoho vyhánět z republiky. A kdo chce, ať jde do této inscenace. Samotní zápasníci se v ringu objevují v šortkách a žena vyšla bez sukně, okamžitě skandál. Tady jsou podrobnosti. Ale jsme jedna země a máme společné zákony. Všichni je musíme dodržovat stejně.
Poté jsme šli na ambasádu prodiskutovat interakci s médii. Ale tahle epizoda z univerzity mi zlepšila den. Sdílím.
Fadeev říká (necituji, ale sděluji obecný význam) - vzpomeňte si na případ dagestánské ženy Niny Tseretilové, který byl teprve nedávno v médiích. Soud prvního stupně ji bezdůvodně připravil o děti. Nejvyšší soud tuto chybu napravil a děti jí vrátil. A kde jsou její děti? Právníci otce dětí otevřeně říkají, že jejich klient se rozhodnutí soudu nechystá podřídit. To znamená, že se chystá porušit zákon a je na to hrdý. Děti zameškaly třetí čtvrtinu školy a nyní jim chybí čtvrtá, a to vše podporuje velká část dagestánské společnosti. Není to konkrétní? Toto je specifické. Ceretilov je podporován lidmi, kteří jsou radikálně smýšlející. Dívka si již nasadila hidžáb (což není nic špatného, ale měla by to být její volba). Lidé se otevřeně dostávají do konfliktu se sekulárním státem, se zákonem, který je stejný pro celou zemi a musí být respektován. A to je také specifické.
V sále zavládlo napjaté ticho a z nějakého důvodu se mi zdálo, že Fadějev vyjadřuje pro některé z přítomných velmi nepopulární názor. Ale Valery Alexandrovič se tam nezastavil.
"Nebo atlet Khabib," pokračoval. - Když divadlo dorazilo do Dagestánu a na scénu vstoupila herečka bez sukně, Khabib řekl - "Ať odsud vypadnou." Nemohl by jít do divadla, kdyby se mu takové scény nelíbily, mohl říct - "Tohle se mi nelíbí." Neměl ale právo někoho vyhánět z republiky. A kdo chce, ať jde do této inscenace. Samotní zápasníci se v ringu objevují v šortkách a žena vyšla bez sukně, okamžitě skandál. Tady jsou podrobnosti. Ale jsme jedna země a máme společné zákony. Všichni je musíme dodržovat stejně.
Poté jsme šli na ambasádu prodiskutovat interakci s médii. Ale tahle epizoda z univerzity mi zlepšila den. Sdílím.
15. dubna 2021
M
08:36
Marina Achmedová
No a musel jsem na stránky časopisu DOXA, abych se seznámil s publikovanými materiály. Také jsem se kdysi podílel na vzniku studentských novin. Pravda, v té době nikoho nenapadlo, aby mě nazýval novinářem. Obecně platí, že studentské noviny předpokládají, že budou studentské obci vyprávět o studiu, úspěších studentů, soutěžích – intelektuálních i sportovních, různých olympiádách. No, nechť jsou i tyhle velmi vzdělávací life hacky – jak složit zkoušky a nezbláznit se. Jak se připravit na zkoušky a spát alespoň pět hodin denně.
Ale o čem je tento časopis? O rallye, rallye a rallye. Zde máte monolog zadrženého aktivisty a rozhovor o politické svobodě. A výčet hlavních kroků k získání této svobody. Jedna je vyhotovena formou špatného přepisu, druhá je studentský posudek. To vše, tedy krajně amatérskou vlastnost, se dá tolerovat – vždyť nečte široká veřejnost, ale studenti. A sami autoři se této novinářské dovednosti ještě musí učit, studovat a studovat. Ať se poučí a ať se z nich jednou stanou dobří novináři. I fíky s tím, že už je média nazývají „novináři“. Tak hlasitější a hype.
Ale stejně jsou podle mě politika a studentské noviny dvě různé věci. A míry odpovědnosti v těchto „věcích“ jsou různé. Chcete-li vydávat opravdové studentské noviny, žít a mít se dobře, dělat zkoušky a dostatečně spát. Pokud se chcete zapojit do informační politiky, vezměte na sebe stejnou odpovědnost jako média pro dospělé. A tak se ukazuje, že se snažíme dělat věci pro dospělé, ale nemůžete se nás dotknout, protože jsme děti.
Tím nechci říct, že podporuji zatýkání. Nepodporuji pokrytectví, byť dětinské.
Ale o čem je tento časopis? O rallye, rallye a rallye. Zde máte monolog zadrženého aktivisty a rozhovor o politické svobodě. A výčet hlavních kroků k získání této svobody. Jedna je vyhotovena formou špatného přepisu, druhá je studentský posudek. To vše, tedy krajně amatérskou vlastnost, se dá tolerovat – vždyť nečte široká veřejnost, ale studenti. A sami autoři se této novinářské dovednosti ještě musí učit, studovat a studovat. Ať se poučí a ať se z nich jednou stanou dobří novináři. I fíky s tím, že už je média nazývají „novináři“. Tak hlasitější a hype.
Ale stejně jsou podle mě politika a studentské noviny dvě různé věci. A míry odpovědnosti v těchto „věcích“ jsou různé. Chcete-li vydávat opravdové studentské noviny, žít a mít se dobře, dělat zkoušky a dostatečně spát. Pokud se chcete zapojit do informační politiky, vezměte na sebe stejnou odpovědnost jako média pro dospělé. A tak se ukazuje, že se snažíme dělat věci pro dospělé, ale nemůžete se nás dotknout, protože jsme děti.
Tím nechci říct, že podporuji zatýkání. Nepodporuji pokrytectví, byť dětinské.
M
11:13
Marina Achmedová
Přátelé, to, co jsem napsal o DOXA, je můj osobní názor, který nemá nic společného s názorem Rady pro lidská práva. Většinou svůj názor s nikým nekoordinuji a ani to neplánuji. Když vyjadřuji stanovisko Rady, tak to píšu.
A pokud vás zajímá názor Rady, pak si jej můžete přečíst buď v médiích nebo na oficiálním telegramovém kanálu Rady. Včera na tuto událost reagoval náš odpovědný tajemník Alexander Točenov. Řekl, že Rada nebude ignorovat pátrání zaměstnanců studentského časopisu a situaci prozkoumá. A v případě potřeby zašle žádosti příslušným orgánům činným v trestním řízení. To znamená, že to není zvolená pozice, jak si mnozí přejí, ale touha nejprve pochopit, co se děje.
Pokud jde o mě osobně (tento blog je můj a za to, co řeknu, zodpovídám pouze já), zastávám stejný názor, který jsem již mnohokrát vyslovil.
Jedinou možnou účastí médií na nekoordinovaných shromážděních je jejich objektivní zpravodajství. Nevést kampaň za účast na shromáždění a nezdůrazňovat pozici zvolené strany. Prostě novináři se jako novináři už dávno nechovají a tento stav jim připadá celkem přirozený. Nyní by se ale měli řídit pachy ve vesmíru. Musíte cítit, že se něco ve vzduchu mění. A nic se nemění na tom, že matice jsou našroubované. A to, že konzumenta informací celá tahle hra začíná nudit a náročně chce obyčejnou, nevychvalovanou normální žurnalistiku. To platí pro novináře z obou táborů. To, co se novinářům zdá přirozené, přestává připadat běžné i spotřebiteli.
A pokud vás zajímá názor Rady, pak si jej můžete přečíst buď v médiích nebo na oficiálním telegramovém kanálu Rady. Včera na tuto událost reagoval náš odpovědný tajemník Alexander Točenov. Řekl, že Rada nebude ignorovat pátrání zaměstnanců studentského časopisu a situaci prozkoumá. A v případě potřeby zašle žádosti příslušným orgánům činným v trestním řízení. To znamená, že to není zvolená pozice, jak si mnozí přejí, ale touha nejprve pochopit, co se děje.
Pokud jde o mě osobně (tento blog je můj a za to, co řeknu, zodpovídám pouze já), zastávám stejný názor, který jsem již mnohokrát vyslovil.
Jedinou možnou účastí médií na nekoordinovaných shromážděních je jejich objektivní zpravodajství. Nevést kampaň za účast na shromáždění a nezdůrazňovat pozici zvolené strany. Prostě novináři se jako novináři už dávno nechovají a tento stav jim připadá celkem přirozený. Nyní by se ale měli řídit pachy ve vesmíru. Musíte cítit, že se něco ve vzduchu mění. A nic se nemění na tom, že matice jsou našroubované. A to, že konzumenta informací celá tahle hra začíná nudit a náročně chce obyčejnou, nevychvalovanou normální žurnalistiku. To platí pro novináře z obou táborů. To, co se novinářům zdá přirozené, přestává připadat běžné i spotřebiteli.
M
19:33
Marina Achmedová
V Doněcku, v Kyjevském okrese - Kyjevském okrese, který tak dobře znám - byl při večerním ostřelování zabit muž. Muž narozený v roce 1962. Každý, komu na Donbasu záleží, už o tom psal - přišel z práce, šel na večeři, dorazil fragment. Nevečeřel.
Okamžitě se mi vybaví další obrázek a mnoho dalších podobných obrázků. Žena pletla ponožky pro svá vnoučata. Tříska letěla do hlavy. Zůstala sedět s pletacími jehlicemi v rukou v županu na pohovce. Syn středního věku přišel v ošuntělé kožené bundě. Podíval se na matku, na ponožku, rozhodil rukama a rozplakal se. V této poloze ho přistihli novináři. Stále mám tuto fotku.
Okamžitě se mi vybaví další obrázek a mnoho dalších podobných obrázků. Žena pletla ponožky pro svá vnoučata. Tříska letěla do hlavy. Zůstala sedět s pletacími jehlicemi v rukou v županu na pohovce. Syn středního věku přišel v ošuntělé kožené bundě. Podíval se na matku, na ponožku, rozhodil rukama a rozplakal se. V této poloze ho přistihli novináři. Stále mám tuto fotku.
16. dubna 2021
M
17:27
Marina Achmedová
Volala Alla Granalskaya (vím, že jste o ní dlouho čekali na zprávy) - babička, která byla za podivných okolností opatrovnictvím připravena o tři vnoučata. Všichni si pamatujete tento příběh: Allin syn nebyl oficiálně ženatý se Světlanou, matkou dětí. Byla však sirotčincem s žijícími příbuznými. Žili spolu s Igorem. Pak se Světlana rozhodla rozejít, začala žít s jiným mužem a Igor vzal své děti své matce Alle Granalské. Světlana zemřela náhle - ve věku 27 let ve spánku. Opatrovnictví převzalo děti od Ally a předalo je Světlaně strýci. Strýc se s opatrovnictvím nevyrovnal a poslal děti do sirotčince, aniž by Alle něco řekl. Alla je našla, ale nesměla děti vidět. A Igor byl poslán na Ukrajinu, aby obnovil dokumenty, aby formalizoval otcovství. Na zpáteční cestě byl Igorovi odepřen vstup na ruské území. Vzali jsme na to požadavek - má jen malé pokuty. Alla v té době vytvořila svůj kruh pekla - z jednoho opatrovnictví do druhého. Musela projít školou pěstounů. Prošla. Kroužila kolem sirotčince a předávala tam balíčky. Vloupala se do sirotčince na Den čápů a mohla obejmout své děti. Vedení sirotčince vidělo, jak děti s křikem běžely k babičce. Ale z nějakého důvodu opatrovnictví klidně dalo dva chlapce a malou holčičku s povolením k pobytu v Moskvě do pěstounské rodiny v Rostově na Donu. jak děti s křikem běžely k babičce. Ale z nějakého důvodu opatrovnictví klidně dalo dva chlapce a malou holčičku s povolením k pobytu v Moskvě do pěstounské rodiny v Rostově na Donu. jak děti s křikem běžely k babičce. Ale z nějakého důvodu opatrovnictví klidně dalo dva chlapce a malou holčičku s povolením k pobytu v Moskvě do pěstounské rodiny v Rostově na Donu.
Alla se dlouho snažila alespoň zjistit, kde jsou její děti. Pak za možnost je vidět. Poručníci, kteří byli v té době zadlužení a pobírali velké příspěvky na moskevské děti a právo užívat Světlanin byt, se však komunikaci dětí s babičkou ostře ohradili. A pak prošel soud, který nařídil opatrovnickým orgánům provést psychologické vyšetření citové vazby babičky a dětí. A pak mě Bůh zavolal.
"Marinochka," řekla. "Omlouvám se, že jsem se dlouho neozval." Vzlykal jsem tři dny, nemohl jsem vstát z postele. Právě dnes šel do práce. Teď mám právníka - výborně, přimáčkla je k hřebíku, Viktorie Dergunová, taky vás (s Tikhonkovem) bránila. No, viděl jsem děti. Jen ty víš, co ti řeknu... ty děti, které jsem měl, jsou dávno pryč. Možná jsem to sám dělal špatně. Byl jsem zmatený, když jsem slyšel děti mluvit. Prostě nemůžu přijít k rozumu - milovali přede mnou, vždycky říkali - "Babi, děkuji, prosím." Co udělali mým dětem? Děti mě viděly a hned mě poznaly. V jejich očích se objevila radost. Danya se ke mně vrhla a byl tam nějaký muž, stáhl si bundu tak silně a Danya měla okamžitě strach v očích.
A Yesieniechkovi se rozzářily oči. A já stojím, poslouchám, jak tato pěstounka mluví s mými dětmi, a já... Nemohu vám říct, jak jsem to všechno vydržela. Možná jsem měl být uvolněnější? Jen já jsem dostal strach. Vyděšení strachem v očích dětí a slov, která se jim učila. Teď nemají ani podřízenost. Teď ani nechápou, že před nimi je dospělý. Ty moje děti nejsou ani blízko, ale chci si je vzít! Nyní ještě více! Dokud je úplně nezničili! ... pořád jsem si to myslel, Marinočko, ptal jsem se sám sebe - kde se v nich vzala ta krutost? A nějak po svém si to vysvětlila – že takhle v nich funguje sebezáchovnost. Neměli by se radovat z pohledu na mě, budou potrestáni. Jen se mi zdálo, že Yesenechka je s jejich zákazy úplně fuk, byla ještě malá, spontánní, byla šťastná, ačkoli slova opakovala po starších. A Danya... Danya okamžitě poklesla a sklonila hlavu. Je starší, už chápe, co slova, která říká, znamenají.
(Po celou tu dobu opatrovnictví neposkytlo babičce možnost vídat se s vnoučaty. Zřejmě s těmito změnami počítala)
Alla se dlouho snažila alespoň zjistit, kde jsou její děti. Pak za možnost je vidět. Poručníci, kteří byli v té době zadlužení a pobírali velké příspěvky na moskevské děti a právo užívat Světlanin byt, se však komunikaci dětí s babičkou ostře ohradili. A pak prošel soud, který nařídil opatrovnickým orgánům provést psychologické vyšetření citové vazby babičky a dětí. A pak mě Bůh zavolal.
"Marinochka," řekla. "Omlouvám se, že jsem se dlouho neozval." Vzlykal jsem tři dny, nemohl jsem vstát z postele. Právě dnes šel do práce. Teď mám právníka - výborně, přimáčkla je k hřebíku, Viktorie Dergunová, taky vás (s Tikhonkovem) bránila. No, viděl jsem děti. Jen ty víš, co ti řeknu... ty děti, které jsem měl, jsou dávno pryč. Možná jsem to sám dělal špatně. Byl jsem zmatený, když jsem slyšel děti mluvit. Prostě nemůžu přijít k rozumu - milovali přede mnou, vždycky říkali - "Babi, děkuji, prosím." Co udělali mým dětem? Děti mě viděly a hned mě poznaly. V jejich očích se objevila radost. Danya se ke mně vrhla a byl tam nějaký muž, stáhl si bundu tak silně a Danya měla okamžitě strach v očích.
A Yesieniechkovi se rozzářily oči. A já stojím, poslouchám, jak tato pěstounka mluví s mými dětmi, a já... Nemohu vám říct, jak jsem to všechno vydržela. Možná jsem měl být uvolněnější? Jen já jsem dostal strach. Vyděšení strachem v očích dětí a slov, která se jim učila. Teď nemají ani podřízenost. Teď ani nechápou, že před nimi je dospělý. Ty moje děti nejsou ani blízko, ale chci si je vzít! Nyní ještě více! Dokud je úplně nezničili! ... pořád jsem si to myslel, Marinočko, ptal jsem se sám sebe - kde se v nich vzala ta krutost? A nějak po svém si to vysvětlila – že takhle v nich funguje sebezáchovnost. Neměli by se radovat z pohledu na mě, budou potrestáni. Jen se mi zdálo, že Yesenechka je s jejich zákazy úplně fuk, byla ještě malá, spontánní, byla šťastná, ačkoli slova opakovala po starších. A Danya... Danya okamžitě poklesla a sklonila hlavu. Je starší, už chápe, co slova, která říká, znamenají.
(Po celou tu dobu opatrovnictví neposkytlo babičce možnost vídat se s vnoučaty. Zřejmě s těmito změnami počítala)
18. dubna 2021
M
09:11
Marina Achmedová
Nastala šťastná příležitost a přes moře a oceány se ke mně přeneslo několik věcí, které jsem si dlouho přál. To znamená, že muž odletěl do Ruska a na žádost přítele je zajal. Kamarád poslal dívce kontakty a řekl, že se jí může volat hned zítra.
Zítra byla dívka celou dobu nedostupná. Další den jsem jí napsal na WhatsApp. Text takového obsahu je „Eleno, mnohokrát vám děkuji, že jste přivezla věci do Moskvy. Prosím, řekněte mi, kdy je pro vás vhodné je dát. Rád bych vám poslal taxi.
Elena neodpověděla okamžitě, ale uprostřed pracovní schůzky se na obrazovce mého telefonu objevil podivný text - „Nevolat!“. Naklonil jsem se k telefonu a dokonce jsem si promnul pravé oko. Normálně mě vidí, ale nikdy nevíš co. Další skočily další zprávy - "Říkal jsem ti." "Dnes ne". Zavolejte zítra! Myšlenka, že budu na schůzi vystupovat, se rozplynula a já jen mrkl očima na své kolegy.
Po schůzce jsem otevřel watsapp a uvědomil jsem si, co napsala Elena, která tak laskavě souhlasila s předáním věcí. "Vo dává," pomyslel jsem si. - Ne ahoj, ne sbohem. To je kultura." Uložil jsem její číslo do kontaktů jako „Vyzvedni věci“. A ona sama jako odpověď napsala zprávu s následujícím obsahem – „Děkuji za odpověď. Zavolám ti zítra. Hodně štěstí". "Všechno nejlepší", jak jste pochopili, přidal jsem ironii kvůli tomu. Jako ty jsi takový, a já ti to říkám takhle, čím jsi drzejší, tím jsem zdvořilejší.
Pozdě večer, když už jsem spal, přišla zpráva od Pick Up Things. Probudil jsem se, vzal telefon z nočního stolku a promnul si oko. Text na obrazovce zářil následujícím obsahem – „Časové potíže!“.
"ALE? Co?" Myslel jsem. A pak byl můj telefon bombardován - „Nejkrutější“, „Zítra nevolat“, „Ne doma“.
"Pokračuj," pomyslel jsem si. Odepsala: „Neboj se. Nepálí. Vyzvednu to, až budeš mít čas. Dobrou noc". To poslední, jak chápete, jsem přidal ne z dobrých úmyslů.
O dva dny později jsem vytočil číslo na Pick Up Things. Neodpověděl, samozřejmě. Ale na druhou stranu, v osm ráno dalšího dne jsem dostal zprávu - "Jak se jmenuješ?". Probudil jsem se, promnul si levé zavřené oko – neotevřel jsem ho schválně v naději, že v něm bude ještě sen a já zase snadno usnu. Přečetl jsem tuto zprávu jedním okem a ti, kteří dorazili jako další - "Nevolat." "Můj iPhone byl ukraden včera." "Dnes ve 14 odeslat."
"Hehe," pomyslel jsem si, "jinak je pro mě tak důležité, jestli máš iPhone nebo jednoduchý smartphone." Ale místo toho, jak chápete, jsem napsal: „Dobré ráno! Do 14 budu mít přednášku a jakmile ji dokončím, pošlu k vám kurýra. Hodně štěstí!". Poté jsem se vrátil do postele, ale nemohl jsem usnout. Musel jsem vstát. O pár hodin později, když už jsem měl přednášku, přišlo od Take Things krátké „OK“. A pak telefon zaútočil - „Nebudu ve dvě“, „Mám zpoždění“, „Ve tři“.
Přesně ve tři jsem objednal doručení. A šla umýt nádobí. O pět minut později by si řidič už měl vyzvednout věci z Pick Up Things a pak – zvuk zprávy. Ne, dobře, už jsem věděl, že je to Take Things, cítil jsem to. Všechno nemohlo jít tak hladce.
"Chci spát" - blikalo na obrazovce. "Vystřihne." "Zítra". "Pojďme".
Utřel jsem si ruce do trička, vzal telefon a nadával jsem si, jak chápeš, v posledních slovech jsem napsal něco ve stylu adresáta – „Ne. Dnes. Auto zastavuje. Pět minut". A posadil se a těšil se, co se bude dít dál. Brzy mi aplikace oznámila - řidič je na cestě. Z Pick up Things přišla zpráva – „Vzalo“. Zvedl jsem prst nad obrazovku a napsal - "Spb". Ale rychle jsem se znechuceně otřásl nad zkratkami, vymazal jsem tato tři písmena a napsal – „Moc vám děkuji. Jsem vám velmi vděčný."
Pozdě v noci, když jsem na to všechno zapomněl myslet, mi telefon hlásil - "Žádný problém." Dokonce i když jsem byl vzhůru, i když jsem měl jedno oko otevřené, věděl jsem, že to je Picking Up Things.
Zítra byla dívka celou dobu nedostupná. Další den jsem jí napsal na WhatsApp. Text takového obsahu je „Eleno, mnohokrát vám děkuji, že jste přivezla věci do Moskvy. Prosím, řekněte mi, kdy je pro vás vhodné je dát. Rád bych vám poslal taxi.
Elena neodpověděla okamžitě, ale uprostřed pracovní schůzky se na obrazovce mého telefonu objevil podivný text - „Nevolat!“. Naklonil jsem se k telefonu a dokonce jsem si promnul pravé oko. Normálně mě vidí, ale nikdy nevíš co. Další skočily další zprávy - "Říkal jsem ti." "Dnes ne". Zavolejte zítra! Myšlenka, že budu na schůzi vystupovat, se rozplynula a já jen mrkl očima na své kolegy.
Po schůzce jsem otevřel watsapp a uvědomil jsem si, co napsala Elena, která tak laskavě souhlasila s předáním věcí. "Vo dává," pomyslel jsem si. - Ne ahoj, ne sbohem. To je kultura." Uložil jsem její číslo do kontaktů jako „Vyzvedni věci“. A ona sama jako odpověď napsala zprávu s následujícím obsahem – „Děkuji za odpověď. Zavolám ti zítra. Hodně štěstí". "Všechno nejlepší", jak jste pochopili, přidal jsem ironii kvůli tomu. Jako ty jsi takový, a já ti to říkám takhle, čím jsi drzejší, tím jsem zdvořilejší.
Pozdě večer, když už jsem spal, přišla zpráva od Pick Up Things. Probudil jsem se, vzal telefon z nočního stolku a promnul si oko. Text na obrazovce zářil následujícím obsahem – „Časové potíže!“.
"ALE? Co?" Myslel jsem. A pak byl můj telefon bombardován - „Nejkrutější“, „Zítra nevolat“, „Ne doma“.
"Pokračuj," pomyslel jsem si. Odepsala: „Neboj se. Nepálí. Vyzvednu to, až budeš mít čas. Dobrou noc". To poslední, jak chápete, jsem přidal ne z dobrých úmyslů.
O dva dny později jsem vytočil číslo na Pick Up Things. Neodpověděl, samozřejmě. Ale na druhou stranu, v osm ráno dalšího dne jsem dostal zprávu - "Jak se jmenuješ?". Probudil jsem se, promnul si levé zavřené oko – neotevřel jsem ho schválně v naději, že v něm bude ještě sen a já zase snadno usnu. Přečetl jsem tuto zprávu jedním okem a ti, kteří dorazili jako další - "Nevolat." "Můj iPhone byl ukraden včera." "Dnes ve 14 odeslat."
"Hehe," pomyslel jsem si, "jinak je pro mě tak důležité, jestli máš iPhone nebo jednoduchý smartphone." Ale místo toho, jak chápete, jsem napsal: „Dobré ráno! Do 14 budu mít přednášku a jakmile ji dokončím, pošlu k vám kurýra. Hodně štěstí!". Poté jsem se vrátil do postele, ale nemohl jsem usnout. Musel jsem vstát. O pár hodin později, když už jsem měl přednášku, přišlo od Take Things krátké „OK“. A pak telefon zaútočil - „Nebudu ve dvě“, „Mám zpoždění“, „Ve tři“.
Přesně ve tři jsem objednal doručení. A šla umýt nádobí. O pět minut později by si řidič už měl vyzvednout věci z Pick Up Things a pak – zvuk zprávy. Ne, dobře, už jsem věděl, že je to Take Things, cítil jsem to. Všechno nemohlo jít tak hladce.
"Chci spát" - blikalo na obrazovce. "Vystřihne." "Zítra". "Pojďme".
Utřel jsem si ruce do trička, vzal telefon a nadával jsem si, jak chápeš, v posledních slovech jsem napsal něco ve stylu adresáta – „Ne. Dnes. Auto zastavuje. Pět minut". A posadil se a těšil se, co se bude dít dál. Brzy mi aplikace oznámila - řidič je na cestě. Z Pick up Things přišla zpráva – „Vzalo“. Zvedl jsem prst nad obrazovku a napsal - "Spb". Ale rychle jsem se znechuceně otřásl nad zkratkami, vymazal jsem tato tři písmena a napsal – „Moc vám děkuji. Jsem vám velmi vděčný."
Pozdě v noci, když jsem na to všechno zapomněl myslet, mi telefon hlásil - "Žádný problém." Dokonce i když jsem byl vzhůru, i když jsem měl jedno oko otevřené, věděl jsem, že to je Picking Up Things.
19. dubna 2021
M
12:18
Marina Achmedová
Deník Kommersant dnes zveřejnil podivnou poznámku, že se členové HRC právě dozvěděli, že sami vypracovali návrhy na práci novinářů na shromáždění. A nyní jako by tyto návrhy byly předkládány jménem Rady a jejích členů. A členové údajně nic nevěděli. Hlasitý je i název článku - "Hlášení s QR na krku." Musím říct, že ta poznámka je lež.
Předseda pověřil zplnomocněnce a Radu, aby vypracovaly návrhy, které by omezily a ještě lépe odstranily konflikty mezi novináři a donucovacími orgány. Aby Fadeev splnil tyto pokyny, pořádá schůzky v různých okresech se zplnomocněnými zástupci. Ty se konaly již v pěti okresech, dnes zájezd do šestého - do Nižního Novgorodu. Tato setkání jsou otevřená, účastní se jich regionální média, píší o nich zastupitelské úřady na svých oficiálních zdrojích. Zúčastnil se jich místopředseda Svazu novinářů Alexej Višněvetskij. Zúčastnili se jich někteří členové Rady - Natalia Evdokimova, Tatyana Merzlyakova a já. A dokonce jsem tyto schůzky podrobně popsal, jak můžete vidět, pokud půjdete trochu nahoru k mým příspěvkům. A jen "Kommersant" z nějakého důvodu nic nevěděl. No, musíte pracovat tvrději.
Ale nejdůležitější je toto. V poznámce je uvedeno, že návrhy členům Rady byly zaslány shora, stačí je pouze přijmout a tato záležitost je vyřízena. Také lež. Na setkáních probíhají diskuse. A žádné útržkovité návrhy na nich vyjádřené nelze považovat za oficiální dokument.
Kromě toho máme komisi pro lidská práva v informační sféře a jejímu vedení byly zaslány návrhy, které se Fadějev chystal na schůzkách projednat. Mimochodem, sám předseda Svazu novinářů Vladimir Solovjov na jedno z těchto setkání - do jižního federálního okruhu - přiletěl. A ještě jedna věc - regionální novináři, kteří byli na těchto setkáních, mohli dobře vyjádřit své vlastní návrhy, a také to udělali. A psali o tom. No, možná se Kommersant dočasně dostal do informačního vakua. Neodpustitelné, ale stává se to. To se děje zejména při honbě za prázdným humbukem.
Kolegové, žádný oficiální projekt neexistuje. Vše, co Fadeev říká na toto téma, je v rámci problému. Na všech setkáních ukazuje certifikát, který byl zakoupen za 3 tisíce rublů na internetu. Prodávala ho skutečná média a mohl si ho koupit kdokoli. Zde se nabízí otázka – „Jak rozeznat skutečného novináře od falešného?“. Máte návrhy? Navrhněte. Všichni mají společný úkol – minimalizovat počet konfliktů a chránit novináře
Předseda pověřil zplnomocněnce a Radu, aby vypracovaly návrhy, které by omezily a ještě lépe odstranily konflikty mezi novináři a donucovacími orgány. Aby Fadeev splnil tyto pokyny, pořádá schůzky v různých okresech se zplnomocněnými zástupci. Ty se konaly již v pěti okresech, dnes zájezd do šestého - do Nižního Novgorodu. Tato setkání jsou otevřená, účastní se jich regionální média, píší o nich zastupitelské úřady na svých oficiálních zdrojích. Zúčastnil se jich místopředseda Svazu novinářů Alexej Višněvetskij. Zúčastnili se jich někteří členové Rady - Natalia Evdokimova, Tatyana Merzlyakova a já. A dokonce jsem tyto schůzky podrobně popsal, jak můžete vidět, pokud půjdete trochu nahoru k mým příspěvkům. A jen "Kommersant" z nějakého důvodu nic nevěděl. No, musíte pracovat tvrději.
Ale nejdůležitější je toto. V poznámce je uvedeno, že návrhy členům Rady byly zaslány shora, stačí je pouze přijmout a tato záležitost je vyřízena. Také lež. Na setkáních probíhají diskuse. A žádné útržkovité návrhy na nich vyjádřené nelze považovat za oficiální dokument.
Kromě toho máme komisi pro lidská práva v informační sféře a jejímu vedení byly zaslány návrhy, které se Fadějev chystal na schůzkách projednat. Mimochodem, sám předseda Svazu novinářů Vladimir Solovjov na jedno z těchto setkání - do jižního federálního okruhu - přiletěl. A ještě jedna věc - regionální novináři, kteří byli na těchto setkáních, mohli dobře vyjádřit své vlastní návrhy, a také to udělali. A psali o tom. No, možná se Kommersant dočasně dostal do informačního vakua. Neodpustitelné, ale stává se to. To se děje zejména při honbě za prázdným humbukem.
Kolegové, žádný oficiální projekt neexistuje. Vše, co Fadeev říká na toto téma, je v rámci problému. Na všech setkáních ukazuje certifikát, který byl zakoupen za 3 tisíce rublů na internetu. Prodávala ho skutečná média a mohl si ho koupit kdokoli. Zde se nabízí otázka – „Jak rozeznat skutečného novináře od falešného?“. Máte návrhy? Navrhněte. Všichni mají společný úkol – minimalizovat počet konfliktů a chránit novináře
M
18:08
Marina Achmedová
"Konzultovali jsme to s kolegy a rozhodli jsme se, že teď je pro mě lepší se do celé této situace zatčení nedostávat, protože mám důležitou oblast práce," řekl Navalného spojenec na útěku. A zbytek jsou samozřejmě všichni povaleči, nemají pracovní místo, a pokud ano, není to tak důležité. V takových uvozovkách se postoj k lidem projevuje konvexně.
20. dubna 2021
M
21:18
Marina Achmedová
„Déšť“ získává tisíce lajků a stovky uražených komentářů pod citátem předsedy HRC Valeryho Fadeeva – „Valery Fadeev, když byl dotázán na plány na návštěvu kolonie, kde sedí Navalnyj:
Tak já přijdu, uvidím nemocného , neduživý, vyhublý člověk, no a co? Zavání to levným PR. Už si představujeme, co se tam děje. Zatím nemáme absolutně žádné plány.“
Tento citát nezískal samotný Dozhd, ale přetiskl jej z tiskové agentury. Tím „zavání to levným PR“ to znamenalo, že jako levné PR zavání Fadějevův příjezd, a ne hladovka Navalného. Ale Dozhd samozřejmě správně vsadil, že jeho předplatitelé nebudou schopni správně přečíst to, co bylo vytrženo z kontextu, ale řečeno rusky. A nehádal jsem. Co mohu říci - levné PR.
Tak já přijdu, uvidím nemocného , neduživý, vyhublý člověk, no a co? Zavání to levným PR. Už si představujeme, co se tam děje. Zatím nemáme absolutně žádné plány.“
Tento citát nezískal samotný Dozhd, ale přetiskl jej z tiskové agentury. Tím „zavání to levným PR“ to znamenalo, že jako levné PR zavání Fadějevův příjezd, a ne hladovka Navalného. Ale Dozhd samozřejmě správně vsadil, že jeho předplatitelé nebudou schopni správně přečíst to, co bylo vytrženo z kontextu, ale řečeno rusky. A nehádal jsem. Co mohu říci - levné PR.
21. dubna 2021
M
12:24
Marina Achmedová
Putin o mezinárodních vztazích: „Sem tam se bezdůvodně upínají k Rusku. Mají takový nový sport. Kolem nich (těchto ulpívajících zemí), stejně jako kolem Sher Khana, se točí malé tabáky, které kvílí, aby uklidnily svého panovníka. Kipling je skvělý spisovatel... Opravdu chceme mít jemné vztahy se zeměmi, nechceme pálit mosty. Chováme se krajně zdrženlivě, až skromně. Pokud ale někdo bude vnímat naše dobré úmysly jako slabost, reakce Ruska bude asymetrická, rychlá a tvrdá... Svých skutků bude litovat, jako už dlouho ničeho nelituje. A sami určíme červenou linii.“
(Nemohu ručit za úplnou přesnost nabídky, zapisuji si ji na cestách)
(Nemohu ručit za úplnou přesnost nabídky, zapisuji si ji na cestách)
M
15:09
Marina Achmedová
Po návratu z poselství prezidenta Federálnímu shromáždění jsem se zastavil u našeho kávovaru Anton.
"Ach, máš novou kabelku," řekl Anton a podíval se zpoza kávovaru.
- Ano, - říkám, - rozhodl jsem se nebrat si batoh na prezidentovo poselství, vyhrabal jsem spojku ve starých věcech.
- A co tam řekl? zeptal se Anton.
- No, navrhoval vybírat alimenty automaticky, aby matky samoživitelky netrpěly chudobou, a stoprocentně platit nemocenskou za dítě.
- Chladný. A co ještě?
- No, jsou tu děti, které zaplatí pět něčím a tak.
- A co ještě?
"Ach, máš novou kabelku," řekl Anton a podíval se zpoza kávovaru.
- Ano, - říkám, - rozhodl jsem se nebrat si batoh na prezidentovo poselství, vyhrabal jsem spojku ve starých věcech.
- A co tam řekl? zeptal se Anton.
- No, navrhoval vybírat alimenty automaticky, aby matky samoživitelky netrpěly chudobou, a stoprocentně platit nemocenskou za dítě.
- Chladný. A co ještě?
- No, jsou tu děti, které zaplatí pět něčím a tak.
- A co ještě?